Aknel26 komentáře u knih

Miluju tu knížku. Četla jsem ji několikrát v dětství i jako dospělá a vždycky mě dokázala pohladit po duši.
Lucie i Barborka jsou milé holčičky, trochu plaché a introvertní, jako jsem byla já, mají rády knížky a zvířátka. Moc se mi líbí jejich rodina, kde všichni drží pohromadě, mají se rádi a pěkně se chovají i k babičce, která žije s nimi. Líbí se mi struktura knížky, jak nenásilně a plynule provází holky celým školním rokem jako šňůrka, na kterou navlékáme jednotlivé příhody jako korálky. Je tu získání prvního zvířátka (a pak dalších), pobyt na chalupě, napínavá kapitola o strašidle u mlýna a jak to s ním dopadlo, Vánoce, maminčina výstava, Barborčin zápis, Luciina nemoc, narozeninové překvapení, napínavé pátrání po malé holčičce, rozloučení. Některé kapitoly jsou veselé, jiné napínavé, další dojemné. Prostě vyprávění ze života, proložené hezkými básničkami. Jelikož není uveden autor, domnívám se, že je napsala sama paní spisovatelka. Některé jsou vyloženě povedené, třeba ta o šnekovi, jiné se čtou trochu hůř, ale celkově hezky dokreslují atmosféru příběhu i povahy obou sester, které mají rády poezii.
Nedávno jsem knížku podstrčila osmiletému synovi a celou ji přečetl, a to přesto, že má velký formát a oproti jeho běžné četbě (Fotbaláci, Kluk v kopačkách, knížky D. Walliamse) mnohem hutnější text. Některé kapitoly jsme četli spolu nahlas, jiné si četl sám potichu. A i když je to kluk, příběh dvou holčiček se mu líbil. (Já mu dávám přečíst málo knížek z mého dětství, jen takové, o kterých si myslím, že jsou to "tutovky" - a většinou se u něj setkají s dobrou odezvou.)
Proto mě moc mrzí komentář uživatelky Barbaanek a ráda bych knížku trochu obhájila.
Předně ta kapitola o strašidlech z okolí mlýna. V řadě knížek pro děti jsem se setkala s o mnoho děsivějšími příhodami, strašidla tam dělají i jiné věci, než že se v jasné zimní noci přidají ke člověku a neslyšně ho doprovázejí. Jednak pověst opodstatnění v knize má, a to dokonce dvakrát (návrat děvčat ze mlýna, kde byly krmit křečky, a úkol v Luciině soutěži), jednak nás to pošťouchlo ke Karlu Čapkovi jeho Šlépěji. Pasáž o aktech nás zase vedla k internetu a k ukázce pár známých děl.
Co se týká dárků k Vánocům, autorka nemůže vědět, do kolika let děti věří na Ježíška. Moje děti taky věří a vyřešila jsem to rozumně. Nikde tam není přímo řečeno, že Ježíšek neexistuje. Takže jsme si pověděli, že tak jako si dávají dárečky děti ve škole, chystají si překvapení pod stromeček i doma. A že je divné řešit komu, co a kolik? Bože, moje mamka mockrát vzpomínala, jak jsme s kamarádkou počítaly dárky, která bude mít víc, a proto balila i ponožky každou zvlášť, aby to dalo stejný počet jako u mé "nejky". Stejně tak jsme se snažily koupit rodičům co nejhezčí dárky i my. A to bylo zhruba v době vydání této knížky.
Jinou dobou bych vysvětlila i další pasáž, nad kterou se paní pozastavila. Tehdy nebylo nic tak divného, že rodiče za svými dětmi do nemocnice nesměli. To až mnohem později přišla ta skvělá věc, že s menšími mohou v nemocnici být a za velkými chodit na málem neomezené návštěvy. A že se tam maminka nedostala, protože bydlela daleko, byla samoživitelka a měla ještě jedno mladší dítě? Určitě by nebyla první ani poslední. Asi jsme byli dřív méně ufňukaní a odolnější, že jsme to skousli. Že nemám ráda svého tátu, který od nás odešel a nejevil o mě zájem, jsem říkla taky - a určitě plno dětí s podobnou zkušeností. (Uznávám, že v dětské knížce by to nemělo zaznít takhle naplno, na druhou stranu dětem, jako jsem byla já, to bude blízké.)
"Chcípnutí" jsem při četbě synovi nahradila jiným slovem, tak jako vypouštím soudružky nebo pionýry, nicméně mně samotné to v dětství nijak nepřišlo. Možná proto, že jsme měli doma králíky a slepice a s tím, že také umírali, jsem se setkávala a nepotřebovala jsem slovíčkařit.
Já knížku doporučuji na sto procent a syn tak na osmdesát (deset dolů za to, že šlo o holky, deset za pár kapitol, které neměly takový spád). Jestli se ke knížce dostanete, určitě jí dejte šanci!

