Malevil
Robert Merle
Idylický venkov se v jedné vteřině promění v přízračnou krajinu.
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2018
,
Kristián Entertainment
Originální název:
Malevil, 1972
Interpreti: Martin Myšička , Jiří Lábus , Daniela Kolářová , Jaroslav Plesl
více info...
Přidat komentář
Knihu mi doporučil můj kamarád scifista, tak jsem se nechal překvapit, nic jsem si o ní nečetl a po prvních pár kapitolách jsem si říkal, jestli se náhodou nezbláznil. Místo očekávané fantastiky jsem dostal cosi jako Knoflíkovou válku z malebného francouzského venkova. Pak se ale postavy ocitly ve sklepě a začalo to pravé postapo. Pravda, Merle se spíš soustředil na představu společenského vývoje takové situace na podkladě větších celků i vztahů mezi lidmi, než na vědecko-technické linky, ale přes časový odstup jeho představy stále obstojí a burcují k přemýšlení. Co mě ale na knize poněkud štvalo bylo výrazně šovinistické uvažování hlavní mužské postavy a obávám se trochu, že to plynulo ze samotného naladění autora. Ženské postavy jsou zde buď stařenami hodícími se k posluhování nebo ženami v rozpuku, hodící se mužům ke kratochvílím (a s radostí se do těchto kratochvílí pouštějící). A i ta zapšklá profesorka se na závěr jme ohmatávat biceps jednoho z hrdinů. Ostatně proč ne, takový asi francouzský venkov 2. poloviny 20. století asi byl. Víc mě ale nazlobil konec děje, kdy autor jakoby zařadil druhou rychlost a zbytek děje profrčel z vyprávění jedné postavy na pár stránkách. Neodpovídalo to rozvláčné atmosféře celé knihy. P.S. Poslechl jsem si to jako audioknihu (teda spíš rozhlasovou hru) v podání snad 30 herců a určitě to zážitek pozvedlo. Dílo samotné 70%, v audiopodání 90%.
Postapokalyptické antiutopie nemám ráda vůbec. Nemám ráda sci-fi, ani nic podobného. Nic, co není skutečnost. Čtu uvěřitelné příběhy ze života, ikdyž někdy k neuvěření....
Nicméně, Malevil je klasika. Ve 13 letech jsem to četla poprvé a od té doby opakovaně. Je nadčasová. Psychologie postav je v ní geniální. V dnešní době je podobných knih spousta, jsou "technicky" zdatnější, ale vezmeme-li v potaz dobu a úroveň znalostí v době vzniku románu, klobouk dolů. Určitě si z ní dnes vezmu něco jiného, měním se já, mění se svět, ale ta kniha je úžasná. Mám ji doma už 30 let.
Předesílám, že postapokalyptické antiutopie jsou mým oblíbeným žánrem, což hodnocení poněkud zatěžuje.
Na knize je znát, že od jejího napsání už nějaká doba uplynula; nevím, jak moc by z věděckého pohledu dávalo smysl, aby se po tragédii takovýchto rozměrů neobjevil radioaktivní spad, ale nijak jsem nad tím nerozjímal a prostě to vzal jako součást fikce. Pohled na ženy a jejich postavení ve společnosti mě nicméně zarazil, přece jen 70. léta 19. století už předpokládám nebyla tak patriarchální, jak popisoval Merle.
Mám rád "poučeného vypravěče", který se na věci snaží dívat objektivně, nemá problém čtenáři i svému okolí přiznat svoje chyby a připustit si, že není dokonalý a bezchybný. Tím Emanuel byl. Velmi mě těšily nenápadné poznámky a drobná popíchnutí ve vztahu k morálce a mravním zásadám - za všechny třeba nijak nerozváděné (a přesto zcela výmluvné) konstatování, že místní pan farář při zpovědi pátral po erotických fantaziích dětí (základní) školou povinných, ohrnování nosu komunisty nad tím, že rokují na hradě, sídle feudálního panstva nebo podotknutí, že prosazovatelé monogamie setrvávali v polygamním svazku, zatímco jediný zastánce polygamie přišel zkrátka. Tenhle typ poznámek dává knihám další rozměr.
Líbil se mi také vývoj postav a promítnutí jejich života a názorů "před" do života "po". Lidé zůstávali lidmi (i když, uznávám, Emanuel jako by občas byl nadčlověk) se svými dobrými a špatnými vlastnostmi. Varování před tyranií, ať už ve jménu Boha, nebo ve jménu lepších zítřků, bylo z knihy více než zjevné a symbolicky se nakonec i jediný komunista nechal demokraticky zvolit starostou (i když do důsledku, vlastně byl starostou beztřídní společnosti). V tomto ohledu je tak kniha stále velmi aktuální.
