Miluj bližního svého

03.06.2015

Tak se mi zdá, že nás ve školních lavicích ošidili o podstatné informace nedávných dějin.. O utrpení Židů za 2. světové války (koncentrační tábory, vyhlazovací tábory aj. zvěrstva páchaná Německem a Hitlerem) ví dnes téměř každý, ale o tom, co Židé prožívali ještě v předválečné době (viz obsah knihy), ví už málokdo. Stejně tak je Remarque jedním z mála spisovatelů, kteří se zabývali tímto tématem předválečné emigrace a dokázali jej tak mistrně vystihnout.

"Miluj bližního svého" je má třetí kniha od Remarquea, stejně úchvatná jako obě předchozí (Na západní frontě klid, Cesta zpátky). Četla se mi jedním dechem a vyzdvihl bych na ní především propracovanou charakteristiku hlavních i vedlejších postav, jejich vzájemnou propletenost a taktéž věrohodnost celého díla. Těžce zkoušená láska Ludvíka a Ruth, provázená neustálým strachem a nejistotou, mi při četbě hodně připomínala Pavla a Ester z knihy "Romeo, Julie a tma" od Otčenáška. Remarqueova tvorba je pro mě zkrátka fascinující výklad a výpověď (mezi)válečných dějin, a taktéž sonda do mezilidských vztahů těchto krušných dob..

..."Vypijme doušek na znamení odporu k tomuhle papíru, milý Hubere! Je to zvláštní, jaké moci dosáhl nad lidmi! Naši praotci se třásli před hromy a blesky, tygry a zemětřeseními - naši středověcí otci před meči a loupežníky, morem a Bohem - my se však třeseme před potištěným papírem - až už je to bankovka nebo pas! Neandrtálec byl zahuben kyjem; Říman mečem; člověk středověku morem - nás však lze vyřídit už kouskem papíru!"...

02.05.2015

Skvěle napsaný příběh o třech emigrantech, kteří nemají vůbec nic dokonce ani občanství. Jsou přehazovány z jedné země do druhé jako horký brambor nebo posíláni do vězení jen proto, že nemají kam jít. Přesto jsou schopni Kern a Ruth se do sebe zamilovat. A společně s jejich přítelem Steinerem přežít...
Rovněž mě zaujalo, jak je tento příběh odehrávající se před 90-ti lety aktuální. Když si člověk uvědomí, že žijeme v době, kdy čelíme expanzivní politice Putina nebo vlně emigrantů ze Sýrie nebo Ukrajiny a podobně jako v knize si je vlády přehazují jako horký brambor.
Myslím si, že Erich Maria Remarque tuto a i jeho podobná díla napsal proto, aby lidstvo na tyto události nezapomělo a poučilo se. Je smutné vidět jak neuspěl. Možná je to v každém znás ta touha po moci nebo po násílý.
Knihu si přečtěte možná se vám některé informace budou v budoucnu hodit...

23.04.2015

Neuvěřitelná kniha, postavy jsou tak živé, že jsem to s nimi náležitě prožívala... Strašné časy...
9/10

20.03.2015

krasne, a krute.......naprosta vypoved doby a jedne lidske viry, ktera se protrpela dejinami

13.02.2015

Krásná knížka..:) hezky se mi četla.

24.01.2015

Vůbec jsem nevěděla, že se něco takového dělo; že lidé nemohli žít ve své, ale ani v žádné jiné zemi. Vlastně jen překáželi. Zajímavé sledovat, jak si státy hrdiny této knihy přehazovali jako kupu uhlí. Konec mě dostal. Jedna z nejlepších knih.

18.01.2015

Neskutočná ľudskosť postáv, ktorú dokázal autor zostaviť ma príjemne prekvapila. Chvíľami som mala smutný pocit, chvíľami som sa smiala. Ako už bolo povedané, koniec je krásny a skutočný. Tak to v tej dobe chodievalo. Pod slovom "emigrant" si po prečítaní knihy predstavím ťažký 315-stranový príbeh Ludwiga Kerna, ktorý zápasí o prežitie zubami-nechtami. Uvedomme si, že tí ľudia nemali domov. Boli odtrhnutí od svojich rodín a vzťahy sa nadvezovali veľmi ťažko. Šťastný to človek, ktorý mal blízkeho priateľa.

"Myslime na niečo iné. Pre mňa za mňa, hoci aj na kvety."
"Prečo práve na kvety?"
"Na niečo krásne, nechápeš? Na niečo, čo nás rozptýli."
"Mňa kvety nerozptýlia."
"Raz som videl záhon ruží." Leopold sa silou-mocou pokúšal sústrediť. "Vlani v lete pred väzením v Pallanze. Vo večernom slnku, keď nás prepúšťali. Červené ruže. Červené ako...ako..."
"Ako surový biftek!" pomohol mu Moenke.
"Ach, dočerta!"
Zarachotil kľúč. "Už nesú žranicu," povedal Moenke.
Dvere sa otvorili. Nebol to väzenský kápo s jedlom, ale dozorca. "Kern..."
Ten vstal.
"Poďte so mnou! Máte návštevu."
"Asi prezident republiky," predvídal Leopold.
"Zrejme Klassman. Ten má papiere. Možno mi doniesol nejaké jedlo."
"Maslo!" povedal Leopold zbožne. "Kusisko masla žltého ako slnečnica!"
Moenke sa uškrnul. "Človeče, Leopold, ty si ale lyrik! Teraz myslíš dokonca na slnečnice!"

