Marťanská kronika
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/523954/bmid_martanska-kronika-652278aacf07f.jpg
4
1462
1462
Šestadvacet volně spojených povídek líčí budoucí kolonizaci Marsu. Lidé přicházejí a svým vpádem ruší tiché kouzlo rudé planety, ale nakonec – po letech nesnadného vzestupu a následného pádu – ji stejně opouštějí a ponechávají znovu osamělou a ztichlou. Jen vítr se prohání opuštěnými městy pozemšťanů a dávno vymřelými letovisky Marťanů. Celou knihou prostupuje zvláštní touha po dálkách, nostalgie a smutek nad pádem martského ráje, který lidé ničí od svého prvního přistání na písečné planetě. Do tváře Marsu spisovatelé často projektovali své obavy a sny – zvláště od dob Války světů od H. G. Wellse. V době, kdy převládala burroughsovská vize barvotiskových dobrodružství, jež na Marsu králů a princezen zažívají odvážní hrdinové, přišel Bradbury s originální kronikou plnou poetických obrazů. A právě jeho vize přetrvala a udivuje čtenáře svou působivostí dodnes. Překlad knihy byl pro nové vydání zrevidován, doplněn úvodním slovem, jež pro jubilejní vydání v roce 1997 napsal sám autor. Závěrečný portrét Raye Bradburyho pochází z pera německého znalce science fiction Rainera Eisfelda.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2023 , Kniha ZlínOriginální název:
The Martian Chronicles, 1950
více info...
Přidat komentář
Moje první sci-fi, i přesto mi nepřišla zase tak špatná. Ale každá kapitola mi připadala zdlouhavá a stejně ty ubohé pozemšťany, kteří se tak moc snažili dostat na Mars, Marťani nakonec nějakým způsobem zabili, aspoň teda ze začátku mi to tak připadalo. Ale představy o tom, jak to chodí na Marsu, to byly opravdu nápadité a originální.
Výborná klasika sci-fi, i přesto, že současné poznatky o vesmíru jsou poněkud odlišné od těch z knihy; nicméně to neubírá knize na kvalitě, spíše naopak. :)
Ověřil jsem si, že tenhle žánr pro mě není. Z celé knížky se mi líbily asi 4 povídky. První a druhá výprava, Usher II (ta se mi líbila asi nejvíc) a pak ta postapokaliptická s domem. Zbytek mi přišel takový roztříštěný, nesouvislý a u některých povídek jsem nepochopil proč tam jsou. Když to tak proberu suma sumárum tak 4 povídky z celé knihy, které se mi líbily jsou vlastně strašně málo. Jsem rád, že jsem to přečetl, ale vracet se k této knize určitě nebudu.
Pamatujete si, že ukázka byla v čítance - snad pro 4. nebo 5. třídu ZDŠ? Asi proto jsem se k přečtení rozhoupala až o mnoho let později. Je to poezie psaná ve větách, jsou to dějiny dobývání Marsu v kostce. Jakmile s někým začnete soucítit, přijdete o něj. A stejně jako děti nových osadníků se budete ptát, kdy už konečně uvidíte nějakého toho Marťana.
Ne všechny povídky bych ohodnotila tak vysoko jako celek, ale většina je brilantní. Bradbury má dar vtáhnout vás do děje a prostředí tak, že nevnímáte okolí a před očima máte domácnost Illy, soběstačný dům po výbuchu atomové bomby nebo vyprahlé pláně. Asi v deseti letech se mi dostala do rukou povídka Přijdou vlahé deště, byla jsem naprosto fascinována v té době nepředstavitelnými technickými vymoženostmi a text v čítance pro třetí (čtvrtou?) třídu základní školy četla hned několikrát. Za větší pozornost rozhodně stojí Pozemšťani, Třetí expedice nebo Poem inspirovaný Usher II.
"Psovi vyvstala pěna u huby, lehl si ke dveřím, čmuchal a oči mu plály. Pak se divoce rozběhl do kolečka, chňapal po vlastním ohonu, prudce se roztočil v zuřivém záchvatu a zdechl. Hodinu ležel v salónu.
Dvě hodiny, zpíval hlas.
Armáda myšek už jemnými smysly postřehla zánik a vyrojila se s tichým bzukotem jako šedé listí rozváté elektrickým větrem.
Dvě patnáct.
Pes zmizel.
Ve sklepě náhle prudce zažhnulo ve spalovacím kotli a chomáč jiskřiček vyskočil z komína."
