Vzpomínky ledu
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/209333/bmid_vzpominky-ledu-209333.jpg
5
546
546
Malazská Kniha padlých série
< 3. díl >
Na rozervaném kontinentu Genabakis se zrodila nová, děsivá říše - Pannionské dominium. Jako příval zkažené krve se rozlévá po kraji a pohlcuje všechny, kteří odmítají uctívat slova jejího nepolapitelného proroka, Pannionského věštce. Do cesty se jí staví nejistí spojenci: houfec Dujeka Jednorukého a Whiskeyjackovi Paliči mostů a s nimi jejich staří nepřátelé. Fanatici Pannionského věštce jsou proti nim v ohromné přesile a oni sami se snaží zapomenout na své dřívější rozpory. Musí se pokusit získat další spojence, včetně neznámého žoldnéřského bratrstva, Šedých mečů, které bylo najato, aby před fanatickými hordami bránilo město Capustan. Ale přicházejí i starobylejší klany. V odpověď na volání povstaly řady nemrtvých T'lan Imass. A něco mnohem temnějšího a zlovolnějšího zřejmě ohrožuje samotnou podstatu tohoto světa. Chodby jsou otrávené a všude se povídá o Zmrzačeném bohu, jenž se osvobodil a chystá strašlivou pomstu...... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2004
,
Talpress
Originální název:
Memories of Ice, 2001
více info...
Přidat komentář
Tak se po 3 letech zase potkáváme s panem Eriksonem. Přišlo na mě období, kdy jsem dočetl veškeré dostupné aktuální fantasy a můj vnitřní čtenář začal dostávat fantasy hlad. Oprášil jsem tedy jednu sérii, kterou jsem naposledy četl před 2.5 lety! Tehdy jsem byl ze stylu autorova psaní zhnusen (první kniha mě zrovna nenadchla, ta druhá naprosto zmátla a u téhle jsem usoudil, e nehodlám něčím takovým vůbec ztrácet čas). Jenže jsem si mezitím někde přečetl komentář, že od cca 4. knihy se to začíná zlepšovat a čtenář už se v tom myšlenkovém klystýru autora začíná pomalu orientovat. Samozřejmě jsem absolutně nevěděl, co se ve světa Malazu předtím odehrálo a tak jsem si čtení knihy dal jako test. I tady bohužel pokračuje moje zmatenost mezi většinou postav, ale tak nějak jsem si udělal ucelenou představu a asi to všechno zhltnu nárazově. Jdu na 4. díl a uvidíme...
Vzpomínky Ledu jsou asi nejvíc akční, dynamický a zábavný díl celého Malazu. Třetina knihy je jedna velká bitva, poměrně dobře zpracovaná. Rychlý Ben ukazuje co umí a ostatní Paliči mostů mu zdatně sekundují. Balast typu.... dinosauři se šavlema, šamanka s x osobnostmi a Barghasty jsem schopen překousnout. Kdyby se kniha osekala od nesmyslů a zbytečných linek na polovinu, bude to skvělá Fantasy jízda....takhle jen klasický, lepší Erikson.
Strašně moc jsem si přála najít další epickou fantasy sérii, která mě pohltí a budu o ní přemýšlet na každém kroku. Strašně jsem si přála, aby se mi Malaz líbil.
Ale ne.
Dospělou fantastiku zvládám, ba naopak ji vyhledávám, nepotřebuju vodit za ruku a každý fakt mít zopakovaný třikrát, a tak jsem skromně doufala, že po 1700 stranách textu už přece musím chápat, jak funguje magie, kam se série ubírá, jaká je motivace postav, kdo je vlastně kdo a o co tady do psí díry jde?!
Ale ne.
Někde tady v komentářích jsem četla, že na třetím díle se to láme - buď přečtete Vzpomínky ledu a nadšeně pojedete dál, nebo je v půlce odložíte a přiznáte si, že Malaz nebude pro vás, tak jako já.