Nejsilnějším momentem pro mě byl nájezd zubožených přeživších na malevilské pole... z toho mi opravdu nebylo lehko u srdce, zcela chápu morální dilema postav a věřím, že se společnost do stadia homo homini lupus už nikdy nevrátí.
"Rozhodně si nemyslím, že každá skupina, ať na nižším nebo vyšším stupni žebříčku, vždy vyprodukuje velkého muže, jakého potřebuje. Dokonce naopak, v dějinách lze občas postřehnout momenty, z nichž vane jakési strašlivé prázdno: potřebná vůdčí osobnost nevyvstala a všechno spěje k ubohému fiasku."
Velmi čtivá fikce staršího data. Nic pro fanoušky sci-fi, spíš tady jde o psychologii postav a společenství, boj o moc, vytváření hierarchie a tak. Byl jsem trošku udiven těžce podřadnou rolí žen v té době. Že by 70. léta byla už tak daleko a tolik věcí se změnilo? Občas mi ten Emmanuel přišel až neuvěřitelně inteligentní, předvídavý a mazaný.
Postapokalyptická vize. Děsivá, krutá, ale i přesto plná naděje.
Další má kniha „ k recyklaci “. Prvně jsem četla před cca 30-ti lety a ani dnes pro mě kniha neztratila na své kvalitě. Možná jsem si jen z příběhu odnesla něco jiného než tenkrát. Popis samotné katastrofy je z dnešního pohledu hodně naivní, ovšem vykreslené charaktery přeživších a jejich příběh je prostě bravurní.
O knize jsem se dozvěděl hodně dávno, ještě v dobách, kdy jsem hrával Fallout 1,2, na webu Vault Šílené Brahmíny (ještě funguje!). Záměr knihu si přečíst pak zůstal dlouho zasunut kdesi hluboko v myšlenkách, až jsem se k tomu nedávno konečně dokopal. Autor v knize, přes relativně jednoduchý příběh, skryl docela silné poselství. Postapokalyptická fikce je z nějakého perverzního důvodu nesmírně fascinující. Jasně, kniha není o životě v jaderné pustině, přesto, známý příběh skupinky, přeživší nespecifikovanou jadernou katastrofu, je čtivý, zábavný a do určité míry realistický. Nové společenské uspořádání komuny na hradě nemusí každému sednout, sám jsem s tím bojoval, přesto, v takto extrémních podmínkách lze čekat cokoliv. V knize je obsaženo silné varování před autoritářskými tendencemi, před diktaturou tyranů, před slepou vírou, před cestami do pekel dlážděnými těmi nejlepšími úmysly. Autor silně kritizuje slabost davu, neochotu a zbabělost se tyranům postavit. Lidem je všechno jedno, budou možná tiše brblat, skrytě kritizovat, ale nakonec hlavně, že mají svoje jisté, svůj zajištěný příděl, pokud nebudou kritizovat vrchnost moc nahlas. Nevadí, že se příděl den ode dne zmenšuje, nevadí, že je závislý na libovůli někoho jiného, někoho, komu na dotyčných ani zbla nezáleží. Tohle poselství je věčné, nadčasové. Varování platí i pro dnešní dobu. Tohle, domnívám se, autor vystihl geniálně. Jedinou výtku bych měl k jisté, z mého pohledu, idealizaci příběhu, chování postav, dialogů. Ano, hrad by byl svého druhu „bublina“, ochrana před realitou, přesto si myslím, že rozpad společenského řádu je jinde popsán realističtěji. Samotný závěr knihy je pak idealismem přímo prostoupen, nejen v chování protagonistů, ale i v, již zmíněném, uspořádání jejich komuny. Merle se zkrátka drží naděje, možná je to ve finále dobře. Doporučuji.
Úvod trochu zdlouhavý, ale důležitý k pochopení postav a jejich uvažování. Bez Tomášových poznámek(často jakožto protiváha souvislého příběhu vyprávěná Emanuelem) by podle mého kniha hodně ztratila na kvalitě - popisování příběhů, které Emanuel ,,zapomněl" ve vyprávění uvést, se stává velice poutavou složkou knihy.
,,Pro nás je minulost 2x minulá, ztracený čas 2x ztracený, protože jsme spolu s ním ztratili i svět."
Hodně zajímavý postapo literární kousek, který je napsaný svým osobitým způsobem. Myšlenkové pochody hlavní pochody jsou velice zručně popsány, rozepsány a zdůvodněny. Doplňující poznámky od Tomáše pak umožňují i pohled z jiné strany. Nicméně to ale nepotěší leckteré ženy, v knize je vlastně jeden silnější ženský charakter, ostatní jsou spíše jen nástroje mužů. Jinak je ale počínání skupinky přeživších velice zajímavé sledovat a rozhodně má smysl si knihu přečíst i v dnešní době.
