Máme na vybranou
Edith Eva Eger
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419629/bmid_mame-na-vybranou-7Ym-419629.jpg
5
356
356
I v pekle může vzklíčit naděje. „Tato kniha vypráví neobyčejný příběh o hrdinství a uzdravení, o odhodlání i soucitu, o psychické odolnosti a morální odvaze i o tom, jak se důstojně vyrovnat s rolí oběti. V osobních i profesních zkušenostech Edith Egerové lze najít inspiraci v jakékoli životní situaci.“ Philip Zimbardo Osobnost mezinárodního významu s kořeny v předválečném Československu Doporučujeme všem čtenářům Hany Ve své knize, která je víc než jen memoárovou literaturou, nám Edith Egerová předkládá nejen napínavý a působivý příběh vlastního života, ale také inspirativní příběhy svých pacientů. Na jejich pozadí nám ukazuje, že všichni máme na výběr – rozhodnout se vystoupit z role oběti, osvobodit se z pout minulosti a začít naplno žít.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , PráhOriginální název:
The Choice, 2017
více info...
Přidat komentář
Opět po čase téma holocaustu. Tentokrát z pohledu Maďarky pocházející z Košic. Téma mně už nijak neznámé je podáno zase trochu jinak. Mimo jiné i proto, že autorka po emigraci do USA pracovala jako psycholožka a psychoterapeutka a tak na vše prožité pohlíží z psychologického hlediska. Zajímavé je, že těch traumat z Osvětimi se nedá nikdy zbavit.
Tahle kniha je zcela bez nadsázky naprostý zázrak. Kdybych ji měla shrnout třemi slovy, řeknu: univerzalita, respekt, realismus.
Univerzalita: Dostala jsem ji koncem roku 2019 k Vánocům, s tím, že by se mi asi mohla líbit, protože mě baví psychologie a tématika holocaustu. Tehdy jsem ji zhltla jedním dechem a posloužila mi jako velmi dobrý uklidňující balzám na problémy, které jsem si tehdy řešila. Podruhé jsem knihu četla někdy v roce 2021 a opět mi velmi pomohla se na některé věci v mém životě podívat z poněkud jiného úhlu, jenže tehdy jsem dostala jeden skvělý nápad – začala jsem knihu půjčovat lidem kolem sebe – a od té doby jsem ji doma na poličce prakticky už neviděla, protože každý, komu jsem ji půjčila, se mě po přečtení velmi záhy ptal, jestli ji může půjčit ještě dál a ještě dál – protože každého, kdo si ji přečetl, napadl v jeho okolí alespoň jeden člověk, kterému by tahle knížka mohla taky pomoct. A tak se moje knížka stala takřka putovní – a když jsem zrovna neměla tu svoji k dispozici, mnohokrát jsem ji prostě jen doporučila někomu, kdo si zapsal její název a po nějaké době se mi ozval s velmi pěknou zpětnou vazbou. To se mi tak jednou stalo, že mě na ulici oslovil vysokoškolský profesor, jestli bych mu mohla doporučit nějakou knížku, a já věděla, že to padne na paní Edith Eger – ano, mohla bych mu doporučit nějakou nádhernou poezii, výbornou studii o vězeňství anebo třeba Bibli – ve všech těchto případech by to byla skvělá volba, ale velmi snadno bych se mohla s čtenářem minout - a vím, že Edith je opravdu pro každého - setkala se se skvělým ohlasem, ať jsem ji půjčila vysokoškolačce, čtyřicátníkovi nebo své babičce, která celý život prožila v jedné vesnici a pracovala na místním nádraží. Edith je tu jednoduše pro každého, v každé době, píše čtivě a srozumitelně a dotýká se otázek, které máme všichni nakonec stejné.
Respekt - to je vlastnost Edith, která mě na první a druhé čtení oslovila ze všeho nejvíc - respekt, s jakým přistupuje sama k sobě, k druhým - ke své rodině, ke svým pacientům. Vždy shrne, co se stalo - bez příkras a objektivně a není hodnotově neutrální, jasně že to nebylo správné, jasně že to bolelo - ale odděluje osobu od jejích chyb, o každém mluví s naprostým respektem, z knihy přímo srší láska, kterou Edith nabízí. Sama sobě, svým blízkým i zcela cizím lidem.
