Marťanská kronika
Ray Bradbury (p)
Šestadvacet volně spojených povídek líčí budoucí kolonizaci Marsu. Lidé přicházejí a svým vpádem ruší tiché kouzlo rudé planety, ale nakonec – po letech nesnadného vzestupu a následného pádu – ji stejně opouštějí a ponechávají znovu osamělou a ztichlou. Jen vítr se prohání opuštěnými městy pozemšťanů a dávno vymřelými letovisky Marťanů. Celou knihou prostupuje zvláštní touha po dálkách, nostalgie a smutek nad pádem martského ráje, který lidé ničí od svého prvního přistání na písečné planetě. Do tváře Marsu spisovatelé často projektovali své obavy a sny – zvláště od dob Války světů od H. G. Wellse. V době, kdy převládala burroughsovská vize barvotiskových dobrodružství, jež na Marsu králů a princezen zažívají odvážní hrdinové, přišel Bradbury s originální kronikou plnou poetických obrazů. A právě jeho vize přetrvala a udivuje čtenáře svou působivostí dodnes. Překlad knihy byl pro nové vydání zrevidován, doplněn úvodním slovem, jež pro jubilejní vydání v roce 1997 napsal sám autor. Závěrečný portrét Raye Bradburyho pochází z pera německého znalce science fiction Rainera Eisfelda.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2023 , Kniha ZlínOriginální název:
The Martian Chronicles, 1950
více info...
Přidat komentář
Je to takový guláš s pěti ale čte se to celkem dobře. Od Bradburyho je určitě i kvalitnější psaní.
Jsem ráda, že jsem po této knize sáhla, ač jsem váhala (sci-fi nečtu moc často).
Je to hodně mrazivý, když si uvědomíme, kdy kniha vznikala a kde jsme teď...
Některý povídky totálně excelentní, některý samozřejmě slabší.
Ale můžu jen doporučit.
Sice sbírka povídek bez jednotně uceleného děje, ale jakoby přesně tohle Bradbury potřeboval k tomu, aby se vypořádal s širokým spektrem témat a myšlenek. Od fantaskního marťanského světa, přes lačnou kolonizaci a její dopad na obyvatele Marsu až po dystopii martskou (tedy již druhou), pozemskou a úsvit nových časů v závěru. A právě podoba povídek dává celé struktuře patřičný detail. S nezodpovězenou otázkou, zda máme čekat posun k lepšímu, či jen opakování předchozího. Mě osobně Bradbury svým zasněným stylem velmi baví, tématicky je stále aktuální a nadčasový.
V podstatě jde o sbírku povídek, které byly dány až dodatečně dohromady. Díky době vydávání jsou poměrně morálně zastaralé, ale to by nevadilo. Co je horší, ale asi logické, že u sbírky povídek se vám logicky vedle sebe sejdou nadprůměrné (těch je pár), průměrné (těch je většina) a bohužel i podprůměrné (bohužel taky jsou). Celkově se to čte ale celkem dobře.
S láskou a vděčností věnují Maggie/Margueritě která tehdy v roce 1949 rukopis na psacím stroji opisovala.
Velice zajímavá a originální kniha. Nejedná se o ucelený román, ale spíše o soubor volně navazujících povídek se stejnou tématikou. Žánrově samozřejmě jde o sci-fi, ale z dnešního pohledu je zjevné, že už trochu vousaté. Každopádně tahle žánrová klasika nikterak nezklamala, ale nemohu ani říct, že bych se nějak světově bavil. Připadalo mi, že většina povídek se nějakým způsobem dotýká morálních a společenských témat a určitě obsahuje spoustu námětů k zamyšlení. Hodně z nich je stále aktuálních. Osobně mi možná k většímu prožitku chybělo trochu více akce, více původních Marťanů a možná i trochu krve. Styl, kterým jsou povídky psané je určitě vhodný i pro mladší publikum.