Fandové argumentují tím, že až budete tu sérii číst podruhé, potřetí, že to teprve bude jízda, ale upřímně já nemám tolik času, abych mohla útrpně louskat desetidílnou sérii jenom proto, abych ji mohla jít číst podruhé. Erikson je možná génius, ale dost možná si z nás jen celou dobu dělá srandu, protože doteď sám neví. Nehvězdičkuju, nedočetla jsem.
PS: originální název Malazan book of the fallen považuju za nejlepší pojmenování literární série vůbec.
PS2: reedice od Planeta9 je tak krásná, že si ty knížky snad budu kupovat dál, i když je nebudu číst.
Very well, permit me, if you will, on this night. To break your hearts once more.
tak kolikrát ještě, Eriksone?
Z úvodných troch dielov sú Vzpomínky ledu najprístupnejšou knihou, čo robí samozrejme familiárnosť postáv a aká-taká znalosť loru, vďaka čomu tých 1000 strán zbehne ešte rýchlejšie (čo nikdy nebol nejaký problém, pretože Erikson píše štýlom, ktorým nenudí ani na jednej strane). V dielčích scénach a momentoch (útok na Capustan, Whiskeyjack, všetko so Stříbrnou liškou a paní Závist, atď) sa mi tento diel páčil viac než predchádzajúce, no ako celok u mňa aj tak zatiaľ vyhráva Dům mrtvých, ktorý mi prišiel o niečo viac koherentnejší a údernejší. Záver ale opäť najsilnejšou stránkou knihy a aj pomerne prekvapivý. Stále sa neviem nabažiť toho sveta a po krátkej pauze plánujem ísť hneď na štvrtý diel.
(SPOILER)
Vzpomínky ledu byla jedna velká emocionální jízda a zatím nejlepší díl Malazské Knihy padlých. Z čistým svědomím ji taky označuju za nejlepší fantasy knihu jakou jsem kdy četla.
Obléhání Capustanu byla síla – drsný, nelítostný masakr. Žádná záchrana na poslední chvíli, žádná naděje. Jen předem prohraný boj. Tenescowri mi zanechali odpornou pachuť na jazyku. Erikson válku prostě umí a vyždímá z ní maximum. Nebojte, humoru je tam ale také dost.:)
Setkáváme se jak se starými tak s novými postavami a sledujeme hned několik dějových linek.
Paní Závist neměla chybu. Její charisma, humor, boj v Panionském chrámu (spíš teda jednostranný masakr) a putování s Tocem Mladším jsem si užila.
Vlč byl ze začátku taky fajn, karavana s nekromanty byla hodně zajímavá. Akorát jsem čekala větší bojovou scénu s K'chain Che'malle (ze kterých mrazí). A ano, to že je Keruli K’rul bylo milé překvapení. Škoda, že dostal málo prostoru. Uvítala bych dialog třeba s Rychlým Benem. Docela jsem se zasmála, když se viděli v Capustanu. Zatímco K’rul Rychlýho doslova probodával pohledem, Rychlý Ben se ze všech sil snažil být neviditelný. On a bohové prostě nejdou dohromady.:D Nejprve oklamal Stínupána a pak zkrotil samotného mistra Kápě.
Naopak Mhybe a Stríbrná Liška mě neskutečně štvaly. Hrozně otravné postavy, při kterých jsem trpěla.
Rychlý Ben… Jeho návštěva u nekromantů byla skvělá (celou dobu jsem tiše doufala, že jim to někdo natře). No, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Rychlej má skvělý scény. Třeba souboj proti Panionským vojákům, průchod chodbami, nebo jeho a Paranovo setkání s Věšcem, kde konec navazuje na úplný začátek a všechno se krásně vysvětlí.
Itkovian, další nová postava, kterou jsem si oblíbila. Pokorný voják s darem přijímat bolest. Boj s tenescowri nebo osvobození T'lan Imass byl dechberoucí. Jeho smrt mě pak dostala. A že jsme si těch smrťáků užili... jak mezi novými, tak starými postavami.
