Marťanská kronika / 451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33121/martanska-kronika-stupnu-fahrenheita-33121.jpg
5
210
210
Marťanská kronika: Jedno z nejslavnějších děl Raye Bradburyho vlastně není románem. Je to soubor kratších i delších textů, povídek, náčrtů, popisů a příběhových spojek, které se dají pojmout skutečně pouze pojmem kronika. Kniha zachycuje události dvou planet ovládaných lidským pokolením mezi lety 1999 až 2026 okem spisovatele z poloviny minulého století, děsivou vizi budoucnosti odrážející lidský duch v celé jeho kráse a zrůdnosti. Na Rudou planetu ze Země startují jedna raketa po druhé, expedice za expedicí, snažící se prozkoumat neznámá území nebeského tělesa. Každá ze skupinek se tu setkává různým způsobem s původním obyvatelstvem – marťany. Ti si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavních měst, hradů a zámků, umění a vědy, která stojí na základní vlastnosti celé populace – telepatii. 451 stupňů Fahrenheita: Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. 01-081-78... celý text
Literatura světová Sci-fi
Vydáno: 1978 , OdeonOriginální název:
The Martian Chronicles. Fahrenheit 451
více info...
Přidat komentář
Další dílo klasické literatury, které jsem přečetla nejen proto, že byla součástí naší knihovny, ale protože jsem chtěla a velmi mě bavilo.
Ray Bradbury byl mojí další zastávkou na cestě za doháněním klasiky. Já vím, já vím. Správný knihomol by si měl klasiky číst už tehdy, když mu je diktují školní osnovy, ale já holt byla rebel a četla si pod lavicí komiksy (nebo hrála DrD), místo povinné četby. Ale teď vše napravuji, tak se pojďme mrknout na dvě hitovky "dospělýma" očima.
451 STUPŇŮ FAHRENHEITA
Jako závislák na knihách snad ani nemusím popisovat tu tíži celé atmosféry, kdy se pálí knihy a s nimi i obrovský kus kultury, znalostí a svobody. Krátký, v utopii vybudovaný příběh, ve vás vyvolá zmar, depresi a naději...a pak znovu zmar, kdy si říkáte, že ke stejnému konci beztak svou "pokrokovou" myslí a snahou nikoho neurazit nevyhnutelně spějeme...
MARŤANSKÁ KRONIKA
Vlastně jde o stejný pocit, jako z předchozího díla, jen v tmavě modrém. Lidstvo kolonizující Mars ze začátku chápete. Jejich nadšení je setřeno, nechápete co se děje a chvíli je vám pozemšťanů líto... ale potom? Možná je dobře, že nás ještě nekontaktovaly (opravdu ne?) jiné druhy života. Protože bychom je nejdřív rasisticky odsoudili, pak bychom se jim snažili vzít půdu, potom jim prodat levné párky u silnice a potom je prostě a jednoduše vyhladili...
Možná si říkáte - Mooney, come on! Tolik pesimismu v jedné reakci na sci-fi? Well, bohůmžel. Měla jsem co dělat, abych knihu dočetla bez toho, aniž by se mi dělalo zle z lidstva a ze sebe samé. Abych nepropadala hlubokým myšlenkám o lidstvu a o tom, kam jako druh spějeme. Možná by takovou knihu měl každý alespoň jednou za rok přečíst, abychom měli o čem přemýšlet. Třeba bychom se přestali nudit, tvořit nadbytečné věci/myšlenky a zastavili se nad samotným životem a řekli si: Mno, tak tohle jsme pos*ali...
Zvláštní sbírka povídkových příběhu o kolonizaci rudé planety, z větší části zaobírající se nenasytnotností , bezohledností a nenapravitelností lidské rasy ( v jednom případě by mohli příznivci hnutí BLM lapat rozhořčenĕ po dechu ). Některé pionýrské etapy se mi líbily, obzvlášť ty hororovĕ laděné ( ale ne ta Lovecraftovská ), jiné zase méně, s odstupem času dávám tři hodně silné hvězdy i za tu malou dávku optimismu v závěru a příště s Rayem vletíme na samostatné povídky - 70%
Nezměrná autorova láska k tištěnému slovu, která proudí z této knihy mě jako čtenáře nemohla neoslovit. Stejně jako orwellovská utopistická big brother společnost budoucna, která se stává skutečností. Bohužel pro mě ( a Bradburyho ) je servírováno kostrbatě a neatraktivně a já se u knihy chci taky bavit a ne jen sledovat filosofické myšlenky - 55 %. Jako celek lepší průměr 65 %
Dvě knihy v jednom svazku a jedna lepší než druhá.
Při čtení mě mrazilo a několikrát jsem se musela ujistit, kdy autor tato díla napsal. (opravdu v roce 1950, resp.1953) Neuvěřitelné, skvělé.
