Město
Dean Koontz
Nejnovější, brilantně napsaný román Deana Koontze! Tajuplný dětský svět může být plný štěstí a radosti, ale také utrpení a smutku. V románu Město vypráví americký mistr napětí Dean Koontz příběh talentovaného devítiletého klavíristy Jonaha, jeho nejlepšího kamaráda a jeho rodiny. Malý chlapec na pozadí příběhu o zločinu objevuje hranici mezi skutečností a fantazií a spolu s tím i nové odstíny života – duši města, ve kterém žije, sílu hudby, ale také bezmoc a smrt, přátelství, lásku a sebeobětování a také cenu, kterou je za ně třeba platit. I ve svém nejnovějším románu Dean Koontz prokázal, že je mistrný vypravěč, který suverénně míchá vážnost s humorem, nostalgii s napětím a obyčejnost s mystičnem. Do duše svého Města vás vtáhne od první věty. Víc než kdo jiný dokáže Koontz napsat romány ušité současné Americe přímo na míru: nebojí se v nich ukázat realitu ani houževnatost zla, ale také sílu dobra... a zároveň pobaví a dodá naději. — Publishers Weekly... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha byla, pro mě, velmi zvláštní. Do poslední chvíle jsem čekala na nějaký zvrat, na nějakou záhadu, něco tajemného, jak jsem zvyklá u tohoto autora...
Příběh mi spíš připadal jako životopis nadaného pianisty.
Každopádně, kniha se četla dobře, takový dobrý průměr.
Další kniha, která mě nezklamala. Je psaná trochu jinak, než jak jsem u Deana Koonze zvyklá, ale zde to vůbec nebylo na škodu.
Knížka není vyloženě strašidelná, je spíše tajemná a plná symboliky.
Dvacátá přečtená kniha mého nejoblíbenějšího spisovatele. Město nebylo zdaleka tak napínavé, jak jsem u Deana zvyklý, ale postavy byly velice pěkně napsané a příběh se celkově příjemně četl. Jen bylo trochu otravné časté připomínání těch zlých věcí, které se teprve odehrají.
Kniha si určitě nízké hodnocení nezasluhuje. Vždyť je plná všeho, čeho si duše náročnějšího čtenáře žádá. Osudy malého, ale intelektuálně vyspělého a přecitlivělého chlapce s hudebním nadáním, kterého trápí zlo kolem. Je tu nádherná symbolika města, ztělesňovaná pohádkovou Perlou. Nádherný rodinný vztah Jonaha a jeho maminky, dědeček je životním vzorem kvalitního hudebníka a Jonaha správně vede. Věkově nerovnoměrné přátelství Jonaha a jeho japonského souseda dokazuje, že není nutné být vrstevníky, aby si lidé porozuměli. Kamarádi ze sousedství, se kterými utvoří harmonické hudební trio. A tak se tu odvíjí odvěký boj mezi dobrem a zlem. V pohádce by to asi končilo jinak, bez následků na zdraví, ale i tak vše nakonec dopadá vlastně dobře, přesně, jako to předpověděla Perla.
Je mi líto, ale knihu jsem nedočetla. Za polovinou jsem úsilí vzdala, protože mi četba nepřinášela žádnou radost. Situace jsou popisovány velmi zdlouhavě a nadmíru detailně, popisy obsahují tisíce jmen povětšinou neznámých zpěváků, herců a kapel, důležitější fakta jsou pro jistotu zmiňována několikrát, skutečnost se mísí s podivnou mystikou a většina kapitol končí dovětkem, že to nejhorší se teprve stane. No pro mě to nejhorší byl čas, strávený snahou knihu dočíst. Třeba se děj na posledních stech stranách trochu rozjede, ale já už nemám náladu to zjišťovat. Přidávám do čtenářské výzvy jako knihu, která se nedá dočíst (20). Nedoporučuji.
Kniha mě nezaujala, měla jsem problém ji přečíst, dlouho se rozebíralo "nic". Byla to má první kniha od tohoto autora a musím říct, že mě odradila. Příběh byl pro mě čitelný až ke konci...
Kniha o skoro 400 stránkách, jejíž děj je pouze na posledních 100 stranách. První 300 stran je neustálé opakovaní "něco hrozného se stane", navíc v kombinaci s vyprávěním ve stylu "A řekl, že B volal, že mu C psal, že D slyšel, že E viděl...". Závěr příběhu pak přinese jen zklamání, když se vlastně nestane nic z těch "hrozných a neblahých předtuch".