07.09.2014

Jako všechny jeho knihy se i tato zařadila mezi mé oblíbené.

05.09.2014

Popravdě od této knihy jsem čekala daleko víc. Místy jsem se ztrácela v postavách. Konec mě potěšil.....

28.08.2014

Skvěle napsaný román o životě a osudech emigrantů a lidí vyhoštěných z Německa.

11.02.2014

Nečetl jsem ještě nic, co by tak vystihovalo situaci válečných uprchlíků, jak se to daří právě tomuto románu, jenž bez příkras líčí osudy hned několika lidí vyhnaných ze svých domovů do cizích zemí a měst, kde jsou nuceni pokoutně přežívat mimo společnost, jejíž většina nechce vidět tu obrovskou nespravedlnost na nich spáchanou a odvrací svůj zrak od vší krutosti, která se jí samé zatím netýká, protože se odehrává až kdesi za jejími státními hranicemi. V těchto příbězích je obsaženo mnoho utrpení a smutku, s nimiž se autor vypořádává často pomocí ironie a černého humoru, ale zároveň také neméně lásky, pro níž stojí za to i zemřít, nebo naděje, která snad nikdy nekončí. Je zde rovněž spousta prostých úvah o životě či smyslu lidských počínání a navíc i plno krásných momentů, které dokáží zasáhnout přímo do srdce. 100 %

Remarqua miluju, je to opravdu jeden z mých nejoblíbenějších autorů a téměř jako všechny jeho knihy mne ani tato nezklamala. Trochu mě překvapil (příjemně) v podstatě šťastný konec pro oba mladé milence Ludvíka a Ruth, méně optimistický pak byl pro Steinera.

27.11.2013

Můj již sedmý Remarque, ale opět nezklamal.. Knihu bych zařadila mezi mé 3 nejoblíbenější od něj.

Velmi krásná kniha, těším se, že si ji ještě někdy znovu přečtu.

21.07.2013

´´ Príjmam tvoj papierový život a ty teraz musíš prijať moju smrť. Keď nedokážu pomáhať živí, musia nám pomocť mŕtvi. ´´

Miluj blížneho svojho kniha, ktorá ma doslova nadchla. Myslel som si, že nič nepreváži knihy Na západe nič nové alebo Iskra života od majstra svojho remesla. Toľko kníh z prostredia vojnovej a povojnovej Európy a stála nachádzam nové a nové variácie nové a nové metaforické vyobrazenia hroz, bolesti, smútku, útrap ... každodenného života ľudí, ktorí žili v tomto období. Jedná sa o veci, ktoré sa nám dnešným obyvateľom EU zdajú neskutočné a svoju realitu im uznávame len keď ich nachádzame na stranách kníh či dokumentov v TV. Pri čítaní knihy, ktorej dej neskutočne letí a máte pocit akoby sa vám dej premietal pred očami, doslova cítite emócie a pocity hlavných i vedľajších hrdinov. Opis ich vnútorných pochodov, prežívaných situácii, lásky, nenávisti, beznádeje toto všetko a ešte oveľa oveľa viac som dostal vďaka čítaniu tejto knihy. Nádherná kniha.

Kniha mně naprosto strhla svým dějem.Osudy uprchlíku,jejich příběhy plné bolestí a emocí.Dala bych víc jak 5 hvězdiček.

