Melancholie I.
Jon Fosse
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15621/bmid_melancholie-i-dMY-15621.jpg
4
37
37
Za dvojromán Melancholia I, II (Melancholie I., II.) byl Jon Fosse v roce 2001 nominován na prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Český čtenář dostává do rukou první část románu, jehož hlavní postavou je norský malíř Lars Hertervig (1830–1902). Během pobytu na akademii umění v Düsseldorfu, kde studoval u slavného norského malíře Hanse Gudeho, talentovaný krajinář Hertervig onemocní. Je na rok hospitalizován v psychiatrické léčebně v Gaustadu, patrně šlo o schizofrenii. Zbytek života tráví v ústraní, zcela bez prostředků. Okolí rodného Stavangeru určuje ráz jeho snových krajin a do mystických maleb se promítá prostředí protestantského hnutí kvakerů, kteří věřili, že každý člověk je veden vnitřním světlem Božího hlasu. Melancholie není malířovou biografií, ale monologem osamělého člověka o hledání smyslu života, lásky a Boha. Tento monolog vede vypravěče i čtenáře od prvotního rozčilení k melancholii, jež takové hledání provází. Fosseho román je jako malířské plátno – věty jako opakované tahy štětcem postupně v nepatrných variacích skládají celý obraz, celkovou náladu. Tíhu posedlosti a smutek z netečného světa.... celý text
Přidat komentář
Fosse má jiný a velmi specifický styl psaní. Myšlenky jsou cyklicky opakovány až maniakálním způsobem, což nás uvádí do myšlenkového prostoru naší hlavní postavy - Larse Herterviga (který mimochodem skutečně existoval a obrazy má pěkné... takže si nevymýšlel, že uměl malovat). Moc věcí se o něm nedozvíme, příběh začíná někde uprostřed, někdy musíme číst mezi řádky a domýšlet si. A jelikož se jedná o příběh schizofrenika, realita se velmi často prolíná s halucinacemi, někdy až neoddělitelně, tudíž zmatení narůstá.
Uznávám, že jde o velmi zajímavý počin, nicméně myšlenkový guláš se mi velmi špatně trávil (sama nemám své myšlenky zrovna srovnané) a příběh to pro mě také nemohl zachránit, jelikož zde ani nehrál důležitou roli. Tak proto mé relativně nízké hodnocení.
V této knize jsem našel hlubokou, filosoficky laděnou pravdu a to že "kozy jsou hezký".
Mimo to jsem Fosseho ocenil jako génia. Napsat poutavý příběh na víc než dvě stě stran a použít přitom asi tak osm vět, to přeci musí být znak geniality.
Knihou se proplouvá jako melancholickou písní a pokud se jí podvolíte, dokáže omámit, čtete zpola zavřenýma očima a čas si dělá co chce.
S Larsem se projdete tam, zpátky, tam, zpátky, pak poskočíte o pár let, několikrát zamasturbujete a pak jeho příběh skončí a vám nezbývá než se smířit s tím, že tady tedy ten konec měl být a vrhnout se na druhý díl.
Jo a když se Lars zeptá dozorce v blázinci "Viděl jste někdy kozy?" to jsem se rozesmál jako naposledy u Trainspottingu a to je věru několik let. Velmi zvláštní, jak se v této vesměs smutné knize zjevil závan legrace a dokázal udeřit plnou silou.
Během čtení jsem si občas vygooglil Larsovy obrazy a musím uznat, že celou knihu říká pravdu. Opravdu uměl malovat.
Melancholie I je o norským malíři Hertervigovi, kterej se v Dusseldorfu učil malovat ještě líp. Na tom by nebylo nic zajímavýho, kdyby ovšem Hertervig nebyl schizofrenik. A jelikož to psal Fosse, který píše každou větu pro jistotu třicetkrát, tak jsme tu dostali win/win kombinaci na úrovni guláše a knedlíků, bělocha a černošky, jégra a mrazáku. Celý "děj", který je jen o tom, že se Hertervig vymotal z pokoje do hospody a zpět, táhnou halucinace, přeludy a vnitřní monology tohoto norského fan chocha, a dřív nebo později vás to pohltí a rozdrtí. Trochu mi to připomínalo Hamsunův Hlad (náladou, prostředím, myšlenkama), ale to je možná jen tím, že jsem ho četl před měsícem a něco. Stejně jako v Hladu i tady je umanutý hlavní hrdina, který musí bojovat s vlastní hrdostí a okolím. A k takovým hrdinům si já vždy najdu cestu, protože přesně stejný souboj s hrdostí a okolím musím svádět vždy, kdy se mi chce v restauraci kadět a pak s hrůzou zjistím, že na záchodech není klíč a klika je moc daleko od mísy. Heštegživotjeboj
Hvězdička dolů za poslední část knihy, která byla trochu mimo mísu a která trochu zabila intenzitu předchozích částí.
Společnost má k tzv. duševní nemoci zvláštní vztah. Na jednu stranu se jí bojíme a odmítáme ji, na druhou stranu vznikají knihy jako Melancholie. Po jejím přečtení mám pocit, že kdokoliv z nás by se projevoval jako blázen, kdyby nekomunikoval nápodobou dřív slyšených promluv, ale namísto toho (a bez ohledu na společenské očekávání) měl odvahu v každou chvíli projevovat své skutečné emoce. Dokonce je to knížka tak přesvědčivá, že vás může na dobu čtení také „zbláznit“ – pocity, které jste si předtím neuvědomovali, se přihlásí o slovo. Probuďte v sobě svého blázna! Pravděpodobně budete mít možnost zažít stejné reakce okolí jako Lars. Nesouhlas, opovržení, odpor, odmítání. Ironické je, že většina lidí si přitom nejspíš dá pozor, aby svoje reakce neukázala. Nejčastěji nejspíš postřehnete rychle odvrácený zrak a vůbec odvrácenou pozornost. Hm, nejsme tedy nakonec všichni stejně nesvobodní?
Rozhodně stojí za čtenářský zážitek. Četla jsem ji rychločetbou na vejšce a velmi to na mě zapůsobilo.
Někde jsem četla, že Fosseho styl si čtenář buď zamiluje nebo knihu po přečtení pár stránek odhodí do kouta. Já mám z Fosseho mrazení v zádech. Je jako norská řeka. Dravá, prudká, nucena překonávat nečekané překážky, neslyšná, pomalu bloumající.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Mámení |
| 2007 |  Melancholie I. |
| 2007 | Ráno a večer |
| 2016 | Na sklonku dne |
| 2015 | Sny Olavovy |
Originální styl psaní, intenzivní a naléhavá lyrika, i když zároveň místy až vyčerpávající opakování a nejasný přesah. Rozhodně ale zajímavé a živé zpracování částečně autobiografického díla. V kůži Larse Herteviga bych být nechtěl :-)