Mise Afghánistán
Tomáš Šebek
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/263911/bmid_mise-afghanistan-263911.jpg
4
530
530
Pět měsíců s Lékaři bez hranic: „Desetiletý Rahmudin přišel s proraženou lebkou. Nevěřil jsem, že se kdy probudí z kómatu. A po operaci ten malej syčák chodí!“ Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela „běžné“ úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Šebkovo vyprávění je osobité a mnohdy humorné. Je to nepatetické svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už několik desetiletí sužují teror a válečné konflikty. Koupí této knihy podpoříte organizaci Lékaři bez hranic.... celý text
Přidat komentář
Něco od Tomáše Šebka jsem si chtěla přečíst už dlouho, a taky jsem dost dlouho čekala, než si v knihovně přečte jeho zápisky pět lidí přede mnou. Tahle kniha u nás frčí.
A nedivím se. Málokdy se vidí taková otevřenost a autenticita. Nejvíc je autor přísný sám k sobě, nešetří se. Vypráví hovorovou řečí, co mu zrovna probíhá hlavou. Ale všechno v rámci korektnosti organizace MSF. K té je urputně loajální.
A to se vlastně taky nedivím, protože sám na vlastní kůži zkusil, jak ohromnou pomoc tihle lidé přináší do zemí jako je Súdán, Afghánistán, Jemen...
Tak v půlce vyprávění jsem si říkala (při opakování nekončící řady zastřelených břich, hlav, nohou, hrudníků), že už mi nakouknutí do života Lékařů bez hranic v Afghánistánu stačí. Je to trochu pořád totéž. I když se autor snaží co to dá neztrácet humor a vykřesat z pobytu nějaké informace o místním normálním životě.
Nedovedu si představit tu nekonečnou únavu a nekonečnou marnost, kdy neustále látám lidi dohromady a posílám je domů, aby mi druhým koncem chodili v řadě další mnohdy příšerně zranění pacienti. Ne přírodní katastrofou, ale sami sebou navzájem, včetně žen a malých dětí.
"Prostě nemůžu, Když jdu, je to, jako kdybych plaval. Točí se mi hlava. Když zavírám břicho, je mi fyzicky blbě. Pořád to samý. Nejím a nespím. Nikdy není nic hotový, a je toho pořád víc."
Autor vypráví, jak místní vzpomínají, že v sedmdesátých letech tady chodily holky v minisukních do kina. Teď je to rozbořená země plná kalachů, výbušnin, těch od T, o kterých se nesmí mluvit a chodících černých bubáků v burkách.
Tenhle statečný lékař samozřejmě uvažuje nad tím, jaký má práce jeho osobně i kolegů smysl. Odpovídá si s optimismem: "Já si myslím, že limitní počet ostrůvků svobody, partnerství a spolupráce ne nepodobných tomu, který tady vytvořili Lékaři bez hranic, je přesně to, co snad časem zapálí proces národní obrody v Afghánistánu."
No, uvidíme...
Obdiv, respekt!
Dík vám všem Lékařům bez hranic a vám, Tomáši, navíc i za to, jak nám vaši nelehkou práci dovedete přiblížit :-)
I coby člověk lékařským prostředím nepolíbený můžu říct, že se mi kniha líbila. Je psaná tak poutavě, že jsem se nemohla ani odtrhnout. Pokud se jenom trochu zajímáte o práci lékařů bez hranic pak směle do toho!
Šebka prostě žeru, jeho knihy se čtou sami. Úplně vás to láká se k lékařům přidat.
Nejdříve mi trochu vadil styl psaní, ale myslím, že vychází přímo z jádra osobnosti pana autora-lékaře a tudíž jiný být ani nemůže. V místech kde knížka vznikala, prostor pro poetické kudrlinky ani vele-důvtipná synonyma prostě není... Autor má můj hluboký respekt - jako lékař, člověk (a nakonec snad i spisovatel :-D)).
Rozhodně doporučuji. Není to lehké čtení, i když lehce psané to je. Pana Šebka obdivuji, pro lidi, kteří nejsou z lékařského prostředí, může být kniha psána trochu.. No věcně. Občas to zaráží, ale pokud v takovém světě někdo žije, tak těžko soudit. Bych si nedovolila. Ještě jednou - OBDIVUJI, rozhodně to není pro každého. Jak ten život, tak kniha.
