Mechanický pomeranč
Anthony Burgess
Přestože Anthony Burgess patřil k autorům mimořádně plodným, jeho nejznámějším dílem, jímž vstoupil nejen do dějin literatury, ale i populární kultury, navždy zůstane román Mechanický pomeranč. Když roku 1971 převedl tuto svéráznou futuristickou vizi moderní společnosti na stříbrné plátno Stanley Kubrick, setkal se film s tak ostrou kritikou, že jej režisér z britské distribuce raději stáhl. Přemíra násilných scén však není v tomto díle prvkem samoúčelným, lacině provokativním – tvoří pevnou součást vyprávění, které je stejně strhující jako originální. Mechanický pomeranč totiž naprosto porušuje obvyklou literární strukturu a stavbu. Hlavní hrdina knihy, vůdce mladých londýnských násilníků Alex, tráví většinu svého času konzumací drog, přepadáním a znásilňováním bezbranných obětí a – paradoxně – poslechem Beethovenovy hudby... Pak je však zatčen a donucen podstoupit „terapeutický" experiment, který si v mnohém nezadá s krutostí jeho chuligánské minulosti. Kromě zcela ojedinělého vedení příběhu fascinuje román svým jazykem. Burgessovi teenagerovští hrdinové hovoří zcela specifickou řečí, ozvláštněnou výrazy z cizích jazyků. V pravém slova smyslu se tak četba stává napínavým dobrodružstvím, jazykovým koncertem i brilantní studií násilí a zla v člověku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
A Clockwork Orange, 1962
více info...
Přidat komentář
Psáno "týnštinou" a to mi zprvu dost nesedlo. Chtěla jsem to po pár stránkách vzdát. Naštěstí mě přemohla zvědavost a vytrvala jsem. Překvapivě mě to následně vtáhlo do děje, a na zvláštní styl jsem si nejen zvykla, ale dokonce mě to začalo bavit a šílenou mluvu si oblíbila. Originalita stylu psaní určitě podpořila celý Alexův divoký a extrémní příběh, který je nevšední a přiměl mě nad ním neustále přemýšlet a vyvolával otázky. Ve zkratce: Úžasné nadčasové dílo, které se dotýká otázky (ne)viny, (ne)dobra, morálky a moci.
I když to nebyla nijak dlouhá kniha, dala mi dost zabrat. Myšlenka knihy určitě nebyla myšlená špatně, pevně věřím, že jsem ji i pochopil. Nicméně ten jazyk, kterým kniha byla autorem psána, mi rozhodně blízký nebyl, spíš bych řekl, že byl na míle vzdálený tomu, k čemu jsem zvyklý. Zkrátka tahle četba nebyla zrovna můj šálek kávy/čaje. Jsem rád, že jsem knihu dočetl a mohu se pustit do, věřím, lepších knih.
Bratři moji, to budete lookovat! Na vlastní ajka budete číst úplně něco nevšedního! Já jsem to teda nečetl, ale hýroval jsem to na rozhlase Vltava, kde to bylo opravdu chorošně namluvené. Ne že by příběh byl nějakej složitej, spíš jednoduší, kdy jeden týpek s bandou svých frendíků hýří v uličkách města, popíjí tý s mlíkem, ulisně u toho sledují mladé čajíny, občas některou vykartáčují, to zas jo... Tolčokují ouldaný humaníky a smějou se, jak jim z nosu teče červena blaška. A chorošně s u toho baví! Ale na každého jednou dojde jak se říká. Taky jsem se s nimi nemohl ztotožnit, bratři moji. Ale ten jazyk, to jsem hýroval! Už jen kvůli tomu jazyku to stojí si za to pustit!Co teda jako bude, he?
P.S. Alex by jistě schválil ke čtení tohoto komentáře si pustit Beethovenovu 9. symfonii
Co to teda jako bylo, he? Ze začátku jsem si říkala, že to asi nedám, týnština je naprosto příšerný jazyk. Díky naprosto brilantní četbě Davida Novotného v audiopodobě jsem ale příběhem hladce prosvištěla. Vyvíjel se zajímavě, většinu času jsem si říkala, že má 4 hvězdy jisté a pokud bude mít i chorošnej závěr, dostane plný počet. No, doposlouchala jsem se zklamáním. Poslední kapitola působila jako dopsaná po letech, kdy se autor zhrozil napsaného a chtěl to nějak napravit a relativizovat. Takže, co jsem to vlastně četla?