Bradbury je klasika a 451 stupňů Fahrenheita je legenda. Jasně, na knize je cítit, že byla napsána před více než 40ti lety, dneska by podobný luxusní nápad byl zpracován asi lépe. Ale i tak to patří do klasiky, kterou všichni fanoušci sci-fi musí mít povinně doma, nebo aspoň přečtenou.
Sci-fi nepatří mezi žánry, které bych obvykle vyhledávala, nicméně z Bradburyho jsem nadšená. Jeho dystopické příběhy mají hloubku, zabývají se psychologií a společností, fantastické prvky tam jsou skoro mimochodem, ale zároveň dodávají celému příběhu skvělou atmosféru, která je v dnešní době zase mnohem méně budoucí než tomu bylo v době vzniku těchto děl.
Marťanská kronika je skvělou charakteristikou nás - lidí, kteří chtějí mít všechno pro sebe a všechno podle sebe, a zatímco dovedli ke zkáze vlastní planetu, přesouvají se na jinou, zabírají ji a začínají devastovat nanovo.
Moc se mi líbila kapitola o muži, co si nechal postavit na Marsu dům Usherů. Dokonalost.
451° stupňů Fahrenheita mi zase v mnohém připomněl Orwellův román 1984.
Wilder dlouho čekal. Pak vstal a odešel do omráčené skupinky
kolem Hathawaye. Šel k Alici Hathawayové, pohlédl jí do obličeje a
řekl: „Víte co se právě stalo?”
„Něco s manželem?”
„Právě zesnul. Srdce,” řekl Wilder a pátravě se na ni zadíval.
„To je mi líto,” odpověděla.
„Jak vám je?” zeptal se.
„On si nepřál, aby nám někdy bylo nepříjemně. Říkal nám, že
jednou se to stane, a nepřál si, abychom plakali. Nenaučil nás, jak se
to dělá, víte. Nepřál si, abychom to uměli. Říkal, že nejhorší pro člověka
je, když ví, co je samota, co je smutek a pláč. Proto nemáme vědět, co je pláč nebo smutek.”
...Ale jo, jsem ráda, že jsem si tu knížku vybrala do povinné četby! :)
Hodnotím pouze 451 stupňů Fahrenheita: Obrovský potenciál na úžasný příběh. Budoucnost, která je závislá na elektronice a uniká před problémy do virtuální zábavy, která ve skutečnosti spíše lidské myšlení ničí. A poté jsou tu požárníci, kteří nehasí oheň, ale zakládají požáry, aby svět zbavili knih. To je dílo, které je svým popisem úžasné. Ale čtení toho zase není tolik záživné. Je to klasický případ románové nebo novelové povinné četby. Musíte se orientovat a plně soustředit a stejně nakonec knihu pochopíte lépe, když si přečtete popis na wikině. To je trochu smutné, ale to je život no.
Prostě líbilo. Místy zasněné, místy moralizující, místy napínavé...
Za "Marťany" to pro mě pěkně shrnul pan Pop od osamocené benzinové pumpy: "Přijel jsem na Mars na penzi a do penze jsem chtěl jt někam, kde je všechno jinačí. Mladíci už o žádné řečňování s ním nestojí a se starými je hrozná otrava. Tak jsem si myslel, že pro mě bude nejlepší, když si někde najdu místečko tak jinačí, že bude stačit jenom otevřít oči a zábava bude před nosem."
A za Fahrenheita mi rozhodně utkvěla dlouhá promluva kapitána Beattyho (kromě návodu paní Bowlesové, jak naložit s dětmi), např.: "Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? (...) Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, viď? (...) Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci."
- Marťanská kronika -
Stejně jako obyvatelům Marsu i mě jako čtenáři přišlo dění na Zemi vzdálené a nezasahovalo tolik mé city. Více mě pohoršovalo dobývání Marsu, přestože se na Zemi děly hrůzné věci. Kniha mě oslovila dvěma způsoby. Jednak kritizuje člověka jako živočišný druh, který si vše přivlastňuje, chce se stát pánem přírody a nerespektuje nové, cizí a tradiční. Pak ale taky varuje před neřízeným technologickým pokrokem a samozřejmě před zneužívání technologií. A jednotlivé kapitoly / povídky toho říkají mnohem víc. Musím ale říct, že kniha mě moc nebavila, chybělo mi pevnější propojení jednotlivých povídek - protože samostatně nestojí, ale celek taky netvoří.
- 451° Fahrenheita -
Fenomenální dystopie. Děsivý svět, ve kterém se pálí knihy. Příběh má možná jednu nedokonalost - a to je podle mého stručný popis světa, vlastně i toho, jak kapitán vysvětluje, proč se nyní knihy pálí. Nedokázala jsem si úplně představit, jak takový svět funguje, kde jsou tedy jeho hranice. Ale tohle je vlastně drobnost, kniha je prostě úžasná.
