Vichr smrti
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26711/bmid_vichr-smrti-p9R-26711.jpeg
5
367
367
Malazská Kniha padlých série
< 7. díl >
Lederská říše, poháněná korupcí a sobectvím, se rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují pikle. Říšská tajná policie vede zastrašovací válku proti vlastnímu lidu. Bloud, kdysi prozíravý bůh, náhle přestává vidět budoucnost. Chaos a děsivé síly se stahují ze všech stran. Na tomto rozbouřeném, zrádném pozadí se snaží říši opustit skupinka uprchlíků. Jedním z nich je Strach Sengar, hledající duši Skabandariho Krvookého, protože by tak mohl zachránit svého bratra císaře. Jenomže s ním putuje Skabandariho nejstarší a nejzatrpklejší nepřítel: Silchas Zmar, bratr Anomandera Dlouhý vlas. A nezahojené rány v jeho zádech nezpůsobil nikdo jiný než právě Skabandari. Motivy Silchase Zmara rozhodně nejsou jasné. A k domovu se blíží velká edurská flotila s válečníky vybranými z bezpočtu národů. A s ní připlouvají i Karsa Orlong a Icarium Zloděj životů – a oba hodlají zkřížit zbraně se samotným císařem. Jenomže při plavbě přes polovinu světa za sebou Tiste Edur zanechali záplavu krve. A taková krutost nemůže zůstat bez odezvy. Někdo za to musí zaplatit, pro někoho to zdaleka neskončilo… Vichr smrti je surový, drásavý příběh o válce, zradě a temné, nezvladatelné magii. Je to nanejvýš nápaditá epická fantasy vyprávěná tím nejnapínavějším stylem.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2009 , TalpressOriginální název:
Reaper's Gale, 2007
více info...
Přidat komentář
Tak sedmá skládačka do puzzle úspěšně zasazena a musím říct, že to na začátku vypadalo na nejlepší knihu ze série, bohužel v závěru přišlo několik okamžiků, kdy jsem si řekl: "pro mistra kápě, proč?" Především změna chování Rudomaska, kdy byl nejdříve skvěle a chladnokrevně uvažující mašina na zabíjení, později už jen ne příliš schopný a zmatkující velitel, který vede své vojsko jak telata na porážku - odkud se vzala ta proměna? Nebyli tam oulané vlastně tak trochu navíc? Pak přišel příchod barghastů do války, what the fuck? Proč? Vůbec nebyli potřeba, ani nikdo nevysvětlil jak se tam dostali. Pro Toca, ale jděte. Icarium zase tak nějak vyšuměl, jako již obvykle, ten hajzlík mě neskutečně vytáčí :)
Ještě, že tam jsou paliči - s těma je sranda vždycky. O Masan Gilani už se mi snad i zdá. A Tehol jako císař, to je největší bomba - i když trochu očekávaná. Kam nás pan Eriksson vezme teď? Chromý Bůh přišel o svého nesmrtelného favorita, ale určitě se nevzdá tak lehce, je tu ještě pár dalších hajzlíků, kteří se rádi nachytají na nějaké to pozlátko. Takže je pořád čas na to, hodit do davu pár práskavek a svítivek. Ohňostroj ještě zdaleka neskončil.
První kniha, která mě kdy přiměla brečet!
Kniha dlouho drží v zajímavém duchu, napětí houstne, zajímavé a nebezpečné postavy se hromadí, zvratů přibývá a zkrátka všechno se pomalu ale jistě připravuje k velkého vyvrcholení. Člověk si až říká, jestli se to všechno stihne.
A pak přijde to neskutečné tempo poslední třetiny. Bitva střídá bitvu, krev teče, magie vybuchuje a postavy umírají ještě v mnohonásobně větším počtu než v předchozích dílech.
Kniha je pro mě zatím v MKP na třetím místě, hned po Půlnočních vlnách a Vzpomínkách ledu. Za těmi trochu zaostává hlavně kvůli trošku pomalejším prvním dvěma třetinám.
