Malevil
Robert Merle
Společenská fikce světově proslulého francouzského spisovatele se odehrává převážně v sedmdesátých letech tohoto století, ale končí o celá desetiletí později. Skupinka lidí shromážděných zcela náhodou ve sklepě středověké tvrze Malevil náhodou přežije výbuch atomové bomby. Děsivá katastrofa zničí valnou část lidstva i živočichů na zemském povrchu. Ti, kteří přežili, stojí před problémem, jak uspořádat svůj život ve světě, z něhož zmizely všechny vymoženosti civilizace. V primitivních podmínkách bojují o přežití i o uhájení života před lidským nepřítelem… Román je společenskou a charakterovou studií jedné z mnoha eventualit budoucího vývoje, současně však i varováním před možným zneužitím vědy.... celý text
Přidat komentář
Okamžitě jsem se stala fanynkou této knihy. Příběh je nejspíš příliš optimistický, nicméně krásně uvolňuje uzdu přemýšlení o tom, co by kdyby... Úhelný kámen mojí knihovny, který jsem objevila trestuhodně až nyní.
Knihu jsem přečetl, když jsem byl na vojně. Do té doby jsem skoro nečetl. Od té doby čtu pořád!!! A trvá to již 20 let!!!!
Na to, jak je kniha stará, neztratila nic ze své čtivosti. Ačkoli už nikdy nezjistíme, co přesně se stalo a kolik lidí na světě přežilo, zaujme nás příběh malé skupiny lidí, kteří se perou o své místo na slunci. Emanuel byl taková takřka čistá duše (až na ty ženský) jako Mirek Dušín a navíc všechno vyřešil jako později v seriálu MacGyver, ale mně nijak nevadil. Kdyby ji psal někdo z aktuálních autorů, tak by asi zvolil více popisu krvavých scén a sexu. Pro mne kniha fungovala i bez toho a užila jsem si ji od začátku do konce.
Bez výhrad se připojuji k fandům této knihy. Narazil jsem na ni náhodou, při pročítání komentářů mojí oblíbené knížky Den Trifidů, kde uživatel Reacher tyto dvě řadí k nejlepším ve svém žánru. No a dávám mu plně za pravdu. Po delší době jsem měl problém knížku před spaním odložit a vždycky jsem si říkal ještě jednu kapitolu a jdu spát...a pak zase a zase. No však to znáte, když vás příběh čapne, tak často to, že ráno se musí brzy vstávat, jde na vedlejší kolej a člověk čte a čte a čte... No netvrdím, že se všichni musí tetelit při hodnocení jako já, ale kdo byl "zasažen Trifidem v jeho dnu", tak by Malevilem zklamán být snad neměl.
Po přečtení knihy mám poměrně rozpačité dojmy. Prvních cca 100 stran totální nadšení, je to mimořádně čtivé, napínavé, napsané zajímavým a bohatým jazykem. Zbytek pořád slušný, ale spíše jen některé pasáže. Teď k nedostatkům: stejně jako značné části zdejších uživatelů mi šel na nervy Emanuelův všeznalý a všespásný přístup, jeho bezbřehá dokonalost a sebejistota. Zkrátka tady to autor přehnal, řekl bych že ta postava balancuje na hranici kýče. To je jedna věc, další je to, že tu postrádám výraznou ženskou postavu. Buď to jsou to protivné staré báby nebo víceméně pasivní sexuální objekty. Vůbec ony popisy "romantiky" a to jak se všechny ženy ochotně rozdávají, je dost trapné. Zajímavé je, že i Panenka a Gazel, postavy s výrazně ženskými rysy jsou líčeny jako morálně pokleslí a pokřivení... nemůžu si pomoct, působilo to na mě krajně sexisticky. Autor taky v podstatě rezignoval na to nějak víc rozvést situaci s Vilmainem. Parta zabijáků s bazookou a jediný co udělají je, že rozbijou dřevěné vrata.... Stejně tak Panenka, skvělá postava s obrovským potenciálem, absolutně nevyužitá. Styl vyprávění byl zajímavý, hlavně občasné Thomasovi poznámky, které alespoň částečně objektivizovaly zkreslený pohled hlavního vypravěče. Bohužel v epilogu to zase sklouzlo k adoraci hlavního hrdiny. Tak nevím, co si z toho vybrat, škoda, čekal jsem mnohem víc. Na rozdíl od zdejšího přepáleného hodnocení bych to viděl na takových 65%.
Bylo, nebylo... takové nabubřelé vyprávění, kterak si žije všeználek Emanuel a jeho parta na Malevilu... spíše než postkatastrofou, to zavánělo dosti rozvleklým historicko-dobrodružným románem... chyběla mi tam ta povýbuchová beznaděj, fatalita, hlad, nemoc či jakýkoli pocit ztráty... emočně to bylo pro mě celé takové vyprázdněné... jednoduché... vím, ta natěšenost je prevít... čekala jsem psycho nářez aka Svědectví (božíííí!!!) ... vykreslení lidských přeživších osudů... zvraty... převraty... podvraty... a nic... jen stádečko poslušných oveček následujících svého manipulativního vůdce... ano, děsivé... ale stejnak tak nějak bohužel prostě prázdné...
