Melancholie II.
Jon Fosse
Druhý díl románu Melancholie II. je opět monologem, tentokrát patří ústřední hlas ženě, sestře Larse Herterviga. Oline stoupá s vypětím všech sil od moře ke svému domu. Oline si nevzpomíná na to, co se stalo včera, Oline nepoznává své blízké, nevybavuje si jejich jména. Oline cítí, jak se jí skutečnost pomalu ztrácí kdesi v mlze, její vzpomínky zato ožívají. Melancholie II. je neobyčejně intenzivním obrazem konce života, poetickou výpovědí o bolestech stáří, o posledních minutách bytí a o smrti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , DauphinOriginální název:
Melancholia II, 1996
více info...
Přidat komentář
Zdá se mi, že téma stáří není dostatečně rozebíráno obecně, natož v knihách. Jako by to bylo podvědomě jakési tabu, přestože jednou čeká nás všechny, vyhnout se tomu nemůžeme a většina z nás se toho bojí (včetně mě). Pro Fosseho však žádná tabu neexistují a naprosto nemilosrdně vykresluje všechny těžkosti stáří v jejich surové a nejméně lichotivé podobě.
Jak jsme se mohli dozvědět v Melancholii I., Fosse má velmi specifický styl psaní. Spojovacím článkem s druhým dílem pak není pouze postava Larse Herterviga, na kterého vzpomíná na sklonku života jeho sestra, ale také cyklické opakování a recyklování stejných myšlenek, které de facto tvoří celou knihu. Zde je to však způsobené stářím a zapomínáním, nikoliv schizofrenií.
Opět se mi myšlenkový guláš špatně trávil, avšak zde už to nebylo tak těžké a přece jen jsem měla pro Oline více pochopení, jelikož stáří se nikdo nevyhne a tohle může stejně tak dobře potkat i mě.
To téma a ten způsob vyprávění, jak se každá věta zopakuje třikrát, čtyřikrát za stránku a pokaždý dokáže píchnout tak jako když byla vyřčena poprvé a tak já, člověk co přejde znásilňování dětí v Mechanickém pomeranči bez mrknutí oka skoro brečím, když jedna velmi stará žena neví, zda potřebuje na záchod či zda už potřebu vykonává a při scénách, kde se sestra setkala s bratrem Larsem jsem asi uvnitř brečel, já nevím.
Už jsem to asi říkal, ale Fosse je geniální a já doufám, že mé čekání na smrt bude o něco veselejší.
Druhá Melancholie není zase tolik o Hertervigovi, jako spíš o jeho sestře, která už je stará a během jednoho dne vzpomíná, jak se Hertervig vrátil z Dusseldorfu a běhal po ostrově jako magor sem a tam. Kdo nečetl první díl, může klidně skočit na druhej - zmatenej nebude, ale bude mu trochu chybět kontext, proč se Hertervig chová jako idiot. Celý to rámují dvě větší myšlenky - za prvé je to myšlenka na stáří, protože ségra už je stará a vypadá to, že to brzy zabalí, stejně tak její bratr. Za druhé je tu myšlenka na kadění, která je úzce spjatá s myšlenkou první - ségra už je tak stará, že kadí skoro nonstop a když nekadí, snaží se rozpomenout, jestli už kadila nebo jestli teprve půjde kadit. Tento problém mě samozřejmě velmi zasáhl, protože jako fanoušek kadění se nechci dožít momentu, kdy si nebudu schopen vzpomenout si na to, jak jsem se zavřel ve svatyni a díval se na pračku a četl čistící prostředky, což je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak trávit život.
Celkově je dvojka o něco jednodušší čtení než jednička, což ovšem neznamená, že by to byla knížka na dovolenou. Fosse si jede pořád svůj styl a neuhne ani o píď. Na konci mi přišla dvojka dokonce i lepší než jednička, protože cca posledních 20 stran dostane takovej emocionální náboj, že by se rozklepal a rozbrečel i Jirka Krampol cestou do posilovny. hešteg stáří je strašná věc.
Stáří je nejen skoupé na slovo, ale i na pohyb paměti. Zacyklenost jazyka v tomto případě funguje jako doklad úbytku životních sil. - Staří při cestě vzhůru scházejí vlastně neustále dolů a vzdalují se tomu, co bylo. Neboť nyní už existuje jen to, co mohlo být. Pravděpodobnost, se kterou staří scházejí dolů a vytrácejí se ze světa.
Odkazy na mou recenzi:
http://logrmagazin.cz/2010/09/21/cteni-s-dagmar-plamperovou/
http://www.dobraadresa.cz/2010/DA05_10.pdf
Štítky knihy
norská literatura malíři melancholie
Autorovy další knížky
2009 | Mámení |
2007 | Melancholie I. |
2007 | Ráno a večer |
2016 | Na sklonku dne |
2015 | Sny Olavovy |
Moje první setkání s Fossem. Velikost písmen “jak pro důchodce je nakonec pro knihu o stáří, ztrácení paměti a vytrácení z tohoto světa příznačná. Překvapivý byl pro mě především ten úsporný neobrazivý, čistě dějový jazyk, který však zároveň díky své repetitivnosti sugestivní obrazy přináší.