Ja už u Eriksona snad nemůžu hodnotit hůř než 5 hvězdami. A už ani nevím jaké superlativy použít.. prostě geniální :)
Marináci, nejslavnější dvojice sapérù, Karsa, Tehol a Bugg, Icarium, Trull, Onrak.. prostě ty postavy jsem si zamiloval..
Pomalu dostávám pocit, že na smrt nějakýho toho oblíbence jsem si u Eriksona zvyknul a pak mám najednou slzy v očích..
Za mě zatím nejlepší kniha série. Dovedl bych si představit, že by místo 900 měla 600 stran, ale nevadí mi to. Kdyby to byla jenom akce za akcí, nebylo by to ono a při těch vypravěčských pasážích si člověk pěkně odpočine, protože vždycky souvisejí s dějem ( nenarazil jsem na výplňové pasáže o ničem). A pak se to zase rozjede, a já bych nejradši nešel spát (nebo do práce)..... A ta nepředvídatelnost - ta mě prostě baví i když je často krutá. Už jsem ztratil pár oblíbených postav a vždycky mě to pěkně nasere. Není ale život právě takový? nepředvídatelný a krutý?
Učebnicový příklad nastavované kaše. Tři sta stran se mariňáci plíží lesem, hláškujou a rubou Edury; dalších dvě stě stran se plíží lesem rozhádaná banda Silchase Zmara a rube Ledeřany; dalších sto padesát stran se lesem (ale v chodbě Telann!) plíží banda Trulla Sengara a rube divoké kočky; dalších padesát stran vedou Tehol a Bugg filosofické debaty o slepicích, které pak pro změnu porubou - jsme na sedmi stech stranách, že? Dalších sto padesát je vyhrazeno podružným záležitostem a poslední pade pak zbývá na po všem tom čekání poněkud neuspokojivé finále - například Karsův souboj s císařem byl pro mě osobně velkým zklamáním. Po silných Půlnočních vlnách a slušných Lovcích jde o hlubokánský propad...
Přestože jsem teď chudinku Vichr nestydatě potopila, dodávám, že navzdory všemu je to pořád starý dobrý Erikson, jehož pitoreskní postavičky a epické střety neztrácejí na zábavnosti a i z téhle jinak zbabrané knihy dělají něco, co za jedno přečtení přece jenom stojí.
Začínám mít obavy, že jsem si vypěstoval závislost na temných příbězích Eriksonova světa. Jakmile se objeví na scéně Karsa Orlong, rozbuší se mi srdce, začnu se divoce usmívat a mám chuť přímočaře přemýšlet zrovna jako on. Sedmý díl ničím nezaostává za předešlýma. Naopak! Roste to!
Napětí od začátku do konce. Každá stránka od Eriksona stojí za pět hvězd! A ačkoli se jedná o sedmý díl série, pár záhad a nových tajemství nás čeká i zde :)
Po prvním přečtení jsem byla velmi nekritická, po tom druhém už jsem nějaké chybky našla. Některé postavy mi přišly vyloženě zbytečné, především Nissall a Péřová čarodějka, která mě navíc velice vytáčela. Plus některé smrti, u nichž jsem si říkala, proč se staly až teď a ne dřív, protože by na děj neměly žádný vliv. Ale teď už budu jen chválit.
Velice se mi líbila linie mariňáků - jsou to pěkní hajzlíci, vyčůraní, pitomí a zkažení, což je způsobeno jejich životními strastmi a osudy. Co mě osobně dostalo, byl mág Zobák.
Z těch dalších podpásovek pak Seren Pedak a Trull. Vůbec celý klan Sengarů jako kdyby vypadl z Shakespearovy tragédie.
A teď něco veselejšího.
Tehol a Bugg jsou největší komici celé série - o tom není pochyb, Šurk Ellale a Ublala Pung jim zdatně sekundují, plus Ruket a Chytači krys. Bavila jsem se více než dobře. Teholův velkolepý plán došel svého konce, jen je škoda, že u toho nebyly Šánd, Rissar a Hejun.