1 13.12.2024

Achich ouvej. Ty knihy, kde se v názvu neobjevuje jméno mešta, ale jen země, jsou prostě slabší (s výjimkou Islandu, který považuju za nejlepší díl celé série). Autorka takřka rezignuje na popis konkrétních turisticky zajímavých míst a zaměřuje se na neurčité destinace a atmosféru blíže nespecifikované chaty, hradu, pláže, vinice. Jsem moc zvědavá, jaká bude v tomhle ohledu Hospůdka v (mé rodné a milované) Praze.
Také tentokrát jsme dostali příběh, který snadno najdeme mezi knihami Rosamunde Pilcherové nebo na programu Prima Love. Já miluju Itálii, takže mě i ty dva výlety, které se v knize objevily, nadchly pro návštěvu Neapole, ale už to není ono.
Budiž autorce ke cti, že hlavní hrdinka je tentokrát sebevědomá úspěšná mladá žena a že se nevrhla svému princi do náruče hned a čtenář mohl aspoň chvíli váhat, jestli náhodou neskončí s tím druhým. Její špičkování s Raphaelem bylo úsměvné, i když občas puberťácké.
A nedospělá byla i reakce Lii na zjištění o svém původu. Útěk a přerušení kontaktu? Jako sorry, ale připomnělo mi to jednání 15leté hrdinky knížky Sólo pro Kristýnu od Lenky Lanczové.
Ta linka sbližování se s vlastním otcem a jeho rodinou byla velmi naivní, stejně jako fakt, jak rychle Lia tvořila své jedinečné dílo (i když se mi líbilo, čemu se věnovala).

2 13.12.2024

Tým Soto Alto se tentokrát vydává na turnaj, kde budou hrát malí fotbalisté ze samých významných klubů - a především z nejlepšího týmu na světě, který se jmenuje Kronos. Sotoalťáky provázejí potíže s dresy, zavazadly i ubytováním, ale na hřišti překvapivě válí, vyřadili Inter Milán i domácí tým, a přitom nedali ani gól! Je to normální? Fotbaláci opět svolají půlnoční schůzku a pustí se do pátrání, sledování a nenápadného zpovídání. Na můj vkus se nakonec vše vyřeší moc rychle (i když třetí díl leccos dovysvětlí) a taky mě trochu mrzel ten otevřený konec. Naopak se mi opět líbila romantická linka, kdy se Pešek zmítá hned mezi dvěma dívkami.
P.S.: Stejně jako v případě Velkého Tuřínova je žákovský turnaj pojatý opravdu velkolepě - tisíce diváků, televizní přenosy, novináři a tentokrát dokonce i sázky. Když si vzpomenu na turnaje u nás na Kladensku, s jedním stánkem a rodiči postávajícími podél hřiště... :-D Ale i tady kluci hrají s nadšením a o to jde.

2 26.11.2024

Ke knížkám Ivanky Deváté mě přivedla babička, autorčina vrstevnice, už před více než čtvrtstoletím. Nebylo mi ještě ani osmnáct a už jsem četla Všechny mé domovy, Rodinný podnik nebo moji nejoblíbenější a později mnohokrát zopakovanou Lázeňskou kúru. Dodnes máme v knihovničce pěknou řádku Ivanek.
Bohužel Ivančiny nové knihy otvírám se stále větší tísní, zda v nich vůbec najdu ten laskavý humor a cit pro jazyk, který si pamatuji z 90. let. V "gerbešínu" jsem se tedy nedočkala.
Jednotlivé kapitoly se jmenují podle částí garderoby, které paní Devátá ve svém šatníku mívala. Já bych je ale mohla nazvat takto:
1. kapitola Vychloubání, jak mi to slušelo jako holčičce, jako mladé paní, jako divadelní hvězdě
2. kapitola Vzdychání, že dnes už to není, co to bývalo, ale čert to vem, beru to s nadhledem
3. kapitola Zdůrazňování, že i když už to není ono, stále mám něco, čím se můžu chlubit
4. kapitola Pomlouvání kolegyň
5. kapitola Dštění síry na pana Vinkláře
6. kapitola Oprášení některých starších textů
Ani babička tuto knížku neohodnotila lépe. Přesto nám Ježíšek nadělí autorčin nejnovější počin, tak třeba si po "hezounech" spravíme chuť.

