Mechanický pomeranč
Anthony Burgess
https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56450/bmid_mechanicky-pomeranc-meo-56450.jpg
4
2358
2358
Přestože Anthony Burgess patřil k autorům mimořádně plodným, jeho nejznámějším dílem, jímž vstoupil nejen do dějin literatury, ale i populární kultury, navždy zůstane román Mechanický pomeranč. Když roku 1971 převedl tuto svéráznou futuristickou vizi moderní společnosti na stříbrné plátno Stanley Kubrick, setkal se film s tak ostrou kritikou, že jej režisér z britské distribuce raději stáhl. Přemíra násilných scén však není v tomto díle prvkem samoúčelným, lacině provokativním – tvoří pevnou součást vyprávění, které je stejně strhující jako originální. Mechanický pomeranč totiž naprosto porušuje obvyklou literární strukturu a stavbu. Hlavní hrdina knihy, vůdce mladých londýnských násilníků Alex, tráví většinu svého času konzumací drog, přepadáním a znásilňováním bezbranných obětí a – paradoxně – poslechem Beethovenovy hudby... Pak je však zatčen a donucen podstoupit „terapeutický" experiment, který si v mnohém nezadá s krutostí jeho chuligánské minulosti. Kromě zcela ojedinělého vedení příběhu fascinuje román svým jazykem. Burgessovi teenagerovští hrdinové hovoří zcela specifickou řečí, ozvláštněnou výrazy z cizích jazyků. V pravém slova smyslu se tak četba stává napínavým dobrodružstvím, jazykovým koncertem i brilantní studií násilí a zla v člověku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
A Clockwork Orange, 1962
více info...
Přidat komentář
Audiokniha. Slátanina. Jednu hvězdičku za skvělý překlad, protože přeložit ten, v románu naprosto zbytečný, teenegerovský jazyk do češtiny, musel být oříšek. Druhou hvězdičku za skvělý přednes Davida Novotného. Půl hvězdičky za to, že se to dalo poslechnout až do konce. Nicméně si myslím, že tak vysoké hodnocení, jaké kniha má, je buď davová psychóza, nebo nadšení velmi mladých čí nepříliš inteligentních lidí, kterým imponovalo to šílené násilí v příběhu.
Čteno v angličtině.
Kniha je originálně provedena jak nápadem, tak formou. Experiment s ruskými výrazy se mi velmi líbil, jen jsem se občas příliš zaměřila na luštění významů jednotlivých slov, a děj mi tak začal utíkat. Proto jsem se hlavně ze začátku poměrně složitě orientovala v postavách i jednotlivých událostech. Za to tedy odebírám jednu hvězdičku, jelikož můj subjektivní čtenářský dojem byl občas poněkud smíšený.
Je zajímavé uvažovat nad (ne)vývojem hlavního hrdiny a nad následky jeho "léčby" a následná "nápravy" léčby. Moc se mi líbila paralela s jeho láskou k hudbě, která proces Alexovy proměny symbolicky provázela.
Zajímavé je také porovnat originální vydání s 21 kapitolami s vydáním americkým, kde byla poslední kapitola vynechána - americké vydání má asi jednoznačnější interpretaci, ale původní text přinese rovinu jakéhosi bildungsrománu a novou podobu dospívání Alexe.
Ke knize bych se určitě v budoucnu ráda vrátila a podívala se na ni více do hloubky.
Co k tomu napsat, bratři moji. První třetina mi dost trvala, čemuž nepomáhal ani ten všudypřítomný slang, jakkoliv v českém překladu hodně sestává z foneticky přepsané angličtiny. Pak od procesu nápravy už je to jízda až do konce. Celkem chápu, že film poslední kapitolu vynechal a skončil v nejlepším. Přesto na mě knižní konec zapůsobil, s osobním uvědoměním a úvahami o budoucnosti, jakkoliv přehnaně růžově působí vůči zbytku knihy.