Nejvíc mě zasáhla smrt Whiskeyjacka a dalších Paličů mostů. Když Rychlý Ben vyjmenovával jména mrtvých na Měsíčním kameni, musela jsem se držet, abych nebrečela. Stejně tak jsem soucítila s Klátilem. Krásně vykreslené následky války coby šrámy na psychice.
Vzpomínky ledu vás pobaví, chytnou za srdce, šokují… Steven Erikson nemá ve fantasy konkurenci.
Tento diel valí vpred vo všetkom. Aj sa mi zdalo, že je celkovo písaný s väčšou ľahkosťou ako prvé dva. Asi mal aj sám Steven v mnohých veciach už jasno, tak sa mu lepšie ťukalo do klávesnice. Bavilo ma to a presvedčilo na pokračovanie. Jedna z mála knih, pri ktorej mi nevadilo aký je to špalek :))
Velké, mistrovské dílo! Téměř tisícistránková bichle, nabízející napětí, velkolepé bitvy, vítězství i pocity marnosti, statečnost skromných lidí i chvíle k zamyšlení. Spousta příběhů v široce rozvětveném vyprávění, které autor dokázal všechny precizně uzavřít, a mnohé dosavadní náznaky vysvětlit (snad jen Buka mi tam ještě někde poletuje). Těžko hledat slova chvály, abych vystihl zážitek, který mi kniha dala. Kvůli tomuto třetímu dílu bych si koupil celou sérii, kdyby to bylo ještě možné. Třeba to vyjde někdy znovu...
Kniha za 4 bude se ovšem prolínat hodnocení svazku a celkového Eriksonova přístupu, kvůli kterému pravděpodobně nebudu moct žádnému z dílů udělit maximum.
Účetní je člověk, který vyřeší problém, o kterém nevíte, způsobem, který nechápete.
Steven Erikson je autor, který vyřeší zápletku, kterou čtenář kvůli neznalosti zákonitostí nebo informací není schopen postřehnout, způsobem, který díky jejich vágnímu popisu nepochopí.
Ačkoli mě Vzpomínky ledu bavily zatim asi nejvíc, stále mám s Eriksonem problém. Jeden český autor mi řekl, že Vzpomínkami se to většinou láme na odkládám/miluju. No, zatím zůstávám u ambivalence.
Trochu mě mrzí nepřesnost překladu, protože v textu se opakovaně objevuje přesnější formulace "Vzpomínky na led" místo Vzpomínek ledu na obálce. Jsou super někam do setkání obou armád s Mottskými zálesáky, hlavně Brčkem a Chlívem. Bitva o Korál je slabší a konec je opět půvabný. Většina stopáže byla naprosto parádní a skoro až podezřele srozumitelná. Pokud by kniha končila za Capustanem, možná bych ji prohlásil za nejlepší fantasy, co jsem měl kdy v ruce. Konečně se projevuje nějaký hlavní záporák, mnoho pramenů z minula se konkretizuje. Capustan je bezpochyby nejsilnější část knihy a například střet Itkoviana s tenescowri je zatraceně silný.
Část u Korálu je hrozně odtažitá, všechno to umírá po stovkách a desítkách a ani smrti několika významných postav se mnou prakticky nehly. U samotného Věštce jsem si vzpomněl na hodnocení Diabla "Památný moment je zjištění, že samotný Diablo je asi největší ubožák v celém sklepení".
Tomu chlapovi jdou výborně jednotlivý scény, má skvělej humor, posouvá hranice a výborně kombinuje. Jenže popíše 300 stránek událostma, aby pak na dvou stranách v rozhovoru několika postav ukázal, že ty události měly ještě dalších 20 vrstev. Jenže tohle čtenář nemá šanci postřehnout, protože prostě neví, že stopy jsou stopy. Je to stejný, jako napsat právnickej thriller a teprve v podlení kapitole popsat zákoník.
Vytvořil super svět, jenže ho není schopen zprostředkovat. V jakémkoli jiném multiverzu se dají najít podrobné informace o fungování, prvcích, schopnostech postav a další záležitosti. Když otevřu wikipedii Lovců duchů, vim, že andělé umí tohle, démoni tohle, Rowena čaruje takhle a První čepel funguje takhle.