"Vetřel se ti snad do duše nějakej ďábel?"
Nebyl jsem tentokrát okouzlen literární podobou knihy, slang mladých lidí mě spíš rušil a otravoval. (Když jsem román četl jako mladík, bylo to jiné). Nebyl jsem samozřejmě ani fascinován postojem Alexe a jeho frendíků ke společnosti, ve které žijí. Rebelství bez příčiny a vytváření si svých pravidel mi není blízké ani v mnohem umírněnější podobě, pro tuhle partičku pyšných hrubiánů, která se nezastaví před násilím na těch nejzranitelnějších, jsem nebyl schopen najít žádnou polehčující okolnost, žádný úhel pohledu, ze kterého bych se na ně mohl dívat s byť jen náznakem sympatií.
Právě ten naprostý nesoulad mezi obecně uznávanou morálkou a skupinou lidí, která je sama sobě zákonem, je nejvíce děsivým aspektem knihy. Tomu napětí a nepříjemným pocitům nesrazí hrany ani silně stylizovaná forma, ne, působí to nepříjemně realisticky i v nepřirozeně jazykovém podání, i v bizarním vizuálu filmové verze.
Pro moje přemýšlení nad celým dějem pro mě byla zásadní právě totálně negativní charakteristika Alexe. Je totiž snadné být (jako čtenář, jako občan) na straně osobnostních práv lidí, kteří jsou nám nejen sympatičtí, ale jsou i jaksi "objektivně dobří" a dá se u nich předpokládat, že rozšíření jejich práv přispěje k rozvoji společnosti. Ale má mít nějaká práva i člověk, který nerespektuje práva druhých? Nemám teď na mysli omezení takového člověka za účelem ochrany společnosti (třeba uvězněním), to je jasná věc, to společnost dělat musí. Kladu si otázku obecněji: jestli si člověk musí lidská práva nějak "zasloužit" a jestli je může naopak svým vědomým zlem pozbýt. Náš smysl pro spravedlnost nám nejspíš napoví, že ano, že práva jsou spojeny s povinnostmi a odpovědností, to se jeví jako přiměřená reakce. Ale není výrok "člověk si musí zasloužit svá práva" jen variací na "člověk si musí zasloužit být považován za člověka"? Můžeme základní lidská práva považovat za nezadatelná a nezcizitelná, pokud je něčím podmiňujeme?
Ruku v ruce s tím jde tázání se po hranicích lidské svobody, svobodného rozhodování. Po hranicích přípustného zasahování do soukromé sféry člověka, po hranicích mezi obecným dobrem a lidskou autonomií. Anthony Burgess je na straně nedotknutelnosti lidské podstaty kteréhokoli z lidí, a je dobře, že jeho hlas zaznívá a že jeho pohled na vyhroceném Alexově příběhu můžeme promýšlet s ním.
"Otázkou zůstává, jestli takováhle technika může skutečně člověka učinit dobrým. Dobrota totiž pochází zevnitř. Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem."
Začala jsem to číst v angličtině, ale ten slang byl tak moc silný, že jsem si zahanbeně zaběhla do knihovny pro český překlad. Ze začátku jsem byla trochu vyjevená, ale jak ono je to bizární, tak bylo čtení až návykové. Vím, že film končí s předposlední kapitolou, tak jsem byla zvědavá jak to dopadne ale zpětně můžu říct, že oba konce mi přišly dostatečně vyhovující. Teď se rychle budu muset kouknout na Kubrickovu verzi!
Tak jsem si tuhle knihu dal na rozhlase jako audio. Dokonale načteno, perfektní práce. Knihu jsem četl několikrát, film viděl nezpočetněkrát, audio sjedu určitě znovu. Tohle je prostě klasika, kterou, by neměly podstupovat slečinky, změkčilí muži, děti do 15 let věku a jim podobní nikterak nevyhranění jedinci. Nechci se nikoho dotknout, omluvám se, ale číst knihu, která není určena pro každého, v rámci nějakých výzev se mi zdá nesmyslná... Čtu co mě sedne, Já se také nepokouším o červenou knihovničku mé tchýně... bodoval bych nulou a vím to, proč bych to podstupoval.
Znovu jsem si připomněl mé krásné mládí, v kterých jsem plno ran rozdal i schytal a opět trvám na 5 hvězdách.