Burgess v 1985 cítil potřebu Mechanický pomeranč osvětlovat s lampičkou v ruce, ale to je uplně zbytečné - buď člověk tomuto dílu vyhoví, nebo jednoduše ne. Za mě - jeho dílo zůstane navždy většinovou masou lidí nepochopeno, respektive... nepochopeno je špatné slovo, správné by mělo být něco jako neakceptováno, nevnímáno, neinterpretováno v jednom. Burgess tedy sám přiznává, že v knize částečně selhal a jal se ji vysvětlovat.
Tím dal knize rozměr aspoň částečně, který chtěl, ale já si prostě myslím, že to dělat nemusel.
Burgess měl v závěru asi bohužel krutou pravdu a doslov pana Šenkyříka asi vystihuje celou podstatu věci nejtrefněji ze všech těch tun komentářů a i já tohle dílo pochopil tímhle stylem a jak říkám - ten iluzorně praktický výklad v 1985 s ostatním tématem ve mně vyvolává pocit, že se Burgess zalekl sám sebe a Mechanický pomeranč napsal v těžkém tripu, který mu způsobil pravdomluvnost. Dobře pro nás.
(SPOILER) Jedna z mála knížek, který nechci číst znova. Alex a jeho frendíci byli tak nechutní, že mi to jednou bohatě stačilo. Je fajn, že se hlavní hrdina napravil a že na něj použili trochu jeho vlastní metody. Víc ale oceňuju překladatele, kterej v podstatě napsal knížku znova, takovou práci s jazykem jsem ještě neviděla.
Keď som sa dozvedel, že nakladateľská značka Odeon nám tento rok priniesla nové vydanie tohto kultového románu, vedel som, že nastal ten správny čas, aby som aj ja po ňom siahol. Myslím si, že je to kniha, ktorá už dnes čitateľa nešokuje svojou brutalitou ako tomu bolo, keď v 60. rokoch prvýkrát vyšla. Od tých čias bolo napísaných veľké množstvo brutálnejších a naturalistickejších kníh. Napriek tomu si myslím, že je to kniha, ktorá by v žiadnej knižnici nemala chýbať. Táto kniha sa vyznačuje výnimočným jazykovým systémom, ktorý v iných knihách nenájdete. Klobúk dolu pred prekladateľom. Navyše, príbeh má výrazný psychologický a filozofický presah. Autor sa zaoberá otázkami etiky a morálky, predovšetkým otázkami dobra a zla. Ukazuje aj disfunkčné medziľudské vzťahy a pokrivenú spoločnosť, ktorá v kontexte posledných udalostí, nemá zas tak až tak ďaleko od tej súčasnej. Trošku ma mrzí vykreslenie postáv. Ani k Alexovi, ani k žiadnej inej, nedáva autor možnosť si vytvoriť vzťah. Všetky postavy sú len nástrojmi, cez ktoré autor prezentuje svoje myšlienky a charakterom nedáva väčšiu hĺbku. Mechanický pomaranč je bezpochyby zvláštny, ale myslím, že by si naň mal každý urobiť svoj názor. Odporúčam.
Takrka klasika. Zajimave, poucne cteni, nuti si klast otazky a hledat odpovedi.
Doporucuji.
Mechanický pomeranč je jednou z knih, kterou musíte ocenit pro její práci s jazykem. Co se obsahu týče, je dílo jakýmsi zrcadlem společnosti. Lidé jsou surové a násilné bestie a vlastně jenom čteme o vraždách, znásilněních nebo válkách, které probíhají v zahraničí nebo kousek za rohem. Má ono násilí a krutost nějaký smysl? A jak se s ním vypořádat? Burgess se těchto myšlenek chopil zdatně, ale osobně fanda knihy příliš nejsem.
Velmi čtivá a pohlcující próza. Kdo váhá, nechť se do toho pustí. Nebude litovat - pokud není přecitlivělý na násilí a krutost...kterých se nám dostává požehnaně. Násilí je samoúčelné v konání hlavních hrdinů, nikoli z hlediska knihy samotné.