Od knihy jsem asi čekala víc, ale i tak byla fajn. Pro pana Šebka není žádné téma tabu a mnohdy jsme se i zasmála. Pro čtenáře který není z lékařské prostředí bude knížka obtížná. Nakonec jsem knížku dočetla, ale nijak moc extra mě zaujala. I tak se klaním před p. Šebkem za to co dokázala a že je tak odvážný se sbalit a jet na misi.
Obdiv p Šebkovi za jeho práci a úsilí. Na mě byla kniha trochu silné kafe, přece jen operace válečných zranění nejsou čtivo pro každého. Takže některé pasáže jsem nebyla schopná číst. Nicméně doporučuji a dávám palec nahoru.
Tomáš Šebek je jedním slovem - Superhrdina. Řekne věci tak jaké opravdu jsou a to tahle doba potřebuje. Velký palec nahoru za super knihu!
Tohle je fakt síla. Ze začátku jsem si musel zvyknout na autorův břitký styl vyprávění a jakmile se to stalo docela mě dokázal vtáhnout do toho co prožívá. Přiznám se, že spoustě z toho o čem mluví jsem nerozuměl a ani si to neuměl představit(mnoho odborných pojmů). Nicméně je z toho vidět, že on přesně ví o čem mluví a je to doktor expert a maximální odborník a má můj obdiv.
Maximální obdiv mám pro jeho pokoru a nasazení s jakým na mise nastupuje nejen on, ale i ostatní kolegové z branže. A jeho skvělé svědectví o tom, že všude jsou zase a jen obyčejní lidé, kteří jsou nám víc než si myslíme podobní si zaslouží 100 hvězdiček.
Surový popis dvou misi v Afghánistánu, který člověka rychle vtáhne, ten pak hltá jednu kapitolu za druhou. Klobouk dolů před všemi lékaři bez hranic. Palec nahoru a jen tak dál.
Výživné a sympaticky neotesané čtení, pro mne jeden z prvních zdrojů pro seznámení s Afghánistánem - byť se čtenář seznamuje hlavně s obětavostí lidí kolem Lékařů bez hranic, čte o úrazech, zraněních, operacích a zbytečném umírání, o nichž toho moc neví a snad ani vědět nechce - a o čase, který pádí jako zběsilý... A byť bych Tomáše Šebka přetáhla za každé plevelné použití koncovky "ovo", přecházení do příběhů jakoby z hlediska pacientů je působivé - a úvaha o Češích jako čekatelích inspirativní.
Skvělý pohled za hranice našich všedních dnů, leckdy i naší zhýčkanosti, jednoznačně doporučuji přečíst. A smekám před MUDr. Šebkem!
Dost drsná četba. Orgány na kaši, hektolitry prolité krve, postřelené či znásilněné děti.. toho všeho je tu nadbytek... Každopádně Tomáš Šebek je opravdu neskutečný machr, a přesto zůstává velmi skromný.
Potěší informace o tom, jak si Lékaři bez hranic váži českých pracovníků, kteří jsou pro ne synonymem spolehlivosti a expertizy.
Mrazivá je potom závěrečná informace o srovnání Kunduzské nemocnice se zemí při cíleném americkém leteckém útoku.
Tak já si naopak myslím, že audiokniha je skvělá. I když jsem Tomáše viděla a slyšela jen jednou přesně mi to na něj sedí, jako by to namluvil sám. Moc se mi to líbilo. Četla jsem Mise Haiti v papírové podobě, ale měla jsem větší požitek z této knihy v audioverzi, více na mě doléhaly emoce.
Za mě pecka. Ráda si přečtu cokoliv o práci lékařů, tím spíš o práci v extrémních podmínkách. Tomáš se toho nebojí a líčí vše včetně detailů. Místy použitá lékařské terminologie dodá dílu jenom grády. Nevadí mi ani občas sprostější slova, jelikož se člověk lépe vžije do situace autora.