Skvěle promyšlené a poutavě napsané povídky o osidlování nebo spíše kolonizaci Marsu. Není to typická sci-fi, je to hlavně o lidech, zejména o jejich nekonečné namyšlenosti, netoleranci a chamtivosti, což je, bohužel, aktuální pořád.
Na Mars padají kapky deště.
Prší a prší.
A nějak smutno mi je. Už zase smutek na mě leze,jako když se po ulici s mrtvým rakev veze.
Ale s mrtvým zajdou za roh a pak sejde z očí.
.......
Již od první povídky je tu lidský zápal k poznávání a objevování.
Co čert (pardon) člověk nechtěl.Něco se pokazí,něco se zvrtne.
Kolonisti dobyvatelé. Místní domorodé obyvatelstvo. Připomíná vám to něco.
Od napsání knihy se toho moc nezměnilo.
Víra v lidstvo ? Naděje v lepší zítřky ? Možnosti tu jsou.
Tak jak to napsal jenom on.
Nastoupíme do rakety a zaletíme si třeba o víkendu někam u Kolína k vodě. Tak jak to přeci dělávají lidi.
Archaicky působící vyprávění nezacházející do detailů popisných kompozic krajiny a nebo technických Clarkovských vymožeností.
Astronomické objevy i vědomosti to co známe dnes ?
To tu není potřeba. Mars je zrcadlo Země. Co víc si přát.
Přímočaré bez všelijakých odboček a komplikovaností mnohovrstevnatých story vymožeností pozdějších scífek.
Bradburyho nostalgicko malebně poetický jazyk toto nepotřebuje.Povídky na sebe (zdánlivě) nenavazují.
Přitom je to důmyslně kompaktní a živoucí historie.
Pozdější téma z 451 stupnů Fahrenheita tu také vystrkuje růžky.
Od každé další povídky padá velmi silná tísnivá atmosféra.
Ba co více,až téměř beznadějně temná.Je to v podstatě líbivá klasika,ale silně skličující. Melancholie post atomového věku.
V době vydání. Co jiného čekat po dvou velkých válkách či nastupující studené ? Optimismus ?
V současnosti jsme na tom samozřejmě lépe. Vlajky duhy vlají nad hlavami.
Knihy přeci nekončí v plamenech a na indexech.
Martanská kronika je hrubě neaktuální a není se čeho obávat ??
.......
Prší,prší na vrcholky Olympů.
Mně ten smutek neodvezou mně holt schází kočí.
K Bradburymu jsem si stále nenašla cestu. Líbilo se mi pár sci-fi povídek, ale jeho 451°F moc ne.
Tohle je pro mě trochu lepší než 451°F. Ale zatím taky nejsem úplně nadšená.
Soubor povídek, které jsou jakousi kronikou osidlování Marsu námi pozemšťany - i tak by se dala tato kniha jednodušše shrnout. Ale nic není tak snadné jak by se mohlo na první pohled
zdát.
Povídky na sebe volně navazují, ale dají se číst i samostatně. Některé jsou velmi strohé, jiné naopak košaté. Bradbury skvěle pracuje nejen se slovy, ale i s pocity čtenáře. Jeho kniha není ani tak o objevech na Marsu, ale je zejména o naší neschopnosti žít spolu v klidu, míru a vzájemném respektu. Jelikož nejsem milovník sci-fi, přes ta všechna pozitiva mi tato kniha prostě nesedla a četbu jsem si neužila.
Velmi zdařilý povídkový soubor, který jedinečnou formou popisuje kolonizování Marsu a poměry na Rudé planetě obývané marťanskou rasou, která má spoustu specifik včetně telepatie apod. Na pozadí je krásně vykreslena lidská nátura v nejryzejší podobě včetně touhy po moci, bohatství, nenasytnosti a dalších negativních aspektech lidského pokolení. K nejvyšší známce přesto nepřistoupím, neboť mi k dokonalosti chybělo větší zaměření na marťanskou rasu, na její prožitky, touhy a celkově civilizaci, byť je mi jasné, že povídkový soubor k tomu není primárně určen. Stejně však u mě převládá spokojenost a kdo má podobnou tématiku rád, určitě si v Marťanské kronice najde své.
