Mengeleho Zoo
Gert Nygårdshaug
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/395950/bmid_mengeleho-zoo-3OX-395950.jpeg
3
50
50
Zabíjejí, aby prales mohl přežít. Ekothriller. Kniha, která vyšla příliš brzy – ještě dřív, než ve světě nastal fenomén severského thrilleru a krimi. Stala se nejprodávanější norskou knihou a od roku 1989 v Norsku vyšla již asi dvacetkrát. Nyní si razí cestu do světa a připravuje se TV seriál. „Na mnoha místech Ildebrandiny mapy byly zakreslené velké červené plochy. To byly projekty přehrad, které schválila Světová banka a které měly zaplavit obrovské části džungle. Mapa jich obsahovala celých sto patnáct. Dohromady pokrývaly plochu o velikosti Evropy. Srdce Amazonie. Tep Země. Indiáni, rostliny a zvířata. Všechno se mělo zlikvidovat, vyhladit, navždycky vymazat z povrchu zemského.“ Malý Mino žije se svou rodinou v deštném pralese. Jeho otec jim zajišťuje obživu lovem vzácných a krásných motýlů. Jenže kapitalistický svět se hrozivě blíží, dochází ke kácení lesů a likvidaci původního obyvatelstva. Jednoho dne teror zasáhne i Minovu vesnici a Mino zůstane sám. Cítí silnou nenávist a touhu po pomstě, které jej neopustí, ani když jej cesty zavedou do dalších zemí. Zanedlouho se teror obrací proti bezohledným spekulantům devastujícím životní prostředí. Zobrazit méně... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno:
2018
,
Práh
Originální název:
Mengele Zoo, 1989
více info...
Přidat komentář
...aneb tisíc důvodů, proč se stát teroristou. Já nevím. Naše planeta má (s námi) potíže, řešit zrovna tímhle autorem předloženým způsobem je s největší pravděpodobností nelze. A to mám na mysli i ne tuto zrovna povedenou fikci. Vždyť je to celé víceméně o tom, proč se z latinskoamerického hošíka stal vraždící maniak (byť jsou jeho cíle v podstatě jen morální, ať už to i mně zní sebedivněji) a pak jen dlouhý seznam toho, koho on a jeho fakce zavraždili. Nic jiného jsem od p. Nygardshauga nečetl, ale skoro bych dal ruku do ohně za to, aby se vrátil zpátky k detektivkám. To jde seveřanům přece tak dobře. 3,5/10
Uf,tedy upřímně..měl jsem co dělat,abych knihu neodložil.Sice jsem přihlédl k tomu,že je to kniha staršího data (1994,u nás až v roce 2018) ale i přesto mi to přišlo celé zdlouhavé, naivní, nereálné, nedomyšlené a zatraceně levičácké.I když je toto nadčasové téma,a ano, lidé si pod sebou řezají větev,dalo se z tohoto tématu vytěžit mnohem více.Pro mě jasné zklamání,dvě hvězdy dávám za první dvě kapitoly, které jsou jako jediné
z knihy výborné.
V minulosti jsem měl tuto knihu půjčenou a dočetl jsem asi do strany 20 a knihu jsem odložil. Dal jsem přednost jiné knize. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se do příběhu nezačetl, vyprávění působilo rozvláčně a celkově jsem si řekl, že mě tato kniha neosloví a bude to ztráta času. Nicméně po dlouhé době jsem se rozhodl, že se ke knize vrátím a dám knize druhou šanci. Učinil jsem správné rozhodnutí. Je pravda, že vyprávění je pomalejší, ale musím říci, že jsem se tentokrát do knihy začetl a kniha se mi celkově líbila. Knihu hodnotím na 80 %.