Realismus - jestli někdo může mluvit o naději a o životě, je to Edith. Prošla si peklem, postavila se na vlastní nohy. Zatímco při prvním a druhém čtení jsem její příběh chápala velmi lineárně, tj. byla v Osvětimi -> bojovala s tím -> dneska už je jakž takž v pohodě, při třetím čtení (snad proto, že stárnu), jsem si poprvé všimla toho, že tak to nebylo. Prošla si peklem a bojuje s tím dodnes - a jak krásně píše: “uzdravuje jiné, aby mohla uzdravovat sebe, a uzdravuje sebe, aby mohla uzdravovat jiné - stejně, jako to může dělat každý z nás - a vlastně i musí, protože jinak to nejde. Právě v tom spatřuji realismus - protože na řadu bolestí prostě žádný lék není, některé věci se prostě nezmění, neovlivní, malovat si sluníčka nepomůže - ale přesto člověk má stále velmi mnoho - sám sebe a celý svůj život, možnost o něm rozhodovat, volit - a to i jako v případě Edith v těch nejkrajnějších situacích. Realita není nikdy “zlá nebo “dobrá, ale velmi komplexní, velmi propojená - nikdo z nás se neuzdraví ze dne na den a nezvládne to sám a taky nikdo nikdy nebude stoprocentně “zdravý, protože vždycky bude mít něco, s čím bude vnitřně bojovat - ale může “uzdravovat druhé, aby mohl uzdravit sám sebe a žít ten nejkrásnější možný život, který obsahuje jak tu bolest, tak ale i mnoho radosti a lásky.
Jestli jste dočetli můj komentář až sem, moc mě to těší, je pro mě moc těžké k této knize napsat, jak je úžasná, v několika málo slovech, a opravdu Vám doporučuju - jestli jste ji ještě nečetli, přečtěte si ji, jestli už ano, půjčte ji dál anebo po ní sáhněte, až Vám nebude dobře. Edith léčí.
Výborný román o tom jaké je to potom. Naštěství zvěrstva holocaustu byla popsána okrajově a román se věnoval autorce a jejímu životu v Americe, které dala přednost přes Izraelem. Věřím tomu, že lidé, kteří přežili pochod smrti a koncentrační tábory, byli ve zbytku života více zocelení, jak psychicky tak i morálně, života si mnohem více váží a užívají. Vnímám to tak, že nic horšího se jim už přeci nemohlo stát. Určitě doporučuji.
Zbývá mi posledních pár stránek a stále se mi nečtou lehce. To, co Edith zažila, je naprosto strašné, o to víc mě děsí fakt, že se najde tolik lidí, kteří zpochybňují, co se lidem koncentračních táborech dělo. Popírání holocaustu, jeho zlehčování, překrucování faktů a zpochybňování hrůzných zážitků přeživších, je pro mě něco naprosto nepochopitelného a děsivého. Takovéto knihy by se, zvlášť v dnešní době, měly číst od rána do večera. Připomínat si, čeho je člověk schopen, kam až může zajít nenávist, ukazování si na určité skupiny obyvatel a vytváření nepřítele.