1 25.11.2024

(SPOILER) Jak jsem se na knihu těšila, tak jsem po jejím dočtení zklamaná.
Úvod mi přišel zdlouhavý (a jak pročítám komentáře, tak nejen mně), ale do značné míry je to pochopitelné, protože postav je hodně a je třeba s nimi čtenáře seznámit. Víc mi vadilo, že jsou všechny postavy nesympatické. A hovory mezi nimi a jejich protějšky jsou vždy šíleně vyhrocené, uměle natahované a stále o tomtéž. Nesympatičnost postav ještě umocňují jejich jména plná tvrdých souhlásek - Radan Herel, Richard Herel, Theodora Herelová? Člověk je musí nesnášet už jen proto, že je nemožné jejich jména normálně vyslovit.
Obě tajemství, která v průběhu děje vylezou na povrch, jsem uhodla, a to velmi brzy. (Tady začíná SPOILER!!!) Vraha jsem tipla na základě jednoduché úvahy - proč nikdo nebránil, aby se zavolala policie? Druhého kostlivce ve skříni (když první byl v jímce) jsem odhalila podle prologu, jednoho Patrikova postřehu a jedné poznámky, kterou pronesla Viola. A z této dějové zápletky mi navíc bylo až fyzicky nevolno. Obě rozuzlení se mi zdají nevěrohodná - jednak nevěřím, že by nějaká matka s podobným manévrem souhlasila a tak snadno se s tím smířila, jednak mi přijde divné, že by otce nedokázali zpacifikovat tři teenageři (2x16 a 14 let), ale osoba X ho lehce nejen zabila, ale pak se i sama zbavila těla a zahladila stopy.

8 22.11.2024

Přečteno znovu po mnoha a mnoha letech. V komentáři se pokusím porovnat své pocity z knihy tehdy a dnes.
První část Pět holek na krku jsem četla, když mi bylo asi 12. Vzala jsem si knížku na školu v přírodě a celou jsem ji přečetla hned první ráno, protože jsem se vzbudila už v půl šesté. A poctivě musím říct, že v tom věku jsem ji vůbec nepochopila. Jednotlivé scény mi přišly vtipné, třeba setkání s Princem a "divadelní" výstup, debata s Libuší u bonboniéry, ale proč holky nemají Natašu rády a co Nataše provedly, to mi došlo až při dalším čtení o pár let později. Co holka v 90. letech ví o "nové buržoazii"? Nejhezčí byly (a jsou stále) ilustrace Adolfa Borna.
Trest jsem četla až jako dospělá, a protože jsem tehdy znala třetí díl, přišel mi tak nějak zbytečný. Dopisy, které si vyměňují Nataša s Petrem, mi připadaly hrozně vyspělé až filozofické na to, že je psali teenageři. Osobně jsem Petra prokoukla dříve než ona - ale mně už dávno nebylo -náct. A Nataša u mě klesla poté, co podrazila recitátory.
Druhá láska je jednoznačně nejlepší část. Četla jsem ji v přiměřeném věku 14 nebo 15 let a věci, které Nataša řešila, mi přišly blízké. Navíc se jaksi polidštily i její přítelkyně, najednou jsem si uměla představit, že by to byly i moje kamarádky. A rozhodně bych brala kluka, jako byl Pavel - tak citlivý a vnímavý. Navíc v knize hraje roli i píseň Paula Simona a Arta Garfunkela The sounds of silence, možná nejkrásnější písnička na světě.
Teď jsem tedy poprvé přečetla ucelené vydání 3v1. Krom toho, že jsem díky tomu pochopila souvislosti a knihy dostaly jakýsi vyšší smysl, jsem objevila i zajímavou věc - že totiž Druhá láska má přepracovaný konec. V mém vydání z roku 1973 (bez Bornových ilustrací) vyprávění končí polibkem ("To je krása, pomyslela si Nataša a pak už nic."), v souhrnném vydání z roku 1981 se k němu teprve schyluje.
Jednotlivé díly hodnotím takto: Pět holek na krku ***, Trest ***, Druhá láska *****.