Majster pera Merle. Malevil je silná a veľmi originálna vec v žánri postapo. Hlavný hrdina je hnusný narcis a truhlík...pravdivý až strach. Veľmi, veľmi dobré.
Samozřejmě nebýt kniha postapokalyptická, tak bych po ní zřejmě nikdy nesáhla a byla by to chyba. Je to trochu "jiné" postapo, než čtu obvykle, ale rozhodně jsem ani na chvilku neuvažovala, že bych knihu odložila, byl to zajímavý náhled zase z jiného úhlud pohledu.
Jen nevím, jak se postavit k té "bombě" po které nebyla naprosto žádná radiace. Nepodařilo se mi to nějak moc vyzkoumat, o co by tedy mělo jít a srejně tak o skutečném rozsahu a původu katastrofy... a já mám ráda ve věcech jasno.
Hlavní hrdina byl poněkud také otravný, všechno věděl nejlépe a pokud měl někdo jiný názor, tak ho zmanipuloval úplně snadno, vždy věděl, co přesně udělat, aby mu všihni dali za pravdu. A i když si svou neprosadil, nakonec všichni došli k tomu, že vlastně měl pravdu. Jinak to ale nebylo vážně vůbec zlé, naopak z toho sociologického pohledu to bylo zajímavé, čtivě napsané, občas jsem se dočkala i nějaké té akce.
Zatím jediná kniha, kterou jsem od Merleho přečetl, ale když mě stručné popisy některých dalších, na které jsem narazil, tak neoslovily. Malevil je ovšem něco jiného. Je to strhující příběh, ve kterém je zakódována spousta moudrých myšlenek. Je to vlastně taková zkratka vývoje lidské společnosti a poznání jeho zákonitostí. Vlivem (nedá se příliš říci, jestli „díky“ nebo „vinou“) nespecifikované globální katastrofy (pod kterou si ale nejspíš většina z nás představí bleskovou jadernou válku) dojde k „restartu“ života skupinky lidí, kteří měli to štěstí, že se v inkriminované době nacházeli v chladném kamenném sklepě, takže nebyli přímo vystaveni smrtícím účinkům katastrofy. A my můžeme sledovat, že v prvních měsících i letech je tím nejdůležitějším snaha o přežití — tedy o to mít co jíst a mít se kde schovat. Veškerá činnost skupiny je zpočátku podřízena tomuto hlavnímu cíli, nic jiného v tu chvíli nemá smysl. Teprve později, až je tato základní potřeba zafixována, přichází na řadu poznání, že přežily i další skupinky lidí, a začíná socializace, se kterou přichází i ideologie a touha po ovládání druhých. A také vědomí, že je potřeba se takovým snahám odhodlaně postavit i za cenu ohrožení vlastního života. Scéna „lidového soudu“ proti hlavnímu hrdinovi Emanuelovi, který je jeho protivníkem Fulbertem zinscenován s cílem se ho definitivně zbavit, je úchvatná. Vlastní závěr knihy je pak možná ne nezbytným, ale rozhodně logickým završením celého příběhu.
Ze začátku mě nesmírně chytla, čtivě napsáno, hlavní hrdina sympaťák, těšila jsem se na každé čtení, bohužel, nebylo to tak po celou dobu knihy, čím blíž jsem byla konci, tím víc jsme ztrácela zájem. Ano, byly tam úžasné pasáže (např. první déšť a napětí, zda bude či nebude smrtící, tuto pasáž jsem prožívala stejně, jako kdybych byla součástí té partičky), ale nevím, mám pocit, že jak přibývaly postavy, tím se pro mě kniha stávala méně zajímavou a nic moc se tam nedělo. Ale i tak doporučuji knihu ke čtení, jak uvádím výše, některé pasáže jsou chytlavě napsané a celkově se to čte dobře.
Poslouchala jsem to jako audioknihu https://audioteka.com/cz/audiobook/malevil a naprosto skvělé! V některých částech knihy jsem ani nedýchala a napjatá jak kšandy čekala, co bude dál. Souhlasím s komentáři "Kamil2" a "stju". Považuju tuto knihu za jednu z nejlépe vystavěných a napínavých. Samozřejmě s ohledem na to, co jsem já sama kdy přecetla a jaký druh literatury jsem četla. Autor byl bezpochyby velice inteligentní.
Malevil donutí přemýšlet. Jak by se člověk zachoval po takové katastrofě, kam se poděje morálka, lidství, jak vlastně přežít a nezbláznit se. Smutná, ale velmi působivá kniha.