Erikson tohle nepopisuje a i internetová fóra nabízí maximálně dohady. Z toho všeho se stále více kloním k závěru, že v tom nemá jasno ani on sám. Že ta propracovanost Malazu je do značné míry iluze krytá tunou pojmů, jmen a linii, kde si autor může cokoli kdykoli obhájit stylem "protože chodby, protože kouzla, protože bohové, protože sny, vzpomínky a čertví co ještě". Když jsem četl Měsíční zahrady, kamarád mi řekl, že někde čet, že "Malaz si člověk užije až napodruhé, když už ví, co co tam jde". Jenže tohle nevidím jako znak kvalitního psaní, ale autorského kretenismu. A spoustu jednodušších příběhu i světů jsem si užil a v budoucnu nejspíš užiju mnohem víc. Protože tam mi autor sdělí "je to tohle a chová se to takhle, tohle je Pepa a umí tohle".
Památné momenty:
Paliči mostů a karetní stůl
Kuppre na vojenském jednání
paní Závist v Pannionském chrámu
Kruppe a Caladanovo kladivo
tenescowri versus Itkovian
Rychlej Ben u nekromantů
Mottští zálesáci
Itkovianův Dar
Paranovo kreslení
Vzpomínky ledu je dílo vskutku gigantických rozměrů, čemuž odpovídá i stránková dotace. Upřímně nevím, jestli by knize prospělo, kdyby byla kratší. Možná ano, možná ne, kdoví. Rozhodně ale nemůžu říct, že bych se kvůli délce nudil. Naopak mě kniha velmi bavila, obsahuje spoustu zvratů a obecně si po celou svou délku drží svou vysokou kvalitu. Dokonce bych ani neřekl, že se ve čtivosti od sebe nějak zásadněji odlišovaly jednotlivé dějové linie. Erikson je jednoduše vynikající spisovatel, se Vzpomínkami ledu se poradil výborně a já tak knihu rozhodně doporučuji ke zhlédnutí.
Některé pasáže knihy byli famózní! Některé zase nudné. Hlavně při kapitolách s Mhybe jsem trpěl, to její neustálé stěžování si. Její sny mě vůbec nezajímali.
Jako celek tedy hodnotím knihu kladně, protože ty nejlepší části knihy se fakt četly jedním dechem.
A nevím jestli jsem blbej ale z toho jak Erikson popisuje okolí a celkově scenérie nebo třeba vzhled města, tak prostě za boha nevím jak si to mám představit a jak to tam vlastně vypadá. Buď jsem blbej, nebo Erikson zbytečně složitě popisuje.
Vůbec, jeho styl psaní je těžký.
Hodně jsem si užíval linku s karavanou a dvěma nekromanty. Vrčova linka byla super, Itkoviana jsem si taky hodně oblíbil. Rychlej Ben je legenda. Linka s paní závistí a její nesourodé party byla taky super.
Čekal jsem více Anomandera, neměl tam ani jednu bojovou scénu. To stejné s Caladan Chmurem, vůbec nebojoval. To mě zklamalo.
Asi největší zvrat u jedné postavy mě nijak emocionálně nezasáhl (kdo četl ví, nechci spoilovat)
Pro mě zůstává nejsilnější 2. Díl série - Měsíční zahrady. Jdu do dalších dílů
Jako vždy super, jako vždy depkoidní ;) U téhle série vím, že si během čtení moc neodpočinu, protože je dějová linka dost košatá ....
První vrchol série, svým způsobem i nejlepší díl. Ale nejlepší opravdu jen svým způsobem, nebojte se, že by nic dalšího skvělého už nemělo přijít!
V čem tedy tak vyniká? V kompaktnosti děje, v uzavřenosti dějového oblouku, v sympatičnosti postav, ve velké míře intrik, které nejsou jen nejasně naznačované, v neuvěřitelném spádu. Čtenářský zážitek.