Ano, kniha to není dokonalá - biologie a fyzika tu pokulhává, věci ohledně náboženství (poplatné francouzskému venkovu v době vydání) můžou leckoho iritovat a opravdu to není klasická postkatastrofická knížka.
Ale rozhodně není špatná. Má své nesporné kvality, a navíc přidanou hodnotu, kterou autor ve své (ještě ne tak konzumní) době ani nemohl plně dohlédnout: kniha v podstatě rozvíjí úvahu na téma „Jak bychom žili, kdybychom najednou přišli o VŠECHNY technologie a jejich produkty?“ a na rozdíl od všech klasických postkatastrofických knih přidává vlastně velice příznivou podmínku: „...pokud bychom nemuseli řešit kontaminaci, bezprostřední smrt hladem, rabování, epidemie atd.“ To vytváří zajímavý prostor k zamyšlení. K věcem, které běžně člověka napadnou, že by je postrádal (telefon, internet, auta, světlo, domácí spotřebiče a vůbec všechno co je na elektriku či baterky vč. vodovodu a kanalizace..) tady přibydou „nenápadné drobnosti“ jako oblečení, boty, opasek, svíčka, tužka, papír, mýdlo, kombinačky, kladivo, hřebíky, drát, provázek, nůž, nůžky, léky a všechno, co spotřební společnost s klidem spotřebuje nebo vyhodí a koupí si nové. A taky vztahy. Běžné mezilidské, ale i z pohledu plození a hrozící degenerace při plození v malé uzavřené skupině... A samozřejmě všechny dosud nashromážděné znalosti - jak co pěstovat a uchovávat, jaké byliny jsou na co, jak si co vyrobit... Napadlo vás někdy, kde potom tyhle „obyčejnosti“ vzít?
Téma natolik nosné, že z mého pohledu vyváží všechny nedostatky.
Omlouvám se za nízké hodnocení, zřejmě ne úplně spravedlivé. Já to však četl jako postkatastrofickou literaturu, nikoliv sondu do vágní psychologie a líčení předností tradičního zemědělského života. Takže mě to neuchvátilo. Hodnocení nízké, odpovídající aspiracím na významnou literaturu. Kdyby to bylo koncipované jako lehká oddychovka, dal bych hvězdiček víc, protože prohřešky by byly víc odpustitelné. Kůň běhající po dvoře je možná okázale vznešený umělecký obraz, ale mě nekompenzuje to, že ta katastrofická zápletka, fyzika okolo tepelného působení výbuchu, a společenské chování komunit poté - mi přišly strašně nevěrohodné. Tahle by to prostě nemohlo fungovat, fyzikálně ani sociálně. Rušilo mě to. A hlavně, četl jsem to až po Dni trifidů. Těžká konkurence.
Někdy.. když je obloha šedá, jako z olova a vypadá to, že už asi nikdy nevyjde slunce, tak si vždycky vzpomenu na Malevil.
A ještě něco přidám:
Tuhle knihu jsem četla před třicetišesti lety. Hrůza, co?
A ještě.. víte co? Já tomu všemu tak věřila, co se tam psalo..
(Tak.. v osmadvaceti letech jsem ještě věřila všemu)
Proto jsem byla tak ze všeho - co jsem si v knize přečetla - tak vykulená a zvláště z konce..
Nejdříve jsem dala tři hvězdičky, ale teď dávám všechny, co je možný dát.
Přivírám oči u popisu výbuchu bomby a následků výbuchu, přece jen o přesný vědecký popis tady přeci nejde, jsou to jen výchozí kulisy pro sociologický rozbor chování malé skupiny lidí v nových podmínkách... A o co tedy jde? O politikaření, o moc a o náboženství. Ale pozor - ne o náboženství ve smyslu rozjímání o bohu, ale o otázky politicko-náboženského charakteru, aneb je výš kněz nebo abbé? A taky trochu o přežití, i když tyhle otázky jsou na můj vkus trochu upozaděné. Co ovšem vůbec nerozdýchám jsou vyloženě ploché ženské postavy. Ženy jsou v zásadě rozděleny do skupin "dá mi" - všechny ženské postavy v plodném věku (+ Lolitka Evelýna) a "nedá mi" (hašteřivé stařeny, vhodné pro práci v domácnosti a u dobytka, zatímco muži probírají veledůležité otázky politického charakteru). Kniha velmi poplatná době a místu svého vzniku...
Kniha se sice odehrává v druhé polovině 20. století, ale autor uvízl ve století devatenáctém. Hlavní postavou jeho knihy je silný, moudrý, všemi ženami milovaný vůdčí typ, který je takřka dokonalým. Všichni jej milují, nepřátelé jej respektují a nově příchozí ženy se mu touží „poddat“.
