Modlitba za Černobyl
Světlana Aleksijevič (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/125284/bmid_modlitba-za-cernobyl-q5H-125284.jpg
4
1158
1158
Zdá se nám, že víme o Černobylu všechna fakta, jména, čísla… Je přirozené, že lidé chtějí zapomenout a věřit, že černobylská tragédie je minulostí. Novinářka S. Alexijevičová jezdila do oblasti katastrofy tři roky a hovořila s lidmi různých zaměstnání, osudů, názorů, generací. I český čtenář má nyní možnost nahlédnout do jejich svědectví, často velmi sugestivně a syrově podaných. Přeloženo z ruského překladu běloruského originálu.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2002 , DoplněkOriginální název:
Чарнобыльская малітва: Хроніка будучыні (Čarnobyľskaja malitva: Chronika budučyni), 1986
více info...
Přidat komentář
Těžko hodnotit jako literární dílo. Jsou to drsná fakta podaná formou monologů . Neviditelné zlo. Těžké čtení.
Nelze než doporučit. O Černobylu, o době a systému a o člověku. Převažující forma monologů je vlastně velmi silná, bez směřujících otázek, jen prostor pro výpověď…a každého jeho zkušenost a vzpomínání zavede úplně jinam a odjinud, každý z krátkých monologů je jiný než ostatní, přestože by se dalo říct, že jsou si v mnohém podobné. Obrovská tragická událost, celosvětová, ale v měřítku života několika jediných lidí…tíživé…a od začátku knihy až do konce nezapomenete, že vcítění ani skrze autentické vzpomínky svědků vám jejich hroznou zkušenost zdaleka nedokáže zprostředkovat, přesto je to nesmírně hutné, syrové ale lidské, zde se neobchoduje se senzací tragédie, od “prostých” lidí, vzdělanců, vysoce postavených politiků zaznívá kromě vzpomínek a líčení osudů i hodně filosofie, ale není to filosofie salónní, hodně se mluví o bohu, duši, světu mrtvých, ale je to všechno jakési…jiné, hmatatelné…živé…zkrátka velmi doporučuju
SIlné dílo. Kauza Černobyl mě hodně zajímá. Myslím, že mám načteno poměrně hodně. Ale číst výpovědi opravdových lidí, kteří výbuch zažili, jak je to ovlivnilo, je úplně něco jiného. Není to lehké čtení.
To bylo opravdu náročné čtení, přečetla jsem pár stránek a musela knihu odložit, abych ty hrůzy vstřebala
Nejdřív jsem viděla výborný seriál Černobyl z produkce HBO, hned poté jsem dychtivě sáhla po knize Modlitba za Černobyl (která seriál inspirovala). Při čtení mi běhal mráz po zádech, kam se hrabe leckterý horor. Havárie jaderné elektrárny, neinformovanost obyvatelstva, neviditelné zlo jménem radiace a děsivé následky..
"Nejkratší černobylský vtip: Byl to dobrý národ, ti Bělorusové."
Úžasná kniha, která člověku spolehlivě dokáže alespoň přiblížit dění v té době. Měl by si ji přečíst každý. Jediné, za co dávám o hvězdičku méně, byli neustálé monology. Osobně bych dala přednost, kdyby byla kniha psaná jako dialog mezi spisovatelkou a vypravěči. Jinak ale všechno výborné.
Modlitba za Černobyl je jedna z těch knih, co se mi dost silně zapsaly do hlavy i do srdce. Autorka záměrně nejde po vědeckých faktech a číselných údajích, ale zaměřuje se na příběhy, vzpomínky a pocity "obyčejných" lidí, jejichž životy Černobyl nesmazatelně poznamenal - ať už jde o obyvatele zasažené oblasti, hasiče, vojáky či likvidátory, kteří na místě pracovali, nebo manželky těchto mužů, kteří byli do oblasti povoláni.