08.06.2013

Pět hvězd je pro tuhle knížku málo! Zasloužila by jich klidně i deset. Když jsem četla anotaci, že je to příběh emigrantů, kteří byli nuceni ještě před druhou světovou válkou opustit z nejrůznějších důvodů Německo a potloukali se ze země do země půlkou Evropy, říkala jsem si, jestli mě to bude bavit. A Remarque mě z této mojí hloupé myšlenky vyvedl už při první kapitole. Jeho postavy byly neuvěřitelně lidské (ať už šlo o to, že se jejich lidskost projevovala v tom, že byli ochotni pomoct druhým, byť sami neměli skoro nic, nebo na druhou stranu spočívala právě v typicky lidských a často i negativních vlastnostech jako je podvod, trestání naivity, udělování životních lekcí atp.). Skoro každá postava, která se příběhem třebas jen mihla a její životní příběh se vešel na dvě strany a pro hlavní hrdiny to byl třebas jen náhodný známý, byla přesto neuvěřitelně silně popsaná a zanechala ve čtenáři dojem. Poselství této knihy není jedno, dá se jich vyčíst hned několik, síla přátelství (tu pro mě představuje hlavně Steiner), to, že ti, co nemají skoro nic, neváhají pomoci jiným v nouzi, aniž by za to něco čekali nazpět a je to vlastně pro ně něco absolutně přirozené (většina postav, co Kernovi a Ruth nějakým byť nepatrným způsobem pomohla), nespravedlnost a nesmyslnost lidského počínání (to, proč postavy musely emigrovat, neustálé bizarní peripetie při přechodech hranic, nesmyslnost předpisů, které postrádaly logiku a přesto řídily život mnoha osob ve vyhnanství). Mojí nejoblíbenější postavou byl Steiner, jeho přístup k životu byl místy obdivuhodný, a byť mu život uštědřil nejednu ránu, nebál se to životu a lidem v něm oplatit. U některých scén s ním jsem se musela smát, naopak na řadě míst v knize a nejen těch, co se Steinera týkaly nešlo neuronit slzu. Jeho hraní karet s celníky bylo kouzelné…

„Steinerovi chodil velmi dobrý list. Rakouská celnice hrála proti němu se zoufalou statečností. Bojovali, avšak hráli fair. V jednu hodinu v noci už si říkali křestními jmény. Ve tři si tykali. Ve čtyři byli zcela familiární, označení „prase“, „dobytku“ a „sračko“ se nepovažovaly za urážku, nýbrž za spontánní výraz údivu, obdivu a sympatie. V pět hodin vešel celník, konající službu. „Děti, je nejvyšší čas, abyste dovedli Josefa přes hranice.“ Rozhostilo se všeobecné mlčení. Oči všech se zahleděly na peníze, které ležely před Steinerem...“

Kniha je plná krásných a prostých a přitom zároveň i složitých myšlenek o životě. Zaujala mě např. scéna, kdy se sedlák ve Švýcarsku podivoval nad nesmyslností důvodu, proč musel Kern opustit rodnou zemi a proč je, byť nic neprovedl, pronásledován jako zločinec, jeho hláška, že člověk se selským rozumem to nepochopí, mi přišla víc než trefná. Dojala mě např. scéna, kdy Ruth trávila čas u nemocné ženy jiného emigranta, jež byla vážně nemocná a stejně tak i Steinerův vztah k vlastní ženě, kterou musel nechat v Německu a řada dalších. Ale těch drobných příběhů jež vyčarují zničehonic úsměv, dojmou (někdy až k slzám) nebo donutí zamyslet je v knížce tolik, že snad není ani kapitola, u které bych mohla říct, že byla slabá, pro mě osobně byla celá knížka na plný počet a Remarque „pan vypravěč“…

08.06.2013

"...člověk má žít tak, jako kdyby se už neměl nikdy vrátit domů."
Krátka veta, ktorá presne vystihuje život emigrantov pred druhou svetovou vojnou. Je to smutný príbeh o putovaní ľudí, ktorí chcú žiť, milovať a niekam patriť a predsa im to nie je umožnené. Papier na "legálny" život nemajú šancu získať a tak im neostáva nič iné, len ísť odnikiaľ nikam, so strachom o budúcnosť a s malou nádejou na zázrak, v ktorý aj tak nikto z nich neverí.

Aj napriek týmto nepriaznivým podmienkam sa zrodí láska medzi Ruth a Ludvíkom, ktorá im dáva chuť žiť a ktorá je zároveň aj zmyslom ich bytia v zemi nikoho. Remarqueovi sa podarilo veľmi pekne vykresliť vzťah týchto dvoch mladých ľudí a ich láska je vlastne svetlom a nádejou v dobe plnej melanchólie a neistoty.
"Ruth se o něho opřela. Na tváři ucítil její vlasy. "Ruth", řekl, "vím, že to není nic jiného, než troška sounáležitosti v té spoustě útěku a prázdnoty, ale pro nás je to určitě víc, než mnohé, co má velké jména"..."

Ďalším faktom, ktorý mi kniha ukázala je ten, že v akejkoľvek dobe, v akejkoľvek situácii sa nájdu ľudia, ktorí sú ochotný pomáhať aj za cenu riskovania vlastných životov. A samozrejme nesmie chýbať ani protiklad dobra, čím sú v tomto prípade ľudia, ktorí robia všetko len vo vlastný prospech a nikdy nebudú nezištne pomáhať druhým.
Nejde nespomenúť postavu Steinera, ktorý je symbolom dobroty a vďaka ktorému bol život niektorých ľudí lepší.

Miluj blížneho svojho je pre mňa knihou o dobre a zle, o zúfalstve a nádeji, o láske a nenávisti a hlavne o zmysle života. A preto si dovolím na záver použiť Remarqueove slová: "Připijme na všechno, co je na světě krásné - to je nezničitelné!"

05.05.2013

Krásně napsaná kniha!