Vrbická1999 komentáře u knih
Milá kniha, plná krásných myšlenek, které jsem si podtrhávala, abych se k ním časem mohla vrátit. Moc často se nestává, aby byl text protknutý filozofií i humorem dohromady, tady se to autorce skvěle povedlo.
Neuvěřitelně mě fascinuje téma gulagů a sovětských pracovních táborů, takže tato kniha mě na první přečtení anotace zaujala. Baví mě sledovat, jak se naprosto nelidské podmínky, které v těchto táborech panovaly, podepsaly na lidské duši. První věc je gulag přežít, druhá věc žít poté dál normální život. Ve všech případech velice těžké. Této bych vytkla pouze to, že by mohla být delší. Události v ní popisované, by si zasloužily víc podrobností, někdy bylo vyprávění zbytečně stručné. Ale chápu, že tři sta stran je pro většinu čtenářů délky akorát.
Velice zajímavá kniha, která mapuje historii jedné rodiny, která to vůbec neměla jednoduché. Musím se přiznat, že k nákupu mě nalákala ta nádherná obálka. Příběh rozhodně nebyl špatný, čtení mě bavilo, pouze mně nesedlo střídání minulosti a přítomnosti, bylo to na mě rychlé a občas jsem se ve vyprávění ztrácela. Kdyby bylo vyprávění chronologické, knize by to prospělo.
Takové maličkosti jsou jednohubka, která otevře velice zajímavé a vážné téma Magdaleniných prádelen. Zároveň je v ní nádherně vykreslena vánoční atmosféra. Určitě si ji znovu přečtu během adventu.
Číst knihy Veroniky Opatřilové je jako číst básně. Poetičnost, hra se slovy, magičnost, která ale není přímá. Čtenář musí zapojit vlastní fantazii. Píseň L je o lásce k lesu a přírodě, tudíž mému srdci velice blízká.
,,Nekonečnost, která mě dočista pohltí. Pocit, že jsem součástí něčeho mnohem většího, než jsem já sám. Je to uklidňující krásně velkolepý pocit, ze kterého se mi zatočí hlava. V tu chvílí s podivnou jistotou vím, že les bude vždycky znamenat úplně všechno.
,,Les se neptá. Les mě přijímá. Takového jaký jsem.
Předchozí knihu autorky Varhaník z mrtvé vesnice miluju. Z té jsem byla nadšená. Třetí terapie mě ale velmi zklamala. Nalákalo mě prostředí Osvětimi i téma, kdy mladá žena řeší minulost svého předka jako příslušníka SS a dozorce v koncentračním táboře. Bohužel to, na co jsem se těšila, v příběhu skoro nebylo. Pátrání po minulosti nemělo v příběhu skoro žádný význam, bylo popsáno velice stručně. Zbytek knihy mě nudil. Některé pasáže mi přišly předvídatelné a trapné. Ani jazyk, který autorka použila (místy kostrbatý) mě nezaujal.
Musím pochválit konec. Ten mě překvapil, ale bohužel jedna kapitola knihu nezachrání. Můj celkový dojem z knihy je, jako kdyby ji napsal někdo, kdo psal naposledy slohové práce ve škole.
Bohem (ne)zapomenuté městečko Svatý Jiří ukryté mezi kopci, kde se zastavil čas. Po staletí tu lidé žijí stále izolovaně od okolního světa, avšak ve spojení a úctě s přírodou. Co je tu normální, jinde považují za zázrak. Na nedělní mši si obyvatelé zkracují cestu přes rybník, protože chodit po vodě, tu umí už malé děti. Kameník láme kámen pomocí píšťaly. Dřevorubec stromy nekácí, ale pozná, kdy přišel jejich čas a poprosí je, aby spadly. Rozmlouvá se tu s anděly a se sochami svatých. Pohádka pro dospělé s prvky magického realismu, která mi naprosto učarovala. Během čtení jsem doufala, že kniha nikdy neskončí a já nebudu muset příběh opustit.
Přála bych si přenést se do 19. století a zmizet v této kouzelné vesnici na konci světa.
Čtvrté křídlo jsem původně vůbec neměla v plánu číst, ale pak mě to nedalo a chtěla jsem vědět, proč je to takový hit. Příběh sám o sobě mě bavil, prostředí drsné akademie mě vtáhlo, ale ten počet stran byl na mě moc. Některé části se vyloženě vlekly. Kdyby měla kniha o 250 stran méně, čtení bych si užila více.
Fantasy pro mě už asi není. Nejspíše jsem už na tento typ knih ,,moc dospělá''. Od knih, které čtu očekávám více.
Je strašné, že je malé dítě odsuzováno jenom proto, že je zkrátka ,,jiné''. Šikana ve škole je jedna věc, ale to, když ho nepřijímají a dostatečně nemilují vlastní rodiče, to je pro mě opravdu nepochopitelné. Také je velmi šokující, jak hodně nevzdělaní a zabednění lidé ještě na přelomu tisíciletí ve Francii žili. Podle jejich chování bych odhadovala, že čtu knihu tak z 50. let.
Celou dobu jsem chtěla malého Eddyho obejmout a dát mu lásku a vzdělání. Vysvobodit ho z toho kraje buranů a nepochopení.