Poslouchal jsem jako audioknihu. Ze začátku jsme byl trochu zmatený a zaskočený, ale nakonec jsem se s tím dokázal srovant. Někdy nečekaně trochu brutální, někdy až dětsky naivní a někdy vlastně dost vtipné. Jen změnit kulisy tak se ro vlastně mohlo odehrát kdekoliv na zemi.
Jen od této ikony sci-fi jsem čekal něco trochu víc.
Vesmírná tématika není můj šálek kávy, ale výzva je výzva.
Nakonec jsem si lepší knihu vybrat nemohla, protože jsem si v ní našla pasáže, které mě hodně pobavily a jiné byly zase k zamyšlení. A kdo ví... i tohle se jednou může stát.
Jo, není nad to, když cizí planeta "chytne lidi" a její obyvatelé se infekci lidským druhem snaží bránit.
Dílo na mě zpočátku působilo zvláštně, hlavně mě dost zaskočil nekompromisní začátek, ovšem čím déle jsem četl, tím bylo lepší. Název kronika je ve finále skutečně výstižný, a morální úvahy i Bradburyho specifický styl zůstávají relevantní dodnes.
Marťanská kronika je považována za stěžejní dílo sci-fi literatury. A právem. Jde o soubor povídek o Marsu, jeho obyvatelích a nekonečné touze Pozemšťanů Mars kolonizovat. Přestože povídky vznikaly už v 50. letech 20. století, neubírá jim to na aktuálnosti. Lidská povaha je, zdá se, v určitých ohledech neměnná. Mars naši pozornost přitahuje neustále - byl tam v minulosti život? Nebo snad stále je? Mohl by být Mars planetou B, kdyby se na Zemi schylovalo ke katastrofě? Bradbury předkládá vlastní verzi, jak by to mohlo dopadnout, kdyby lidstvo uspělo a dokázalo Mars osídlit. A smát se u toho nebudete. Vše doplňuje geniálním vykreslením Marťanů, bytostí nepopiratelně inteligentějších, než jsou lidé, nadto nadaných telepatickými schopnostmi.
Marťanská kronika daleko víc než o Marťanech ale vypovídá o nás - lidech. O našich kladných a záporných stránkách. O smyslu pro spravedlnost, o chamtivosti, o touze po lásce, po majetku, po nezapomenutelnosti. O touze být svobodný. A o naději.
Nenechte se zmást, pokud jste kroniku nečetli a nejste právě fanouškem sci-fi, i tak se může zařadit mezi vaše oblíbené kousky.
Četla jsem ji někdy v 10 jako svou úplně první sci-fi knihu. Byla jsem z ní zmatená a moc jsem jí vlastně tehdy ani nerozuměla. Přečíst si ji znovu jsem odkládala přes padesát roků.
Jako základ tato kniha pro celoživotní lásku ke scifi a fantasy určitě není. Přesto u mě z nějakého důvodu byla.
Povídky, spiše než cokoli jiného, popisují povahu lidí a Marťanů. Docela smutné čtení, k zamyšlení nad sebou samými.
Část díla
...ač bude stejně luna plát
1948
Brašnářství
1950
Břeh
1950
Dlouhá léta
1948
Kobylky
1950
Autorovy další knížky
2001 | 451 stupňů Fahrenheita |
1959 | Marťanská kronika |
1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
1995 | Pampeliškové víno |
2017 | Ilustrovaný muž |
Tento soubor povídek o osidlování Marsu lidstvem je dost nadčasový. Také některé myšlenky mně přišly zajímavé a platné i pro současnost, zejména ty o hrozbě přílišné moci techniky a válek, které zničí Zemi. Na druhou stranu literární kvalitu knihy nepovažuji za příliš vysokou a celkově jsem čekal víc.