Malý testament
François Villon
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36803/bmid_maly-testament-MFR-36803.jpg
4
109
109
Básnická skladba nejvýznamnějšího francouzského lyrika středověku vznikla na sklonku r. 1456, na rozloučenou s Paříží před Villonovým prvním dobrovolným vyhnanstvím. Básník se vypořádává se svými protivníky, se sebou samým, útočí proti mnišským řádům a vzpomíná na univerzitní léta. S doslovem J. Loukotkové.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1975 , Československý spisovatelOriginální název:
Le lais, 1456
více info...
Přidat komentář
Mně se dostal do spárů překlad Villona od Loukotkové a musel bych zase plýtvat superlativy. Francoisův pohnutý život byl opravdu zajímavý.
No, přijde mi, že překlad je chvílemi trochu odfláknutý, taky to povídání o Villonovi je zajímavé, ale spíš beletrizované.
Závěrečné pojednání Jarmily Loukotkové o básníkově životě a úskalích překladu posouvá výše hodnotu sbírky. Srozumitelnost jednotlivých odkazů se rozptýlila v čase a prostoru.
Že z nóbl rodiny je muž,
má arciť nárok na více;
vydědil ho Duch svatý už,
Duchem je chudý velice.
I vedu ho co dědice
své knihy Chytrým napověz—
jí zbystří každá palice,
tak snad i tenhle soudní pes.
Pobuda, chudý student, výtržník, vandal, děvkař, podivín, vrah...Villon. Ani nevím, kolikrát jsem se k některým slokám vracela. Rozervanec každým coulem. Otec Prokletých básníků si mě touto zpovědí, kterou vzal podle sebe, obtočil kolem prstu a sevřel v takovém stisku, že jsem nemohla uvěřit, co všechno ten člověk zažil a čím si prošel. Skvělý překlad i doslov paní Loukotkové.
Nadčasové, přestože bezmála 600 let staré verše, jako by je napsal v dnešní době. Bezvadný doslov J.Loukotkové.
Žádné květinky, tesknění při měsíčku, ale verše studentského výtržníka, děvkaře, ochlasty a zloděje, ale také nadaného člověka s velikým srdcem. Ráda jsem si ho přečetla, než ho vrátíme do knihobudky. Úžasný překlad, který opravdu obdivuji.
"Dál: pro Raguiera nedopitu
a jeho nenasytné mnišky
uvolním přístup ke korytu
i k pajzlu U borové šišky"
masíčko mladé, žádné kližky,
do pusy pípu, v žáru břich,
číšnice nejsou hrdopyšky,
přijde si na své, byť je mnich."
Francois Villon, bouřlivák, darebák, nespoutaný a vtipný básník s horoucím srdcem, kterého jsme všichni ve škole milovali. Po mnoha letech jsem si znovu přečetla Malý testament, který přebásnila podle starofrancouzského originálu Jarmila Loukotková a na konci v doslovu nás s láskou a dojetím seznamuje s Villonovým životem a jeho další tvorbou. Toto je už druhý překlad paní Loukotkové v novější verzi, rozhodně doporučuji přečíst.
"Ty ukrutnice bez lítosti,
cos mě tak tvrdě zapudila -
jak o tom svrchu řek jsem dosti -
že mi jen víčka pro pláč zbyla,
ty vezmi si mé srdce, milá,
zsinalé, mrtvé, probodené.
Co ty ses mě jen natrápila!
Bůh ti to jednou připomene."
Malý testament trpce žaluje na proradnou lásku, je bezohledný rozverný i nevyzrálý. Příslib talentu.
Mnoho však znamená doslov věrné překladatelky, která hodnotí celé Villonovo dílo slovy: je psáno srozumitelnou jadrnou řeči, která se netáhne jako med ani nedrobí jako sušené květinky, ale zvoní jako ryzí kov.
V kontextu doslovu mě celkem jímá soucit s osudem tohoto nespoutaného muže.
Villon je mistr satiry a je až s podivem, jak může dílo psané před více než půl tisíciletím stále pobavit. Při čtení této básně jsem si nejednou uvědomil, jak je lidský charakter v průběhu času neměnný. Villon rázným a inteligentním humorem (byť před pět seti lety šlo obhroublé žerty nižších vrstev) pomocí odkazovaných darů zesměšňuje osoby, se kterými se ve svém životě setkal a hodnotí tehdejší společnost.
Překlad Jarmily Loukotkové je bezchybný a smekám před tím, jak obratně přerýmovala báseň do češtiny, neboť rýmy jsou nádherné (bohužel vzhledem k mé neznalosti francouzštiny nemohu porovnat s originálem).
A příkladem humornosti této knížky budiž tato sloka:
Co dozorci dám Marchantu?
Je jako Marchant-Parchant známý,
a tak mu v odkaz dávám tu
tři pohodlné došky slámy,
ať užije jich s vězenkami,
které si přehne v komoře;
jen v tomhle styku - mezi námi -
má možnost býti nahoře.
A jsem zase hlouběji, co se Villonova jezera duše týče (ano, i pro doslov).
Až mám chuť egoisticky zakřičet, co odkáže mně?
Mně a všem milovníkům jeho poezie odkázal chtě nechtě právě tu jeho, což je dar ze všech nejvzácnější.
Jeho verše v sobě mají totiž kouzlo, kterému nelze odolat, i kdybychom chtěli sebevíc.
Villonův mrštný a jedovatý jazyk (a nejen v Malém testamentu) je obecně známou věcí. Na tomto vydání je ale zajímavý především doslov překladatelky o životě a díle Villona a o českých překladech jeho básní. Dovolím si pár vět ocitovat (a snad si je přečtou adepti spisovatelské profese - a nejen oni) :
"Vždycky jsem velmi obdivovala svou rodnou řeč, její tvárnost, jasnost, její prostotu a vynalézavost, její stručnost. Ale nikdy si její přednosti neuvědomuji v té míře, jako při překládání tak obtížného básnického textu. Shledala jsem, že téměř není slovní hříčky, aby jí nedovedla zažertovat i čeština, že není vnitřních rýmů tak nesnadných, aby je čeština nevyzpívala; že není básnického rytmu, aby si v něm čeština nemohla zatančit; že není melodie verše, aby se nedala zahrát na český nástroj. "
Tak tomu se už dá říkat chvála rodného jazyka.
Autorovy další knížky
| 1985 |  Velká závěť |
| 2009 | Básně |
| 2010 | Malý a Velký testament |
| 2009 | Já u pramene jsem a žízní hynu |
| 1964 | Já, François Villon |
Upřímně, styl přebásnění nebyl můj šálek čaje. Od veršů z 15. století očekávám v překladu nádech staročeštiny, který mi tady chyběl. Avšak Villonovo dílo skvělé, škoda absence oných kurdlinek.