2 31.10.2024

Moc moc moc se mi to líbilo. Samotný případ, atmosféra malého města, kde se všichni znají, průběh vyšetřování, zmínky o nadpřirozené bytosti... a úplně nejvíc se mi líbila hlavní hrdinka. Sympatická mladá holka se srdcem na dlani, s poněkud záhadnou minulostí, s tátou, který jí začíná dělat starosti, a s darem vyprávět tak, až máte pocit, jako by to povídala právě teď a přímo vám. A i když se v žádném ohledu nejedná o veselý příběh, ve společnosti Shelby mi bylo dobře.
Těším se, až si přečtu Ursulinu.

11 25.10.2024

Objevili jsme výbornou fotbalovou sérii. Příběh je vtipný, fotbalové prostředí je atraktivní a dobře popsané, vypravěč velký sympaťák a zápletka je i napínavá, pachatel není zřejmý hned na začátku, což je plus. A mně jako dospělé se líbilo, že kromě sportu tu Francisco řeší také první problémy s láskou, ještě tak dětsky nevinné, přesně pro desetiletého kluka. Navíc mi přišlo super grafické pojetí průběhů zápasů.

2 14.10.2024

Jej, to bylo naivní! Zápletka byla přitažená za vlasy, v rodinných vztazích aby se čert vyznal, Adam byl něžný drsoň, jací v reálném světě snad ani neexistují, jen postava Elišky byla uvěřitelná a líbila se mi pasáž se stalkerem. Podle názvu jsem čekala, že keramika a "hrníček z lásky" dostanou víc prostoru.

2 09.10.2024

Druhý díl vykazuje všechny prvky typické pro pokračování úspěšných knih - co v prvním díle fungovalo, to použijeme znovu a radši dvojnásobnou dávku. Rozhovory jsou tak delší, aniž by v nich bylo více řečeno, a situace absurdnější. I tak jsme se ale bavili, já tedy nejvíc tancem Bena a jeho maminky na téma potopení Titaniku, a také jsme se zase dozvěděli něco z anglické kultury.

3 25.09.2024

Uznávám, že co se týká věku, nejsem ta správná cílová skupina, ale jsem přesvědčená, že i v době, kdy jsem jí byla, bych Čtvrté křídlo hodnotila stejně – jako brak. Vlastně jsem po knize sáhla spíš ze zvědavosti, abych zjistila, co je to slavné „romantasy“.

A co tedy dnešní mladé čtenářky považují za romantické?

Je to prostředí školy, v níž se ti, kteří by měli vlastně bojovat za stejnou věc, navzájem vraždí, lámou si kosti, tráví se a celkově si škodí? V níž se nedoporučuje uzavírat přátelství, ale spojenectví, protože postavy a jejich jména dějem často jen prošumí a zmizí? Líčení násilí a brutálních bojových scén?

Je to hlavní hrdinka se svou stále zdůrazňovanou křehkostí, která přitom tahá dýky z kapes jak králíky z klobouku a metá je po svých protivnících na milimetr přesně (těsně vedle jejich uší a penisů), neváhá své soupeře otrávit, a když už se jí něco stane, dají ji zase dohromady léčitelé a napravovači? Připadá ještě někomu překvapivé, že tato „outsiderka“ překoná všechny nástrahy a stane se vyvolenou?

Je to tolikrát omílané klišé, kdy hlavní hrdinka podlehne největšímu borci, který jí nejprve vyhrožuje smrtí, poté s ní kuje pikle, aby ji nakonec přiváděl k takovému orgasmu, až vzplanou záclony? Nebo pár podobně vášnivých scén, při nichž v českém překladu Violet nesténá, ale kňourá? (Což se možná víc hodí k její drobné tělesné konstrukci.)

Je to fakt, že se odehrávají v jiném světě, který je nastíněn jen velmi laxně, a je tedy možné se soustředit jen na jednu dějovou linku, což zvládnou i méně zdatní čtenáři a čtenářky hledající hlavně vzrušení?