Velice bolavá kniha o tom, jak je snadné manipulovat s dětmi. Při čtení mě opravdu mrazilo. Ale je správné, aby se tyto příběhy vyprávěly a šířily dál.
Jan Štifter dal této knize nádherný název: Za tichem. Průvodce po místech, kde se duše může nadechnout. I když je vyprávěno o Novohradských horách, kniha nese poselství, které může pasovat na každý kout naší krásné země. Stojí za to, objevovat skrytá místa, poslouchat přírodu, rozjímat nad životem třeba na hřbitovech a ve starých kostelech, kde najdeme ticho a klid. Skrze tyto místa, můžeme nahlédnout do minulosti.
,,Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat si naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře.
Tak a je to. Trilogie Šikmý kostel je kompletní. Dnes jsem závěrečný díl dočetla a asi ve mně bude doznívat opravdu dlouho, protože to, jaký čtenářský zážitek vám tyto knihy nabízí je opravdu neuvěřitelné. Románová kronika ze Staré Karviné mezi lety 1894 až 1961 opravdu nejde silně neprožívat. Když se k tomu ještě přičte bravůrní styl psaní Karin Lednické a fakt, že všechny události a osudy postav jsou podle skutečných událostí, máme tady opravdu epické literární dílo. Šikmý kostel řadím mezi tu nejkvalitnější českou literaturu současné doby.
Smekám a děkuji Karin Lednické, že nám přiblížila část české historie, která dosud zůstávala velké většině lidí neznámá.
S Annie Ernaux úplně kamarádky nejsme. Přečetla jsem již Paměť dívky, se kterou jsem se vyloženě trápila. U Mladíka/ Události bylo čtení snazší, protože popisy nezákonného potratu prostě dokážou strhnout. Ale po dočtení jsem usoudila, že autorku opravdu ráda nemám. Svým chováním, názory a postoji mohu říci, že mi je vyloženě protivná. Chtěla jsem se pustit do její knihy Roky, ale neučiním tak.
Skvělý thriller, který jsem přečetla jedním dechem. Na konci mě spadla brada, když došlo na rozuzlení.
Musím před autorem smeknout. Napsat knihu, ze které vám bude opravdu fyzicky špatně, je opravdu umění. Ač to nezní moc lichotivě, obdivuji, když se pocity z knihy dokážou projevit na mém fyzickém i psychickém stavu. A z této knihy opravdu mrazí.
Kalmann, takový Forest Gump Islandu. A jelikož miluji i Foresta i prostředí Islandu, do knihy jsem se zamilovala. Ideální oddechovka na dlouhý zimní večer. A ta obálka, ach!
Děkuju moc čtenářskému klubu Martinus, díky nim jsem Shuggieho objevila. Bylo to opravdu mrazivé čtení. Osmdesátá léta v Glasgow, smradlavá sídliště, nedostatek práce, do toho malý Shuggie se svou příšernou matkou nasáklou alkoholem. Během čtení jsem se cítila naprosto pohlcena příběhem. Celou dobu jsem doufala, že se něco stane a ten malý chlapec bude mít dětství, jaké by si zasloužil. Ale ne. Jeho matka dělá vše proto, aby ji neklesla hladina alkoholu, ale vše ostatní jde stranou. Své děti miluje, ale závislost je závislost. Celou dobu jsem nechápala, jak je může milovat a pak si za peníze na jídlo koupit pivo. V jednu chvíli jsem jí nenáviděla. O pár stránek dál s ní zase soucítila, emoce zkrátka nahoru a dolu. Knihu velice doporučuju. Určitě se zařadí mezi mé nejlepší knihy za rok 2024.
Po přečtení již chápu přirovnání ke slavné tetralogii od Eleny Ferrante. Musím přiznat, že mě Kodaňská trilogie bavila úplně stejně jako Geniální přítelkyně. Hlavní hrdinku jsem neměla nějak zvlášť v oblibě. Nechápala jsem její uvažování, ale přesto jsem s ní žila. Vciťovala se do ní. A u třetí části knihy, pojmenované Závislost, jsem skoro nedýchala. U pasáží, ve kterých svoji závislost popisuje mi bylo fyzicky špatně. Pokud u mě kniha svým textem dokáže vyvolat tyto pocity, hodnotím jí vždy velmi vysoko.
Kodaňská trilogie má čestné místo v mé knihovně.
Kniha, která ve mně vyvolala vzpomínky na dobu, kdy jsem chodila na brigádu do výroby a pracovala u pásu. Moc se mi líbilo, jak autorka popsala pocity mladé dívky během práce za kasou a její pohled na fungování supermarketu. Musím pochválit i styl psaní a poetičnost celého textu. Bohužel hlavní zápletka knihy a vzpomínky na studia na vysoké škole mi nic neříkaly. Proto knihu hodnotím průměrně.
Příběhy vyprávěné dětmi mě velice baví. Miluju se dívat na svět dětskýma očima. Ale tato kniha, po mě sklouzla, aniž by ve mně zanechala něco hlubšího. Dobře napsané vyprávění, ale mého srdce se bohužel nedotklo.