Manuál pre upratovačky
Lucia Berlin
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/326456/bmid_manual-pre-upratovacky-63H-326456.jpg
4
217
217
Príbehy, ktoré rozpráva Lucia Berlin, sa odohrávajú v Kalifornii, Mexiku a Čile, ich rozprávačkou je dievča, žena, ktorá sa snaží nájsť zmysel vo všednosti sveta na okraji spoločnosti. V Manuáli pre upratovačky sa čitatelia a čitateľky stretávajú so starými Indiánmi, narkomafiánmi, kráľovnami krásy či svojskými lekármi, ktorým sa trasú ruky, ale predovšetkým s rozprávačkou – so ženou, ktorá vidí krásu v tých najtemnejších zákutiach ľudskej duše a má pochopenie pre ľudské chyby a slabosti. Lucia Berlin právom stojí vedľa Alice Munroovej, Raymonda Carvera či A. P. Čechova.... celý text
Literatura světová Povídky Pro ženy
Vydáno: 2016 , InaqueOriginální název:
A Manual for Cleaning Women: Selected Stories, 1977
více info...
Přidat komentář
Pozoruhodná povídková (posmrtně vydaná) kniha od Lucii Berlin "nejlepší americké spisovatelky, o které jste nikdy neslyšeli."
V povídkách se promítají témata existenciální, alkoholismus, závislosti, špatné rodinné vztahy, různá špatně placená zaměstnání. Autorka je ale podává takovým způsobem, že ač některé jsou tísnivé a drsné, jiné jsou naopak až uklidňující (zejména úplný závěr), místy i protkané humorem.
Autorka do povídek promítá i svůj život, ať už zážitky z dětství, mateřství (měla čtyři syny) a vlastní zkušenosti s alkoholem.
Příběhy se odehrávají zejména v Americe a Mexiku a každá jednotlivá povídka má co říct. Zaujala mě jich spousta, jmenovitě třeba Dr. H.A. Moynihan, Avantýra nebo Mlčení.
Ve skvělém překladu Martiny Knápkové. Vyšlo v @argo.cz
"Požáry hasil kávou a na podlaze zasněžené sádrou přibývaly fleky hnědé jako nitro jeskyně."
"Nadbytek člověka nakonec vždycky zválcuje."
"To že jsem vydržela tak dlouho naživu, má jediný důvod - hážu minulost za hlavu."
Pokud chcete číst kvalitní povídky, přečtěte si Lucii Berlinovou. I na jedne strance dokáže vykouzlit mistrovské dílko.
Uklízečky, feťáci, alkoholici, matky samoživitelky, sestřičky na pohotovostech, ... lidé ulice. Ti neúspěšní. Autorka popisuje jejich osudy s lehkostí, všímavostí pro detail a pochopením. Nesoudí je, jen vypráví jejich příběh.
Při četbě mi několikrát vytanul na mysli Bohumil Hrabal, který se však mnohem víc věnoval specifické řeči dotyčných postav. Lucia Berlinová se věnuje spíš obrazům a prostředí. Přesto vám z povídek lidské osudy prosakují a vpijí se do vás. Četba mě moc bavila.
Ze života lidí, kteří nezvládli život .. alkoholiků, feťáků, ... O obyčejných lidech a jejich obyčejných životech, ale přece velmi čtivé a dobře napsané. Částečně autobiografické.
Pod povídkami L.B. se skrývají nechronologicky uspořádané vzpomínky a postřehy, inspirované vlastním pestrým životem...na lidi, místa i povolání. Některé se jen mihnou, k jiným se vrací opakovaně, jako k dětství, alkoholismu, umírání sestry...a přidává jim postupně na intenzitě i hloubce.
Kouzlo povídek není v ději, pointách, nebo v neobvyklosti či originalitě formy, jako spíše v dokonalé autenticitě, s níž autorce věříte úplně všechno, humoru, schopnosti přenést do popisovaného prostředí, situace či pocitu. V osobité směsici jejího vypravěčského nadhledu, nesentimentálního soucitu i pobavení nad zákruty obyčejného lidství a života, kde neplatí žádná co kdyby.
