Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/8194/mid_mechanicke-piano-OFx-8194.jpg
4
371
371
Město Ilium, stát New York, je rozděleno do tří částí. V severozápadní sídlí inženýři a manažéři, v severovýchodní sídlí stroje a jižní zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije naprostá většina obyvatel. Takových Ilií jsou po celé Americe stovky, veškerou kvalifikovanou práci tu vykonávají stroje, lidé si mohou vybrat pouze mezi armádou a hrubou nádeničinou. Mozkem Ilia je gigantický počítač, který nejen plánuje, kolik je třeba čeho vyrobit, ale určuje mimo jiné i to, komu se dostane vzdělání a čím bude. Tento plně automatizovaný a zmechanizovaný systém požaduje od lidí na oplátku za to, že jim poskytuje materiální pohodlí, jediné: aby byli poslušní a spokojení. Stroje však zbavily člověka toho nejdůležitějšího – pocitu, že je potřebný a užitečný, základu sebeúcty. Hlavní hrdina románu dr. Paul Proteus, ředitel Ilijských závodů, si postupně uvědomuje, že je nutné vrátit svět opět do lidských rukou. Narůstá v něm odpor proti prázdnotě hmotně úspěšného života, jehož se dobrovolně vzdá, a ocitne se v čele revoluční organizace, odhodlané skoncovat s nadvládou strojů. Vzpoura se však ironicky obrátí proti povstalcům…... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1987 , OdeonOriginální název:
Player Piano, 1952
více info...
Přidat komentář
Za mně perfektní a nadčasová kniha, pro ty, kteří knihu zvládnou bych doporučil každému, zvláště nyní, a taky zvláště pro zaměstnané v korporátech a povinně pro workoholiky . Knížka pojednává o jedné z možností koexistence strojů a lidí a přítom je čtivá a až na některé pasáže velmi svěží.
Tahle prvotina se Kurtovu ostatnímu dílu stylově příliš nepodobá, možná vás to až překvapí. Přesto ale stojí za přečtení a má nám co říct i po těch více než 70 letech od jejího vydání. Neřešíme už sice elektronky a soustruhy, ale procesory a umělou inteligenci, podobnost je ale až zarážející. Najdete tu také typický vonnegutovský humor a samozřejmě i humanismus a lásku k lidem, bez kterých si Vonnegutovo dílo nelze ani představit.
Piano jsem četl už několikrát, a byť nepatří mezi Kurtovými knihami k těm úplně nejoblíbenějším, přečtu si ho rád někdy znovu. A doporučím ho i vám.
Poněkud temná vize plně automatizované a mechanizované Ameriky pod úplnou nadvládou obřího centrálního počítače z pera Kurta Vonneguta přináší obraz konzumní společnosti, kde už pro aktivitu člověka zbývá pouze zcela okrajové místo. Lidstvo má sice na jedné straně zajištěné veškeré materiální pohodlí, avšak na druhé straně se stává jaksi nepotřebné a neužitečné. Velmi zajímavá sonda a dobrý námět k zamyšlení také pro současného člověka. Knížka byla sice napsaná už před mnoha léty, ale to ji nic neubírá na čtivosti a na aktuálnosti jejího sdělení.
jak je sakra možné, že před sedmdesáti lety tak brilantně popsal současné korporáty? nebo ty korporáty byly takové vždy? měl jsem za to, že v americe 50. let byla "sociální prostupnost" (nebo jak se tomu říká, možnost dítěte ze sotva gramotné rodiny vystudovat a stát se "něčím") největší možná, jaká nikdy a nikde v historii nebyla.
Na to, že jde o knihu napsanou před 70 lety, je to dobrá sonda téměř naší současnosti. Stojí za přečtení a za zamyšlení.
Vonnegut umí napsat dialogy, resp. monology - ten holičův je naprosto výtečný a plastický (jako by čtenář seděl přímo v oficíně).
