Márna lásky snaha

Ach, tohle bylo velké překvapení. Naprostá dokonalost. Opravdu ano. Tahle hra, to je naprosto neopakovatelný zážitek, ne, opravdu, to nikde jinde nenajdete.

Shakespeara Shakespearem dělají jeho slova. Monology, slovní hříčky, Shakespeare je povětšinou zkrátka o slovech. Ale nikde, opravdu nikde ne tak moc, jako zde. Jistě, hra má příběh a ten příběh je skvělý, jednoduchý, ale zábavný. Ale sakra, kdo by myslel na čtyři blázny, může-li myslet na:

"Jestli je provdána vy věděl byste?"
"Jestli je pro, to nevim. Vdaná není jistě."

Vždyť je to naprostá nádhera, slast, potěšení, je to něco neuvěřitelného. Ve jménu světla světlo světlem vraždit, cti a tele, dvě telata to je vůl a nakonec z Longavilla zbude jen ctitelátko.

A těm ctitelátkům to dává sežrat skupina dam, které nejenže si s nimi v intelektu nezavdají, ale ony je normálně strčí do kapsy. Z toho vám jsou tak nádherné scény, ale ne obrazové, slovní. No prostě krása. A samostatnou kapitolou by byl don Armado, postava, která si autor slovy ze slov dělá srandu. Prostě krásné.

Ne, opravdu, tohle byl famózní zážitek. Nádhera.

A mimochodem, jistý překladatel, pan Malý, okomentoval ve svém překladu část s jeleny a srnci a vůbec (víte, co myslím, prostě tu nejdivnější pasáž textu, kterou má na svědomí Holofernes) následovně: "Zde opět nachází se v originálu šest úplně nepřeložitelných veršů, obsahujících nechutnou hru s písmeny." To, myslím, o hře říká mnohem víc, než bych kdy dokázal já. Musí být prostě super!

Posloucháno výborné rozhlasové zpracování. Nutné pochválit i úžasný překlad Martina Hilského. A i samotná hra je úžasná. Možná má stylem blízko k dalším autorovým komediím (znám hlavně Zkrocení zlé ženy a Kupce benátského), ale to nic nemění.

Další výborná kniha. Skvělá hra se slovy.

Táto komédia bezpochyby patrí medzi tie dôležitejšie v Shakespearovej kariére. Niektorí teoretici odhadujú, že ide dokonca o najstaršiu Shakespearovu hru. Zároveň však ide o hru tak trochu rozporuplnú. V podstate sa tu bijú dva prístupy. Ten prvý sa raduje zo Shakespearovej slovnej ekvilibristiky, zo slovných dvojzmyslov, z bezbrehej kreativity s akou využíva aliterácie a metafory, z prekrásnych charakterizačných, ironických a pritom stále jemne filozofujúcich monológov. Ten druhý tak trochu nechápavo hľadí na minimálnu dejovosť, ktorá akoby bola skôr vŕšením scén, než nejakým skutočným dramatickým celkom, divadelnou hrou. Chabá kostra, či vešiak, slúžiaci na zavesenie slov. Skrátka - paródia. Aj z toho dôvodu zostala u mňa tá hra niekde na polceste. Ale aj napriek tomu platí, že je to hra nesmierne zaujímavá.

Shakespeare už tu rieši svoje klasické témy - problém pokrytectva, masky, herectva, cností a nerestí atď. To, čo však v tejto hre najviac vystupuje do popredia, je nástup prírody. Shakespearoví hrdinovia môžu byť aj najstoickejšími mysliteľmi a najmocnejšími hrdinami, ale v momente, keď zavelí príroda, uzemňujú sa všetky vzletné reči a chladné predsavzatia a stŕhajú sa masky. Shakespeare akoby v celej svojej kariére a najmä v komédiách skúmal jedinca postaveného zoči-voči svojim odpútaným pudom, zoči-voči prírode, zoči-voči láske. Tu sa tie pudy nemanifestujú ani tak v komplikovanej zápletke (Veselé paničky..., Sen noci...) ako skôr v slovách, ktoré získavajú až akési živočíšne, materiálne, prírodné kvality, a to skrz vulgárnosť, šťavnatosť, sexuálnosť, ale aj cez telesnosť slov. Aj preto musela byť tá hra veršovaná, pretože rytmus, intonácia, spevavosť a dýchanie tvoria podstatu básnického prejavu, a tým nás privádzajú k akejsi materialite slova (na rozdiel od jednorozmernejšej prózy).