Tato kniha mi dala zabrat i film. Zlo je silné tam, kde dobro mlčí, jak řekl J.P.Sartre
Mechanický pomeranč jsem přečetl několikrát a stále se k němu vracím. Jsem fascinovaný jeho pravdivým svědectvím o zlu, které se nachází okolo nás. Stejně tak si uvědomuji, že Pomeranč je třeba číst jinak. Jestliže totiž loupáme cibuli tradičního příběhu postupně a odhalujeme vrstvu za vrstvou, tak, jak zvyk poroučí, nebudeme úspěšní.
Pomeranč takhle oloupat nelze - pokud se chceme k jeho jádru dostat tímto způsobem, nejenže ho zdestruujeme natolik, že nic z jeho jádra nevyčteme, ale především, pomeranč jádro nemá - nikam se nedostaneme. Při loupání pomeranče je nutné postupovat jinak.
Nejdříve začněme slupkou - musíme zkousnout explicitní hrubost celého díla. Burgess si dal záležet na tom, aby vnitřek Pomeranče nebylo jednoduché získat. Slupka je pevná a drsná. Zde nesouhlasím s některými kritiky, kteří se domnívají, že právě ona hrubost a jazyk činí z Pomeranče něco, co je přitažilivé i pro současné generace. Pokud se nám podaří slupku sejmout, dostaneme se k dužině.
Jsem toho názoru, že to, co z knihy činí (i v současnosti) atraktivní artikl není hrubá slupka, nýbrž akt jejího sejmutí, tj. překonání bariéry nestravitelného. To se nepodaří každému čtenáři.
Dužina. Dužinu musíme vychutnávat pomalu, kousek po kousku. Jiný způsob může způsobit udušení či kyselou pachuť. Jistě, kousky Pomeranče jsou trpké a kyselé, ale po spolknutí v nás zanechají dochuť, takovou, kterou již nezapomeneme. Moje dochuť je sladká, leč prý každý pozná po dočtení dochuť jinou a specifickou. Poznání, jež tato dochuť přináší, dozajista za tu námahu stojí - je odměnou za naše utrpení při loupání Pomeranče.
Soudíte správně, pokud z mého loupání odhadujete, že preferuji britské vydání knihy. Narozdíl od autora totiž věřím, že dobro je v každém z nás. Každý má naději na záchranu. Každý může dospět. Ovšem každý má taky na výběr - buď bude v naše dobro věřit, nebo ne – a potáže se zlem.
Knihu se neodvažuji srovnat s ničím, co je mi známé. Jsem si vědom inspirace autora v antiutopistické literatuře, nicméně Pomeranč je dílem zcela unikátním a odlišným, tragikomickou epopejí, jež se vymyká všem zavedeným standardům. Přesto příběh svým leitmotivem uhodil „hřebík přesně na hlavičku.
Proč se ke knize vracet? Pomeranč se v čase mění. Mění se pro vás - je to jeho výhoda. Tak jako když jednou za čas nakupujeme pomeranč v obchodě - vždy jiný, jinak trpký, kyselý a sladký, ale - a to je hlavní - pořád je to Pomeranč. Pokaždé když jsem knihu přečetl, tak jsem se na ní díval jinak. Její specialitou je jazyk, narozdíl od jiných, a kniha k vám skutečně svým jazykem mluví. Vždy jinak a vždy až ke kořenům vaší duše.
Přemýšlet nad jejím poselstvím je proto nejen nutné, ale také velmi důležité. Zlo v našem světě bylo vždy. A stále platí, že pánem zla je člověk.
Alex a jeho parta frendíků mi dala ze začátku dost zabrat. Nebylo to jen tou jejich týnštinou, kterou mluví, ale i detailním popisem jejich brutálních činů. To jako ubližují ostatním a strašně je to baví a uspokojuje, s tím jsem se nemohla nějak ztotožnit. Autor popisuje vyloženě jejich nutkání páchat všechna ta zvěrstva, která jim přijdou přirozená. Každopádně jsem se začetla rychle a byla zvědavější s každou další stranou. Je hrozně zajímavé, jak nám autor předkládá zamyšlení nad tím, co se stane s člověkem, který ztratí možnost volby. Vidím v tom jakési varování, že si nikdo nemůže hrát na Boha ať už v dobrém či ve zlém. Každý extrém škodí. I když Burgesse k doplněnému závěru možná donutily okolnosti, libilo se mi, že Alexovi připravil jisté vyhlídky na možnost lepšího a uspořádaného života.