Až se mi zdá, že si Robert Merle napsal román, v němž jako hlavní hrdina vystupuje jeho fiktivní JÁ, kterým by si přál být. Je to smutné, zpátečnické, sexistické a arogantní čtení, které nemohu respektovat, neboť nevzniklo někdy v 19./18. století, ale v době, kdy ženy už dávno nebyly služkami a kuchařkami mužů.
Považuji proto za autorovu malost, jak s ženskými hrdinkami v Malevilu zachází. Jsou vyobrazeny jako nástroje mužského sexuálního požitku, které se ochotně poddávají klidně vícero mužům na střídačku. V románu vystupuje jen jedna silná žena, ta je ovšem vykreslena jako asexuální osoba a brzy je odbyta s tím, že vést město nemůže, neboť by ji nikdo jako ženu neposlouchal.
Knize navíc chyběla osudovost, nemoci, tragédie způsobené apokalypsou... něco, co by dokázalo zmítat emocemi čtenáře. Namísto toho mi byla načrtnuta jen autorova osobní fantazie, v níž vystupuje jako nedotknutelný, všemi milovaný a respektovaný Bůh, o kterého se ženy mohou jen porvat.
Na něco takového nejsem zvědavý a upřímně lituji toho, že jsem věnoval čas knize složené z nízkých pudů zakomplexovaného muže.
Toto tu už bolo viackrát inde ale v pohodičke. Je to napísané zaujímavou formou. Dobre sa to počúvalo... Odporúčam.
Odpouštím autorovi lithiovou bombu, která umožnila tohle úžasné, slunečné a kvetoucí postapo. Je to vlastně spíš takový pokojný způsob řešení přelidnění. I náboženství a jeho důležitost se dá pochopit, vzhledem k době vzniku a také zemi. V naší zemi, v tom ateistickém hnízdě to působí dost zvláštně, ale stačí mrknout do sousedního Polska. Tam by se na to pohlíželo určitě jinak.
Co je však velký problém (možná jen osobní) tak to jsou ženské charaktery. Teda charakter je pro ty postavy asi silné slovo. Staré jsou omezené, otravné, protivné hašteřivé šílenosti. Ty mladé zase mají jediný důvod k životu a to je koketování, popřípadě uspokojování mužů. Většinou jsou jednoduché a vypočítavé. Nechtělo se mi psát, že jsou úplně blbé. Když jsem četl Smrt je mým řemeslem, tak mě ovládlo naprosté nadšení, jak se autor dokázal vžít do role sociopata. Po tomhle se začínám obávat, že se nemusel příliš vžívat. Dvě hvězdy za to, že jsem se u toho celkem bavil. I když to bylo většinou kouzlem nechtěného. Plus jedna hvězda za rozhlasovou dramatizaci. Ta se skutečně povedla a je mnohem zábavnější než kniha( čistě subjektivní názor)
Štítky knihy
boj o přežití zfilmováno francouzská literatura mezilidské vztahy blackout, výpadek proudu postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Na doporučení známého, protože sci-fi (a post-apo obzvlášť) je moje oblíbená kategorie knížek.
Bohužel netuším, jestli to autor myslel vážně, nebo si jen dělal ze svých čtenářů prdel. Považme sami: skupinka lidí je naprostou náhodou zachráněna v hlubokém sklepení středověkého hradu (budiž), dále je hrad uchráněn od nejhoršího skalním masivem před atomovým výbuchem (opět náhodou a opět budiž). Nadto skupinka zjistí, že výbuch (jako náhodou) přežil všechen dobytek - spousta krav a sviní jsou březích (mám se zmiňovat o naprosté náhodě?), obilí, nástroje, dokonce i zbraně a náboje - více méně všechno zůstane netknuto.
A to nemluvím o dalších příběhových epizodkách, které jsou bravurně vyřešeny ke spokojenosti komunity hlavním hrdinou, onoho vůdčího typu, bez kterého by se ona partička rozpadla jak lidské tělo zasažené radiací. Jo aha - ona to byla jakási "čistá" bomba, bez špetky spadu. Tak to ovšem jo, no...
Silně pochybuji, že by ona utopická část příběhu (všechno pro všechny a všichni společně ke světlejším zítřkům) vůbec nějak mohla fungovat. Dřív nebo později musí následovat konflikty, které prohloubí rozdíly mezi jednotlivci a k prvním problémům je jen krůček.
Takže nakonec jednu hvězdičku dávám jen za skvělou čtivost - příběh se přede mnou odvíjel sám jako na kolovrátku a nemůžu říci, že bych se musel do čtení nutit.