Súčasne tu ide o rozpor medzi dvomi formami myslenia. Na jednej strane stojí učenec plný ideálov so svojou teoretickou pravdou, na strane druhej prízemný Koštiaľ so svojou telesnou pravdou (pripomína to Dona Quijota a Panzu). A medzi nimi celá plejáda skupiniek, ktoré majú masky, ale ktoré sú systematicky konfrontované so svojim opakom a musia preukázať praktickú múdrosť v reálnych situáciách. Masky padajú a človek v reálnej situácii, tu a teraz, musí ukázať svoju duchaplnosť a svoj charakter. A práve tu sa podľa Shakespeara odhaľuje pravda.

Výborná knížka. Miluju, jak si Shakespeare hraje se slovy a především Hilského překlad. Prostě úžasné, i když z jeho tvorby to byl spíš lehčí nadprůměr.

Řekla bych, že v této knize není důležitý děj, ale slovní hříčky. Já jsem si to užila. Shakespearova hra se slovy mě snad nikdy nepřestane bavit. Rozhodně napsal i lepší díla, ale i tohle stojí za to.

Nemůžu říct, že by se mi to vyloženě nelíbilo, některé pasáže jsou velmi vtipné a zaujalo mě i povídání p. prof. Hilského, jehož přednášky jsem se nedávno zúčastnila, ale není to asi čtení pro mě.

Já zkrátka miluju slovní hříčky, takže tohle byla komedie jako stvořená pro mě. Rozhodně doporučuji si přečíst i doslov (nebo jak je to pojmenované...) od Hilského o této hře, ještě to zesílilo můj pozitivní zážitek. Vážně ráda bych na tuhle hru zašla do divadla, protože si myslím, že zážitek by byl ještě značně silnější...
Neodpustím si kratičkou ukázku...
ARMANDO: Co mi dokážeš?
SMÍTKO: Že jsem srdnatý, dokud mi tluče srdce.
A taky tohle: vaše láska vám jde od
srdce, a přitom vám leží na srdci tak, že
byste nepřenes přes srdce, kdyby vás
občas nechytla za srdce, protože, ruku
na srdce, máte ji ze srdce rád.

Preferuji spíše tragédie Dobrého Willa, ale i některé komedie stojí za to...Tato je jednou z nich.

Marná lásky snaha. Tolik lidí tuhle hru slyšelo, a přitom tak málo ví o čem skutečně je. jen tak mimo řeč, je to jedna ze tří Shakespearových her u kterých nevíme její literární původ, spolu se Snem... a Bouří.
Tady není děj ani tak moc důležitý. Vlastně není vůbec důležitý. Podstatné je, čím Shakespeare ten příběh okořenil. Že v téhle hře je asi největší hustota slovních hříček na centimetr čtverečný. A nejsou to jenom slovní hříčky, ale i Shakespearovo umění karikatury, když si utahuje ze všech mužských postav, co tady jsou. Když se vysmívá zamilovaným španělským pánům, aby nám dokázal, že láska si vás najde všude, nebo celý příběh venkovana Kotrby a jeho namlouvání si Žakenety.
Nejvíc to myslím vystihuje prof. Martin Hilský: "Tahle hra připomene největší Mozartovy konverzační komedie."

"Tak se z lásky staňte mou polovinou."
"Být polovinou svého ctitele? Takže tele?"
"Půlíte slova?"
"Vy je chcete celé? Když od ctitele je tele půl, tak celý ctitel mohl by být vůl."

"Ve jménu světla světlo světlem vraždit a navždy bloudit dlouhou tmou."