Matka země
Knut Hamsun (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/135110/matka-zeme-135110.jpg
4
97
97
Nobelovou cenou v r. 1920 poctěný román velkého norského autora. Je to dílo oslavující venkov, přírodu s její velebností a moudrým koloběhem života a zejména pak práci rolníka, jemuž je půda opravdovou matkou zemí.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1922 , Alois SrdceOriginální název:
Markens Grøde, 1917
více info...
Přidat komentář
Pozvolně plynoucí román o ryzí lásce člověka k přírodě a práci na ní.Naprosto mimořádné dílo.V době dnešních hekticky spěchajících příběhů,balzám pro duši.Vzhledem k vydání velmi zajímavá skladba vět.
Čtivé,skvělé.
Vlastním vydání z roku 1922 a po 101letech jsem musel všechny listy po krajích prořezat,aby se daly obracet(ještě ji nikdo nečetl).
Je to kniha o sedlácích, o jejich nezměrné dřině a životní vůli. Děj knihy není zarámován žádným letopočtem, ale podle zřizování telegrafu a koupě žacího stroje jako úplně horké novinky, bych to odhadnul zhruba kolem roku 1900. Norské reálie mě velmi překvapily, protože u nás si do velké hloubi dějin nedokážu představit situaci, že by si člověk jen tak přišel na louku, rozhodl se tam usadit, bez ničeho dalšího zabral půdu, les, začal stavět hospodářství (vždyť to "nikomu" nepatří) a až po několika letech si zábor úředně vyřídil a zaplatil. Dost jsem nevěřil popisu rodinného života, tedy co se týká časových okolností svatby a pak překvapení manžela, že mu žena "najednou" (a bez pomoci) porodila. Pokud s někým bydlím pod jednou střechou, tak těhotenství přece nejde utajit. No, ale budiž, autor má právo si to napsat, jak uzná.
Při tom, co se nyní děje ve světě, by ovšem autor za tuto knihu určitě Nobelovu cenu teď nezískal, protože by ho ochránci lidských práv a hlasatelé politické korektnosti rozcupovali na nudličky a v novinách ukřižovali, a to třeba za větu o rodilé (bílé) Norce: "Ten její ubohý negerský mozeček vymyslel..." nebo za popis nazírání většinové společnosti na Laponce.
Na knížce už je z hlediska jazykového patrné, že byla napsána před více než sto lety, přesto se mi četla docela dobře. Dávám 3,4 bodu, tedy zaokrouhluji na tři. Možná ale hodnocení ještě časem o trošinku pozvednu a zaokrouhlím na čtyři.
Pěkná poklidná knížka bez konce, protože práce rolníka je taky bez konce. Úcta k práci sedláka - ať se děje cokoli, zasít se musí.
Pre mňa jedna z najpríjemnejších kníh... požehnaním zeme je slušný a pracovitý človek... všetko čo potrebuje k životu získa vlastnou usilovnosťou a ak je spokojný s tým málom čo získa, tak mu zem pridá k dobru nejaký ten bonus naviac...
vždy si pri tejto knihe spomeniem na začiatok jednej piesne:
"A long time ago came a man on a track
Walking thirty miles with a sack on his back
And he put down his load where he thought it was the best
He made a home in the wilderness"
Kniha je balzámem na nervy drancované dnešním hektickým stylem života, který většina z nás přijala za svůj a který nás svírá v pařátech a likviduje naši přirozenost, naše zdraví i štěstí. Tisíc motivačních příruček o tom, jak žít, by neřeklo a nemotivovalo tolik jako Knut Hamsun v Matce zemi. Člověk si při čtení uvědomí, jak "nesnesitelná je lehkost bytí" (abych si tak dovolila použít název Kunderova románu), jak "snadno" se nám žije se vší technikou a chytrými zařízeními a jak je (některým z nás) z toho občas až k blití. Užívám silného slova, ale to je podle mě stav, k němuž nás postupnými krůčky vede "pokrok". Abych se však vrátila zpět ke knize - doufám, že i společnost a život se jednou vrátí do příjemnějších kolejí, více k přírodě, více sám k sobě a méně ke všem pomůckám, které nám místo usnadnění života akorát zabírají místo v kumbálu i v hlavě. Je mi jasné, že život "jen tak v divočině" je dřina, odříkání, dřina a zase dřina, ač to vyzní sebevíce poeticky, ale na druhou stranu to v sobě má jistě i to krásné čiré štěstí, oproštěné od pomocných látek všeho druhu. Měli bychom si vážit toho, pokud někdy v životě tuhle prostotu a krásu všedního dne ochutnáme, a podržet si ji co nejdéle, tak jako si plánuju podržet i překrásné dojmy z této knihy.
Na Slovensku vyšla táto kniha s názvom - Požehnanie zeme.Zdá sa mi to autentickejšie lebo táto krásna kniha je o tom,že zem ,pôda je dar od boha a ak jej človek dá svoj pot a mozole požehná ho pokojom,istotou a časom mu vráti všetku námahu.Je to aj kniha o tom,že šťastie je v našej krajine a nie v Amerike a ľudia čo ho hľadajú kade tade bývajú často sklamaní a vykoľajení...doporučujem ju vrele prečítať.
Mladý Isák přivandruje na sever Norska do místa míle vzdáleného od civilizace a tam začne kácet les, kultivovat půdu, stavět obydlí a postupně budovat rodinu.
Pomalé témpo knihy, bez velkých dramatických zvratů, přesto úžasná. Jedna z mála knih, kdy jsem byla smutná, že už se blíží konec. Potěšení z každné přečtené stránky.