Krásné. Jednotlivé střípky, výřezy ze života. Jsou poetické, drsné, vtipné. Ani náznak patosu nebo sebelítosti. Na konci si vlastně dokážete udělat představu o životě LB. A že je o čem vyprávět.
Velmi děkuji zlínské knihovnické výzvě za to, že jsem se k tomuto dílu dostala. Je to naprosto úžasný tragikomický pohled na část americké společnosti.
Drsně krásné, odpudivě poetické, melancholicky veselé, krátké literární diamanty.
Takové opravdové, osobité, . . . .ne moc lehké a ne moc pozitivní čtení, ale rozhodně přínosné!!!
Krásné.
Ale nečekejte klasické povídky,jsou to opravdu střípky poskládané vedle sebe bez ladu a skladu.
Bez začátku a bez konce,ale o to opravdovější.
Co se mi na této knize líbilo nejvíce, byla autentičnost, kdy si autorka na nic nehrála, nesnažila se v textu kalkulovat a vymýšlet kličky a upoutávky ve formě násilných nebo sexuálních scén. Její povídky jsou spíše vzpomínky na její nelehký život, psané tak lehce a s takovým klidem, že všechnu tu hrůzu vnímáte jakoby v zákulisí a o to intenzivněji s pocitem, že to tak má být a že je to holt lidský osud, s nímž nezbývá než se smířit.
Některé příhody mě rozesmály, ale většina z nich mi naháněla husí kůži, jak tohle může ženská vydržet? Působivé byly povídky ze závěru života a krásné na tom je, že autorka by vlastně svůj osud neměnila.
Sic neuspořádáné, povídky jsou spíš takový myšlenkový a vzpomínkový trysk. Ale bravurní a americké. Žádné přikrášlování, jsou v ní myšlenky, kterých má někdy člověk plnou hlavu, ale neumí si je sám srovnat nebo je napsat. Když nad nimi venku přemýšlíte, říkáte si, že je to celkem zajímavá myšlenka, která by stála za to, abyste se o ní podělili s ostatními. Než dojdete domů, už jste naprosto jinde a z myšlenek či pocitů nezbyde nic než torzo. Takže díky, Lucio.
Jedna z mnoha zajímavostí pro mně byla výroba ofrendy. Oltáříku pro mrtvé. Se vším co by si jen mrtvý přál. Plno barevných květin, tabák, fotografie příbuzných, mango, loterijní losy, tequilu, pohlednice z Říma, meče, svíčky a káva. Lebky se jmény přátel.. Cukrátka ve tvaru kostlivců, aby měl něco k zakousnutí.
" Momentálně jsem v Mexiku. Letos jsme vyrobily krásnou ofrendu pro mojí sestru. Byly na ní tuny květin, oranžové, purpurové, nachové. Spousta bílých votivních svíček. Sošky svatých a andělů. Maličké kytary a těžítka s Paříží, Cancún a Portugalsko. Chile. Všechna ta místa, která navštívila. Desítky a desítky lebek se jmény a podobenky jejích dětí, nás všech, kdo jí milujeme..Fotka táty v Idahu, jak jí drží v náručí ještě jako miminko. Básničky od dětí, které učila.
Mami, ty jsi na té ofrendě nebyla. Ale nevynechaly jsme tě schválně. Vlastně o tobě těch posledních pár měsíců mluvíme s láskou.
Celá léta jsme se Sally, kdykoliv jsme se sešly, jako posedlé nadávaly, jaká jsi šílená a krutá. Ale ty poslední měsíce..přece jen je asi normální, že když někdo umírá, má tendenci tak nějak rekapitulovat, na čem mu v životě záleželo, co krásného ho potkalo.Vzpomínaly jsme na tvoje vtipy a na to, jak ses dovedla dívat kolem sebe, jak ti nikdy nic neuniklo. To jsme po tobě zdědily. To, jak se díváme na svět.