Mnoho linií zůstalo nedovyprávěných, ale ty dostanou prostor v dalších knihách. Žádná z dějových linek mi nepřišla vyloženě nezajímavá, každá má něco do sebe, je psána trochu jinak, a proto jsem je hltala všechny, včetně cesty Silchase Zmara a spol. a Rudomaska, kterého doprovázel jeden z mých oblíbenců.
Suma sumárum - i přes ty chybičky je to stále kniha, ke které se určitě ještě vrátím, protože pan Erikson je prostě srdcová záležitost.
Krásna obálka knihy, na ktorej tróni Rhulad Sengar a s ktorým prichádzajú bojovať také legendy ako Karsa alebo Icarium, takže sa máte na čo tešiť (aj keď...). Už od Lovcú kostí som sa na tento stret tešil, no veľmi ma sklamal. Erikson ho naťahoval ako strunu, no ešte že nepraskla.
Na druhej strane Strach Sengar hľadá dušu Skabandariho, táto linka ma vôbec nebavila a ani postava Silchasa Zmara (brata Anomandera). Na druhej strane kapitoly s Oulanami na čele s Rudomaskom boli výborné. Vichr smrti považujem za horšiu oproti Lovcúm kostí.
Tohle tedy bylo celkem podprůměrné. Jsou tam vlastně 2 části. 700 stránek popisu klábosení/filozofování postav, zatímco někam jdou. Na konci 200 stránek je potom vyvrcholení, které mě zklamalo. Všechny důležité zvraty víte, že se stanou dopředu. Oulanská dějová linka vede od nikud nikam a nemyslím si, že nějak ještě může pokračovat. Třaská linka asi ještě bude pokračovat, ale moc zajímavá není.. možná by to bylo lepší posunout do nějaké příští knihy. Boj mezi kancléřem a králem-zaklínačem také je irelevantní, protože od první třetiny/poloviny víte, kdo bude ovládat Lederas na konci knihy (nebudu rozvádět pro ty co ještě nečetli).
Abych to shrnul, tak je tam 700 stránek, které připravují vyvrcholení, ale to je tak slabé, že to rozhodně nevyváží, že jste museli číst stovky stránek nudného klábosení. Po minulé dobré knize zklamání.
V Lederskej ríši sa zbiehajú príbehové línie Polnočných vĺn a Lovcov kostí a je z toho doteraz s prehľadom najslabší príspevok do série (ale možno je to spôsobené aj mojou únavou zo sveta Malazu, z ktorého som skoro nevyšiel už vyše pol roka).
Knihu by so rozdelil do dvoch častí. V prvej, ktorá má približne sedemsto strán sa jednotlivé postavy pomaly dostávajú do východiskových pozícii pre druhú časť, kde sa medzi nimi na zvyšných stranách strhne riadna mela. Keďže tu ale figurujú takmer všetky postavy predchádzajúcich dvoch kníh spolu s nošou nových postáv (len zoznam vojakov malazskej armády je na dve a pol strany!), tak sa za tú prvú trištvrtinu knihy toho veľa zaujímavého nestihne. Ak teda za zaujímavé nepokladáte všadeprítomné zamyslenia postáv nad svetom alebo bezvýznamné epizódy z vojenského života (a neustále vrhanie práskaviek a svietiviek).
Navyše keďže Erikson aj naďalej pridáva ďalšie vrstvy zápletky, ja už s ním jednoducho nestíham držať krok a súvislosti sa mi strácajú v hmlách. V závere sa síce všetky linky epicky pretnú, no chovanie mnohých postáv mi nedávalo zmysel (Silchasova skupina po prejdení portálom, Bloud), očakávané strety skončili neuspokojím antiklimaxom (dračie sestry, Rhulad, Silchas v Lederas, záver Icariovej linky) a prítomnosť Oulanskej (a čiastočne aj Třasskej) línie knihy sa ukázala byť absolútne zbytočnou. A to ani nehovorím o Eriksonovom trademarku vyhrávania bitiek pomocou nečakaného supersilného magického zásahu, popr. náhleho objavenia sa pomoci „z ničoho“.
