Mí pacienti a další zvířata: jak se stát veterinářkou a nezbláznit se z toho přehled

25.11.2024

Pokud čekáte příběh plný vyprávění o zábavných příhodách ze života veterináře, občas narušených nějakou smutnou zkušeností, bude pro vás tato kniha zklamáním. Už první stránky určují, že ty šťastnější příhody zde budou zastoupeny v menšině. Suzy je specialistkou na infekční onemocnění malých zvířat, především psů a koček, tudíž je její vyprávění úzce zaměřené a často s tragickým koncem. Zároveň je Suzy velmi ambiciózní a dost dlouho dobu jí trvá než zvedne hlavu od zkoumání a řešení problémů a rozhlédne se kolem sebe, a začne vnímat svět kolem sebe i jinak než jen jako veterinární lékař. Tahle její "zaslepenost" je taky důvodem proč mi podstatnou část knihy přišla emocionálně chladná.
Kromě příhod z její lékařské praxe a studia se Suzy zaobírá myšlenkami nad vztahy majitelů a jejich mazlíčků, její ztraceností v USA a snahou nějak se ukotvit a také podrobnými rozbory nemocí, jejich příčin a následků. Některé její úvahy a rozbory byly popisovány velmi odborně, takže bylo někdy těžké je pochopit bez veterinárních znalostí. Možná za to ale mohl i otřesný překlad některých pasáží. Některé věty byli přeloženy tak špatně, že jsem je musela číst několikrát, abych vůbec pochopila jejich smysl. Je to škoda, protože jsem si čtení jinak velmi užívala.

01.10.2024

Kniha má poměrně nízké hodnocení jak na Databázi knih, tak na Goodreads. Podle mě čtenáři očekávali dalšího Jamese Herriota, který řeší zvířata, ale především lidi a jejich příběhy. Přeci jen se veterinární medicína za těch několik desítek let vyvinula. Stejně jako nemůžete srovnávat lékaře z třicátých let s dneškem. Dnešní doba je hektičtější, všechno se zrychluje, lidí je mnoho a lékaři v nemocnicích jsou mnohdy pod ještě větším tlakem než venkovští pediatři. Mají mnoho případů, jsou úzce specializovaní, takže lidé je vyhledávají až s konkrétními problémy. Suzy se zabývala infekčními onemocněními. Je jasné, že vztah mezi takovým specialistou a majitelem miláčka je jiný než mezi rodinným veterinářem, který zvíře zná odmalička. V nemocnici jste také jen číslo a snaží se vás vylifrovat co nejdřív. Stejně tak tady, i když zařízení je soukromé a majitelé platí za léčbu tisíce dolarů. Pokud na léčbu nemají, je nutné zvíře utratit nebo se stává součástí nemocničního zvířectva chovaného třeba za účelem darování krve. Suzy nás seznamuje s mnoha aspekty své práce, zamýšlí se nad vztahy s našimi miláčky, rozepisuje se nad různými tématy, jako je rezistence na antibiotika. Bohužel v popisech nemocí často zabíhá do nejmenších podrobností a mnoho názvosloví bez lékařského vzdělání asi nedáte.

Kniha se mi líbila. Neříkám, že to byl zázrak. Zpočátku jsem také měla nutkání knihu odložit. Autorka mluvila o tom, jaký měla problém se začlenit. Ať už ve Velké Británii nebo v USA. Na veterinu se dala spíš z pobláznění Herriotem, v devadesátých letech to byl nejvyhledávanější vysokoškolský obor, než z lásky k samotným zvířatům. Mnohdy mi přišla opravdu odlidštěná. Vnímala spíš nemoci, soustředila se na problém a jeho vyřešení – nezajímali ji majitelé a jejich vztah. Chtěla léčit, chtěla uznání. Myslím, že léta veterinární praxe ji poučila. Přesto stále patří k velmi ambiciózním lidem a její manžel s ní musí mít svatou trpělivost. Na konci se hodně rozepisuje o vztazích k domácím miláčkům a díky tomu si mě kniha získala.