Meč osudu
Andrzej Sapkowski
Hlavním hrdinou tvorby Andrzeje Sapkowského je zaklínač Geralt z Rivie. Jako nájemný hubitel upírů, vlkodlaků a všemožných nebezpečných netvorů pochopitelně ovládá bojové a magické techniky nezbytné pro jeho zaměstnání. Nicméně není pouze chladnokrevným profesionálem a už vůbec ne jedním ze superhrdinů, jimiž se žánr fantasy jen hemží. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, ale naopak je nucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a vesměs též nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přes své pozitivní působení jsou zaklínači odsouzeni k vyhnanství na samém okraji společnosti, která sice působí vnějškově středověkým dojmem, avšak s mnoha atributy převzatými ze současnosti.... celý text
Literatura světová Povídky Fantasy
Vydáno: 2022 , LeonardoOriginální název:
Miecz przeznaczenia, 1992
více info...
Přidat komentář


(SPOILER) Po téhle knižce jsem se do série Zaklínač zamilovala. Druhý díl je ještě lepší než první. Dílo právem patří k vrcholu fantasy literatury. Příběhy mě moc bavily a měly i hlubší význam. Moc mě bavilo, že byly příběhy stále na motivy pohádek. Do knížky jsem se vžila a strašně mě dojala svatba Geralta a Yennefer. Moc se těším na třetí díl, ve kterém bude víc vystupovat Ciri a snad už tam bude třeba i něco ze života Yennefer.


Stejně jako první díl jsem četla velice pomalu - příběhy jsou zajímavé, ale ne moc čtivé. Občas je vše moc uspěchané, jindy mě naopak hloubka vyprávění překvapí. Budu pokračovat i dalšími díly série, potřebuji k tomu ale větší pauzu.


Tak druhý povídkový soubor mě bavil snad ještě o trochu víc, než první. V sedmi povídkách se setkáváme s postavami, které jsme poznali už v první knize, které se nám tu představili zase o trochu víc, ale i s novými. Povídky byly některé vážné, některé veselé (hlavně poslední), ale všechny (i ty v prvním díle) jsou skvěle napsané a představují nám krásný Zaklínačův svět, a v každé se skrývá nějaké to moudro. Už se těším, až se ponořím do ságy.


Daleko vtipnější než první díl, hodně jsem se smála. Styl psaní mi víc sedl a kromě povídky Střípek ledu mě to nehorázně bavilo.


Zatím mi to přijde jen jako taková pohádka, ale prý to bude lepší a lepší, tak se nenechávám uchlácholit :)


Geralt podruhé!
A opět nadšení, řekla bych, že i větší než napoprvé.
Až teda na poslední povídku, která mi tak nějak neseděla…
Povídky jsou skvěle vystavěné, překvapilo mě, že jsou vlastně i dost vtipné. A moc mě bavilo poznávat klasické pohádky, které se do nich promítají.
Těším se na další díl, tuším, že bez povídkové formy se mi bude číst ještě lépe!


Myslela jsem, že je to klasická románová sága, ale tato povídková forma mi moc nesedí. Povídky na sebe časově ani dějově nenavazují a já se trochu ztrácím, i když to není pro příběh důležité, ale mě to vadí. Třeba epilog mi přišel úplně mimo mísu a kdybych chtěla použít jazyk puberťáků, tak mi přišla fakt dost trapná. Zato Meč osudu byl naprosto perfektní.
No nevím nevím, mám doma celou sérii, tak budu pokračovat, ale zatím mě Zaklínač nepřesvědčil o tom, že je to taková extra třída, jak se o něm píše.

Ačkoliv Zaklínače miluju, tak tenhle díl byl slabší. Některé povídky byly krapet o ničem a moc mě nebavily. Ale nebudeme se báti (bílého) vlka nic, beru další díl a vzhůru do zaklínačského světa.


Meč osudu mě bavil o tolik víc než první díl! Pustila jsem se do něho opět ve formě audioknihy a musím říct, že Zaklínač mi v téhle podobě neskutečně sedí. Meč osudu sice nemá už tak vymazlené zpracování jako Poslední přání, také se změnil interpret (místo Jiřího Dvořáka knihu čte Martin Finger), ale i tak to bylo boží.
Na změnu interpreta jsem si musela chvilku zvykat, ale nakonec mi Martin Finger v téhle audioknize opravdu seděl. Narozdíl od prvního dílu jsem byla mnohem méně zmatená, dokázala jsem se líp orientovat v postavách i ve světě, kde se povídky odehrávají.
Jako celek se mi Meč osudu líbil o dost víc než Poslední přání. Povídkový formát sice stále není můj šálek kávy, myslím, že bych si příběh Geralta více užila jako román, ale o to víc se těším na další díly téhle série.


Do popředí se dostává Gerald. Hurá! Využívání pohádek tam stále je, ale aspoň ne tolik jako v prvním díle. Yennefer nesnáším od prvního okamžiku a Marigolda stejně tak. To ztěžuje čtení. Skalní fanoušek Zaklínače ze mne nebude...