Velice zajímavá vize budoucnosti, ve své době dost oblíbená v intelektuálských kruzích :-)
Město Ilium ve státě New York jako dějiště novodobé revoluce proti nadvládě strojů je hřištěm, na němž Kurt Vonnegut jr. rozehrává podivuhodnou vizi Ameriky elektronického věku. Na Mechanické piano je možno nahlížet buď jako na satirický alegorický román nebo jako na spekulativní pseudoutopickou sci-fi. V obou případech je pak nutno dílku věnovat zvýšenou pozornost ve smyslu odpočaté mysli, neboť román zúročuje autorovy vize spíše v úrovni intelektuální a psychologické, než že by se vyžíval v dějových zvratech či napínavých momentech. Vláčné tempo má přesto něco do sebe a nutí čtenáře přemýšlet nad jednotlivými tématy. Na druhou stranu mě silně iritovala linka s šáhem z Bratpúru. Přestože dokážu pochopit její zařazení coby kritickou studii amerického nacionalismu, podanou s humornou nadsázkou, aby zasahovala spíše svou formou než slovními invektivami, při každé takové kapitole jsem přemýšlel o záchodové míse. Ale každému co jeho jest. Kdo máte rádi Vonnegutův styl psaní, připočtěte si hvězdičku. Já zůstanu na polovině cesty mezi „unuděn k smrti“ a „ohromen“.
Vonnegutova hořkobolná melodie mě mile překvapila, opravila jsem si o něm úsudek, takže další nepřečtený už čekají, až na ně čas uzraje.
„Proč se to jen muselo stát? Byla to další hluchá ozvěna otázky, již si lidstvo klade celá tisíciletí, otázky, která je zřejmě smyslem lidského bytí.“
Moc ráda čtu vědeckofantastickou literaturu, která je již staršího data a já tak mám možnost porovnávat autorovu vizi se skutečností. To jak se většina tehdejších autorů trefuje, mne zároveň znepokojuje s ohledem na současnou představu spisovatelů a jejich povětšinou katastrofické scénáře. Mechanické piano představuje svět, který ovládnou stroje. Naštěstí nemyslící stroje, které ovšem převezmou většinu práce, která dříve náležela lidem. Bohužel kniha postrádá to nejdůležitější a tím je smysluplný příběh. Celé je to pouze o představách, plánování a ukázce toho jak by mohl svět vypadat. Samotné akce, která by knize dodala špetku napětí se dočkáme až v samotném závěru. Audioknihu načetl velice dobře pan Milan Neděla.
Jako vždy u Vonneguta vizionářské vidění, bystré sarkastické postřehy a moudrá skepse vysoce převyšují jiné aspekty spisovatelského umu, kupříkladu schopnost napsat smysluplný příběh. Byť uznávám, jistá ztřeštěnost a rozkolísanost děje je u něj takřka autorskou licencí, ať si o tom myslím, co chci.
Zcela mě ovšem ohromilo datum vydání díla. Teambuildingy. brainwashingy, tvrdý materialismus a pragmatismus a jiné parádičky naší doby – to všechno už Vonnegut znal či předvídal před sedmdesáti lety. Tato kniha nás učí, že kapitalismus se nezbláznil v posledních letech, nýbrž vtrhnul do naší naivní střední a východní Evropy už ve své dávno zvrhlé podobě.
Doporučuju vynechat. Je to zdlouhavé, a i když to má jisté rysy, není to Vonnegut tak, jak funguje nejlíp.
Moje třetí kniha od autora. První dvě (kolíbka a Jatka č.5) mě nezaujaly stylem vyprávění, byť náměty si čtenářovo odmítnutí určitě nezaslouží. Jenomže já jsem furt taková nespokojená, nebo co. Na autora jsem zanevřela do chvíle, než mi tady jeden čtenář doporučil jeho prvotinu.
Klasický námět čerpající z autorových vlastních pracovních zkušeností mi sedl. Nevadí mu ani stáří textu, dneska je dokonce ještě aktuálnější.
Knihu jsem četl podruhé. Poprvé někde na střední škole. Patřila mezi mé nejoblíbenější. Nyní bych asi musel ze stavu 10/10 slevit. Dříve asi více převládali mladistvé vzbouřenecké až revolucionářské myšlenky :) Nyní naopak zase oceňuji kvalitu jazyka, přirozenost dialogů a postav a celkovou příjemnou čtivost. Určitě stále jeden z top titulů, ačkoliv již to není to absolutní nadšení z mladých let. I přesto za sebe stále spíše 9/10. Nadčasová kniha příjemně zpracovaná.