Poprvé, co knihy i poslouchám, mi nesedla audioverze. Mnohem radši bych bývala knihu četla. Ta podoba rychle psaných krátkých zápisků, navíc hodně osobitě psaných, by mi byla bližší na papíře. Díky poslechu působil Tomáš Šebek jako namachrovanej drsnej týpek, co je za každou cenu nad věcí a všechno ví nejlíp (i když opakovaně říká, že to tak není). Moc se mi nedařilo od tohoto pocitu z audioknihy oprostit. Každopádně podstata knihy je úžasná, pro obyčejného smrtelníka ze střední Evropy až neuvěřitelná. Prostě klobouk dolů. Před všemi z Lékařů bez hranic, před lékaři z Kundúzu i obyčejnými lidmi, kteří žijí v podmínkách, které si my neumíme představit. Jsme zhýčkaní a tak nějak si žijeme v té naší bublině se snahou nevidět, že poměrně nedaleko od nás žijí lidé úplně jinak. Lidé, kterým by přišlo neuvěřitelné, co všechno máme potřebu řešit. A nám většinou vůbec nedochází, že ty blbosti řešíme právě proto, že nemusíme řešit skutečné problémy. Navzdory Zemanovi, Babišovi, příšerným dálnicím i nechutnému konzumu všude kolem, se máme skvěle. Zase jsem si to díky téhle knížce připomněla.
A ten úplný závěr knihy popisující situaci pár měsíců poté, co Tomáš Šebek odjel?! Tak to byl snad nejsilnější moment, kdy jsem musela přerušit běh a polykat slzy. A ta obrovská emoce pak ve mně doznívala po zbytek dne.
O existenci organizace Lékaři bez hranic ví asi každý z nás. Setkáváme se s informacemi o tom kde organizace působí, o mrtvých lékařích při útocích na nemocnice, o tom že jsou podezíráni z nekalé činnosti či špionáže. Vždy jde ale zpravidla o informace zvenčí. Informace novinářů, politiků, případně oficiální informace tiskové. Kniha, jejímž autorem je lékař, který v této organizaci působí nabízí pohled jiný. Deníkové zápisky, neučesané stylisticky, jazykově ani obsahově. Naprosto syrové, nevyhýbající se ani expresivním výrazům, prostě takové jaké přináší každodenní život. Ukazují činnost organizace a lékařů, vztah k nim. Popisuje zdravotnictví v podmínkách, jaké si jen stěží dovede středoevropan představit - alespoň tedy já. V zápiscích jsou okamžiky úsměvnější i dramatičtější, momenty boje o život, momenty relaxace i střípky pohledů na tamní kulturu. Silná, otevřená, poutavá....možná by se dalo najít víc výrazů, ale ať si je hledá každý čtenář sám. Ta knížka za přečtení určitě stojí.
Štítky knihy
Afghánistán deníky lékařské prostředí dobrovolníci, dobrovolná služba Lékaři bez hranic
Autorovy další knížky
| 2015 |  Mise Afghánistán |
| 2017 | Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic |
| 2019 | Nebe nad Jemenem |
| 2013 | Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic |
| 2024 | Objektivní nález: Moje nejtěžší mise |
Také jsem si chtěla přečít něco od Tomáše Šebka. Nesmírně práci těchto lidí obdivuji. Jsou to pro mě hrdinové. Bohužel jsou jen kapičkou ve všech vodách světa. Každý zachráněný život je zrnkem písku všech pouští světa.
Kniha je skutečně napsaná tak, jak se normálně povídá. Čte se sama. Pár fotek zařazených do knihy to jen podtrhává. Popisuje stav a děj, jaký prostě je. Trošku jsem i pochopila, jak Lékaři bez hranic fungují. Říkám si, že tihle doktoři jsou univerzální doktoři, umí všechno. Opravit končetiny, vnitřní orgány, mozek, krvácení, porod.... Wou, prostě experti. A to vše ve volném čase.
Škoda, že i kdyby jich byly tisíce, je to pořád málo. A navíc je to marnost nad marnost. Sisyfovská práce.
Vždycky jsem chtěla na nějakou takovou misi vyjet. Jenže neumím nic, co by se někomu hodilo :-) A nemám na to "koule". Vymlouvám se na rodinu, která mě potřebuje. Vymlouvám se na práci, z které mě nepustí. Proto všechny tyto lidi včetně Tomáš obdivuji a smekám před nimi. Je dobře, že o svých cestách píší.
A teď zkusím Africkou zimu