Podobne ako pri existenciálnej klasike "Napriek všetkému povedať životu áno" od Frankla postupne sa začítavame do (dovtedy?)nepredstaviteľných rozmerov ľudskej krutosti a utrpenia, ale taktiež - a to je myslím spoločným posolstvom oboch autorov, Frankla i Egerovej - ľudského odhodlania. Každodennú rutinu lágra plnú strachu, neistoty a bezmocnosti v najintenzívnejších podobách autorka popisuje uveriteľne a pútavo zároveň. Je ťažké, ak vôbec možné predstaviť si dnes obdobný kontext, v ktorom je najzákladnejšia istota každého z nás - byť - ponechaná na náhodu nazývanú "selekcia". Šťastie "dňa" pre väzňa Auschwitzu neznamená z dlhodobého hľadiska nič, pretože ten "deň" prežíva pod mučivým strachom, a k tomu tá drtivá bezmocnosť, ktorá mi našepkáva, že nemám ani najmenší vplyv na okolnosti. Ibaže by... a tu opäť zhodne Frankl aj Egerová hovoria o tej pomyselnej hranici, ktorú ak niekto prekročil čakal ho väčšinou elektrický plot, komora, či smrť v inej podobe. Frankl hovorí zmysel a Egerová voľba (resp. nepýtať sa prečo ja, ale čo s tým). Potreba objaviť odpoveď na otázku, prečo vlastne ešte žiť takýto život. Veľmi pozorne som číhal na Egerovej "coping" resp. zdroje, ktoré ju udržali pri živote a v živote. Myslím, že tým najsilnejším paradoxne nie je psychologický resp. duševný, ako o tom sama premýšľa - dominantným sa zdá byť rola sociálnej opory, ktorú zohrala sestra Magda (psychologickým sa zdá byť citovo podfarbená predstava spoločného života s Erikom, ktorá ju púta na budúcnosť, dáva nádej). Prečítať si prvú kapitolu opakovane so sústredenosťou na jej význam v najťažších momentoch ma v tom utvrdzuje. Magda ma vlastne neraz zaujala o malinko viac než Edita, najmä jeden psychologický moment - kedy zdanlivo iracionálnym a zbytočným vzdorom nezískala nič, okrem bitky dozorkyne (str. 86). Asi nik, kto tomu bol svedkom netušil aké silné a významné gesto vzdoru, ktorý prelomil utrpenie bezmocnosti aspoň na chvíľu Magda ukázala. Na chvíľu nebola človek vlečený "osudom" ale človek, ktorý sa rozhodol a ukázal nezávislosť.
Knihu podľa môjho názoru nemožno považovať za "svojpomocnú kuchárku na traumy", alebo odbornú perspektívu na tému traumy. Neviem, či zámerne alebo pod váhou komercie je tu trauma a celá problematika psychotraumy veľmi zjednodušená a "uvedomenie si zodpovednosti nad emóciami" či symbolické držanie kľúča v ruke nie sú funkčné, a už vôbec nie terapeutické nástroje. Pre záujemcov funkčných nástrojov pri vybíjaní emočných nábojov z traumatických prežitkov odporúčam prístup TIR (traumatic incident reduction). Odkaz je ale pochopiteľný a inšpiratívny, nemožno mu vytknúť nič, len ho obdivovať, možno sa z neho učiť.
Po dlouhé době jsem sáhla po knize s tématem holocaustu. Byl jiný, než většina z nich. Jeho poselství je tak silné, pozitivní, dojemné a obdivuhodné. Nepopirá všechny ty hrůzy, které se staly, nicméně je více o touze dále žít, o hledání sebe samé, o odpuštění nejen pachatelům. Obdivuji každého jednotlivce, který v sobě našel sílu to vše zpracovat, pochopit to podle mě nelze. Výjimečná kniha s velkým poselstvím.
Kniha „Máme na vybranou“ je fascinujúcim dielom, ktoré spája osobné skúsenosti autorky a jej hlboké psychologické postrehy. Edith Eva Eger, preživšia holokaustu a renomovaná psychologička, nás vedie na emotívnu cestu, ktorá nám pripomína silu voľby a vnútornú silu človeka, aj keď čelíme najhorším životným podmienkam. Úprimne a bez zábran rozpráva o svojich zážitkoch z koncentračného tábora a o tom, ako prekonala trauma, aby našla svoj hlas ako terapeutka. Jej pohľad na psychológiu a uzdravovanie je osviežujúci a inšpirujúci.
Egerová zdieľa praktické rady, ako sa vyrovnať s traumou a psycho-emocionálnym bremenom. Čitateľom ponúka cenné nástroje na obnovenie sebadôvery, schopnosti milovať a odpúšťať, ako aj na prevzatie zodpovednosti za vlastný život.
Záverom je kniha „Máme na vybranou“ oveľa viac než len autobiografia, je to výnimočne presný pohľad na ľudskú psychológiu, silu voľby a umenie uzdravovania. Egerová nás učí, že aj v najťažších chvíľach môžeme nájsť svetlo a nádej. Odporúčam túto knihu každému, kto hľadá inšpiráciu na ceste k uzdraveniu alebo pochopeniu samo seba a svojich rozhodnutí.