Asi jste pochopili, že nejsem čtenářka (natož divačka) fantasy. Myslela jsem, že mě třeba Čtvrté křídlo, tolik vychvalované a propagované v knižních skupinách, směrem k tomuto žánru popostrčí, naláká, abych vyhledala další podobné knihy. Ale ani náhodou. I nadále zůstanu věrná příběhům z našeho světa, v němž sice nejsou draci, zato má ale bohatou historii a leckdy třaskavou přítomnost, jsou tu místa, která stojí za to navštívit a vidět na vlastní oči, a lidé, s nimiž je dobré se seznámit. A také knihy, jež je radost číst. Tato k nim navzdory své čtivosti a krásné obálce bohužel nepatří.

11 25.09.2024

Zatímco já jsem četla Šílenou babičku, se synem jsme si střihli Babičku drsňačku. V něčem jsou ty knihy podobné, především tím, že (s nadsázkou, jak slibuje název) líčí vztahy mezi členy rodiny - dětská knížka je o babičce a vnukovi, ta "dospělácká" o vztahu babička-matka.
Z pomyslného srovnání vychází drsná babička určitě lépe.
Ben si o babičce myslí, že je nudná, a návštěvy u ní považuje za nutné (a nudné) zlo. Babička mu ale předvede, že i staří lidé si můžou zachovat dobrodružnou duši, vypráví mu o zločinech, které v mládí páchala, čímž vnuka zaujme, a dokonce spolu naplánují největší krádež v britských dějinách. Tím vším prostupuje sbližování Bena s Babičkou.
Toto plánování a také uskutečnění tvoří nejbláznivější a pro děti určitě nejvděčnější pasáže knihy, u kterých se syn bavil nejvíc (a já byla spíš shovívavá). Vtipná je i linie s rodiči zapálenými do tance.
Dojemný konec nás lehce zaskočil, ale vlastně proč ne, i takové téma do dětských knížek patří a tady bylo popsáno velmi citlivě.

6 04.09.2024

Zatímco já jsem četla Šílenou babičku, se synem jsme si střihli Babičku drsňačku. V něčem jsou ty knihy podobné, především tím, že (s nadsázkou, jak slibuje název) líčí vztahy mezi členy rodiny - dětská knížka je o babičce a vnukovi, ta "dospělácká" o vztahu babička-matka, kdy právě matka je vypravěčkou.
Drsná babička vychází z toho srovnání lépe, ale možná je to dáno i tím, že jsem od Šílené babičky čekala víc šílenství a bláznivých nápadů.
Začátek tomu odpovídal - líbila se mi postava babičky v batikovaném oblečení, s improvizovanými výlety a impulzivními nápady, jako je třeba rozvoz pizzy.
Bohužel mě trochu zklamalo, kolik prostoru dostala Lucie a její peripetie s muži, to mě vůbec nezajímalo - a vlastně mě nebavila ani babička-dohazovačka, která se navíc v průběhu knihy velmi zklidní a z šílené babičky se stane víceméně rozumná a klidná osoba. (Na druhou stranu bych ocenila druhý díl, ve kterém by se ukázalo, se kterým z adeptů Lucie skončí.)
Dojemný závěr knihy mě ale potěšil a přinutil jednu hvězdu přidat.

5 04.09.2024

Hodně nepovedený díl. Přitom začátek vypadal tak nadějně! To by ale musela mít kniha aspoň o padesát stran víc, takhle je příliš velký prostor věnován navození atmosféry a na samotný případ už zbývá jen málo času a stran.
Zatím jsem knihám v této sérii trochu přidávala, když byly na tři a kousek hvězdičky, dávala jsem čtyři. Teď ale musím hvězdičkami šetřit.

2 29.08.2024

Vůůůůůůůbec mě to nebavilo. Připadala jsem si jako na stáži u psychoanalytika, kterému lidé líčí své noční můry. Nedočteno.
(Připomnělo mi to jeden případ detektiva Columba Vražda jako autoportrét, kde díky analýze snů Columbo odhalí vraha.)