A abych nezapomněla, záliba hlavního hrdiny ve vážné hudbě mi přijde strašně skvělý nápad, jak vykreslit další stránku jeho osobnosti, která není černobílá a rozbít stereotypy.
Co teda jako bude, He? Stejně jako bolšácká část mladejch bajatů v mým okolí za chorošnejch časů na konci druhýho milénia, kdy jsme ještě chodili oblečený dle poslední módy, drinkali po barech a občas pod rouškou starý dobrý najtky rozdali bitkově tolčoků, tmou občas problejskly rejzry nebo najfy a vzduchem svištěly čejny, ach bratři moji, jsem byl fascinován touhle chorošnou knihou. Hltali jsme tenhle příběh o partě mladíků, žijících pro současný okamžik, bez ohlížení se na jakákoliv pravidla. Pak se odněkud vynořil výborný kubrickův film a tím se naše představy vizualizovaly. Dokonce jsem byl i na divadelní inscenaci. Leckdo kupoval bílý dresy a buřinku. Učili jsme se jazyk našich hrdinů a vkládali do běžné řeči. Jestli je pro nějaké dílo použít slovo kult, tak je to tohle. Přes všechno, co se stane pokornému vypravěči Alexovi, pointa kterou jsem si z toho pro sebe možná trochu účelově vydoloval, že svoboda je důležitější než pořádek, mě provází životem doteď.
Výborná je i audiokniha ve skvělém podání Davida Novotného
Fascinující kniha s poměrně jednoznačným poselstvím, která vás ale i tak donutí přemýšlet. Lze zlo vyhladit tak, že se k němu lidstvo nebude moci uchýlit? Není podstatou lidství a dobra právě možnost rozhodnout se činit dobro? A je ten, kdo byl přinucen být dobrým, stále ještě člověk? Snad možná ještě zajímavější než kniha samotná je její geneze a nerozhodnost autora ohledně jejího zakončení. Chtěla bych také smeknout nad českým překladem. (V originále se ve slangu mladých ozývá hodně ruštiny, což by v češtině logicky vůbec nevyznělo...) Kdo je středně pokročilý v němčině a angličtině, dostane se do děje podle mého názoru rychle. Jen to chce překonat prvních pár stránek a na mluvu mladých (která je ale značně iritující, ne že ne :)) si zkrátka zvyknout. A také na tenhle "lajf Vašeho pokorného vypravěče Alexe a jeho frendíků", z něhož čiší taková prázdnota, až je z toho člověku úzko.
Jo a nejlepší scéna? Beze sporu ta, v níž vězeňský kaplan začíná mít spolu se čtenářem pocit, že se Alex přeci jen začíná polepšovat, protože čte se zaujetím Nový zákon. Alexe však nedojímá Kristův osud, ale sám si představuje, jak úžasné by bylo, kdyby mohl do Kristova těla zabodávat hřeby, bičovat jej, kopat a nakonec ho i ukřižovat... Absurdní, ale geniální autorův žert.
