Mlýn na mumie
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/193242/bmid_mlyn-na-mumie-Rez-193242.jpg
4
891
891
Podtitul: aneb převratné odhalení komisaře Durmana. Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. Základní příběh – pátrání dvojice detektivů po tajemném pachateli sériových vražd, prolínající se s krvavým válečným konfliktem – vykresluje rozpor mezi individuální vraždou, jíž společnost odsuzuje a trestá, zatímco institucionalizované zabíjení v armádě naopak odměňuje a dává za vzor. Hlavním hrdinou paralelní dějové roviny je skutečná historická osobnost Leopolda von Sacher-Masocha, syna pražského policejního ředitele, který svým životem i literárním dílem naplňuje eponymní ideu masochismu, jež převrací trest v jeho pravý opak, takže namísto bolesti přináší trestanému rozkoš. Třetí dějová rovina se odehrává v oblasti vysoké politiky: Rakouské císařství dojde po prohrané válce s Pruskem k osudovému rozhodnutí odbojné Maďary odměnit autonomií, zatímco loyální Čechy „potrestat“ národnostně nespravedlivými zákony. V závěru se všechny dějové roviny románu spojují do překvapivé pointy... „Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.“ Bogdan Trojak... celý text
Přidat komentář
Dnešní literatura se nachází na pokraji pandemie. Píše každý, a taky každý kritizuje.
(ORDO NOVI ORDINIS - Literatura, kritika a jiný brak)
Nevím jak s tím naložit. Přečteno a podtrženo. Teď to ještě zkritizovat. Protože dnes (a ne jen dnes) všichni do všeho mluví, a všichni všemu rozumí, přidám se i já (také jsem chodil do mš, zš a autoškoly, tam nejdéle). To co tu už psali níže, a budou psát i výše, uvedení, v knize se jen jí (žere) a sexuje (....). Hodím poznámku jen k prvnímu tématu. Všelijaká rozličná jídla, od slavičích stehýnek, krysích ledvinkách, ježčích biftecích, veverčích jatýrkách, ono to tam všechno nebylo (ale mohlo být), až po škubánky (?) ... Nic jiného než žrádlo v knize nevystupuje. A potom i druhé téma, ať nejsem za úplného puritána. On na ní, ona na něm, on za ní, dvě na jednoho, každý z každým, všichni za jednoho a jeden za sebe ... A kniha je prozrazena. Jak to ovšem dopadlo jsem vůbec nepochopil. Chytil Durman vraha? Nevím. Ale četlo se to dobře, ale bylo toho dost.
Nulorožec a Mlýn na mumie jsou pro mě knihy, které už asi nikdy číst nebudu (never say never, jak říká klasik), ale víc knih od Stančíka ne. To mi STA(n)ČÍ(k).
Je to zvláštní, že začátku se mi nějak nedařilo naladit se na autorův styl, ale pak se to nějak srovnalo a docela jsem si to užila. Rozhodně je tam plno zajímavých nápadů a myšlenek, i když to nekonečné žraní a prc...ehm množství sexu už mě občas přestávalo bavit. Zajímavé je, že pokud jde o jídlo má autor větší fantazii než pokud jde o sex. Nevím jestli z toho něco vyvozovat.
Rozpustilá, bizarní „detektivka“ líčí v rychlém dějovém spádu vyšetřování série morbidních vražd poštovních doručovatelů v Praze v období Prusko-rakouské války. Hlavní hrdina komisař Durman je poživačným milovníkem ani ne tak jídla jako spíš žrádla a miliskování, a tyto dvě libůstky zabírají v knize značnou část děje :)
Čte se hezky, svižně, je to zábavná nenáročná kniha.
„Komisař v tom náhlém záblesku pochopil, že věk lidí právě končí a místo něj nadchází věk strojů, kdy nás tyto nahradí nejprve v práci a posléze i ve všem ostatním, včetně existence.
Přelom mezi oběma érami bude neostrý a většina současníků si jej vůbec nevšimne, protože veliké změny jsou patrné až z odstupu.
A možná se něco podobného už stalo kdysi dávno, když bohové stvořili lidi a lidé v ně časem přestali věřit.
Snad se cyklus stvoření a vzpoury stvořeného opakuje neustále, v kosmicky pomalém rytmu, proti němuž člověk jen zajiskří.
Durmanovým nitrem se rozlil smutek z poznání, ale on se mu vůbec nebránil. Naopak ho stupňoval, dokud se na svém vrcholu neproměnil ve slast, a tu si pak zvolna vychutnával koňakovými doušky.“
Gastrobizarní pornodetektivka ze steampunkem říznuté Prahy 19. století. Lahůdka.
Skoro po celou dobu, co jsem knížku četla, mě napadalo, kde na to pan autor chodí??? Některé věci byly řekněme "šílené". Ale jinak jsem se bavila, líbí se mi ten styl psaní. Určitě to není poslední kniha od pana Stančíka, kterou si koupím.
Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd... Ano, páč "sympatický" prasák Durman si vedle hledání vraha vždy neopomene najít čas i na nějakou tu říznou desítku či dvanáctku, ať už jde o zlatavý mok nebo pučící dívenky. Vůbec se zdá být tak šarmantní a neodolatelný, že mu veškeré ženské osazenstvo v Praze i mimo ni, ba dokonce i v zahraničí, s ochotou a radostí vykasává sukně. Takže namísto toho, aby náš "sympatický" prasák cokoli prošetřoval, spíše se dějem tak nějak postupně proš....á k závěru.
Kniha možná zpočátku působí zábavně, ale přeci jen má 400 stran a každé to Durmanovo vyhození z kopýtka na každé druhé straně začíná být bohužel směšně nudné (no, možná si tu autor jen promítá své vlastní tajné fantazie). Kdekdo tu odkazoval na Hrabala, mně při čtení naskočil automaticky Švejk. Jazykově docela dobré, ač na mnoha místech je vidno, že jde jen o rádoby jazykovou vzletnost a hraní si na něco, co kniha prostě není. Jak jsem byla na knihu natěšená, vracela jsem ji do knihovny se zklamáním a nic s tím neudělal ani pečený netopýr připravený přesně podle Durmanova receptu.
František Kotleta se pokouší psát jako intelektuál - přesně takový je můj dojem z tohoto Magnesií Literou oceněného díla.
Kniha je v podstatě bezdějová, pouhý kompilát autorských výkřiků a literárních výstřiků. Jestliže každý z nás tíhne k nějakému hříchu, pak tím páně Stančíkovým musí být nestřídmost; vlastním obžerstvím čtenáře přecpává ve všech možných významových rovinách. Autorova výdrž v sebeukájení mě unavila ještě před polovinou, ať už šlo o zajímavé myšlenky a historická fakta zalitá absurditou jeho vynalézavosti, bizarní kuchařinu nebo přemíru fantazií dějotvůrce, který je při svém věku a otylosti stíhaný hněvem falického boha Priápa, a tak své zanedbané moudí čtenáři alespoň co chvíli otlouká o hlavu. Všechny tyto zážitky mi PS nezapomněl obohatit ani coby poeta - "odcházel oholen i vyhulen" má bezpochyby ambice stát se memetickým rýmem mezi těmi nejsečtělejšími puberťáky 21. století.
Vzhledem k tomu ocenění bych si nejspíš mohla dovolit srovnávat například se Jménem růže, ale… není třeba. Mlýn na mumie zkrátka představuje potenciál utonulý v nevkusu.
Obdivuji páně Stančíkovo výjimečně nápadité zacházení s českým jazykem. Ten jeho "sympatický, poživačný prasák" se mi vryl do srdce. Moc jsem si čtení užila, ač tento žánr není mým šálkem čaje.
Na knihu jsem se těšila a to jsem neměla dělat, protože přece vím, že nikdo jiný neumí navařit tak dokonalý guláš jako Stančík. Navíc z již ohraných ingrediencí, což působí tak trochu rozpačitě. Po Fosfenu to bylo totiž teprve mé druhé setkání (pominu-li knížky pro děti) s autorovou nezkrotnou fantazií a musím říct, že ačkoliv povídková kniha Fosfen se pro myšlenkový průjem vůbec nečetla snadno - jako ten tonoucí jsem se chytala každého stébla, avšak dějová linka se snad pokaždé (výjimky se najdou) rozplývala v přílivu slovních hříček a fantasmagorií - byla pro mne tato forma přijatelnější, neboť jednotlivé pointy (byly-li nějaké...) tvořily alespoň uzamčené příběhy (byly-li nějaké...). Takový jazykový a stylistický experiment to byl. Fajn. Ale Mlýn, ten na jeden chod jakoby semlel, co mu přišlo do cesty. A co z něj pak vypadlo, to by si Durman k obědu jistě nedal... Jsem to ale - právě naopak! Kniha je zkrátka přeplácána rozličnými "surovinami" jako komisařovo obědové menu. Snad jediné, co zde nepřekvapí a čeho se čtenář spolehlivě dočká v každé kapitole, jsou explicitní erotické scény. Otázkou je, koho tohle pořád baví číst, že? Ale obraťme list. Stančík i přes tohle smyslu zbavené chrlení pro mne zůstává (nejen češtinářsky) zajímavým autorem. Psaním se prostě baví a já mu to vůbec nemám za zlé, je až s podivem, kde na ty nápady pořád chodí. Nicméně měla jsem v plánu ještě Andělí vejce a Nulorožce, ale bojim bojim... Je to jako jít a otevřít k prasknutí narvanou almaru... Co z toho zas probůh vypadne?
Velice, opravdu velice zajímavě uchopený detektivní román. Je úžasné s jakou nápaditostí je příběh líčen. Fantastické čtení, kde nechybí vtip nadhled a nádherná čeština. Upozorňuji, že u knihy budete mít neustále hlad, neboť popis jídel v knize je naprosto geniální.
Tyjo, vůbec nevím co k tomu napsat. Mám tak rozporuplné pocity, že to už se mi dlouho nestalo. Je to crazy celý...něco tam je hodně dobrý a vtipný, něco není tak záživný, něčemu nerozumím...