Hlavním tématem knihy je ekologie a upozornění na likvidaci deštných pralesů v Amazonii. Říká se, že deštné pralesy v Amazonii jsou plíce světa, vyskytují se v nich obrovské množství stromů, rostlin a živočichů. Některé nalezneme jenom v těchto oblastech. Žijí v nich domorodci a Indiáni. Tím, že jsou káceny stromy pro dřevo, zakládány banánovníkové plantáže a další jiné plantáže dochází k narušení ekologické rovnováhy. Na Zemi žije kolem 7 miliard lidí. V knize je položena otázka, kolik lidí dokáže uživit Země? Na jedné straně hladoví malé děti v Africe, v zemích Jižní Ameriky a v jiných částech Země, z druhého hlediska existují milionáři a miliardáři, kteří nevědí, co s penězi. Myslím si, že Země by dokázala uživit všechny lidi, kdyby lidé na všech místech Země měli vytvořeny k tomu podmínky. Vzpomínám si na profesora, který učil předmět Biologie a ekologie a položil otázku, co je pro lidi z Afriky přínosnější? Jestli přímá materiální pomoc anebo prostředky, kterými by si dokázali zajistit obživu? S mnoha autorovými názory jsem souhlasil. Je zřejmé, že obchodování za území deštných pralesů přináší obrovské zisky různým firmám, kteří hledí především na zisk, ekologie a životy domorodců jsou jim naprosto ukradené.. Někdy lidé mají strach, že nás navštíví mimozemská civilizace a zničí naši planetu, ale nebude to nakonec tak, že lidé se zničí navzájem?! Že lidé zničí planetu vlastním přičiněním?!
Hlavní postavou románu je MINO, který žije v deštném pralese se svou rodinou. Jednoho dne dojde k tragédii a Mino se musí postarat sám o sebe.. Později vyhlásí boj s firmami, které ničí životní prostředí.. Chápal jsem Mina, k jakým prostředkům se uchýlil s cílem zachránit deštné pralesy. Pokládám si otázku, jestli může člověk vzít spravedlnost do svých rukou, když bojuje za správnou věc a jinou možnost obrany nemá? Mino dělal strašné věci, ale z druhého hlediska si myslím, že mnozí čtenáři s ním budou alespoň částečně sympatizovat, protože si řeknou, že bojuje za správnou věc a budou se ho snažit pochopit. Vyprávění je pomalejší, některé scény působí až pohádkově. Možná je lépe si knihu rozdělit na více dní, aby čtenář všechno vstřebal a zamyslel se nad celým příběhem. Časem bych si chtěl přečíst volné pokračování této knihy – STROM NEBESKÉHO KVĚTU.
Myslím si, že kniha stojí za přečtení. Románů s ekologickými náměty jsem příliš nečetl. Námět knihy je stále aktuální, aktuálnější než kdykoliv předtím. Je to jedna z knih, nad kterou se čtenář musí zamyslet. Po dočtení této knihy ve mně ještě rezonují některé scény a plno otázek k zamyšlení.
Kniha má pěkný přebal.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Teď nám to do omrzení omílají gringové, plantážníci a poskoci kapitalistů: že pozemská chudoba a bída nic neznamenají, protože důležitý je posmrtný život v božích síních ze zlata. Takové pitomé bláboly! S tímhle učením není divu, že tu to hadí hnízdo tak dlouho vydrželo.
Jsem ve vodní hladině a přepočítávám lidi. Většina z nich nemá žádnou barvu, jsou jako nervózní stíny. Odhánějí barvy od sebe. Je jich už moc. O dvě miliardy víc, než by mělo. Už nevědí coby, a tak touží zničit svět.
Vtip je v tom, že na světě je dost jídla, aby nasytilo všechny. Jenže těch čtyřicet miliónů lidí umírá, protože nemají prostředky, aby si jídlo obstarali. Čtyřicet miliónů lidí umírá kvůli tomu, co nazýváme legalizovaným, akceptovaným a vědomým terorem velkokapitálu, velmocenskou politikou a krátkozrakou touhou po zisku.
V tom smyslu je každá lidská válka, která postihuje člověka a přírodu nechává na pokoji, štěstím. Žádný výkřik bolesti z lidských rtů nemůže přehlušit bezpráví, kterým trpí oceány, džungle a hory. Země tu není kvůli člověku; to člověk má sloužit Zemi.
(SPOILER)
Mino a vůbec celá teroristická skupina Mariposa jsou pravděpodobně jedněmi z nejsympatičtějších záporáků, se kterými se čtenář může na stránkách knih setkat. Čtveřice latinskoamerických dvacátníků, která žije v jakémsi polyamorickém vztahu a kromě klasických zábav mladých lidí (sex, alkohol, pařby) se občas sebere a jde zlikvidovat pár potentátů, je docela fajn.
