Vrbická1999 komentáře u knih
Je zvláštní říct, že toto byla nádherná kniha, když vypráví o katastrofálním hladomoru, který vypukl v Rusku v roce 1921. Nepokoji zmítaný Sovětský svaz, miliony mrtvý a desítky milionů hladovějících. V tomto období, kdy všem již dochází naděje, je vypraven vlak, který má zachránit 500 sirotků a dovézt je tam, kde je jídla dostatek. Do Samarkandu. Strastiplná cesta trvající šest týdnů, skoro tři tisíce kilometrů a jídlo na cestu téměř žádné. Celou dobu jsem při čtení skoro nedýchala. Jak toto dopadne ?
Vlak do Samarkandu vychvalovala v podcastu Zazie v metru a já budu pokračovat. protože toto byla jedna z nejlepších knih v mém životě.
Přesně díky takovýmto dílům jsem hrdá knihomolka.
Kniha, která mě velice zaujala obálkou a velkou oblíbeností na Instagramu, tak jsem se do ní s radostí pustila. Musím přiznat, že po dějové stránce, mě to moc nezaujalo, ale během vyprávění zaznělo moc krásných vět, které jsem si vypsala.
Hrušky chutnají, jako by chutnal sluneční svit, kdyby po dlouhém létě dopadl nebeskou modří a následně starou zelení vysokých stromů přímo na jazyk.
Bylo to neobvyklé, že se ve vás smutek a štěstí vznášejí v tak dokonalé harmonii, že se ani nechcete pohnout.
S tou vůní hrušek se najednou dostavil klid. Jako by se vrátila domů.
To je ta krása přírody. Neřídí se tím, co považuje za správné.
Na východě slunci vstává, hned po tom se na jich dává, na západě půjde spát, sever může vynechat.
Přesně takové knihy, jako je Sudetský dům, miluju. Část naší české historie, čtivý příběh, postavy, které mi přirostou k srdci, popisy venkova a české krajiny.
Jdu se pustit do druhého dílu a děkuju autorovi za tuto sérii.
Hned jak jsem si přečetla anotaci knihy, bylo mi jasné, že si jí chci přečíst. Poutavý příběh, tajemství z minulosti, napětí... Nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Skvělé čtení během tmavého listopadu.
Další velice originální příběh Jiřího Klečky. Pět ročních dob se mi líbilo o dost více než Papírové domky. Autor výborně vykreslil pocity, které člověk po ztrátě milované osoby má. Velice mě baví ten snový svět, prolínající se s tím reálným.
Možná bych knihu jenom o dost zkrátila. Příběh by získal větší napětí a ubyla by rozvláčnost.
Velice originální téma a nádherné grafické zpracování knihy. Ale nějak mi nešlo se do příběhu dostat. Nebyla jsem jeho součástí, ale pouze pozorovatel.
Tuto novou sérii cestopisů Za tichem mám moc ráda. Pod nádhernými obálkami se ukrývají příběhy a popisy zajímavých míst z naší české krajiny. Jediné co bych této knize vytkla, je absence informací nebo zajímavostí o hradě Křivoklát. Přece jenom je to nejvýznamnější památka Křivoklátska a já bych si o tomto hradě moc ráda něco přečetla.
Tohle byl úžasný výlet do zapadlé vesničky kdesi v arménských horách. Občas jsem se sice ztrácela v postavách a jejich jménech, ale ta magičnost a lehká mysterióznost příběhu mě dostala. Jednou si chci knihu přečíst určitě znovu.
Hluboké šumavské lesy. Hrozivě neprostupná mlha. Zakázané území kolem řeky Křemelná. Podivná zmizení v prostoru i čase. Magické světelné jevy, které má za úkol prozkoumat skupina vědců. Soudruzi, kteří je tam poslali, vědí, že se nejspíš nevrátí, ale to si samozřejmě nechají pro sebe. Hrůzy, které se jim uprostřed lesů a rašelinišť dějí, jsou reálné, výplodem pomatené mysli nebo to je pouze dobře sehrané divadlo ? V jaké časové rovině se zrovna nacházejí ? Kdo je živý a kdo mrtvý ? Hranice mezi těmito dvěma světy neexistuje.
Nová kniha Petry Klabouchové, která je založena na skutečných pověstech a mýtech staré Šumavy je dílo, které mi perfektně zamotalo hlavu. Musela jsem během čtení hodně přemýšlet a dohledávat informace na internetu. Dozvěděla jsem se spoustu nového z historie Šumavy a občas se i bála. Takto má vypadat plnohodnotný čtenářský zážitek, děkuji za něj.
