Mít svoje vlastní zvířátko
Zuzana Nováková (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/290889/mid_mit-svoje-vlastni-zviratko-ztY-290889.jpg
5
40
40
Je to příběh holčičky Lucinky, která chodí do třetí třídy, má mladší sestru Barborku, tatínek pracuje jako kunshistorik a maminka je výtvarnice přes keramiku. Jmenují se Procházkovi a bydlí v malém domě na kraji velkého města i se starou babičkou. Lucka je stydlivá, ale díky svému převelikému přání mít nějakého chlupatého kamaráda dokáže svou stydlivost překonat. Prožijeme s ní celý školní rok, její příběh začíná i končí prázdninami, přehoupneme se přes podzim, zimu, vánoce až k jaru a létu. Lucinka se za tu dobu potká shodou náhod a okolností s několika zvířátky a i díky laskavosti rodičů a dostatku místa si některé z nich dokonce může ponechat.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) A já půjdu proti proudu. Knihu jsem teď četla dcerám (necelých 8 let a 4,5 roku), které jsem s ohledem na věk hlavních postav (sester, kterým je 9 a 6 let) brala jako jasnou cílovou skupinu. Příběh jako takový super, holčičky chtějí zvířátka, rodiče se nejdřív brání, ale postupně se jim doma přeci jen nasbírá slušný zvěřinec. K tomu nějaké ty příběhy z běžného života, ilustrace od Zmatlíkové, četlo se to krásně. Jenže pak člověk narazí na totálně hluchá místa, případně místa, která podle mě v knížce pro děti nemají vůbec co dělat, nebo je tam přinejmenším nečekám a nechápu, proč je tam autorka cpala. Poprvé ve mně hrklo, když Lucie vypráví Barborce, kdo a proč straší v okolí mlýna. Jako vážně? Detailní popis jak jeden nešťastník zastřelil omylem svou milou, a pak ze žalu sám sebe, a proto bloudí kolem s prostřelenou hlavou, do které je mu vidět?! Nebo oběšený, které pronásleduje pěší kolem a doslova jim dýchá za krk? Starší dcera měla při čtení oči jako tenisáky a sama konstatovala, že mladší už zaplať pánbůh spí. Nebo celá kapitola o tom, kdo komu koupí jaký dárek k Vánocům a za kolik peněz? U téhle kapitoly jsem se sakra zapotila, abych se z ní nějak vymotala, protože ano, moje děti pořád věří na Ježíška. Pasáže obhajující smysl ženského aktu, zmínky o tom, že se maminka bojí babičky, anebo pasáž z nemocnice o kamarádce, které "utekl tatínek a ona ho nemá ani trochu ráda", a které maminka za celé týdny nedonesla ani neposlala žádný balíček, ani se za ní nebyla ani jednou podívat, protože toho má moc, to všechno byly místa, kde jsem si říkala, proč by si nad nimi měla dcera proboha lámat hlavu v dětské knížce - v reálném světě tohle všechno osobně nebo zprostředkovaně zná, ale v knížce pro mladší školní věk, kterou čteme tak nějak "pro pohodu", to opravdu nečekám. Korunu tomu nasadila věta maminky, že "každé zvířátko někdy CHCÍPNE". To slovo dcera taky samozřejmě zná, ale to ostatně i slovo vole, a nečekám, že na něj narazím v dětské knížce. Celkově mám z knihy strašně rozporuplný dojem. Příběh jako takový je hezký, ale četla jsem celou dobu ve střehu, často věty či slova upravovala, a nad hodně částmi kroutila hlavou. Číst znovu asi hned tak nebudeme, jestli vůbec.
Milý příběh nejen o zvířátkách a lásce k nim, se dětem i mně moc líbil. Knihu můžou číst i děti jako první čtení, má větší písmenka. Je to moc pěkné čtení a i poučné, ukazuje dětem, že mít odvahu se může leckdy i vyplatit :-)
(Pozor, možná trochu spoiler?)
I pro mne je tato kniha srdeční záležitostí. Doteď si pamatuju, jak jsem se ztotožňovala s holčičkou z knihy, co byla stydlivá a pro kterou bylo děsně obrovskou výzvou oslovit paní prodavačku v obchodě. :-D Měla jsem to stejně a trochu mám i doteď.
No a ilustrace paní Zmatlíkové? Ty byly samozřejmě skvostné, naprostá fantazie! :-)
Krásná knížka. Srdcovka naší dcery Barborky. Když jí dostala, byla v sedmém nebi, že je o rodině, která se jmenuje stejně jako my. Dneska už z knížky čteme vnučkám a mají ji také moc rády.
A na ta zvířátka také došlo. Máme doma malý zvěřinec.
Taky jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Nádherné ilustrace a děj je pro děti zajímavý a přesto ze života.
Kniha popisuje velice poutavý příběh a je moc zábavná. Budu se nejspíš opakovat, ale ilustrace H. Zmatlíkové jsou naprosto fantastické . Většinou se je snažím obkreslovat do památníků. Knihu o všemožných zvířátkách a jejich vztahu k dětem hezky doplňují .
Moje nejoblíbenější knížka z dětství. Ráda jsem se k ní vracela. Krásné ilustrace a příběh.
Další knížka, kterou jsem v dětství hltala jako divá :-) Strašně jsem těm dětem záviděla, že mají psa, kočku a další zvířata a taky jsem je moc chtěla.
Moc pěkná knížka pro děti, měla jsem ji ráda.
Je prima, že jsou v ní i poučné momenty, ať už ohledně zvířátek nebo chvíle, kdy Lucka daruje balíček Helence. Je moc hezká a kresby Heleny Zmatlíkové to nádherně doplňují.