Co se mi hodně líbilo byla ta jazyková podoba, která je dokonalá. Popisnost jak míst, doby, tak činů, nebo jídla je skvělá. O ději téhle středověké urban fantasy kriminálky nevím co říct, a je to hustý, jak se tohle autorovi dokáže urodit v hlavě :))
Ide o detektívku, odohrávajúcu sa od posledného dňa v roku 1865 a nasledujúci rok 1866. Detektív Leopold Durman pátra po sériovom vrahovi. Odohráva sa to v Prahe, ale aj v Paríži a Mexiku. Vcelku zábavné čítanie. Nie som si istý, čo si mám o tom celom myslieť. Či to autor myslel vážne alebo ide o bohapustú paródiu. Skôr sa prikláňam k druhej možnosti. Ale napriek tomu prečítanie tejto knihy nepokladám za stratený čas.
Báječné, napínavé, strašně vtipné, místy lascivní vyprávění o jedné sériové vraždě v 19. století. Nic moc jsem od toho extra nečekala, i když jsem na knihu slyšela skvělé recenze. Krásně mě překvapila a pobavila. Tato kniha vám rozhodně zvedne náladu. Ke konci je kniha velmi napínavá a místy velmi překvapivá, možná by se dalo říci až pohádková, ale mně to nevadilo. Možná ten konec mě trochu zklamal. Ale jinak jsem se neskutečně bavila.
P.S.: Pokud si chcete znechutit bílý cukr, tak si tohle rozhodně musíte přečíst.
Kniha me naprosto uchvatila svou poetikou, historickym nadhledem, popisem Prahy konce 19stoleti.......
Vydržela jsem poslouchat asi tři kapitoly. Možná jsem ještě měla vydržet, ale prostě a jednoduše mě to nebavilo, ztrácela jsem se, nedokázala udržet pozornost. Není to můj šálek kávy.
Hmm... kniha obsahuje prasečinky, je místy pornografická, ano je asi mužská... ale to v ní není úplně špatně.
A díkybohu to taky není všechno, co přináší. Těšila jsem se na detektivní zápletku, což byla postupně slabnoucí dějová linka, která mě mrzela. Velice mě bavily historické exkurzy okořeněné fantsmagoriemi trochu jako z Indiana Jonese.. Moc, moc dovedně a lákavě autor vykresloval atmosferu staré c. k. Prahy.
Štítky knihy
Praha humor 19. století česká literatura Čechy historické detektivky rok 1866 fantaskní Magnesia Litera česká fantastikaAutorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Máte rádi knížky od Urbana?
Možná se vám bude líbit i tahle, protože se autor jím inspiruje v tom lepším - atmosférou zajímavých baráků a zákoutí, kam se sami můžete podívat nebo už je znáte, a když (už) nemůžete, aspoň si je vyhledat, viz třeba stránka s pohlednicemi starapraha.cz
Dokonce i ten kostelní přístavek, kde hlavní rozežranec bydlí, stále stojí - jen jsem si jej představila jako větší barabiznu. Nesedí mi tam ty vyloženě klasicky duchařské nebo pohádkové věci.
Děj by se mohl odehrávat před Lordem Mordem, kterého to nejvíc připomíná.
Ale Urban narozdíl od Stančíka ví, kdy přestat - po začátku, který mě nadchnul a číst i o těch jídlech mě docela bavilo, protože doplňovaly atmosféru spolu se zajímavostmi a reáliemi tehdejší doby, se pak hlavní rozežranec klátí od jednoho žrádla k druhému (z nichž chroustí polívka je asi jediný jídlo, který mi z těch tisíce nepřijde jako vyloženě odporný, a prokazatelně neni vymyšlený) a od jedné šukačky k druhé, zatímco někdo (opět urbanovsky bizarně) morduje další listonoše a děj se neposouvá (konečně a překvapivě to projednou nejsou prostitutky!).
V realitě tehdejšího zdravotnictví by spíše lovil zakutáleného svého ptáka ohníváka zpod kredence a dvanáctileté cigánky by zděšeně odvracely pohled od jeho příjicí rozežraného obličeje, než by se pouštěly do sexu s ním (ne, to že jsou z etnika, nedělá to co tam je, méně úchylným). Snad jediné ženské, které on neojede, jsou pozůstalé zavražděných pošťáků, ale kdyby došlo i na ně, tak mě to už nepřekvapí.
Když autor vytvořil za účelem dalších šukaček a žranic dějově bezvýznamnou odbočku do Paříže, tak už sem musela upustit mobil a chvíli koukat do zdi, to se nedalo tyjo. (Zajímavé je, že po 150 letech je cesta vlakem do Paříže složitá asi stále stejně nebo i víc.)
A k čemu pak jsou ty krásné a tajemné popisy prostředí, když slouží většinou jako kulisa k výše zmíněnému?
Ne že by se to nakonec nedalo dočíst, jen nevím, zda neni lepší si konec domyslet vlastní, protože asi cokoliv si tam vymyslíte, bude lepší, než jak to doopravdy skončí.