Autor si bohužel sem tam pomůže z děje naprosto trčící deus ex machina - když Mino potřebuje peníze, nalezne potopený vrak plný zlata - což knihu poněkud sráží. Dílo však i přes tyto nelogičnosti zůstává dobrým ekologickým thrillerem.
Dechberoucí dílo, z něhož mrazí. Ne nadarmo patří mezi nejprodávanější knihy v Norsku. Moje první kniha, která se odehrává v Amazonii a zabývá se likvidací deštného pralesa kvůli sobeckým zájmům nadnárodních korporací. Jak aktuální téma. Pomalý rozjezd přešel ve cval a posledních sto stránek ujížděl tryskem. Autorův styl psaní mi trochu připomínal Wilhelma Hauffa, obsah ovšem není žádná pohádka. Hned se pouštím do pokračování, protože chci vědět, jak to všechno dopadne, a doufám, že již brzy se mi do rukou dostane i závěrečný díl trilogie.
Ze začátku jsem se nemohl nějak začíst, spousta cizích slov, chytání motýlů, velmi pomalý rozjezd, dlouhé kapitoly. Děj ale postupně každou kapitolou graduje, nejen že je napínavý, ale je i hodně zamyšlení. Nevěrohodné, až pohádkové, Mino najde poklad a pak se seznámí se třemi stejně smýšlejícími supermany, spousta náhod, vše jim jednoduše vychází, ale poslední stránky v Ölüdeniz celému příběhu dají ten správný šokující šmrnc. Rozhodně stojí za přečtení, na věc se dá dívat dvojím pohledem. Těším se na druhý díl.
Vzít člověku vše - matku, otce, sourozence, přátele, celou vesnici, sny a plány, radost i naději. Opatřit ho znalostmi, pomstou, fantazií... Pud sebezáchovy v brzké dospělosti člověk povětšinou pozbývá a soucit zmizel v dávné době, kdy o vše přišel! Ukázat, že zlo vítězí, že ničit ve jménu rozvoje a civilizace je povoleno. A nic, nic není nad vládu a bohatství. Klidně se můžou ničit rostliny, zabíjet zvířata, vyhlazovat lidé - stačí mít peníze, hodně peněz. A jdete-li proti proudu, proti "uznávané"straně, stáváte se teroristou. Jste-li s opěvovanými můžete konat, jak libo a ještě pro vás budou plakat.
Tato kniha je obžalobou systému. Poukazuje, jak jemná je nitka mezi dobrem a zlem a ač jsem zpočátku pro Mina smutnila, poté mu fandila. Následně se o něj bála a ve finále, když prohlásil, že dvě atomové bomby na Japonsko byly asi málo, tak ho i zatracovala. Přesto jsem ráda, že se nakonec našel, že pochopil, že o vraždách, ať už na jakékoliv straně to není.
ALE JAK, JAK SE Z TOHOTO ZAČAROVANÉHO KRUHU DOSTAT - KDYŽ UŽ JE VŠE TAK ROZJETÉ. Tuto knihu bychom si všichni měli přečíst a hodně, hodně přemýšlet. Je tam napsáno více, než se jeví!!!
Podobně jako řada dalších čtenářů mám z Mengeleho zoo poněkud rozporuplně pocity, nicméně přesně tak to autor nepochybně chtěl. Upozornit na palčivá témata, ale nedat čtenáři nic zadarmo. Zpočátku jsem byl přesvědčen, že si s námi Nygårdshaug tak trochu hraje, že chce ukázat, jak snadné je se alespoň na chvilku ztotožnit s bestiálními zabijáky, kteří zastávají podobné myšlenky jako mnozí z nás, kteří jsou dokonce v mnoha ohledu stejní jako my, jen se rozhodli vydat trochu radikálnější cestou. V závěru si ale nejsem vůbec jistý, jestli autor přece jen s činy svých hrdinů nesouzní až příliš (už jen vzhledem k jejich extrémně idealistickému vykreslení – krásní, mladí lidé, dospělí v době, kdy se ostatní chovají jako děti, neuvěřitelně sečtělí, hloubaví, uvědomělí, atd. – a extrémně dehonestujícímu vyobrazení všech jejich protivníků – přízemní, hloupí, neschopní, oškliví lidé ovládaní systémem). Závěr už vyloženě přestřelený, a třeba dovětek, jak se v hroutícím se kapitalismu Friedmanovi žáci přidávají na tu správnou (komunistickou) stranu, páchají sebevraždy, nebo končí v ústavech pro choromyslné, vyloženě vtipný. Přesto každopádně kniha, které má co dát. Hodně se mi líbí výstižné komentáře uživatelů iška: „Taková studie, jak si svým chováním vychovat teroristy,“ a zorka „typ knihy, kde hlavnímu hrdinovi odpustíte všechno, včetně zabíjení, a dokonce mu fandíte a přejete lepší život.“ Řekněme 70%, ale obhájit by se dalo 100%, stejně jako odpad.
