Mí pacienti a další zvířata: jak se stát veterinářkou a nezbláznit se z toho
Suzanne Fincham-Gray
Autorka je veterinářka a spisovatelka. Vyrostla v Anglii a přestěhovala se do Spojených států, kde začala svou kariéru veterinární lékařky specializující se na léčení malých zvířat. V autobiografické knize vypráví veselé i smutné příběhy ze života svých zvířecích pacientů a zaznamenává postupný vývoj od nejisté studentky, která je nervózní z každého složitějšího úkolu, až po sebevědomou lékařku, která je oddaná své práci a snaží se pro své pacienty udělat první poslední.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Příroda, zvířata
Vydáno: 2019 , Ikar (ČR)Originální název:
My Patients and Other Animals: A Veterinarian's Stories of Love, Loss, and Hope, 2018
více info...
Přidat komentář
Vybrala jsem si kvůli štítku Londýn, oblíbila jsem si anglické zvěrolékaře. Ale hlavní hrdinka z Londýna jen pochází, jinak se celý děj odehrává v USA :(
Zvěrolékař na cestách nasadil laťku vysoko. Byl zábavný a dobrodružný. Tohle bylo dramatické a opakovaly se víceméně stejné zdravotní potíže u více zvířat. Nebylo tam ani moc druhů mazlíčků, hlavně psi a kočky. Čekala jsem to pestřejší a zábavnější :(
Ano, ani po dvou letech nemám dočteno a vzdávám to. Dost nezajímavě napsané. Herriot, to je mezi knihami z vet.prostředí jiná káva.
Knížka mě mile překvapila. Mám v plánu studovat veterinární medicínu a tato kniha mi zase z jiného úhlu osvětlila, co to znamená být veterinář. Doporučila bych ji čtenářům, kteří mají alespoň drobné znalosti v oblasti veterinární medicíny.
Moc mě bavila. A u této knihy jsem si uvědomila že bylo dobře když jsem nakonec veterinu odmítla. Tleskám a držím palce všem co se o naše mazliky starají a pomáhají. Tohle bych nevydržela
Spíše realistický pohled mi nijak nevadil, odborné výrazy mi dokonce vyhovovaly, i tak ale strhávám dvě hvězdičky:
- za neuspořádaný a zmatečný styl vyprávění,
- za to, že autorka poučí o antibiotické rezistenci, oznámí, jak jsou veterináři chytřejší a lepší, než lidští doktoři, a vzápětí jde a nasazuje antibiotika jako maniak.
Proč mám ráda knihy o zvířatech? Protože se u nich nepřestávám usmívat. Ať je příběh smutný nebo veselý, vždycky je to psané především s láskou... Této knize tedy nemohu dát kladné hodnocení, protože jsem z ní lásku ke zvířatům necítila žádnou. Připadalo mi, že celá kniha je jen o autorce a její honbě za lékařskými úpěchy. Zbytek knihy je popis nemocí... A to trochu, co je tam o zvířatech, jako o tvorech, jsem autorce stejně nevěřila...
Většinou smutné příběhy umírajících psů nebo koček. Zajímavé byly exkurzy do systému americké veterinární péče nebo veterinární medicíny obecně.
Knížku jsem brala do rukou s nadějí, že objevím něco ve stylu J. Herriota v moderním hávu. V tom jsem se ale neskonale zklamala. Mnoho stran popisovalo problematiku veterinárního lékařství v USA, vývoj léčebných metod různých onemocnění atd. Neříkám, že to není zajímavé, sama jsem majitelkou rodinného miláčka, ale nenašla jsem to, co jsem očekávala. Navíc tyto obsáhlé statě pro mě byly rušivým elementem v linii líčení přáběhů jednotlivých zvířat. Závěr byl dojemný, celkový dojem nebyl přesvědčivý.
Kniha obsahuje spousty odborných názvů, které ji během příběhů trošku rušily. Každopádně je opravdu reálná a to je na ní to pozitivní.
Jak miluji veterinární historky, tak tuhle knihu ne: věnovala jsem ji mamince (že si ji pak taky přečtu) a hned od začátku se smutnilo a víc smutnilo až se velmi plakalo... Takže to tedy ne, u sebe to ani zkoušet nebudu.
Je mi dárku a jeho účinku velice líto, měla jsem počkat na více komentářů a nepředobjednávat novou knihu neznámé autorky (mezitím jsem ovšem předobjednala Veterinářku, tak snad to nebude stejné fiasko).
Jediný Herriot uměl vyprávět vyrovnaně a podat i smutné a dojemné příběhy tak, že se čtenář neponořil do bezedné deprese a nevzpomínal na všechny ty, co už tu nejsou.
Kniha má poměrně nízké hodnocení jak na Databázi knih, tak na Goodreads. Podle mě čtenáři očekávali dalšího Jamese Herriota, který řeší zvířata, ale především lidi a jejich příběhy. Přeci jen se veterinární medicína za těch několik desítek let vyvinula. Stejně jako nemůžete srovnávat lékaře z třicátých let s dneškem. Dnešní doba je hektičtější, všechno se zrychluje, lidí je mnoho a lékaři v nemocnicích jsou mnohdy pod ještě větším tlakem než venkovští pediatři. Mají mnoho případů, jsou úzce specializovaní, takže lidé je vyhledávají až s konkrétními problémy. Suzy se zabývala infekčními onemocněními. Je jasné, že vztah mezi takovým specialistou a majitelem miláčka je jiný než mezi rodinným veterinářem, který zvíře zná odmalička. V nemocnici jste také jen číslo a snaží se vás vylifrovat co nejdřív. Stejně tak tady, i když zařízení je soukromé a majitelé platí za léčbu tisíce dolarů. Pokud na léčbu nemají, je nutné zvíře utratit nebo se stává součástí nemocničního zvířectva chovaného třeba za účelem darování krve. Suzy nás seznamuje s mnoha aspekty své práce, zamýšlí se nad vztahy s našimi miláčky, rozepisuje se nad různými tématy, jako je rezistence na antibiotika. Bohužel v popisech nemocí často zabíhá do nejmenších podrobností a mnoho názvosloví bez lékařského vzdělání asi nedáte.
Kniha se mi líbila. Neříkám, že to byl zázrak. Zpočátku jsem také měla nutkání knihu odložit. Autorka mluvila o tom, jaký měla problém se začlenit. Ať už ve Velké Británii nebo v USA. Na veterinu se dala spíš z pobláznění Herriotem, v devadesátých letech to byl nejvyhledávanější vysokoškolský obor, než z lásky k samotným zvířatům. Mnohdy mi přišla opravdu odlidštěná. Vnímala spíš nemoci, soustředila se na problém a jeho vyřešení – nezajímali ji majitelé a jejich vztah. Chtěla léčit, chtěla uznání. Myslím, že léta veterinární praxe ji poučila. Přesto stále patří k velmi ambiciózním lidem a její manžel s ní musí mít svatou trpělivost. Na konci se hodně rozepisuje o vztazích k domácím miláčkům a díky tomu si mě kniha získala.