Mengeleho děvče
Viola Stern Fischerová , Veronika Homolová Tóthová
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352046/bmid_mengeleho-devce-650155410a05b.jpg
5
2631
2631
Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.... celý text
Přidat komentář
Hodně drsná knížka, dost podrobně popsané hrůzy, které se v koncentračních táborech odehrávaly. Přesto jsem knížku přečetla jedním dechem, byla jsem napjatá, jestli se Viola sejde se svými blízkými a pro koho se nakonec rozhodne. Konec mě mile překvapil.
O holocaustu jsem přečetla spoustu knih, ale toto je snad první kniha, která mne naprosto emocionálně dostala, pořád dokola nad ní přemýšlím a nezapomenutelně se mi vryla do paměti. Je neuvěřitelné, čím vším si autorka nedobrovolně prošla a přesto ji to nezlomilo, za to má můj obrovský obdiv. Příběh Violy jsem přečetla jedním dechem a došlo i na slzy. Knihu 100% doporučuji a naprosto souhlasím s názorem, že by měla být zařazena do povinné školní četby. Pět hvězdiček.
knihu jsem koupila k vánocům své dceři, máme rády knihy tohoto typu, je třeba vědět jaké hrůzy se odehrávaly a vážit si toho co máme. Knihu jsem přečetla a asi od dvou třetin jsem brečela. Je znát, že knihu napsal člověk, který se těchto hrůz přímo účastnil. Doporučuji přečíst.
Četla jsem uz více knih na toto téma a toto je první kniha kde autorka vysvětluje proč se to vše dělo,proč to začalo, proč neutekli a proč věřili, že to bude dobré. V jiných knihách jen psali co se dělo ale neuvádějí důvody a vysvětlení některých činu. A u tak neuvěřitelných skutečností má určitě každý spousty otázek..
Knihu bych zařadila do povinné četby a dala ji přečíst všem těm, kteří tvrdí, že koncentrační tábory neexistovaly. Ze začátku jsem měla problém se začíst, ale jakmile se děj posunul k ghettu, četla jsem jedním dechem.
Prvních pár stránek se mi četlo celkem dost těžce, až jsem dokonce přemýšlela, že knížku odložím. Nemyslim to tak, že by mě nudila. Ba naopak se projevila moje přehnaná empatie a vcítění se do té šílenosti, kterou jsem se rozhodla přeci jen přečíst. Příběh pak naštěstí překline do části - před válkou, kde vlastně sledujete poklidný, krásný a šťastný život jedné rodiny. To co následuje je šílený a pro lidský mozek (jen si zkuste určité kapitoly živě představit, že by jste je měli někdy prožít/přežít) nepředstavitelný. Opravdu se budeme nadále hroutit nad věcmi, které Vám ještě před přečtením knihy, přišli jako závažné? Nemyslím si.
Tato kniha by měla být jednou z povinných četeb na školách.
Tak tohle byla jedna z těch knih, na kterou opravdu nezapomenu. Smekám před paní Violou, za všechno čím si v životě musela projít. Ale taky smekám i před Veronikou, která ten příběh naprosto úchvatně sepsala.
Úvodní kapitola popisující selekci v Osvětimi mi přišla až přehnaně citově zabarvená a vzbudila ve mě obavu, že se celá kniha ponese ve snaze rozbrečet čtenáře na každé stránce. Po seznámení s rodinou a prostředím, kde Viola vyrůstala, se ale pohled změní a úvod do toho zapadá. I po všem zlém, co se přihodilo Viole a lidem, se kterými se setkala a zprostředkovala tak i jejich příběh, mi nakonec přišlo horší, jak se lidé k propuštěným (nebo uprchlým) vězňům chovali po skončení války. Z dnešního pohledu už se těžko věří tomu, že většina považovala zážitky z táborů za výmysly vězňů a nadále zůstávali ve své lhostejnosti nebo i bezdůvodné nenávisti. Díky tomu že je čtenář s hlavní hrdinkou již od dětství a díky velice procítěnému zpracování kniha nezapadne (alespoň pro mě) mezi ostatní vzpomínková díla z období války.
Tak tohle.. to je něco. Knih s tematikou války a židovství jsem už pár přečetla, ale tohle je jednoznačně nejsilnější zpověď. Mengeleho děvče by měla být povinná četba!
Milé a úsměvné vyprávění o dětství a první lásce se pozvolna mění v peklo. Je až neuvěřitelné, kolik bolesti a utrpení skrývají stránky této knihy. Viola měla přátelskou povahu, díky které se seznámila se spoustou lidí. Měla tedy o čem vyprávět. I příběhy těch, kteří je už po válce nemohli sepsat, díky ní žijí dál. A jsou stejně neuvěřitelné a bolestné, jako ten její.
Tohle čtení se neobejde bez slz. Strašně silná kniha. Ale výborná.
Mladá Viola žije ve slovenském Lučenci, zažívá první milostné vzplanutí a touží studovat medicínu. Přichází Mnichovská dohoda, připojení Lučence k Maďarsku, rasová diskriminace, vyhazov ze školy, přesun do ghetta a Osvětim.
Mengeleho děvče patří mezi unikátní svědectví jedné z obětí holocaustu, která přežila. Kniha je neuvěřitelně čtivá (zásluhou novinářky Veroniky Tóthové) a předkládá i životní příběhy Violininých příbuzných a kamarádek. Škoda, že kniha končí sňatkem v roce 1946, zajímaly by mě další osudy její rodiny (i případné problémy s komunisty, když oba byli Židé a manžel bojoval v západní armádě).