Skvělá kniha. Zvláště pro první samostatné čtení a děti, které si víc než na pohádky o čertech a princeznách potrpí na vyprávění o jiných dětech a zvířátkách. Fakt je, že kdyby nebylo půvabných ilustrací paní Zmatlíkové, byla by mne minula na hony a nikoho by nejspíš nenapadlo mě s ní obdarovat a tak bych teď četla dceři tak maximálně Děti z Bullerbynu, což by byla obrovská škoda
Autorovy další knížky
| 1982 |  Silvie |
| 1987 |  Hořící kámen |
| 2018 | Přítel Stesk |
| 1989 | Mít svoje vlastní zvířátko |
| 1984 | Koza paní Ježibaby a jiné pohádkové příběhy |
Miluju tu knížku. Četla jsem ji několikrát v dětství i jako dospělá a vždycky mě dokázala pohladit po duši.
Lucie i Barborka jsou milé holčičky, trochu plaché a introvertní, jako jsem byla já, mají rády knížky a zvířátka. Moc se mi líbí jejich rodina, kde všichni drží pohromadě, mají se rádi a pěkně se chovají i k babičce, která žije s nimi. Líbí se mi struktura knížky, jak nenásilně a plynule provází holky celým školním rokem jako šňůrka, na kterou navlékáme jednotlivé příhody jako korálky. Je tu získání prvního zvířátka (a pak dalších), pobyt na chalupě, napínavá kapitola o strašidle u mlýna a jak to s ním dopadlo, Vánoce, maminčina výstava, Barborčin zápis, Luciina nemoc, narozeninové překvapení, napínavé pátrání po malé holčičce, rozloučení. Některé kapitoly jsou veselé, jiné napínavé, další dojemné. Prostě vyprávění ze života, proložené hezkými básničkami. Jelikož není uveden autor, domnívám se, že je napsala sama paní spisovatelka. Některé jsou vyloženě povedené, třeba ta o šnekovi, jiné se čtou trochu hůř, ale celkově hezky dokreslují atmosféru příběhu i povahy obou sester, které mají rády poezii.
Nedávno jsem knížku podstrčila osmiletému synovi a celou ji přečetl, a to přesto, že má velký formát a oproti jeho běžné četbě (Fotbaláci, Kluk v kopačkách, knížky D. Walliamse) mnohem hutnější text. Některé kapitoly jsme četli spolu nahlas, jiné si četl sám potichu. A i když je to kluk, příběh dvou holčiček se mu líbil. (Já mu dávám přečíst málo knížek z mého dětství, jen takové, o kterých si myslím, že jsou to "tutovky" - a většinou se u něj setkají s dobrou odezvou.)
Proto mě moc mrzí komentář uživatelky Barbaanek a ráda bych knížku trochu obhájila.
Předně ta kapitola o strašidlech z okolí mlýna. V řadě knížek pro děti jsem se setkala s o mnoho děsivějšími příhodami, strašidla tam dělají i jiné věci, než že se v jasné zimní noci přidají ke člověku a neslyšně ho doprovázejí. Jednak pověst opodstatnění v knize má, a to dokonce dvakrát (návrat děvčat ze mlýna, kde byly krmit křečky, a úkol v Luciině soutěži), jednak nás to pošťouchlo ke Karlu Čapkovi jeho Šlépěji. Pasáž o aktech nás zase vedla k internetu a k ukázce pár známých děl.
Co se týká dárků k Vánocům, autorka nemůže vědět, do kolika let děti věří na Ježíška. Moje děti taky věří a vyřešila jsem to rozumně. Nikde tam není přímo řečeno, že Ježíšek neexistuje. Takže jsme si pověděli, že tak jako si dávají dárečky děti ve škole, chystají si překvapení pod stromeček i doma. A že je divné řešit komu, co a kolik? Bože, moje mamka mockrát vzpomínala, jak jsme s kamarádkou počítaly dárky, která bude mít víc, a proto balila i ponožky každou zvlášť, aby to dalo stejný počet jako u mé "nejky". Stejně tak jsme se snažily koupit rodičům co nejhezčí dárky i my. A to bylo zhruba v době vydání této knížky.
Jinou dobou bych vysvětlila i další pasáž, nad kterou se paní pozastavila. Tehdy nebylo nic tak divného, že rodiče za svými dětmi do nemocnice nesměli. To až mnohem později přišla ta skvělá věc, že s menšími mohou v nemocnici být a za velkými chodit na málem neomezené návštěvy. A že se tam maminka nedostala, protože bydlela daleko, byla samoživitelka a měla ještě jedno mladší dítě? Určitě by nebyla první ani poslední. Asi jsme byli dřív méně ufňukaní a odolnější, že jsme to skousli. Že nemám ráda svého tátu, který od nás odešel a nejevil o mě zájem, jsem říkla taky - a určitě plno dětí s podobnou zkušeností. (Uznávám, že v dětské knížce by to nemělo zaznít takhle naplno, na druhou stranu dětem, jako jsem byla já, to bude blízké.)
"Chcípnutí" jsem při četbě synovi nahradila jiným slovem, tak jako vypouštím soudružky nebo pionýry, nicméně mně samotné to v dětství nijak nepřišlo. Možná proto, že jsme měli doma králíky a slepice a s tím, že také umírali, jsem se setkávala a nepotřebovala jsem slovíčkařit.
Já knížku doporučuji na sto procent a syn tak na osmdesát (deset dolů za to, že šlo o holky, deset za pár kapitol, které neměly takový spád). Jestli se ke knížce dostanete, určitě jí dejte šanci!