Města a městečka

01.12.2019

Mám velmi ráda knihy Stanislava Komárka a jejich prostřednictvím téměř nekriticky oblibuji i jejich autora jako osobnost. Jeho smysl pro humor je mi natolik blízký, že mám někdy pocit, jak „pěkně bychom si spolu pokecali“, což je dojem samozřejmě matoucí a naivní.
Tahle dvoudílná autobiografie je psaná tak lehce, čtivě, s vtipem a zároveň s moudrým nadhledem, že ji čtenář hltá jak napínavý dobrodružný příběh. Jako obvykle moc doporučuji k přečtení. Citovat se dá, jak je u Komárka typické, skoro z každé stránky, tak pouze drobná ochutnávka:
„Je tragické, že myšlenkový schematismus nás vždycky nutí nějakou kulturu buď ´žrát i s chlupama´, nebo ji celou paušálně odmítnout. Děsivé i krásné věci se dají najít ve všech společnostech, u těch malých, jako je naše, je snad výhoda, že nejsou jen málo děsivé i jen málo krásné.
...
Proč se vlastně cítí skoro každý za mlada tak osamělý, nepochopený, a vlastně si tak málo rozumí? - jako by mu nepřiložili návod k použití sebe samého... V tomto věku má dojem, že krom malé skupinky blízkých přátel je obklopen mořem blbů a protivů – teprve mnohem později pozná, že minimálně s šesti z deseti lidí, které potká v tramvaji, by klidně mohl být kamarád, kdyby na to přišlo. Proč jen mají pubescenti takovou přilnavost k smrti, zániku a morbidním tématům a chytají život za ten nejponuřejší konec?“
...
Pražské sémantické pole je od nepaměti víc rozvlněné a stín magistra Kellyho nedovolí josefinismu, aby zapustil kořen. Skutečnost přechází plynule v sen, někdy zlý. Málokteré jiné město likvidovalo tolikrát vlastní elitu s takovou úporností a zlobou. Styl jednání je, podobně jako v Mnichově, oproti Vídni vždy o poznání drsnější, při dlouhém úpadku mezilidské komunikace za minulého režimu to vyniklo s brutální důrazností. Praha neplatí v německé literatuře darmo za město melancholie a nešťastných lásek. Neveselými osudy ostatně není zvykem se tajit – obecně vybičovaná závistivost potřebuje něco, čím by se uklidnila. Udržování dokonalé fasády není nutností - obecná podezíravost v ní tuší jakousi čertovinu. Nedůvěřivost, praktická i intelektuální, patří od nepaměti k obrazu města, kde se zdají krom tajných nauk odedávna prosperovat zejména hereze všeho druhu, též poezie. Kde má Vídeň mírně kašírovaný rozverný úsměv, nabízí Praha pitvorně malebný škleb. Extrémy byly tehdy přímo vedle sebe, světová úroveň i nejapná neomalenost se stýkaly bez jakékoliv střední polohy.
Jinak je atmosféra Prahy nesrovnatelně okcidentálnější než ta vídeňská, však městské splašky neplynou darmo do Hamburku. Od třicetileté války pak Praha a její české zázemí byly nepoměrně k jiným územím střední Evropy ušetřeny bezprostředních válečných zkáz a vysokých ztrát na životech. Stará česká přežívací strategie minimalizuje rizika a udeří teprve tehdy, když tak lze učinit bez nebezpečí. Nejtypičtější českou vlastností je asi schopnost anticipace. Schopnost doběhnout jiné, zejména cizí a vládnoucí, je fatálně spjata se schopností být doběhnut sám a nezištný národní buditel plynule přechází v denuncianta v jedné osobě.“

Zábavné, čtivé, poučné a moudré memoáry pan profesor Komárek moc hezky zakončuje slovy:
„Jistě bych chtěl na světě podle možností ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo.
Díky! Díky!! Díky!!!“