,,Šumava nezapomíná. Ani neodpouští.''
Něco tak krásného a přitom srdcervoucího. Malá Viktorka přijde o tatínka. Díky vykonstruovaném procesu je uvězněn jako nepřítel státu na dlouhých dvacet pět let. Se svým žalem jí pomáhá vysněná a nikdy nenarozená sestra Andělka, které do nebe píše dopisy. Jsou plné žalu a trápení, ale psané tak nádherným jazykem, že hladí duši a dotýkají se nitra.
Viktorce život neulehčuje ani její maminka Helena, která se k ní chová velice přísně, chladně a dává jí najevo, že je na obtíž.
Kniha plná smutku a utrpení, která si mě ale naprosto získala. Hned po dočtení jsem začala znovu od začátku, protože jsem nedokázala Viktorku opustit.
Na tento román jsem se velice těšila, protože jsem si od autorky zamilovala povídky Trápení všeho druhu. Mariana Leky má nádherný styl psaní. S lehkostí, humorem a elegancí popíše běžné věci a pocity tak, že to hladí po duši.
Co je odtud vidět mi stylem i příběhem připomínalo Kodaňskou píseň písní.
Krásné, laskavé a originální čtení. Jednu hvězdičku jenom ubírám za to, že mě dlouho trvalo, než jsem se do knihy začetla a příběh mě vtáhl.
Kniha se zajímavým námětem, který mě zaujal. Těšila jsem se na odkrývání rodinného tajemství z minulosti. Bohužel mi ale příběh nenabídl nic originálního a extra zajímavého. Takové oddychové čtení, které si ale za pár měsíců již nebudu pamatovat.
Příjemná oddechovka, nijak náročné čtení. Moc se mi líbily popisy počasí.
Máme tu další knižní lahůdku.
Příběh tří žen: Althy (1619), Violet (1942) a Kate (2019), které pojí víc než rodová linie a dávné tajemství. Hlavní hrdinky jsou dle mého opravdu hrdinky. Každá čelí ve své době těžkostem, ale s hrdě vztyčenou hlavou za sebe bojují.
Román o ženské síle, odvaze a lásce k rostlinné i živočišné říši plný nádherných popisů anglického venkova. Všemi třemi příběhy prostupuje víra v magickou sílu přírody. To bylo za mě na knize nejkrásnější.
A ta obálka ? Ach, je překrásná.
Kniha mě zaujala nádhernou obálkou, z obsahu knihy jsem bohužel již tak nadšená nebyla. Příběhy čtyř žen se hezky četly, ale jejich obsah mi nepřišel nijak extra zajímavý.
Bohužel tato kniha mi nesedla. Asi mě nebaví, když jsou hlavními hrdiny dospívající. Líbila se mi postava dědy a babičky (Nany), ale musela jsem se nutit knihu dočíst.
Jan Štifter je pro mě jeden z nejlepších českých spisovatelů. Jeho knihy miluju.
U povídek Světlo z Pauliny tomu není jinak. Krátké příběhy jsou plné mystiky, melancholie, nepopsatelné atmosféry, která je pro knihy autora typická.
Nejvíc se mi líbila povídka Andělíčkářka, která knihu otevírá, četla jsem jí víckrát a jen tak na ní nezapomenu.
Od Jana Štiftera jsem přečetla již Café Groll a cestopis o Novohradských horách. Hned mi bylo jasné, že chci číst vše, co od autora vyjde. Píše tak nádherným poetickým jazykem, jeho knihy jsou s nádechem mystiky a melancholie, odehrávají se převážně v Českých Budějovicích a jako třešnička na dortu, vydává je nakladatelství Vyšehrad, jejich grafické zpracování je zkrátka úžasné. Jak Štifter se řadí mezi nejoblíbenější autory.
Tento příběh je pohlazení po duši. Přirovnala bych jí ke knihám Muž jménem Ove a Příběh Arthura Truluva. Některé zvraty během vyprávění mě opravdu překvapily, kniha nebyla předvídatelná. Místy vtipná, místy dojemná. Doporučuju jako skvělou oddechovku.
Kniha, která mě nalákala přenádhernou obálkou. Tematicky jsem si jí vzala na dovolenou a bylo to přesně pravé čtení na pláž. Nenáročný a milý příběh, který mě na konci dojal. Ano, bylo to předvídatelné a možná trochu nerealistické, ale stejně jsem si čtení užila.