Naprosto jsem postrádala jakékoli napětí, autor si přímo libuje v detailním rozebírání nicotností, které nemají ani pro daný příběh žádné opodstatnění.
Iba 11 komentárov? Tak toto bola pre mňa pecka....zásah priamo a silno do srdca....čítal som to takmer so zatajeným dychom, hm....skvelý tajomný príbeh o mladom černošskom chlapcovi, nesmierne hudobne nadanom, o jeho rodine, kamarátoch, o jeho snoch a túžbach... Vedel som, že Koontz je dobrý, čítal som od neho už všeličo, i keď to nie vždy boli literárne vrcholy, ale toto sa mi z jeho kníh páčilo hádam najviac....nuž, ak z toho odoberieme tú mierne nadprirodzenú linku, ide o klasický román....uf....som rád, že som túto knihu neprepásol....vrelo odporúčam....
Dean Koontz je pro mě Pan Autor, možná někoho tato kniha zklamala, mě určitě ne. Kniha Město je jaksi jiná, ale mě tři dny bavila, vtáhla mě do děje způsobem, že jsem chtěl být součástí příběhu. Obdivuji každého, kdo dokáže takto psát:-)
Byla to má prvotina od Deana Koontza a nějak zvlášť mě neoslovila. Ten napínavý příběh byste shrnuli do poloviny knihy a bylo by to možná lepší.
Přesto nějaké klady kniha měla a to byla ukázka toho, jak je život křehký a jak se během chvilky může zvrtnout, jak získáte přítele na celý život ale také jak je důležitá rodina.
Přesto vše se ke knize bohužel vrátit neplánuji.
Bylo by to lepší, kdyby se stále neopakovalo, že tímhle to všechno začalo, všechny ty hrozné věci - a na ty hrozné věci čekáte tři čtvrtiny knihy, až vám pak zase tak hrozné nepřijdou.
Myslím, že tím jak Dean Koontz stárne, začíná trochu "měknout", takže už jeho knížky nejsou plné krvelačných bestií jako v Příchodu noci či Přízracích ale stále píše napínavé romány, ke kterým určitě patří i Město. Mě se ta kniha líbila, Jonah mě tak nějak dostal, i když jeho počínání se mi na devět let přece jen nezdálo. Vyloženě mi sedl pan Jošioka, dědeček Teddy i Malcolm a Amalie. A ten konec ? Ale jo, dalo se to.
Možná jste si už mohli zvyknout, že Koontz prostě nebude psát tak, jak jsme u něj zvyklí. Naopak bude neustále experimentovat. Některé experimenty vyjdou (Tikot, Podivné děditství), některé už méně (Dům stínů, Frankenstein). Nedivím se mu, asi by mě taky nebavilo, plácat se stále v tom samém.
Město je další experiment. Experiment, který podle mě vyšel, avšak nevyhnul se jistým věcem, které značí, že to mistr tentokrát trochu odflákl.
Jonahův příběh není akční honička s mrazením v zádech od začátku do konce. Je to příběh černošského chlapce, který má běžné problémy, až do okamžiku, kdy se mu stane něco tajemného a Jonah se pouští do pátrání, které může být velmi nebezpečné. Koontz zde vypráví svým typickým "ukecaným" stylem (až na podrobný popis činnosti "Japonských detektivů" naprosto v pořádku) příběh chlapce, který má to štěstí, že má kolem sebe lidi, kteří ho milují. Pan Jošika je naprosto úžasný. Dobová atmosféra je skvělá a pokud si při čtení pustíte některou z vypsaných písní, ještě se umocní. Nechybí ani bravurní a vtipné dialogy, na které jsme zvyklí. Oceňuji také překladatelské poznámky.
Teď k těm negativům. Řekla bych, že si autor záměrně vybral koncept, kdy stárnoucí muž vzpomíná na své dětství. Mohl se tak vyhnout nutnosti psát tak, jak přemýšlí desetiletý chlapec. To by mi až tak nevadilo. Vadí mi vyloženě odfláknuté vysvětlení Jonahových prorockých snů. Sny byly přitom příčinnou všeho, co se stalo. Jako kdyby se tím prostě Koontz už nechtěl zabývat a zamýšlet se. To je opravdu hrubá chyba a to vysvětlení prostě nesežeru. Také mě štvalo, že i v průběhu napínavých kapitol nám autor neustále naznačuje, kdo přežije a kdo ne. A do třetice nemohu nezmínit přeslazený závěr.