Viva La Violence
Excelentní dílo.
Bože, to byla blbost. No tomto audiu mi vadilo skoro všechno. Od mluvy přes charaktery, které postavy postrádaly, přes násilí.....ne tohle vážně ne. Kniha mi byla doporučena a film snad vidět ani nechci. Tohle nikomu doporučovat nebudu. Jedna hvězda za pokus něco vytvořit, nic víc.
Za mě jedno velké ne. Nebýt audia na Českém rozhlase, tak bohužel "nedočtu". Pořád jsem čekala na něco zajímavého, speciálního.... a nějak nic nepřišlo. Navíc je to napsáno naprosto šíleným způsobem, což buď milujete nebo nenávidíte, nic mezi tím.
Audio ČRo: Nejzvláštnější, ale asi i jedna z nejzajímavějších knih. Point na vybírání a přesto v jakési nejistotě. Jednoznačně znepokojující, ale silné dílo, které po letech jsem schopen nějak docenit i v kontextu kdysi viděného filmu.
Knihu mi vychválila kolegyně, dokonce mi ji půjčila... Hodnotit ji nebudu (knihu, ne kolegyni), protože jako zarytý češtinářský nacionalista jsem nezvládla jazyk, kterým je napsaná. Nedostala jsem se za stranu 5. Prostě to nešlo, měla jsem pocit, že vyskočím z kůže.
(SPOILER) Přemýšlím, kdo má být cílovou čtenářskou skupinou. Voyeři, kteří se tu popasou na násilí všeho druhu včetně znásilnění dvou desetiletých holčiček? Nedospělí chlápci, co se nevyrovnali s tím, že se v dětství či v mládí nevyhnuli šikaně, tak se teď ztotožní s násilnickým Alexem? Nebo rádoby intelektuálové, kteří se budou zamýšlet, kde je etická míry převýchovných metod? Nebo lingvisti, kteří se budou snažit vyznat v té jazykové slátanině? Alex mě fakt nedostal. A může se snažit o familiérnost dokola opakovaným oslovováním čtenářů "Bratři moji", jak chce. Oslava sobectví, bezohlednosti, neúcty,vysmívání a sebestřednosti. A nic na tom nezmění ani rádoby optimistický závěr knihy.
Vidím v tom jasnou inspiraci pro Den Opričnika. Ale ten jazyk (překladu) strašně zestárnul. Proto ubírám hvězdu.
Tak jsem po dlouhé době sáhla "vedle".
V době vzniku knihy to bylo něco, to chápu, ale mně to připadalo úplně o ničem.
Námět nebyl špatný - vina, morálka, dospívání.
Ale naprosto mi nesedlo zpracování a už vůbec jsem nepochopila, čím upoutal jazyk poskládaný z ruštiny, němčiny a vulgarismů.
Černá politická satira provedená netradiční metodou pomocí celkem nudného příběhu mladého týpka z okraje společnosti, mluvícího místním hantecem. Jakási Vláda se pokusí získat výhodu totalitními metodami. Když se ukáže, že produkt zmíněného procesu může být použit proti ní, rychle všechno vrátí a předstírají, že se nic nestalo. Jináč dost přeprajsovaná buč.
Zvláštní kniha. Měl jsem takové 3 fáze. První byla, že mě chvíli trvalo, než jsem si na jazyk (týnštinu) vůbec zvykl. Další a asi nejlepší byla druhá fáze a to samotný děj, do kterého se člověk začetl a nějakou dobu to bylo docela fajn. A konečně třetí fáze, kdy se mi zdálo, že byly některé úseky natahované až už jsem tak nějak chtěl, aby byl konec. Závěr? Kniha je tím jazykem hoooodně jiná a je asi na každém, co si z ní odnese a jaké poselství z ní vyčte.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie Londýn zfilmováno anglická literatura vězení, věznice punk dospívání budoucnost výtržnictví sociální deviaceAutorovy další knížky
1992 | Mechanický pomeranč |
2007 | 1985 |
2003 | Všechno, jen slunce ne |
Burgess stvořil jakýsi esperantský hantec na základě angličtiny prokládaný kontrastní slovanskou ruštinou a semo tamo drobně osvěžený německým slangem. Myslela jsem si. Jenže ono prosím nikoliv. Česká podoba románu jde na vrub překladatele Ladislava Šenkyříka, který tím stoupnul v mých očích. Ano, přiznám se, dílo jsem vzala do ruky poprvé. A to jej mám doma už nevím jak dlouho. Ale všechno má zjevně svůj čas a román taky evidentně potřebuje "celého" čtenáře; nevím, jestli by mé mladší já bylo schopno náležitě ocenit jak specifickou formu, tak vstřebat ideu násilí coby ústřední téma románu i neoddělitelnou součást společnosti. Otázkou nicméně zůstává míra násilí a postoj společnosti a státu k násilí. Jenže Burgess se jistě jen tak nevyžívá v násilných scénách. Je to politický systém a pořádek v zemi, který se tím bere takříkajíc na paškál. Pořádek, který opomíjí práva jednotlivců, aby systém mohl fungovat. A ano, i práva zločinců. Trest smrti nicméně udělá všem právům v Americe konec. A závěr Alexova příběhu v knize je taky takový americký :-).