Z pohledu člověka, co viděl prvně seriál a až pak začal číst musím říct, že super. Na rozdíl od první knížky tu bylo víc neznámých příběhů, takže to hezký odsýpalo. Opět musím vypíchnout, že seriál byl přece jen trochu lepší v tý tajemnosti ohledně identity Ciri, jejích schopností a vztahu s Geraltem. Trochu mi nesedí, když se všechno řekne hned naplacato bez náznaků, gradace apod.
Pak bych vypíchla to, že spousta lidí se rozčilovala, jak má být Triss zrzka (nejspíš podle hry), ale v knize má vlasy kaštanový.
Knížku jsem si užila, ale už se těším, až budu číst další, který už nejsou psaný formou povídek :D
Ještě bych chtěla na závěr zmínit, že epilog mi teda absolutně nesedl, přišlo mi, že se postavy chovají najednou nějak nepřirozeně a divně. Taky se tam objevovali lidi, kteří v povídce předtím (která epilogu zjevně předchází) umřeli. No, jsem zvědavá, co do příběhu přinesou další díly.


Perfektní - čím více čtu, tím více se mi to líbí. Rozhodně lepší než seriál, který tu knížní předlohu poměrně dost zneužil - napadá mě i jiné, ostřejší slovo, ale buďme civilizovaní :). V knize do sebe vše lépe zapadá a zejména poslední část dává smysluplný happy ending. Už se těším na další díl.


Jak někdo může napsat, že to bylo slabší, než první kniha? Asi jenom ignorant! Neskutečná romantika s porci krve! A to je moje! P.s. Zasraná Yennefer, aby ji šlak a neštovice!


Kniha mě začala o trochu bavit více než předchozí kniha. Některými povídkami jsem se musela prokousat. Nejvíce se mi líbila povídka s mořskou pannou. Na konci knížky jsem se trochu zamotala. Těším se na další díl.


Lepší než první díl, ale stále povídky. Některé povídky jsou "sušší". Začínají se zde více odkrývat postavy a jejich charakter, záměr.


Druhý díl zaklínačských povídek mě bavil poněkud méně než první díl. Kvalitově povídky byly skvělé, ale některým zkrátka něco chybělo. Nejvíce mě zaujaly poslední tři povídky a to Meč osudu, Něco více a Něco končí, něco začíná. V Meči osudu to hlavně bylo Geraltovo setkání s Ciri a celkově vztah, který si vybudovali. Něco více byla hodně melancholická povídka plná vzpomínání a otevření starých ran. Místy občas chaotická, ale určité pasáže byly velmi dojemné. Poslední povídka Něco končí, něco začíná je velmi humorně pojatá a je krásným zakončením celé povídkové knížky, které fanoušky zaklínače pohladí po srdíčku. Skoro ve všech povídkách se objevuje Marigold, který patří mezi mé oblíbené postavy a je vždy skvělým okořeněním příběhu. I když mě povídkami zaujala spíše první knížka, tato druhá byla neméně skvělá a užila jsem si každou stránku.


3,5* Druhý díl z této fantasy série jsem opět četla ušima a moc jsem si to užívala, přednes pana Fingera mi vyhovoval (i když oproti prvnímu dílu, který je namluven více osoba, jsem si musela na "pouze" jeden hlas zvyknout. Obsahově je kniha stále povídková, což já všeobecně moc nemusím, ale tady mi to paradoxně vůbec nevadí. Jsou to jednotlivé příběhy zaklínače Geralda. První díl mě ale zaujal o malinko více a už se těším na díl třetí, který je již psán jako román, což si myslím, že mi bude vyhovovat zase více. K poslechu ale doporučit můžu a ráda to také udělám, doporučuji.


Tato kniha ve mně vzbudila opravdový zájem o Zaklínačův svět.
Jen epilog byl za mě navíc.
Štítky knihy
draci láska humor polská literatura meč a magie akční bájní tvorové svatba voda zaklínači příšery, monstra mořské panny fantasy dvojníci, dvojnictvíČást díla
![]() |
Hranice možností 1991 |
![]() |
Meč osudu 1992 |
![]() |
Něco končí, něco začíná 1993 |
![]() |
Něco více 1992 |
![]() |
Střípek ledu / Úlomok ľadu 1992 |
Autorovy další knížky
1999 | ![]() |
2019 | ![]() |
2005 | ![]() |
2015 | ![]() |
2000 | ![]() |
Drůhý díl je neméně dobrý jako ten předchozí. Založení příběhů na pohádkách, které jsem nezmínil u prvního dílu, se mi moc líbí. A je v něm vedle výborného humoru i dost moudrých myšlenek. "Nikdy nemáš druhou možnost udělat první dojem. (Někdy jen) trochu se obětovat znamená nesmírně hodně."
Závěrečný epilog (SPOILER: svatba) mi udělal neuvěřitelnou radost, takový třeskutý radostný happy end si přeji u každé druhé knížky, ale tady se s podobnou smrští setkávám asi poprvé. Vlastně mě napadá Kusturicův film Černá kočka, bílý kocour. Jo tak možná tomu se dá přirovnat poslední kapitola. Díky!