Jakožto velká čtenářka a nebojím se říct odbornice na dívčí četbu od 60. let až po počátek nového tisíciletí jsem si tuto knížku v knihovně vybrala, abych zjistila, jaké české knihy pro mládež dnes frčí (mimo žánr fantasy). A můžu zodpovědně říct, že kam se tato kniha na Šmahelovou, Dědkovou, Rudolfa či Lanczovou hrabe!
Tak především kniha nemá žádný spád. Děj se vleče a rozbíhá se až někdy kolem poloviny, a to ještě žádným rychlým tempem, spíš tak vyklusává až ke konci.
Není vůbec snadné vyznat se v hlavních postavách a jejich osudech, protože jejich pasáže nejsou nijak ohraničené. Hlavní hrdinky by měly být tři, ale o jedné z nich se krom dobré paměti a záliby v počítačových hrách vlastně nedozvíme nic - když už, tak spíš o jejím bratrovi. Stále jsem čekala, kdy se kolem Sáry začne něco pořádně dít, leč marně. V popředí stojí Matylda a její dilema s výběrem školy i "tajemným" přítelem, možná by bylo lepší, kdyby se autorka zaměřila jen na ni a příběhy jejích kamarádek bychom sledovali z jejího pohledu (tak jako to mívá vždy Lanczová či Rudolf).
Ta nejoriginálnější část o náušnicích a shledání po letech je bohužel také spíš na pozadí, přitom by to mělo velký potenciál. Chválím aspoň zmínky o valašském folkloru.
Co chci naopak zkritizovat, je autorčina kreativita ve vymýšlení příjmení - Leskavová, Urálcová, Breser...? Méně je někdy více.
Zkrátka a dobře, autorce i čtenářkám bych doporučila sáhnout mezi knížky z přelomu tisíciletí, aby věděly, jak to má správně vypadat. Ony zas tak moc nezestárly.

4 26.07.2024

Kdybychom s Lindou Castillo byly v pořadu Masterchef a dostaly stejné suroviny, ať z nich něco uvaříme, asi by výsledná jídla chutnala odlišně. Já bych dala:
- víc Amišů a jejich kultury
- míň mrtvých (lidí i zvířat)
- míň "drobných podezřelých" (těch, co se za nimi vyšetřovatelé honí, aby je brzy ze seznamu podezřelých vyškrtli, a jejich jména vám jen zaneřádí hlavu)
- míň alkoholu
- míň Tomasettiho a citových záležitostí kolem něho
- naopak víc ostatních kolegů, abych si je bez potíží zapamatovala. Gurčák je starej, Mona ujetá (nebo je to Lois?) a víc nevím. Co Glock, Skid, Lois (nebo Mona)? Možná i kvůli tomu mi jednotlivé díly splývají, vztah Kate a Johna se posouvá pomalu a ostatní jsou jen na okraji.
- určitě bych nezvládla tak okořenit závěr, který byl v podání Lindy Castillo nářez až neuvěřitelný (v obou významech toho slova)
Celkově mi knížka fakt sedla a přečetla jsem ji za dva dny.

6 23.07.2024

Kniha sice vyšla až v roce 2004, ale příběh se odehrává ještě v 90. letech. Obě hlavní postavy mi přijdou až nereálně dokonalé, jak ten šarmantní "dlouhán", tak i dívka, v níž jeho láska probudí sebevědomou ženu, ale takhle to je ve všech autorčiných knihách. Příběh Jany, která kvůli péči o mladší sourozence upozadí svůj osobní život, byl milý, a díky rodinným historkám a sourozeneckému pošťuchování byl i velmi humorný.

3 17.07.2024

Taková o dvacet let starší a umírněná verze tolik opěvované (a za mě slabé) Hypotézy lásky. Myslela jsem si, jak je tohle téma vyčpělé, a vida, najednou je z něj "senzace TikToku"!
Dva lidé, kteří se domluví na jakémsi sňatku z rozumu, přičemž oba k tomu mají poměrně uvěřitelné důvody. Sbližování páru mi přišlo vcelku přirozené, i když Pavel na můj vkus příliš "zněžněl". Postava Alice ale byla taková směšná karikatura. Naivní, předvídatelné, ale milé.

3 17.07.2024

Pokud jste už některé psychothrillery z rodin a domácností četli, pak vám možná bude zápletka jasná už během vyprávění Millie. Pro mě to bylo docela předvídatelné, jen závěrečné kapitoly obou hrdinek mě dostaly svou absurdností. Nicméně kniha se četla velmi dobře, i když tušíte, kam bude příběh směřovat, krátké kapitoly vás udrží v napětí, co když je všechno úplně jinak...

12 17.07.2024