Přidat komentář
Toz z Demlem je to tezke, neco je vynikajici (pozdrav Tasova, Hrad smrti) neco mene a neco je uplne, nechci psat blbe, protoze i tak to ma jiste sve literarni kvality, ale blbe. Pro me zrovna Miriama byla nesnesitelne uknourana, pateticka a vubec me to nebavilo cist, jeste, ze to neni prilis dlouhe. Uvidime co dal.
Ono je těžké označovat to vyloženě za milostnou poezii. Na mě působí Demlova práce jako Legenda o sv. Kateřině se svojí notorickou erotickou mystikou. Zvlášť komplikovaná je situace, když se do té nábožně milované (platonicky!) bytosti promítá obraz Demlovy zemřelé sestry. Deml jako sv. Kateřina na druhou.
Kněz a píše milostnou poezii? To v těch časech bylo pro církev něco značně neobvyklého.
Autorovy další knížky
| 1934 |  Zapomenuté světlo |
| 2000 |  Moji přátelé |
| 1912 | Hrad smrti |
| 1914 | Tanec smrti |
| 1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
Tak píšu komentář ještě jednou; přečetl jsem o pár let později, jak vidno o pět a musím svůj názor poněkud poupravit. Už jsem pochopil lehce Demlův, leckdy přepjatý styl, jež je ne nepodobný mystickým autorům, a mám taký dojem, že Deml mnohdy tuto mystiku poměrně využívá. Celá Miriam je vlastně taková tryzna za jeho sestru, až bych řekl, že skorem v průběhu roku, jako oslavy narození a smrti páně; jako oslavy bytí a smrti sestry Demlovi.