Marťanská kronika pojednává v několika sci-fi příbězích o osídlování a postupné kolonizaci Marsu lidmi ze Země. Podle autora je Mars obyvatelný pro lidi, jen má řidší vzduch. Kontakt lidí s marťany je velice komplikovaný, neboť marťané jsou mírumilovní lidé, ovládající telepatii, čtení myšlenek a se schopností sugesce. Mohou se lidem zjevit v podobě jejich blízkých, dokonce zemřelých známých a chovat se přesně tak, jak si je lidé pamatují ve svých myšlenkách. Ale jednotlivé příběhy lidí a rodin na Marsu slouží Bradburymu vlastně jen jako kulisa ke kritice vývoje lidské společnosti, kritice vědeckého pokroku za účelem zisků a ne ke kultivaci lidského bytí, k odporu proti válce. Jednání lidí naplno kontrastuje teprve v kontaktu s marťanskou civilizací: "Autorem stvořený svět Marsu - ... - je pravým opakem našeho světa ztělesněného hlučností a neomaleností nových osadníků a jejich neúctou k hodnotám."
"Mars nezničíme," řekl kapitán. "Je příliš veliký a příliš dobrý."
"Myslíte, že ne? My Pozemšťané máme talent na ničení velikých a krásných věcí."
*******************************
451° Fahrenheita - teplota, při níž se papír vznítí a hoří. Guy Montag pracuje u požárníků. U požárníků, kteří však nehasí požáry, ale vyjíždějí na oznámení a pálí knihy, knihovny...
----------
"Nemluvím o VĚCECH, pane," řekl Faber. "Mluvím o SMYSLU věcí. Sedím tady a VÍM, že jsem naživu."
----------
Faber zkoumavě hleděl na Montagův hubený obličej s popelavě modrými tvářemi. "Co vámi tak otřáslo? Co vám vyrazilo louč z ruky?"
"Nevím. Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem po deset nebo dvanáct let pálil. Tak mě napadlo, že by nám knihy mohly pomoct."
----------
Stařec přikývl. "Kdo nestaví, musí pálit. To je pravda stará jako svět a jako zločinnost mladistvých."
Kniha, ke které se chci po letech znovu vrátit. Je to náhoda, že se podobná varující scifi objeví na obou stranách zeměkoule v průběhu jediného století? Čapek, Orwell, Bradbury!
Kde jinde najde člověk místo, kde může všechno hodit za hlavu a začít znovu, než na Marsu? Lidstvo je však nepoučitelné a jeho sebedestruktivní povaha cestuje meziplanetárním prostorem spolu s ním. V hlavních rolích autorovy vize budoucnosti a červená planetka.
/
Člověk nerad tráví špatné zprávy a myšlení občas bolí. Co takhle zbavit svět všech starostí? Jen zábava a televizní pořady. Žádné chmury ani pocity a všechny knížky plné nesmyslů hezky spálit. Pak budeme všichni šťastní. Nebo ne?
Dvakrát bravo (ale néé, ten časopis) pro pana Bradburyho.
2 v 1 aneb jeden z nejzásadnějších knižních zážitků v mém životě, ke kterému se rád vracím. Jedno přečtení rozhodně pro pochopení a správné uchopení knihy nestačí. Bradbury na vrcholu tvůrčích sil. Knihy které jsou stále silně prorocké podobně jako v době svého vzniku, čekají (snad marně) na své naplnění.
Líbí se mi bradburyho poetické líčení i forma Marťanské kroniky. Vtipné mi připadají i náhlé vhledy postav, například při hledání marťanů.
Fahrenheit se mi zdál daleko tísnivější, ale vždy jsem našel optimistické stéblo kterého jsem se mohl chytit: ať už vylézalo z chodníku při setkání Montaga s jinou postavou, či ve formě lehce šroubovaného mechanismu, kterým si pomáhali při zapamatování dlouhých knih...
Jakubisko - nedá se všechno v životě ani v literatuře brát doslovně. Na rozdíl od tebe si myslím, že Bradburyho požárníci nebyli až tak přepísknutou vizí. V ´53, kdy kniha vyšla jsme u nás měli rovněž požárníky. Já vím, nepálili knihy. Od likvidace knih a kultury (a nejen jich) tady byla jiná profesní skupina. Ono bylo v té době a v letech následujících jednodušší nepohodlné knihy jednoduše zakázat a jejich autory umlčet. Nemyslím si, že jsi tu dobu osobně prožil, věř mi ale, že nebylo o co stát. A tak si myslím, že je 451° Fahrenheita knihou i dnes aktuální a živou. Byť by to mělo být jen proto, abychom si uchovali v paměti teplotu, při které hoří papír a nedopustili, aby - ať doslovně či v přeneseném slova smyslu - hořely knihy. V tom vidím její nestárnoucí poselství.
Zajímavé čtení, ale (zatím) ne tak prorocké jaké by zřejmě chtělo být. Přesto však k jistému zamyšlení donutí a určitě si z něj čtenář nemálo odnese.
Část díla
...ač bude stejně luna plát
1948
Brašnářství
1950
Břeh
1950
Dlouhá léta
1948
Kobylky
1950
Autorovy další knížky
| 2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Skvělá a nadčasová díla. Základní kameny sci-fi litaratury.