---
Nemohu si pomoci a musím se podělit o krásný zážitek z fyzické podoby vydání.
Formát, tisk, grafika, typografie!, vazba.. úžasná práce z roku 1963.
Úžasná kniha!
Jako to nejlepší bych asi hodnotil její kompozici, protože díky ní má kniha všechno. Kapitoly se střídají jak na běžícím pásu a stejně tak se mění i vaše emoce. Přijede položka se smutkem, která následně odjede a přijede položka u níž se až za břicho popadáte. Ta zase zmizí a přijíždí myšlenka, která se vám uhnízdí v hlavě a hlodá v ní červíkem pravdivosti.
A na závěr jestě musím dodat: úžasná kniha a ještě úžasnější autor!
Moje moc a moc oblíbená milovaná kniha, od chvíle, kdy jsme na základce měli povídku v čítance... Mistr Bradbury byl opravdu Mistr, génius a vizionář, vždycky se k jeho knihám budu vracet.
Nejdřív mi dělalo problém se do knihy začíst, ale postupně mě úplně dostala. Asi jako každému mi nejdřív bylo líto posádek II. a III. expedice, které Marťané zabili, ale jak jsem dál četla, tak to přišlo. Proč se chtěli lidé dostat na Mars? Co hodlali udělat s původními obyvateli? Asi to samé, co udělali s Amerikou a jejími původními obyvateli...
Jedná se sice o sci-fi, ale upřímně řečeno, kdyby byla na Marsu objevena nám podobná forma života a byly tam pro nás příznivé podmínky , jak by to s Marsem a jeho obyvateli asi dopadlo..?
Knihu tvoří několik kratších či delších příběhů, které na sebe sice chronologicky navazují, každý z nich se však týká něčeho jiného. Celkově nám ale kniha podává náhled na postupnou kolonizaci Marsu. Čtenář se tak útržkovitě dozvídá o prvních výpravách, původních obyvatelích planety, pohnutkách které jednotlivé lidi vedly k odletu ze Země a s narůstajícím počtem osadníků také bohužel o typických charakterových vadách a pohnutkách lidské populace. Kniha tak čtenáři poskytuje především náhled na absenci patřičné pokory před mimozemskou civilizací a egoistický přístup při samotném osidlování. Ve vzduchu se mimo jiné objevuje i tehdejší hrozba atomových zbraní. Kniha mě ale celkově dost zklamala, protože mi nevyhovovala forma jakou nám autor kolonizaci představuje. O všem se člověk dozvídá útržkovitě a spousta otázek zůstane nezodpovězena. Marně jsem také doufal v detailnější popis marťanské civilizace.
Moje první oficiální sci-fi knížka, která ani moc sci-fi není.
Půjčila jsem si ji s tím, že jednou s tímhle žánrem teda začít musím, po druhé kapitole jsem si už začala nadávat, že jsem tak dlouho přečtení odkládala. Kniha se tak trochu dělí na sci-fi a na filozofické myšlenky zhmotnělé do etap lidí na Marsu. Autor velmi přirozeně popisuje původní obyvalstvo Marsu, jejich život, schopnosti a mentalitu, nevyjímaje popis země a měst, byla jsem tímto líčením přimrazena, vlastně ani nevím proč. Popis je prostě tak zvláštně působivý...
Hodně těžké bylo srovnat se s tím, co nám autor ukazuje v lidské části. To zrcadlo je až moc jasné na to, abychom se mohli obelhávat, že : ,,my takové věci přece neděláme, jsme soucitné, respektující inteligentní bytosti(a sežrali jsme všechnu moudrost) a chceme ží s marťany ve shodě, harmonii a nikdy bysme neničili jejich města a kulturu jen kvůli vlastnímu nicotnému prospěchu, protože si nevidíme na špičku nosu..." KECY!!!! Jistěže jsme takoví...bohužel. Kapitoly byly nesourodné, ale přesně to dodává pocit, že máme v rukou vážně kroniku. Výborných částí bylo mnoho, ne-li většina, co se však dá vypíchnout je až pokřivený respekt Spendra, kosmonauta, jenž začne zabíjet své druhy protože chce zastavit lidskou expanzi a ničení marťanských měst, zvolání černouška na svého bývalého pána, jehož zábavou je zabíjení chudých černochů v chatrčích, skvělá kapitola o cenzuře a o domu Usherů, kdy se lidé nejspíš zcvokli(což je nám blízké...) a zakázali díla, která se dějem vymykají realitě, kdy se dva muži připravili na pomstu za Poeova díla, postavili slavný dům a v něm pak zavraždili úzkoprsé hodnostáře a upjaté snoby tak, jak ponurý Poe napsal ve svých povídkách a závěrečná kapitola o lidech-marťanech, jediných na planetě, kteří unikli atomové válce na Zemi. No tímto vším jsem chtěla napsat, jak moc je kniha skvělá, i když někdy brutální, nešťastná a realistická.