"Je pro člověka lepší, aby si zvolil zlo, než aby mu bylo vnuceno dobro?" "Mechanický pomeranč" je dle mého názoru jedna z nejlepších knih v dějinách vůbec... Již samotné zařazení do žánru je v podstatě nemožné: sci-fi? parodie? komedie? horor? exploitation? drama? krimi? ... v podstatě jakékoliv knižní zaměření je do knihy velmi důvtipně zasazeno a naprosto plynule přechází jedno v druhé... Tohle je skutečné umělecké dílo. Pocit z knihy je naprosto neopakovatelný, a hlavně neznám knihu, která by této byla třeba jen trochu podobná a mohla jí konkurovat... "Co teda jako bude, he? " "To jsem já, Alex a můj tragický příběh o jedný strašný nemoci, kterou mě ti soďácký bračny nakazily. Se svýma třema frendíkama – to jest Pítrsem, Džoržíkem a Dimem, který byl opravdu tupej – jsme drinkali plus-mlíko a decidovali, na kom zrobíme trochu poctivýho ultranásilí. Venku byla zima jak v prdeli a většina bajatů a ptic dala před sojlovatými stríty přednost teplu svých houmů. Jenže, ach, bratři moji, návštěva jednoho takovýho houmu plného ketek, kde jsem ztolčokoval ouldanou tabatěrku se my stala osudnou. Přeguljal jsem se něčím, co bylo čuděsně horibl. Byl to konec ultranásilí. Když mě banda ouldanejch neduživců ztolčokovala, až mi z fejsu začala stříkat rudá blažka, začal jsem fírovat, že to bude moje smrt. Radši se nechat mlátit než mít pocity na zvracení a cítit tu příšernou bolest. Ale chorošný píply z vlády – ti kteří mě „nakazili“ – přispěli k tomu, že se hepenulo co se hepenout mělo a já už sem nebyl balnoj. Vyléčili mě!"
Burgesse mám, ač je jeho román plný brutality, obzvláště ráda. Vytvořil sice šokující dílo, které v minulosti vyvolávalo a možná stále vyvolává rozporuplné ohlasy, především strach konzervativní společnosti z možného nárůstu kriminality mezi mládeží. V současné době se však těší oblibě. Vypravěčem je sám Alex, kterému autor vytvořil zcela nový jazyk, tzv. slang náctiletých který vám, než se začtete, nepůjde přes *ubu. Rychle se však adaptujete. Útlá kniha je přehledně rozdělena do třech částí. Hlavní interakci zde zastávají mladistvý Alex a Stát, který aby vyřešil otázku vysoké kriminality ve městě, navrhne řešení formou převýchovy drastickou léčebnou metodou, která však v opozici vyvolává otázky etické povahy. Re-reading to má za jasných 5/5*.
Tak tohle bylo neuvěřitelné! V životě jsem nečetl tak brutální klasiku a v životě jsem nečetl nic podobného.
Jen si to představte, napíšete knihu vlastním, vymyšleným jazykem a všichni jí rozumí! To je prostě bomba. Doslova jsem valil ajka s lipsama dokořán!
Závěrem mi nezbývá než smeknout před tvůrcem českého překladu knihy.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie Londýn zfilmováno anglická literatura vězení, věznice punk dospívání budoucnost výtržnictví sociální deviaceAutorovy další knížky
| 1992 |  Mechanický pomeranč |
| 2007 |  1985 |
| 2003 | Všechno, jen slunce ne |
Znova jeden z kúskov z môjho vysokoškolského študentského obdobia, ktorá ma na rozdiel od iných podobných diel svojou dystópiou, sociálnym vyostrením, punk kultúrou, atmosférou a vlastne všade prítomným násilím - malo to ale konkrétny zmysel v deji a vnímaní čitateľa (to by som rada zdôraznila) - viac ako zaujala. Film je taktiež skvelý a patrí medzi naozaj obľúbené kúsky môjho "Willa" (viď koment k Než jsem tě poznala). Videla som ho na výške prvý raz, aby nám učiteľka mohla ešte lepšie prezentovať literárno-kritické výnimočnosti (jednoznačne) a potom s ním opakovane. Zakaždým vo vypísaných citátoch a scénach nájdeme iný detail. Nie, žeby sme sa rochnili v krutosti... Úvodnú scénu vnímam celkom inak ako pred 20 rokmi, život nechá stopy. Ale preto, že to všetko dáva ako puzzle zmysel a má dopad - vrátane Beethovenovej hudby a veľmi extrémne vrátane jazyka tých teenagerov (čítala a videla som len anglickú verziu, preklad nejde teda posúdiť). Chcela by som tu parafrázať veľmi presnú vetu užívateľa _jukL: Někdo řekne, "no, byl jsem tím zhnusen, fuj" a někdo zas "to je skvělé, jak jsem tím zhnusen". Pre toto platí druhá časť súvetia a vďaka, L., za inšpiráciu ;)