Také Vonnegut konstruuje ve své knize budoucno, počítačové systémy nahradily člověka a současně jej obraly o práci, možnost osobního rozvoje, seberealizaci, důstojnost. Empatický Paul Proteus nás symbolicky převádí na druhý břeh řeky a upozorňuje na prázdno života těch, kteří zůstali nadpočetní, vyřazeni. Vše končí katastrofou.
Knížka vyšla v roce 1952, ale její přesah je čitelný. Na jedné straně určitě pozitivní náhrada těžké práce stroji, automatizace, modernizace a všechny ty -ace, na druhé straně příliš velké množství lidí s absenci životní náplně. S existujícím rozporem : rychlost technického pokroku a mnohem pomalejší schopnost adaptovat se plynou závěry ne nepodobné oné Vonnegutově revoluci ... a my zatím netušíme, zda se nám podaří vyhnout se avizovaným úskalím, které nastávající doba přinese ...
Nemůžu si pomoct, ale Vonneguta čtu pro jeho vonnegutovštinu, ke který se ovšem dobral až po čase, což u prvotiny bohužel nenacházím. Humanita v jeho dílech je samozřejmostí, intuitivní správnost jednání nám oproti životu připadá naprosto přirozená a aktuálnost tématu i po téměř sedmdesáti letech vyděsí (je krásně vidět, kam holt to lidstvo spěje). Ale já se holt těšila na humor a zmatečné přeskakovaní, takže mě knížka tentokrát vůbec nebavila. Takže sorry, Kurtíku, tentokrát jen za dvě, ale díky za pozdější úžasná dílka!
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Jedna z nejlepších a nejvýraznějších dystopií, jakou jsem kdy četl. Je dost zvláštní, že u nás vyšla za "socialismu", když ostatní sesterské knihy od Orwella a Bardburryho ani náhodou. A přitom je plus minus o tom samém. Vzpoura končí nakonec tím, že lidé, tedy ona masa, už jinak žít neumí a je jasné, že se vrátí k tomu, co bylo předtím. Ten konec je podobně jako u ostatních velkých dystopií pesimistický. Jenže když se dneska zamyslíme nad tím, co psal Vonnegut někdy na začátku padesátých let, z hrůzou zjistíme, že leccos tady už je. Dneska ve výrobě a zemědělství (a i tady díky strojům, z nichž některé se bez přímého lidského vedení neobejdou) pracuje tak třetina pracovních sil. Na druhou stranu realizace oné výroby (skladování a hlavně distribuce) vyžaduje mnohem větší množství lidí a to samé platí i pro jejich "obsluhu". Stroje sice zatím nedokážou nahradit lidi v oné sociální oblasti, jenže - vždycky bude někdo, kdo bude "tahat" za nitky. To dneska vidíme rovněž. Někdo, kdo druhé bude chtít ovládat, mít nad nimi moc a kdo se jim bude cítit nadřazen natolik, aby o nich rozhodoval i přes onu demokratickou fasádu, nebo dneska spíše jenom nátěr. Prolémem nikdy nebudou stroje, ale jako to bylo vždycky - ti, kteří o nich budou rozhodovat. A nebude to žádná AI. Ta se dá vždycky stejně jako lidé zmanipulovat a nebo prostě - vypnout. A nebo se dá použít zas a jen jako nástroj. A pak tady budou vždy parazitující jedinci, kteří si najdou cestu, jak si z toho mála, co vydělají oni u Vonneguta uživatelé automatů urvali zcela dost pro sebe, ani oni sami měli ten bezstarostný spokojený život. Takhle vypadá nás dnešní svět, necelých dvacet let po smrti jednoho z nejzajímavějších amerických spisovatelů XX. století a sedmdesát let po napsání této jeho knihy. Asi by to chtělo dát si panáka sumkliše, aby člověk přišel na jiné, veselejší myšlenky.