Ač sci-fi, první co mne napadne v souvislosti s touto knihou, je "humanistická". Většinou posmutnělé příběhy, někdy nečekaně kruté, jindy nadějeplné. zamýšlející se nad smyslem bytí, kultury, rodiny a prostě tak nějak vůbec.
TOP! Marťanskou kroniku jsem si opravdu užila, četla jsem ji dlouho, po kouscích, a po celou dobu mě nesmírně bavila. Jsou to vlastně takové krátké povídky, které dohromady poskládají krásnou mozaiku. Na to, že jsem sháněla 451° Farenheita a tohle jsem vůbec neměla v plánu číst, jsem opravdu nadmíru spokojená!
Po 451 stupních Fahrenheita jsem se na Marťanskou kroniku fakt těšila... ale o to víc jsem pak byla zklamaná. Bohužel knížka pro mě neměla sebemenší kouzlo, jednotlivé kapitoly byly nesmyslné, bez začátku, bez konce (totéž pak platí o celé knize).. jako kdyby se skutečně jednalo o kroniku, nebo spíše o pamětní knihu, jaké známe třeba z muzeí atp. - každý, kdo prošel, prostě něco dopsal, aniž by to mělo nějakou ucelenou formu. Kapitolu za kapitolou jsem čekala nějaký děj, návaznost, aspoň trochu té logiky - a kde nic, tu nic.
Linie vývoje společnosti nebyla špatná, ale příliš slabá na to, aby knihu naplnila.
Naprosto úžasné. Narazila jsem na ní v knihovně rodičů, když mi bylo tak 16 let a tehdy mě hodně dostala.
Jednoduše řečeno - jde o krásně zpracovanou sondu do duše lidstva optikou 50. let, kde sci-fi složka slouží jen jako kulisa bez většího významu a kde snaha popsat lidskou přirozenost z různých úhlů ne tak úplně vynahrazuje absenci příběhu nebo alespoň výraznější jednotící linie.
Báseň v próze o tom, že největším nepřítelem člověka je člověk...
....V kamenném krbu stále ještě plápolal oheň a doutník se rozpadl na hromádku tichého popela. Mezi mlčícími stěnami stály proti sobě prázdné židle a hudba hrála....
Bradbury jednoho rána otevřel oči, přes záclonu se podíval ven, posteskl si a začal psát první řádky budoucí Marťanské kroniky.
A dlužno říct, že za první tři kapitoly bych mu, kdyby ještě žil, nejradši samou závistí smartfounem zcizil duši, připojil jí k tiskárně a už se pod to jenom podepisoval. (Jenomže jak jsem ho tu poznal, určitě by mi ve své nešikovně kamuflované genialitě natruc vytiskl něco tak mimořádného, že bych se nakonec v zoufalství vrhnul z útesu do zpěněného moře...takže raději ne.)
Marťanská kronika je především oslavou humanismu. Autorskou touhou po návratu k žití. Pro mě osobně už ale asi ponejvíc zůstane překrásně básnivým miliónem drobných, obviňujících prstíků zježeného okolí, jemuž jsme kdysi tak trestuhodně svolili zevšednět. Díky za ně.
Pět no, co jinýho taky. Teď budu muset dát i Farnheita. Mam to těžký.
Bradbury umí malovat obrazy a vytvářet atmosféru, má cit pro domov a dětství a touhy srdce, všechno tohle v Marťanské kronice je a je to krásné.
A já se nemůžu dočkat, až si znovu přečtu Pampeliškové víno.
Část díla
...ač bude stejně luna plát
1948
Brašnářství
1950
Břeh
1950
Dlouhá léta
1948
Kobylky
1950
Autorovy další knížky
| 2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Povídkové knihy moc nemusím, ale již po druhé (poprvé u knihy Homunkulus aneb...) jsem opravdu ráda, že jsem po takové knize sáhla! Jedinečné příběhy z povrchu Marsu o jeho původních i kolonizovaných obyvatelích. Myslím, že nesmí chybět v knihovničce žádného fanouška sci-fi.