TL;DR verzia: Prvú trištvrtinu knihy som sa nudil/nechytal a nad záverom som krútil hlavou. Nechápem nadšené komentáre naokolo, ja som nič zo spomínaných kladov nezaznamenal. 6-/10
PS: Som zvedavý, ako sa vysvetlí prečo vlastne Tavore do Lederu išla, lebo za celú knihu mi autor neposkytol jediný seriózny dôvod, prečo by tam pre ňu malo ísť umierať desať tisíc vojakov, ktorí k nej ani nevzhliadajú.
7. díl Malazské knihy padlých má několik výhod i nevýhod. Konečně se dořeší linka Edurů, dokončí se hlavní část děje z dílu šestého, a zjistíme několik velice zajímavých věcí o fungování světa. Nicméně se připravte na tlupu zbytečných a otravných postav (ahoj Trulle a Seren Pedack) které vás budou štvát co pár set stránek. Nicméně se to dá přežít a Karsovo finále je prostě skvělé. "Já nejsem ničí vyvolený. To právo jsem nikomu nedal." Takže u mě zaujímá stejnou pozici jaké je její číslo v sérii - 7.
Jako už tradičně skvělá kniha plná zajímavých scén, postav a prostředí. Čim víc se blížím k poslednímu dílu, tím víc to hltám. Hlavně se tedy těším na Icaria, až to konečně rozbalí. V tomto dílu mě zase nejvíc pobavil Tehol Beddikt s Buggem a slepicemi :D a naopak překvapení v podobě Karsy Orlonga v souboji s Rhuladem.
Nechápu jak to autor dělá, ale každá knížka je lepší než ta předešlá. Můj údiv nad jeho vypravěčským uměnín nemá hranic.
Pro mě asi zatím nejlepší díl celé ságy. Vše se stahuje do Lederské říše, mnozí hrdinové z předchozích dílů připlouvají (včetně mého oblíbence Karsy Orlonga), aby vykonali, co vykonat musí. Opět se poodkrývá tisíciletá historie malazského světa, dovídáme se o zradách a intrikách před tisíci pokoleními, kdy např. bojovali draci a staré rasy proti ještěřím bojovníkům o ovládnutí světa. Staré křivdy stále pálí a musí být odčiněny, nové zápletky vznikají. Bohové, hrdinové i obyčejní vojáci ve fascinujícím způsobem zpracovaném příběhu. A Karsa Orlong se staví v aréně proti nepřemožitelnému a nesmrtelnému lederskému císaři ....
3.12.2017 - přečteno podruhé, vynikající. 90%
Každá z knih mi připadá, jako vrchol. Proto nechápu jak Erikson dovede pokaždé překonat laťku a posunout příběh až někam ad absurdum a přitom zachovat svěžest a vtip.
Jestliže se příběhy Lovců kostí, můžeme říci, odehrávají v jakési moderní malazské realitě, pak jsou ledeřanské historky Stevenovými osobitými výlety do značně pohnuté historie země. A teď se všechno konečně střetává v osudové konstelaci. Rudomask, Bloud a aréna smrti, na jejímž písku puknou mnohá a mnohá srdce.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Vichr smrti se ,stejně jako všechny předchozí knihy, dělí na pár příběhových linií, které rád přirovnávám k větvičkám stromu. Jak se příběh posouvá, jednotlivé větvičky se spojují, tloustnou a na samém konci už je to jeden velmi mohutný kmen - finále. Žel, tento kmen byl velmi melancholický, prohnilý a ani trochu pozitivní (snad až na Tehola).
Vichr smrti vskutku dostál svému jménu a zanechal mě rozhořčeného, smutného a v slzách beznaděje. Velmi silný díl. Více netřeba říkat...