Ale nebojte, pokud nečekáte horor, ale milý, silný příběh o přátelství s nádechem tajemna, klidně po Městu sáhněte.
Tato kniha je pro mě velké zklamání. Tvorbu Deana Koontze přímo miluji, ale v tomto dílě jsem ho absolutně nepoznával. Příběh postrádal absolutně napínavé až strašidelné části na které jsme v jeho tvorbě zvyklí, ale co mě velice překvapilo bylo, že autor velice do podrobna rozvádí naprosto nedůležité a nezajímavé věci a těm důležitým naopak nevěnuje žadnou pozornost. Mohu říci, že jsem měl mockrát během čtení chuť knihu odložit a již se k ní nevracet. Kdyby tato kniha byla pouze krátká povídka, tak by nejspíš byla velice zajímavá, ale takto to pro mě byly jen hodiny nudy.
Na to, že je to můj oblíbený spisovatel, se mi zdála tato kniha jedna ze slabších.
Začátek příliš zdlouhavý, asi mi tak úplně nesedla hlavní postava, četla jsem ji příliš dlouho na rozdíl od jeho jiných knih, které doslova hltám.
Nějak mi připadá, že knihy tohoto autora jsou čím dál tím slabší... ten příběh není z nejhorších, ale nějak sem se prostě do té knihy nemohl dostat..... je to takové polovičaté...
Úžasná kniha. Příběh vyprávěný z pohledu dítěte plný lásky, kamarádství, napětí, humoru a hudby mě hodně bavil, Určitě jedna z lepších Koontzových knih.
Toto je moje první kniha od Koontze, kterou jsem četla, tak že nemůžu porovnávat s jeho dalšími knihami. Přesto musím souhlasit s Lucky001, mám na to stejný názor. Byli tam části, které byli pěkné a dobré ale větší část knihy byli zbytečné promluvy a vyprávění, které mě tolik nebavily. Napínavých částí tam bylo také málo. Vlastně jen posledních pár kapitol.
Město ve mně zanechalo zvláštní pocity. Některé části knihy se mi moc líbily a celkově měla kniha zajímavou atmosféru, ale kdyby se vyčlenily napínavé a zajímavé pasáže, tak z toho máte povídku, a bylo by to lepší počtení. Nedá se to označit jako thriller ani jako horor, protože většina knihy je jenom (pro mě zbytečné) kecání, které mě strašně nudilo, hlavně neustálé povídání o hudbě, vyjmenovávání muzikantů a písní. Navíc začátek knihy byl dost chaotický, protože není vyprávěn úplně popořadě tak, jak se to odehrávalo. Být to jiný autor než můj oblíbený Koontz, tak nevím jestli bych to dočetla. Achjo, kde je ten starý dobrý Koontz, který napsal tak skvělé knihy jako je Intenzita, Manžel, Rychlost a spousta dalších...A nakladatelé očividně nemají v plánu vydat jeho starší knihy, a místo toho vydávají jen ty nové, které už za moc nestojí :(
Autorovy další knížky
| 2009 |  Intenzita |
| 2005 | Podivný Thomas |
| 1994 | Chladný plamen |
| 1996 | Přízraky |
| 2019 |  Ashley Bellová |
Deana Koontze začínám mít knížku od knížky raději a tohle mi sedlo zatím nejvíc. Jsem fanda série o Odd Thomasovi a stejně jako v dobrodružstvích paranormálního minutkáře, také zde sledujeme příběh očima hlavního hrdiny, včetně různých úvah o životě a přijde mi, že tim nějak prosakuje i světonázor autora, kterej je mi velmi blízkej. Nicméně chápu že někoho to nebaví, obzvláště pokud čekal nervy drásající thriller. Kdybych měl použít hudební analogii tak tohle je spíš song od Temptations než rokec od Stounů. Máme tu jednu sympatičtější postavu než druhou, ať už jde o hlavního klučinu, jeho rodinu, nebo přátele(pan Jošioka rulez), který spolu vedou chytrý a vtipný dialogy psaný velmi lehkou rukou. Klíčový slovo je atmosféra - a ano, máme zde nebezpečí a nějaký to nadpřirozeno a stanou se tu nepěkný věci, ale hlavní pocit kterej z tohohle příběhu mám, je pohoda, jako když si lebedíte v létě někde na verandě a popíjíte domácí limču ve který plavou nakrájený limetky.