Nevím moc co si o knize myslet, napínavá vcelku byla, takže se mi četla dobře. Ale děj mě zklamal. Více mě bavila první část knihy než vznikla skupina Mariposa. Celkově kniha není špatná, jen si myslím, že jsem od ní, a asi nejen já, čekala něco úplně jiného.
Musím souhlasit s předchozími hodnoceními. Nevěděla jsem, jak knihu uchopit. Řeší světové problémy, ale napsaná je stylem pro menší děti. Dobro a zlo, zločin a potrestání. Zabít člověka, jakéhokoli i toho zlého, je tak jednoduché a samozřejmé jako dýchání. Důležitost ekologie nikdo nepopírá, ale tahle kniha byla pro mě zklamáním.
Kniha se mi docela líbila. Jen děj se trochu táhnul a při každé kapitole jsem si myslela, že knihu odložím, ale nakonec mě vždy přemohla zvědavost, jak je to vlastně dál. Nakonec jsem jí tedy dočetla, ale přišlo mi to až jako plýtvání časem. Měla jsem u toho prostě rozporuplné pocity, i když přírodu se snažím chránit, u tohoto jsem si říkala jen to, že taková ochrana přírody je zcela zbytečná a jen mi bylo líto toho, že Mino a jeho kamarádi, byli velmi chytří, ale využili své kvality tím horším směrem. Jak jednoduché je okolím a přístupem zničit křehkou dětskou duši.
Dočteno. A upřímně, vůbec netuším, co si o této knize vlastně mám myslet. Tak trochu mám pocit, že s většinou věcí popisovaných v tomto díle jsem nesouhlasila. Nesouhlasím s kácením deštných pralesů, s vyvražďováním celých kmenů, s likvidací rostlin a živočichů ani s tím, co se z počátku knihy dělo hlavnímu hrdinovi. Ale nesouhlasím vesměs ani s tím, jak to uchopila skupina Mariposa. Ekoterorismus je stále terorismus, při nemž často trpí lidé, kteří v životě nic zlého neprovedli. S čím ale souhlasím, je tvrzení, že i matka příroda funguje systémem pokus - omyl a člověk (obecně vzato) je velkým omylem.
Chtěla bych napsat, že se mi kniha četla dobře, ale nečetla. Nebylo to ale tím, že by nebyla čtivá, ale téma pro mě bylo tak těžké, že jsem stránky skoro odpočítávala. Přesto se v knize objevuje řada velmi zajímavých myšlenek, hlavně ke konci. Oceňuji nenásilně podané informace o motýlech a jejich druzích. Oceňuji i to, že hrůzy, které tato knížka popisuje, jsou hojně prokládány poměrně dlouhými klidovými pasážemi, ve kterých má čtenář možnost si trochu oddychnout.
A jak vnímám hlavního hrdinu? I přesto, že jsem s řadou jeho činů nesouhlasila, strašně jsem mu fandila. Doufala jsem, že se pomstí i s úroky a nakonec se opět setká se svou milou a společně budou obdělávat políčko uprostřed džungle.
Suma sumárum, tahle kniha je pro mě kniha rozporů. I já si v některých věcech ve svém komentáři protiřečím, je to ale proto, že to takto cítím. Je to kniha s jednou z nejkrásnějších obálek, ale s nejšílenějším obsahem, které jsem doposud měla v ruce. A je to asi poprvé od odložení povinné četby ve škole, kdy jsem na sebe byla po dočtení téměř hrdá. Ani náhodou se k tomuto počinu už nevrátím, ale nakonec jsem ráda, že jsem knihu přečetla. Určitě v každém čtenáři probudí plamínek vzdoru a potřebu nad tématem přemýšlet, což pozvedne její hodnotu o hvězdičku výš.
