• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 58 knih

Nové komentáře u knih Zuzana Renčová

Mít svoje vlastní zvířátko

„Miluju tu knížku. Četla jsem ji několikrát v dětství i jako dospělá a vždycky mě dokázala pohladit po duši. Lucie i Barborka jsou milé holčičky, trochu plaché a introvertní, jako jsem byla já, mají rády knížky a zvířátka. Moc se mi líbí jejich rodina, kde všichni drží pohromadě, mají se rádi a pěkně se chovají i k babičce, která žije s nimi. Líbí se mi struktura knížky, jak nenásilně a plynule provází holky celým školním rokem jako šňůrka, na kterou navlékáme jednotlivé příhody jako korálky. Je tu získání prvního zvířátka (a pak dalších), pobyt na chalupě, napínavá kapitola o strašidle u mlýna a jak to s ním dopadlo, Vánoce, maminčina výstava, Barborčin zápis, Luciina nemoc, narozeninové překvapení, napínavé pátrání po malé holčičce, rozloučení. Některé kapitoly jsou veselé, jiné napínavé, další dojemné. Prostě vyprávění ze života, proložené hezkými básničkami. Jelikož není uveden autor, domnívám se, že je napsala sama paní spisovatelka. Některé jsou vyloženě povedené, třeba ta o šnekovi, jiné se čtou trochu hůř, ale celkově hezky dokreslují atmosféru příběhu i povahy obou sester, které mají rády poezii. Nedávno jsem knížku podstrčila osmiletému synovi a celou ji přečetl, a to přesto, že má velký formát a oproti jeho běžné četbě (Fotbaláci, Kluk v kopačkách, knížky D. Walliamse) mnohem hutnější text. Některé kapitoly jsme četli spolu nahlas, jiné si četl sám potichu. A i když je to kluk, příběh dvou holčiček se mu líbil. (Já mu dávám přečíst málo knížek z mého dětství, jen takové, o kterých si myslím, že jsou to "tutovky" - a většinou se u něj setkají s dobrou odezvou.) Proto mě moc mrzí komentář uživatelky Barbaanek a ráda bych knížku trochu obhájila. Předně ta kapitola o strašidlech z okolí mlýna. V řadě knížek pro děti jsem se setkala s o mnoho děsivějšími příhodami, strašidla tam dělají i jiné věci, než že se v jasné zimní noci přidají ke člověku a neslyšně ho doprovázejí. Jednak pověst opodstatnění v knize má, a to dokonce dvakrát (návrat děvčat ze mlýna, kde byly krmit křečky, a úkol v Luciině soutěži), jednak nás to pošťouchlo ke Karlu Čapkovi jeho Šlépěji. Pasáž o aktech nás zase vedla k internetu a k ukázce pár známých děl. Co se týká dárků k Vánocům, autorka nemůže vědět, do kolika let děti věří na Ježíška. Moje děti taky věří a vyřešila jsem to rozumně. Nikde tam není přímo řečeno, že Ježíšek neexistuje. Takže jsme si pověděli, že tak jako si dávají dárečky děti ve škole, chystají si překvapení pod stromeček i doma. A že je divné řešit komu, co a kolik? Bože, moje mamka mockrát vzpomínala, jak jsme s kamarádkou počítaly dárky, která bude mít víc, a proto balila i ponožky každou zvlášť, aby to dalo stejný počet jako u mé "nejky". Stejně tak jsme se snažily koupit rodičům co nejhezčí dárky i my. A to bylo zhruba v době vydání této knížky. Jinou dobou bych vysvětlila i další pasáž, nad kterou se paní pozastavila. Tehdy nebylo nic tak divného, že rodiče za svými dětmi do nemocnice nesměli. To až mnohem později přišla ta skvělá věc, že s menšími mohou v nemocnici být a za velkými chodit na málem neomezené návštěvy. A že se tam maminka nedostala, protože bydlela daleko, byla samoživitelka a měla ještě jedno mladší dítě? Určitě by nebyla první ani poslední. Asi jsme byli dřív méně ufňukaní a odolnější, že jsme to skousli. Že nemám ráda svého tátu, který od nás odešel a nejevil o mě zájem, jsem říkla taky - a určitě plno dětí s podobnou zkušeností. (Uznávám, že v dětské knížce by to nemělo zaznít takhle naplno, na druhou stranu dětem, jako jsem byla já, to bude blízké.) "Chcípnutí" jsem při četbě synovi nahradila jiným slovem, tak jako vypouštím soudružky nebo pionýry, nicméně mně samotné to v dětství nijak nepřišlo. Možná proto, že jsme měli doma králíky a slepice a s tím, že také umírali, jsem se setkávala a nepotřebovala jsem slovíčkařit. Já knížku doporučuji na sto procent a syn tak na osmdesát (deset dolů za to, že šlo o holky, deset za pár kapitol, které neměly takový spád). Jestli se ke knížce dostanete, určitě jí dejte šanci!“... celý text
— Aknel26

---

Koza paní Ježibaby a jiné pohádkové příběhy

„Koze paní ježibaby jsme se s kluky moc nasmáli, skřítek Perkýtek a kocour Blažej Borůvka a strašidlo Petružalka nás okouzlili tak, že jsem sehnala i Dvanáct usmívajících se ježibab. A šli jsme na dětská představení, tehdy pohádky Aloise Mikulky "frčely" a v divadlech bylo jako v úlech. Je veliká škoda, že tyhle knihy nějak zapadly. A já je marně hledala pro vnučky, zmizely pravděpodobně v černé díře " Půjčeno". A zmizela i malá dětská divadélka, kam jsme v neděli chodili. Zase jedna z věcí, co život vzal....“... celý text
— uxor

---

Přítel Stesk

„Něco tak krásného a přitom srdcervoucího. Malá Viktorka přijde o tatínka. Díky vykonstruovaném procesu je uvězněn jako nepřítel státu na dlouhých dvacet pět let. Se svým žalem jí pomáhá vysněná a nikdy nenarozená sestra Andělka, které do nebe píše dopisy. Jsou plné žalu a trápení, ale psané tak nádherným jazykem, že hladí duši a dotýkají se nitra. Viktorce život neulehčuje ani její maminka Helena, která se k ní chová velice přísně, chladně a dává jí najevo, že je na obtíž. Kniha plná smutku a utrpení, která si mě ale naprosto získala. Hned po dočtení jsem začala znovu od začátku, protože jsem nedokázala Viktorku opustit.“... celý text
— Vrbická1999

---

---

Džbánek pohádek

„Byl jednou jeden pán a ten měl doma sovu, a ta sova měla kukadla, jako by mu z oka vypadla. A co udělala ta sova? Kuk na toho pána. A co udělal ten pán? Kuk na tu sovu. A jak to bylo dál? Tak já to povím znovu: Byl jednou jeden pán a ten měl doma sovu... Prostě další oblíbená knížka:)“... celý text
— Blanc2301

---

Kůzlátka a hloupý vlk

„Tuhle knížku jsem strašně ráda a opakovaně četla svým dětem. Mám ji pořád doma i když už je trochu ošmataná:)“
— Blanc2301