" Vzdechy, tlukot našich srdcí, porodní stahy, orgasmy, to všechno postupně splyne v souzvuk, stejně jako se sladí odbíjení kyvadlových hodin, když je umístíte vedle sebe. Světlušky ve větvích stromu poblikávají v naprosté harminii. Slunce vychází a zase zapadá. Měsíc přibývá a ubývá a ranní noviny obvykle přistanou na verandě v šest třicet pět.
Když někdo zemře, čas se zastaví. Samo sebou se zastaví pro nebožtíka, tedy možná, ale pro truchlící pozůstalé se čas vymkne kontrole. Smrt přichází příliš brzy. Nedbá na příliv a odliv, dloužící a krátící se dny, na fáze Měsíce. Roztrhá kalendář na cucky. "
Po stopadesáté pro jistotu na úvod zmíním, že nejsem „povídková“. Pro vychutnání si díla s ním potřebuji strávit trochu delší čas, Lucia Berlin mi ale nicméně dokázala, že občas, občas objevím poklad, který za to vážně stojí. Snad tomu napomáhá koncepce, kdy jsou povídky sice svébytnými jednotkami, ve finále však tvoří mozaiku autorčina života. Přestože bych očekávala chronologické řazení textů, není tomu tak a já jsem nakonec ráda, neboť jsem díky tomu nikdy netušila, zda se v další povídce vrátíme k jejímu traumatickému dětství, na schůzku Anonymních alkoholiků nebo snad na půdu vysoké školy. Je skoro k nevíře, že za jeden život změní člověk tolik životních rolí. Berlin to rozhodně neměla jednoduché a byť je většina povídek tematicky vlastně smutná a obsahuje mnoho utrpení, při čtení na vás naopak bude sálat nezaměnitelný humor, nadsázka a síla vše zvládnout a na všem negativním spatřit něco pozitivního. Jak už tomu u souborů bývá, některé texty ve vás zarezonují mnohem více než jiné, jako celek je ale Manuál pro uklízečky jedním z těch skvostů, které ráda doporučím k přečtení a sama vím, že ho budu číst opakovaně. Na závěr jen bez většího vysvětlování dodám, že ta kniha je hrozně americká, úplně na vás ta atmosféra 60. nebo 70. let dýchne. Jediné mínus knihy vnímám v překladu – málokdy si toho všímám, což je asi škoda, protože dobrý překladatel dokáže určitě knihu povznést na úplně jinou úroveň – tady je tomu bohužel ale naopak. Byť se Martina Knápková snaží o autenticitu, s níž byly jistě povídky napsány v originále, ne vždy se jí to daří, některé slangové výrazy se mi sice líbily, často však braly za uši a některé větné konstrukce zněly dost vyšroubovaně. Rovněž „soap opera“ se do češtiny jistě nepřekládá jako „mýdlová opera“.
"Svět jen tak plyne. Člověk má tak nějak pocit, že na ničem nezáleží. Myslím jako doopravdy nezáleží. Jenže pak se občas stane, že vás najednou, na kratičkej okamžik, zaplaví jakýsi milosrdenství a rázem ucítíte, že na tom přece jen záleží, a nemálo."
Skvělá knížka. Dokonce jsem si ji po měsíci přečetl znovu. Nejsem moc na povídky, tak jsem neměl velká očekávání. Jde ale spíše o střípky života jedné ženy, které nejsou řazeny chronologicky. Autorky si prochází těžkým dětstvím, nezdary v manželství, závislostí na alkoholu, prací v různých profesích atd. Nevím, jak moc je to autobiografické, ale je z toho cítit opravdovost. Není to vypočítaný na efekt a je to výborně napsaný. I v těch smutných, těžkých chvílích se dá najít nějaké jiskra naděje a optimismu.
Štítky knihy
povídky americká literatura alkoholismus stěhování rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Nádhera.