Škoda té obálky a titulu. Obojí mě trochu odrazovalo, ale přece jen jsem knihu do ruky vzala a prolistovala ji. Dočetla jsem na samotný konec a budu se snažit ji teď spravedlivě posoudit jako laik. Čtivý román to je. Prostředí mimořádně zajímavé, Jižní Amerika s jejími pralesy mě lákala odjakživa. Příběh začíná lovem motýlů. Pak se idyla zkazí, jelikož do ní vstupuje brutalita těch nahoře. Smrt celé vesnice vyžene našeho chlapeckého hrdinu do pralesa, kde naštěstí narazí na dobráckého kouzelníka. Zas to nedopadne dobře a kouzelník umírá vinou zlých lidí. Které ale obratem usmrtí náš hrdina. A tady začíná celý ten příběh revolty. Chlapec se postupně dopracuje až k ilegální činnosti spolu s trojicí stejně smýšlejících. Jakkoliv chápu jeho pohnutky i rozhořčení, nemůžu překousnout metody boje. Za svou pravdou jde doslova přes mrtvoly. A plánovitě. Svědomí má čisté, protože zachraňuje přírodu - deštné pralesy, a tím je pro něj všecko omuveno. Román hodnotím jako ekologickou utopii. Tak trošku fanatickou, patetickou. Ekoterorismus je špatný stejně jako každý jiný. Všichni teroristé přece bojují za své ideály, které pokládají za jediné správné. Tak nevím....ale pět hvězdiček za to dát opravdu nemůžu.
Možná bych to mezi thrillery ani nezařadila. I když hrůzy je tu dost. Taková studie, jak si svým chováním vychovat teroristy.
Ačkoliv má kniha jen cca 350 stránek, její přečtení byla docela fuška.
Počátek je na můj vkus zdlouhavý, pořád jsem přemýšlela kde by asi v Jižní Americe tak mohli být (ale čím déle čtete tak chápete, že vše má svůj smysl).
Na knížce mne zarazila jedna věc - autor jí napsal na začátku devadesátých let, takže po dočtení nastává logicky otázka: a jak děsivé to (lidská likvidace planety) tedy musí být dnes...
Není to kniha, kterou bych chtěla mít v knihovně a opakovaně se k ní vracet,ale za přečtení rozhodně stojí. A i když je jasné, že je kniha z větší části fikce, budete o tématu přemýšlet...
Na jedné straně krása, exotika, motýli, na druhé vyvražďování, kácení deštných pralesů a likvidace přírody ve jménu rozvoje civilizace. Kniha s neotřelým tématem sice obsahuje komerční motivy, za přečtení ale rozhodně stojí. Je to ten typ knihy, kde hlavnímu hrdinovi odpustíte všechno, včetně zabíjení, a dokonce mu fandíte a přejete lepší život.
Knihu som nakoniec stihol dočítať pred odjazdom za povinnosťami. Kniha je detsky naivná, až rozprávková. Niekedy extrémna a môže viesť k poblúdeniu už tak stratených duší. Úsmevné mi pripadalo presné vyčíslenie niektorých javov. Ironické mi pripadalo zachraňovanie prírody a zároveň zabíjanie motýľov kvôli zbierke. Cítil som, že kniha nie je tým čo čítam štandardne, neviem či je to autorovou generáciou alebo autorom, no kniha mi úplne nesadla. Aj tak som ju však prečítal s nadšením a záujmom. Možno som mal to pekné povedať na začiatku, no nechal som si to na koniec. Knihu som dostal ako dar od osoby, o ktorej som mal pôvodne dosť odlišnú mienku, hlavne na jej zmýšľanie a pohľady na svet. Po dočítaní knihy si kladiem otázku čo z knihy ju tak očarilo (či myšlienky alebo príbeh) a prečo som sa tak závratne zmýlil v odhade jej osoby. Ďakujem darcovi za príjemnú knižku, no hlavne za to, že mi ukázala, že súdiť knihu podľa obalu by sme nemali za žiadnych okolností. Ďakujem Saška, ako človek si ma prekvapila.