Tohle si v sobě ponesu ještě hodně dlouho. Už je to přes rok, co jsem knihu četla a vzpoměla jsem si na ni nedávno při bouřce, která mi náhle zvedla náladu a já měla pocit, že jsem o něco ochuzená, když se před ní můžu jen tak schovat v bytě. Hamsun utrpěl svým příklonem k náckům, ale jeho dílo bych nezavrhla ani omylem. Takový "primitivismus", který přináší jeho postavy i prostředí, ve kterém žijí, v sobě nese mnohé - je to filsofie, životní styl i duchovní směr.
První desítky stran mě ohromily a já jsem měl pocit, že čtu něco naprosto mimořádného. Kombinace zvoleného jazyka s jakousi "čistotou" přítomných myšlenek a prostředí působila mimořádně všeobjímajícím dojmem. Hamsun mě před Matkou země zaujal svým Hladem, kde byl se svým vyprávěním jasně přímočarý a nenechal mi prostor pro odklon pozornosti. To mě bohužel trochu potkalo ve druhé části Matky země. V momentě, kdy se soustředěné vyprávění najednou odkloní od hlavního hrdiny a jeho usedlosti a vypráví tu kapitolu z jedné sousední farmy, tu kapitolu z farmy jiné, začal jsem se upřímně trochu nudit a uvítal bych, když by se celý příběh opravdu koncentroval pouze na Sellanraa. I tak se jedná o román, který v mé paměti zůstane jako nevšední zážitek s momenty, díky kterým jsem chtěl sbalit kufry a odjet odvodňovat norské parcely a prožít zbytek života v severské divočině.
V pustině se nedá žít samým besedováním. Radost není zábava.
Touto větou se dá vystihnout úžasně napsaný román o nezdolnosti ducha, lásce, fatálních chybách, sousedském životě a životě v drsných dobách a drsném kraji.
A pomiňte drobné odhalení jedné z postav. Olinu bych hnal sviňským krokem, nebo ji vzal rovnou na vidle!
Přečetla jsem hodně knih, ale tato je pro mě největší literární zážitek. Nikdy bych si ji nevybrala, kniha na mě zbyla před cca 40 lety a od té doby je se mnou. Úplně obyčejný příběh o neobyčejných lidech a tvrdé práci - kdo by si takovou knihu dobrovolně vybral ? Přeji těm, kdo ji ještě nečetl, aby na ně někde zbyla a oni mohli žasnout nad krásnou knihou.
Pribeh sedlaka,ktery prisel do pustiny a vlatni pili v ni vybudoval prosperujici statek.Obycejny zivot,radosti,starosti a plany.Neobycejne hezka kniha.
Krásná knížka, čte se jako pohádka. Obraz pracovitého muže, sedláka, člověka spjatého s přírodou. Den za dnem se dře a lopotí a přesto - a právě proto, je nejspokojenější ze všech. A nakonec i nejbohatším. Nesnaží se nad životem vyzrát, cesta je mu cílem. Věci mají cenu jen takovou, jakou jsou za ně lidé ochotni zaplatit, oproti tomu půda a úroda z ní vzešlá má pravou hodnotu.
"Roky že míjejí rychle? Ano, pro toho kdo je starý"
"V pustině s nedá žít samým besedováním. Radost není zábava"
"Dobré se na světě beze stop ztrácí, zlé naopak za sebou pokaždé vleče následky"
Jo, Seveřané mají temné kouzlo. Krom obligátních módních detektivek doporučuji jako souzvuk z Hamsunem Moberga či pro netrpělivce filmovou podobu Vystěhovalců. Žilo se tam fakt tvrdě. Hlad některé mé přátele, když jsem jim jej skoro vnutil, doslova vyděsil. V jeho případě je film dost slabý odvar z textu, přesto rovnou horror. středoevropské žánrové a historické obdoby jsou ve srovnání s Hamsunem a spol. jakousi selankou (Naši, Jan Cimbura, Mlhy na blatech, Baarova trilogie...) Tom
Dávám do čtenářské výzvy do knih, poprvé vydaných před rokem 1950. Rozhodně stojí za povšimnutí. Knut Hamsun za tuto knihu získal v roce 1920 Nobelovu cenu za literaturu.
Přiznám se, že jsem od knihy neměl žádná očekávání, a netušil, zda mne tato tématika bude bavit, ale je to opravdu nádherná kniha. Izákovi jsem po celou dobu moc přál, ať se mu nic zlého nestane, už za to vše, co dokázal vytvořit.
Sto let stará kniha, ale ne zastaralá. Lidské charaktery a touhy jsou stále stejné. Kniha mne pohltila, vůbec jsem nevnímala ubíhající stránky a najednou byl konec. Už při doslovu se mi po postavách stýskalo. I po té protivné klepně Olině i po povrchní zlatokopce Barbro. A co teprve ty postavy s velkým P - Izák a Inger. Především Inger jsem si zamilovala, urazila ohromný kus cesty a dostala naloženo těžké břemeno. Jaký je rozdíl mezi ní a Barbro, stejný čin, ale příčiny a následky úplně opačné.
Štítky knihy
příroda norská literatura statek sedláci Nobelova cena za literaturu Nobelova cena rolníci, rolnictvo
Autorovy další knížky
| 1959 |  Hlad |
| 1970 | Matka země |
| 2000 | Mystérie |
| 1930 |  Viktorie |
| 2002 | Po zarostlých stezkách |
Tohle je pro mě přesně jadna z těch knih, kterou bych mohl číst několikrát za život a stále by u mě navozovala onen těžko popsatelný pocit blaha. Přestože se v knize vlastně "nic moc neděje" je neuvěřitelně čtivá a poutavá. Hamsun přinesl velice zajímavý styl psaní, jenž těžko hledá srovnání.