Silný příběh, zvlášť když si člověk při čtení uvědomuje, že toto je skutečně příběh, který se stal. Jedinečný je v tom, že ukazuje i život po válce a po zažitých hrůzách. Což většina příběhů končí s koncem války. Proces léčení, zařazení se zpět do běžného života..
Svým způsobem je kniha i seberozvojová, jelikož autorka do knihy přidala spoustu příběhů svých pacientů, za své terapeutické praxe. Člověk si z toho může vzít opravdu více, než "pouze" příběh o holokaustu.
Četla jsem již mnoho knih o Holocaustu, tato však patří mezi ty lepší. Hrůzyplný příběh doktorky Edith na mne opravdu zapůsobil. První polovina knihy mne úplně pohltila, dále mi přišla už trochu zdlouhavá i když příběhy dalších pacientů z její psychiatrické praxe mne zaujaly.
Silný příběh z koncentračního tábora s přesahem jak žít pak. Jak žít s takovými silnými zážitky? Jak se s nimi vyrovnat...? Výborá kniha, která nutí si klást otázky, přemýšlet nad nimi i se podívat na vlastní život :). Nejen příběh, ale i ta možnost volby je hodně obohacující. Krásné. Děkuji.
Přečteno během jednoho víkendu. Naprosto mě kniha pohltila. Je jistě přínosná z hlediska historického, ale také má spoustu životních mouder. Zařadila bych ji jako povinnou četbu úplně pro každého!
Mám pocit, jako by někdo spojil dvě knihy do jednoho. Jedna část se věnuje životu autorky, druhá pak její práci s klienty. Ač autorka obě knihy dávala do souvislostí, trošku mi ta spojitost nějak unikala. Inspirativní jsou ale obě. Je neuvěřitelné, že i když v USA začínala úplně od nuly, dokázala se ona i její rodina tak uchytit a vybudovat nový život. Její příběh má biblioterapeutický potenciál.
Ve druhé půlce mě zaujalo, že její psychoterapeutické intervence někdy připomínají "zázračnou" práci Miltona Ericksona. Docela mě překvapilo, že v dobách, kdy psychoterapii dělala, (asi?) nebylo divné nechat se rodinou, se kterou pracuje, pozvat domů na večeři, nebo nakupovat za klientku. :-)
Začátek se mi líbil. Část před, v a po koncentračním táboře byla napsána nádherně, ale od okamžiku kdy jako psycholožka začne řešit cizí příběhy a traumata mě kniha přestala zajímat.
Silný příběh, který je plný emocí a traumat. Celá kniha mě do sebe velmi zatáhla a celý ten příběh jsem prožívala spolu s autorkou. Naprosto doporučuji si tuto knihu přečíst.
Velmi čtivě zapsaný skutečný příběh. Zajímavé jsou i zkušenosti z psychologie, které autorka přidává k lepšímu.
Skvělá knížka. Nenapadlo mě uvažovat, jak se situace vyvíjela dál po osvobození z koncentračních táborů. Zároveň i pro mě (jako psychologa) to bylo fascinující pozorovat, jak se terapeuticky s tímto pracovalo. Zajímavé byly i příběhy jejich klientů (i přestože s některými obraty nesouhlasím, ale každý máme jiný směr). Četlo se to samo :-).
Jedna z nejsilnějších a pro mé vnímání sebe a světa nejdůležitějších knih, jaké jsem kdy četla. Věřím, že se do ní v budoucnu pustím znovu.
Nádherný příběh plný hlubokých myšlenek. Co všechno je možné prožít, přežít a dokázat..
Pro mě byla kniha velmi hluboká, zajímavá a inspirativní. První část, která vypráví o holocaustu, byla opravdu strhující a náročná. Nad spoustou autorčiných výroků v druhé polovině knihy jsem se zase musela pozastavit a dát si je do souvislostí. Jsem velmi ráda, že jsem knihu přečetla a třeba se k ní v budoucnu ještě vrátím.