Možná je to tím, že jsem už četla hodně knih na toto téma a jsem díky tomu v něčem zvrácená, ale příběh mi nepřišel zase tak drastický. Možná je to i velmi slušným vychováním Violky, které lze vycítit z mnoha slov, možná mě jen nepřekvapí to, co je mi alespoň popisným způsobem známo.
Ačkoliv teď budu sama sobě odporovat, příběh pro mě zůstane jedním "z nejmilejších". V první části jsem téměř zapomněla, že čtu knihu o holocaustu. Violka měla v určitém smyslu štěstí, že s rodinou žili ve víceméně poklidné části.. Až pozdější vyprávění mi chvílemi zježilo chlupy na zádech. Paní Viola měla obrovské štěstí, že nebyla vybrána pro mnohem horší pokusy Anděla smrti a nemohu nic jiného než obdivovat její ohromnou sílu a vůli - dvě nutné složky pro přežití všech hrůz.
Velmi silný příběh,který nám vypráví židovka Viola ze Sloveska od svého dětství ,kdy žili v podsatě ,jako spokojená rodina se svými dvěma bratry a rodiči do doby než začala druhá světová válka. Její bratři byli nasazeni na nucené práce za velmi nelidských podmínek .Starší z bratrů Artur, který původně studoval na lékaře ,toto utrpení nepřežil . Viola a její matka byli transportovány koncentračního tábora Osvětim , kde je od sebe rozdělili.Viola přižila celkem čtyři tábory smrti a také Mengeleho pokusy.Byla jednou z mála ,kteří všechny ty hrůzy přežili ,vdala se a porodila dvě dcery.V knize nám sepsala velmi čtivě své vzpomínky, její osud i osudy dalších lidí,které by nikdy neměly být zapomenuti.
hodně silný příběh celou knížku jsem probrečela a snad nejlepší knížka o holocaustu co jsem četla povinně by si ji měl každý přečíst aby si lidé vážili toho co mají
Těžko se říká a popisuje,co ve mně knížka vyvolala... Silný příběh. Moc hezky popsané období před válkou,pak všechny ty hrůzy,co Viola zažila a návrat domů...
Dobře se četla a na toto téma je to asi TOP knížka.
Ode mně plný počet bodů :-)
Co k tomu napsat. Po dočtení, i při čtení jsem měla spoustu pocitů, samozřejmě ne těch pěkných. Za mě asi jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy četla. Normální člověk neuvěří, co všechno si chudáci museli vytrpět. Ještě teď na ten příběh myslím a jen tak to nepřejde.
Povinnost pro všechny.
Najsilnejsi pribeh, aky som citala!!nepotrebuje to dalsi komentar..keby sa dalo dat 10 hviezdiciek tak...dam 20
Kniha napísaná ako príbeh opisujúci život od doby pred vojnou až po obdobie po nej, napríklad ako sa zachovali ľudia v meste po jej návrate...človek v dnešnej dobe si nedokážu ani predstaviť tie hrôzy, a Viola o nej píše s obdivuhodným nadhľadom...doporučila by som ako povinné čítanie....
Když čtení bolí. Probrečela jsem větší část. Doporučuji! Měla by to být povinná četba.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) nacismus holokaust, holocaust přeživší holokaustu
Knihu Mengeleho děvče jsem dostala jako dárek se slovy: „Doufám, že tohle nebudeš číst přes vánoční prázdniny?!“ Nečetla jsem. Ne proto, že bych si běžně nechávala do výběru knih na čtení mluvit. Ale protože jsem prostě neměla chuť po ní sáhnout. Až teď.
Červený hřbet knihy mě v knihovně asi jistým způsobem lákal a provokoval zároveň. Vytáhla jsem ji. Z přebalu se na mě dívala usměvavá tvář mladé a sympatické dívky Violy Stern Fisherové. A právě o ní tato kniha pojednává…
Viola Stern Fisherová žila ve slovenském Lučenci. Měla své sny, plány, ambice.
V šestnácti letech se také poprvé a opravdově zamilovala. Ale ani jejím snům, ani jejím plánům či dokonce lásce nebylo přáno. Přišla druhá světová válka a sní i přísná nařízení, týkající se Židů. Nejprve odvlekli její dva bratry do pracovních táborů, později ji společně s rodiči přesunuli do židovského ghetta a odtud transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi. Tehdy ještě neměla tušení, co všechno bude po příjezdu následovat.
Osvětim však nebyla její poslední zastávkou. Celkem prošla čtyřmi koncentračními tábory, přestála Mengeleho pokusy a nakonec společně s dalšími třemi vězeňkyněmi zorganizovala při pochodu útěk. Kniha reflektuje její život před válkou, během ní a po ní. Bez obalu, realisticky, syrově…
Před autorkou knihy doslova smekám. Memoáry Violy Stern Fisherové jsou zpracovány tak, že se vám jen těžko budou odtrhávat oči od stránek. Všechny myšlenky, pocity i situace jsou popisovány bez obalu či zbytečného opisování a přikrášlování. Každá informace, kterou v průběhu čtení získáte, ve vás zanechá hlubokou stopu. Po dočtení se sami sebe budete dokola ptát, zda se vám vše o čem jste právě četli, jenom nezdálo a jak je jenom možné, že se vůbec kdy něco takového dělo.
Pokud vás toto téma zajímá, knihu vyzkoušejte. Vřele ji doporučuji, ale zároveň upozorňuji, že tentokrát půjde o skutečně silný zážitek. Aspoň pro mě skutečně byl.