Hodně mi zde chybí kontextu příběhu, útoku/katastrofy. Několik věcí mi zde tak nějak vrtalo hlavou, například proč jsou zavřeni a odříznuti v této oblasti, copak je napadne jet jinam? Ono je (respektive autora) nenapadlo navštívit ani sousední město, o kterém automaticky předpokládají, že již neexistuje. Kromě toho mi průběh takové bomby nepřipadá reálný, co třeba nemoc z ozáření? Všechna zvířata jsou mrtvá, ale lidem není ani špatně. Dost to v příběhu ruší.
Nicméně, libíly se mi procítěné dialogy postav a hlavně jejich struktura. Hlavní hrdina se zdá opravdu hrdinou, autor to ale krásně vyváží druhým pohledem, doplněním jiné postavy. Líbilo se mi to, určitě to dalo hodně práce, škoda těch nesouvislostí.
Ano, chápu, proč je kniha oceňována. Ve své době se zřejmě jednalo o jednu z prvních vlaštovek postapokalyptických románů. Jsou zde načrtnutá zajímavá témata a dramata, jak by si lidé poradily v době po celosvětové katastrofě, a to včetně nájezdů, přerozdělování potravin a zachování života.
Po celou dobu čtení jsem měla ale pocit, že knihu autor napsal v 19. století, ať už způsobem vyprávění nebo reáliemi. že jde o moderní dobu mi připomínaly jen zmínky o televizi, telefonu a automobilu. To pro mě nebyl problém. Problém pro mě byl autorův náhled. Pro mě to byl povýšenecký blahosklonný pohled muže, který zde vystupuje jako rozený vůdce, dokonalý diplomat, stratég a nadto idol všech žen, na které s laskavým otcovským okem pohlíží jako na prostoduché ovečky pro chov. Zatímco muži tady většinou udávají tón, rozhodují, jsou rozvážní a drží spolu, ženy jsou většinou děvky, blbky nebo slepice, které by se uklovaly nebýt přítomností oněch moudrých mužů, a to hlavně vypravěče. Jistě by se takové ženy našly, ale pochybuji, že by se neobjevila žádná s mozkem a bez vyhrnuté sukně.
Vlastně ano, jedna se našla, autorem popsaná jako vzdělaná, s rozumnými názory a snad i schopnostmi vůdcovství, ale je okamžitě kategorizována jako stará panna a ustupuje do pozadí, protože lidé by za ženou nešli.
Román na mě působí staromilsky, často prostopášně a jako fantazie stárnoucího muže, který vidí svět svým způsobem, nebo by ho tak rád viděl. Tímto pro mě ztrácí na síle a realističnosti.
Co mě taky mrzelo bylo brzké vyprchání dopadu katastrofy. Fakt, že přežilo jen pár lidí se brzy vytratil stejně jako ztráta a boj o přežití. Najednou je všeho dost, někdy až moc a lidi si řeší svoje malichernosti jako předtím. Příznak tragédie je pryč a stává se z toho spíše veselohra s bandity. Kde jsou nemoci, kde strádání?
I když má dílo hodně děr v logice,nemůžu dát míň než plný počet hvězd.Skvělý příběh.
Robert Merle vystavil skupinu lidí extrémním podmínkám post apokalyptického světa a pak pomalu nechává promlouvat skrze slova charaktery jednotlivých lidí - ty dobré i ty špatné. Jejich boj o každodenní přežití a marné čekání na pomyslné světlo na konci tunelu vtáhne do děje. Je naivní si myslet, že se v podobných hrůzách lidé semknou a budou držet pospolu. Stejně jako v jiné Merleho knize Ostrov i tady je zřetelné, že největším sokem člověka, je zase jen člověk.
Četla jsem ji v poměrně útlém věku, a byla mi takovým návodem, co dělat, kdyby :-)). Četla jsem ji opakovaně, a pokaždě s chutí
Kniha, kterou miluju a opakovaně se k ní vracím-třeba jen k některým pasážím. Autor mě svým stylem psaní dokázal vtáhnout do příběhu, který jsem s jeho hrdiny prožívala a opravdu jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Obdivuji úžasné vykreslení chování tak různorodých postav a dramatičnost situací, které prožívají. Jen mě děsí chování lidí, kteří ve snaze po přežití jsou schopni naprosto všeho. Ono nemusí ani jít o jadernou katastrofu...
S nadšením jsem se začetla do dalších knih Merleho, ale bohužel mě žádná už nedokázala takhle nadchnout. Ale za Malevil děkuji-a Emanuela je mi líto...
Štítky knihy
boj o přežití zfilmováno francouzská literatura mezilidské vztahy blackout, výpadek proudu postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Skvělá kniha, moc hezky se mi četla a každý den jsem se těšil, až si k ní večer zase lehnu. Ani ne tak sci-fi jako spíše sociologická studie skupiny lidí, kteří přežili výbuch atomové bomby.