Medvědí tanec
Irena Dousková
Poslední měsíce života tráví těžce nemocný Jaroslav Hašek s ženou Šurou v Lipnici nad Sázavou. Malá obec se stane závěrečným útočištěm muže, schopného páchat bohémské eskapády, toulat se po nočních podnicích, provokovat chováním výtržníka - a pak všechen ten kvas literárně zpracovat. Skutečnost roku 1921 je však podstatně jiná. Do městečka vstupuje téměř zlomený člověk, který se pokouší dopsat své největší dílo, jeho vitalita je však už natolik ochromena, že se to zdá být nad jeho síly. Vedle Haškova osobního dramatu Dousková zachycuje i mikrosvět nevelké osady, v níž pulzují jak malicherné spory, tak i občasná snaha o sousedskou soudržnost. Výraznými postavami lipnické komunity jsou především vinárník Bondy a lesmistr Böhm či řídící učitel. Právě on jako jeden z mála postřehne Haškovu genialitu, pro svou korektní odměřenost se však nedokáže Haškovi více přiblížit.... celý text
Přidat komentář
Chvílemi jsem se v knize ztrácela, chvílemi mi bylo vše jasné. Dobové reálie umocnily atmosféru v mladé republice a ponurost zimní Lipnice s odcházejícím Haškem. Divadelní hra se psem byla důkazem, že ani na smrtelné posteli nemusí chybět humor.
Příště bych ji četla na jeden zátah, abych pořád byla v ději.
Pěkně celou knihu zhodnotila a rozkódovala ve své diplomové práci Marcela Hrubanová.
https://theses.cz/id/4r0lv5/Hrubanova_DP.pdf
Autorka napsala opravdu zajímavý román o konci jedné lidské existence, kterou provázela stopa neštěstí, propadu a přes všechny osudové kopance neodchází opuštěna.
Jaroslav Hašek mne nikdy jako spisovatel nezaujal, ale po přečtení tohoto románu jsem o něm začala přemýšlet jinak.
Zvláštní styl mapující myšlenkové pochody několika posledních přátel Jaroslava Haška a také sny v deliriu nebo bolestech v posledních měsících a dnech jeho života. Fikce nebo skutečnost. Je to na čtenáři. Životní příběh v náznacích podaný zajímavou formou se zvláštním humorem. Doporučuji čtenářům, kteří mají rádi Švejka. Irena Dousková mě opět nezklamala.
Irenu Douskovou čtu ráda, s porozuměním až souzněním. U Medvědího tance jsem pociťovala navíc hluboký obdiv. Tak pravdivě a lidsky působící čtení! O nesnesitelném, těžce nemocném člověku, jehož názory a skutky nejsou lidé ochotni tolerovat, natož chápat. Jeho dílo je uráží nebo jím pohrdají. Těch pár přátel, kteří ho ještě mají rádi, musí také leccos překousnout; snad i oni, ale čtenář určitě, pochopí nakonec mnohé. Geniální mozek, nesvázaný konvencemi, natož přijetím toho, „co se má“, schopný dělat si legraci ze všeho; osamělý, toužící se omluvit aspoň někomu z těch, jimž ublížil. Smutné i vtipné, netradičně psané, čtivé, skvělé.
Irena Dousková píše se sympatickým humorem, chytře, její styl psaní mám prostě ráda.
Nečekejte nějaký souvislejší portrét Jaroslava Haška, ani nějaký souvislejší děj, knížka je jen jakýmsi rychlým letem nad Lipnicí v posledním Haškově roce života, jen jakýmsi sledem situací, scének, či dobových článků a jedné povedené šibřinkové hry. Takové narychlo nahozené skici „Jaroslávčika“ a lidiček, kteří se motají okolo něj. Velké plus za haškovské fabulace.
Vtipné, sarkastické, nejednoznačné, asi jako býval Hašek sám. Vlastně je to nakonec docela povedený portrét… Zprvu čtyři hvězdy zvyšuji po přečtení poslední třetiny na plné hodnocení (90 %).
„No tak vidíš, Huberte, radši si tu třísku vopravdu schovej, a nezapomeň k ní připsat, že je ze židle, na který sedával světově proslulej spisovatel Jaroslav Hašek, autor slavnýho vojáka Švejka. Ale musíš bejt trpělivej a počkat, až umřu, protože zatím s ní ještě velký štěstí neuděláš. Kdyby se teďka nějakej pražskej kritik dozvěděl, že ji máš, tak přijede, naslibuje ti hory doly, vyláká ji na tobě a vrazí ti ji do voka.“
*
„Ale stejně s tím Vilémem nebo snad s Máchou cítí nějakou spřízněnost, ať se sám sobě posmívá sebevíc. A v tom to možná je, v tom je ten kumšt. Napsat něco tak, aby to bylo jedinečné, aby se to ničemu jinému nepodobalo, a přitom aby měl každej druhej pocit, že je to o něm. Že se ho to týká. Nežárlí na Máchu, vůbec ne. Má ho rád. Nebyl to žádnej medoser, i když by to z něj rádi udělali. Ani ten Myslbek se moc nevyznamenal. Sice se neví, jak Mácha vypadal, ale to ho neomlouvá. Ten petřínskej je hroznej jeliman.“
„Kolik nám toho zůstane navždy skryto, nebereme-li dostatečně v potaz, co je zjevné.“
Poměrně často vídám v komentářích na DK výtku, že závěr nějaké knížky není jasný, dotažený, chybí mu jednoznačné vysvětlení... Kniha Medvědí tanec se řadí právě k těm, které na nic podobného neaspirují.