Po přečtení první poloviny románu jsem neodolala a sehnala jsem se anglickou verzi, protože jsem si neuměla představit, jak může text vypadat vzhledem k tomu, jakými novotvary (přesněji originálními lexémy) se román hemží. A velké díky za spoluautorský český překlad! Protože anglický originál nabízí slang londýnský a ruské lexémy (např. "glazzies" alias anglická počeštěná "ajka"), jenže Šenkyřík se nebrání ani němčině ("cán" alias "Zahn" nebo "šlága" - "Shläger" či "taštúk" - "Taschentucher). Je proto docela užitečné, aby čtenář českého překladu měl aspoň základní jazykové znalosti a dokázal tak nejen pochopit sdělované, ale zejména ocenit zajímavou práci s jazykem. Původní americké vydání mělo dokonce obsahovat slovníček. Jeho absence v českém vydání sice zpočátku ztížila mou orientaci v příběhu, ale po krátké chvíli jsem vstřebala tu přehršli lingvistických novotvarů tak, že jsem přestala přemýšlet o jejich významu a začala se bavit víc a víc. Například drogy v Burgessově podání jako vellocet, synthemesc a drencrom se v Šenkyříkově překladu objevují jako syňága, tolda a hňápec. Skutečnému anglickému jazykovému fajnšmekrovi možná překlad úplně nevyhovuje, už proto, že ztrácí původní melodičnost, já jsem však byla nadmíru spokojená. Od zprvu kostrbatého čtení jsem se dopracovala k čisté radosti z jazyka a vnímání sdělovaného se změnilo na ocenění nesporné originality jazykové stránky příběhu, a tím i jeho obsahu, i když ten není veselý ani trochu.
Život Alexe, který se totiž se svou partou pod vlivem drog oddává násilným "zábavám" a mluví mezi sebou oním esperantským hantecem, který má evokovat atmosféru městských zlosynů a povalečů (neboli jazyk týnů alias teenagerů), prochází třemi zásadními životními etapami, tak trochu podobně jako alkoholik. Burgess proto vymyslel originální způsob, jak z násilníka udělat andílka, něco, co chápu jako psychologický antabus. Jenže násilí má vždy dvě strany - násilníka a násilím bitého, mučeného a zabíjeného. Alex se tak stává objektem neprověřeného experimentu.
Mechanický pomeranč je mnohovrstevnatý román, který pracuje s psychologií a sociologií vrstev a politickým vedením státu na pozadí příběhu o násilí, ultranásilí a potěšení z nesmyslného násilí. Pro mě je román ale taky o jazyku, který v Burgessově pojetí - vzhledem k jeho absolutnímu hudebnímu sluchu - představuje (pro anglické uši) něco jako jazykový fonetický koncert. Název Mechanický pomeranč mě odedávna dráždil. Člověk jej ale musí přečíst, aby pochopil. Že s názvem knihy souvisí jak Burgessův slavný lingvistický experiment, tak experiment sociopsychologický s Alexem. Sám totiž jednou uvedl, že nápis "As queer as a clockwork orange" zahlédl v londýnské hospodě v roce 1945. A queer je dle mého více než výstižné pojmenování pro obojí. Teď mě čeká Kubrick.
„„Ach, my nepředpokládáme žádné potíže. Budeme přátelé, že ano? A usmál se těma ajkama a velikejma pěknejma lipsama, za kterýma se blýskaly zářivě bílý cány, takže sem k tomuhle hjumaníkovi hned tak trochu přilnul."