Tak tohle jsem nečekal,že se u této knihy budu místama cítit na měkko.Díl od dílu je lepší a lepší.Moc se těším na další díly.Doporučuji
Ježišmarja :-D tak napínavý a takový konec? to jako vážně? Co se týče nových postav je jich řekněme méňe(ale jako stojí za to ;-)) než v předešlých dílech, takže máte končně pocit, že se orientujete a není to pro vás taková makačka na paměť, což jednoznačně umocňuje četbu samotnou. Taky vám osvětlí nějaké ty otazníky a seznámíte se asi s největším záporek celé serie (tedy předpokládám). Za mě tedy zatím nejlepší díl, právě díky výše napsanému.
Třetí Malazská kniha se od předešlých liší tím, že už od začátku se stále něco děje. Vracíme se zpátky k Paranovi, Dujekovi, Whiskeyjackovi a Paličům mostů a prakticky se od nich nehneme. Dujek a Chmur spolu uzavřou spojenectví, aby se společně postavili hrozbě Panionského věštce. V tomto díle se také odhalí mnoho otázek, které čtenář může od posledních dvou dílů mít, jako např. jak vznikli Paliči mostů, co je zač Rychlej Ben, Caladan Chmur nebo Panionský věštec.
Občas mě štvalo nelogické rozhodování některých postav, jako bylo netaktické rozhodnutí Dujeka a Whiskeyjacka, nebo podle mě zbytečné tajení plánů, které měla Stříbrná liška. V obou případech jsem neviděl smysl v jejich chování. Ale je těžké postavit se k tomu tak, že je to autorovou chybou. Je možné, že jsem jen ten smysl nepostřehl anebo nemám ještě všechny díly do skládačky, abych pochopil celý obraz. V Malazské knize totiž nikdy nevidíte všechny střípky najednou. Závěrečná bitva je pak dost dlouhá a chaotická, kdy je obtížné se orientovat. Ale v bitvách je chaos běžný, takže to neberu jako výtku.
Třetí díl pak považuji za ještě lepší než ten předchozí, přestože válka proti Panionskému dominiu nedokázala překonat ústupovou válku z předchozího dílu a smutný osud Coltaina a jeho armády.
Výborné, avšak to najmä vďaka prvým dvom dielom, kedy sa už čitateľ trochu orientuje v Malazskom svete a v jeho postavách. Napriek tomu mi zatiaľ tento diel prišiel ako najslabší. Asi to bolo spôsobené jednotvárnosťou príbehu, kedže cela kniha bola o jednom konflikte a dej obsahoval iba malé odbočky. Pribudlo opäť veľa postáv, avšak mnohé boli iba priemerné. Potešili ale tie staré. Koniec bol napísaný pekne a celkom dojemne. Až by som povedal, že už je záver serie. Som zvedavý, čo sa ešte bude diať.
Mám sto chutí dát jen tři hvězdy, protože pomalé části byly opravdu pomalé a zdlouhavé. To, jakým způsobem Stevenson píše, už u třetího dílu nikoho nepřekvapí, ale stejně jde o zvláštní styl. Desítky narážek na události, o kterých ještě nemůžeme vědět, zásadní odhalení zmiňována jen tak mimochodem... Čtení se tak snadno může stát únavným.
To nic ale nemění na tom, že vzít Vzpomínky ledu do ruky je vždy svátek. Okamžitě jste přeneseni do fenomenálního fantasy světa a chcete tam co nejdéle zůstat. Nejlepší ohodnocení je asi to, že i po téměř 1000 stranách chcete hned další díl.
Štítky knihy
magie kanadská literatura démoni bohové dark fantasy fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Pořád si říkám, kdy přijde ten díl, který mé nadšení trochu zchladí a ono furt nic! Mně to prostě fakt baví, ten způsob, jakým autor píše a tvoří příběh. Ano, člověk se musí trochu víc soustředit, aby se v tom neztratil, ale.. Ty postavy, tak živě a nádherně napsané-to za to prostě stojí. Opět plný počet, za mě zaslouženě.