Nabízí ale možná něco víc – pohled na období první republiky, který přesně vystihuje atmosféru, a zároveň už v obsahu i formě čerpá z výhod stoletého odstupu. Jeden můj profesor kdysi podobnou techniku používal u svých přednášek: za pomoci detailních znalostí a empatie dokázal utvořit vlastní příběh a předávat ho v nových souvislostech.
A právě tak z mého pohledu píše i Irena Dousková. Její práce je nepochybně podložená důkladnou rešerší, ale ve způsobu vyprávění zůstává hodně z ní samé.
Medvědí tanec je román o talentu, lidských slabostech, traumatech, která potlačujeme, a vzpomínkách, které se objevují, když už s nimi nepočítáme. Známé i neznámé postavy Ireny Douskové se umí radovat ze života i nečekaně pobavit – jen smutek má před nimi obvykle aspoň o krok náskok.
Zpočátku jsem byla nadšená, později jsem ale nacházela hluchá místa, kdy mě čtení chvílemi přestalo oslovovat. Asi jsem od této knihy čekala něco jiného.
Portrét ne snad přímo zapomenutého, ale určitě (zatím) nedoceněného, alkoholem zdevastovaného spisovatele v jeho posledních měsících. Nahlížený z více úhlů prostřednictvím postav obklopujících ho v jeho útočišti v Lipnici nad Sázavou a reprezentujících různé postoje k Haškově osobě i tvorbě, jaké tehdejší česká společnost zaujímala. Od obdivu přes lhostejnost až po pohrdání ze strany samozvaných kulturních elit čerstvě samostatného národa. Je to celé svižně napsané, dávkované v drobných epizodách, místy vtipné ale spíš smutné. Oceňuji, že se Irena Dousková neomezila na otřepaná klišé o české malosti a závistivosti a Haškovy lipnické přátele a sousedy vykreslila podstatně barvitěji.
Kniha se mi zpočátku nečetla lehce. Musela jsem se začíst. Potom se mi líbila stále víc. Je to smutný příběh o posledních měsících spisovatele Jaroslava Haška. Jsme svědky toho, jak mu ubývá sil. Tento talentovaný spisovatel umřel mladý. Nestačil dopsat svůj nejslavnější román o Švejkovi.
Přiznám se, že jsem váhal zda začít číst tuto knihu. Obával jsem podobné "řachandy" ve stylu Hrdého Budžese, aplikované na postavu Jaroslava Haška. Zbytečně. A jsem za to rád.
Medvědí tanec je skvělá kniha. Za mě nejlepší od této autorky. Nebudu se snažit o zasvěcený komentář, bylo by to nošení dříví do lesa poté, co jsem si vyhledal recenzi Dory Kaprálové na jejím blogu z června roku 2017. Lépe bych to nedokázal napsat. Odkaz přidávám :)
http://ceskyblog-berlin.de/?p=292&lang=cs
Za mě docela velké zklamání... Od Douskové jsem čekala lepší zpracování - zvláště takového tématu - tohle bylo, alespoň podle mého, nedodělané...
Četl jsem knihu na zahradě a popíjel u toho pivo. Ideální kombinace, když čtete o Haškovi. Po knize jsem sáhnul kvůli námětu, který mne zaujal svou řekněme neotřelostí, možná ještě větší požitek než ze samotného obsahu jsem pak ale měl z formy. Napsáno je to výborně. A vtipně. Doporučuji.
Skvěle napsaná knížka. Jenže mi z ní bylo při čtení hodně smutno. Člověk prostě není rád, když vidí svého génia v úpadku. Nikdo není doma prorokem - kdo ví, proč tolik propadl pití, kdo ví, co ho nutilo provokovat okolí. Přitom je z každé stránky, kterou napsal, poznat šíře jeho vědomostí a bystrý postřeh. Umění vystihnout jádro věci, vysmát se šosáctví. Škoda jeho předčasného konce.
Nebudu hodnotit hvězdičkami, jelikož jsem knihu nedočetla. Nezaujal mě ani příběh, ani styl psaní, za mě nedoporučuji.
Dousková mě nadchla samozřejmě Buďžesem a svými povídkami, proto jsem se na román těšila, jen jsem měla obavy, jak se s touto formou popere. No, trochu rozpaky. Vyloženě mi lezlo na nervy neuvádění přímé řeči. Tápání v ději i postavách než jsem pochopila, kdo s kým a kde, mě kolikrát donutilo knihu zavřít. Strhující začátek v očekávání pogromu ,dopisy pánů Kafků, vynikající epilog, vůbec otázka židovství vlastně silnější než vyprávění o Haškovi.... ale mám Douskovou ráda a těším se na další knihy.
Štítky knihy
životopisy, biografie humor přelom 19. a 20. století paměti, memoáry životopisné, biografické romány Švejk Jaroslav Hašek, 1883-1923
Autorovy další knížky
1998 | Hrdý Budžes |
2006 | Oněgin byl Rusák |
2011 | Darda |
2014 | Medvědí tanec |
2008 | O bílých slonech |
Byl jsem příjemně překvapený čtivostí. To bylo asi dané tím, že jsem překonal vštípený předsudek mé mámy, že prý "nebude číst knížku o umírajícím alkoholikovi". Ale podle mě stojí Medvědí tanec určitě za přečtení. :) A před/po přečtení pak doporučuju i díl podcastu Přepište dějiny, který se Haškovi věnuje.