Jednotlivá vyprávění jsou velmi silná a hodně emocionální. Autentičnost a sílu daných vyprávění podtrhuje i to, že se kniha nečte snadno nejen po obsahové stránce, ale i po té formální - autorka zachycuje vyprávění lidí v jejich syrové a jaksi neučesané podobě. Na řadě míst můžou jednotlivé vzpomínky působit jako nesourodý, volný proud myšlenek, kdy se řečník i odmlčí, nebo přeskakuje z jedné myšlenky na druhou... Čtenář se tak musí místy hodně soustředit, aby pochytil celé sdělení. Stylově to může působit neohrabaně, možná krkolomně, těžkopádně. Autorka sama do knihy takřka nevstupuje, nechává mluvit přímo ty lidi, s nimiž hovoří. Toto stylové pojetí je však zde zcela záměrně. Ale chápu, že ne každému to musí vyhovovat. Přiznám se, že i já občas bojovala.
Častými tématy, na něž čtenář v jednotlivých výpovědích naráží, jsou srovnání s válkou (co z toho bylo horší?), strach (z čeho přesně ho lidé měli, zda ho cítili hned nebo později), sepjetí s domovinou a ornou půdou (řada lidí odmítala ze zasažené oblasti odejít či se po vystěhování zase vracela zpět), hledání viníka či snaha celou situaci pochopit.
Pokud je Černobyl téma, které vás nějak blíže zajímá, a chcete se dozvědět i něco "navíc", než jen vědecká fakta o jaderné elektrárně a o výbuchu, tuto knihu určitě doporučuji...
Vo svojej podstate vynikajúca kniha, asi najlepšia akú som na tému Černobyl čítal, ale ... Ľudia niekedy zbytočne moc tlachají a mne to občasné tlachání dosť sťažovalo čítanie. Světlana nemusela nevyhnutne všetko zahrnúť do knihy, mohla to trochu prečistiť. Našťastie toho zmateného tlacháni nebolo v knihe veľa, ale dosť na to, aby som znížil moje hodnotenie.
Life must go on!
Ve vzpomínkách těch, co zažili havárii Černobylu nebo přijeli dobrovolně i méně dobrovolně pomáhat při likvidaci katastrofy, se dozvídáme mnoho nejen o samotné tragédii, ale především o ruské duši. Vidíme, jak organizace záchrany lidí pokulhávala, jak nikdo pořádně nevěděl, co má dělat a hlavně se setkáváme se zatajováním skutečného nebezpečí. Mnoho lidí tak bylo (možná zbytečně) obětováno smrti. Kniha se nečte lehce, ale záměrem autorky nebylo předložit nám poutavé čtení, ale shromáždit výpovědi lidí, kteří se na likvidaci havárie podíleli. Můžeme si přečíst výpovědi opuštěných žen, kterým muži zemřeli na černobylskou nemoc, výpovědi žen s nemocnými dětmi, výpovědi tehdy mladých mužů, kteří havárii likvidovali i výpovědi lidí na vyšších postech. Havárie Černobylu ovlivnila život v Bělorusku paradoxně více než válka.
Já sama jsem výbuch zažila a vím, že veškeré ( a značně kusé) informace u nás jsme se dozvídali z vídeňské televize a ne od naší vlády. Ničivý rozsah tragédie byl socialistickými zeměmi bagatelizován a pravá skutečnost se začala velmi pomalu odkrývat až daleko po revoluci.
V zamořeném území v Bělorusku prý v současnosti žije cca 2000000 obyvatel.
Nejsem si jistá, jak tuto knihu hodnotit. Obsahově se jedná o mimořádnou zpověď lidí, kteří byli zasaženi obrovskou tragédií. Cením si autorky a její snahy všechny tyto postižené vyslechnout a zaznamenat jejich příběhy. Kniha je ale velmi zmatečná a opravdu náročná svoji formou. Někdy jsem se v jednotlivých monolozích ztrácela. Také myslím, že vidět seriál o Černobylu je velké plus, některé příběhy jsou evidentně insprovány knihou. Nakonec ale obsah vítězí nad formou a já dávám čtyři hvězdičky. Kniha vyvolává spoustu otázek, nejen k Černobylu, ale i k lidstvu a společnosti celkově. Závěrečný ,,epilog,, je svým sdělením absurdní a vede opravdu k pozastavení a přemýšlení nad celým světem. Pokud se chcete pouze dozvědět fakta k samotné tragédii, knihu nečtěte.
Nedovedu si představit, že bych tuhle knihu přečetla na jeden zátah. Dávkovala jsem si ji po částech cestou MHD a vyhovovalo mi to mnohem víc, protože jsem pak mohla víc přemýšlet nad jednotlivými příběhy a nechat je zapůsobit.
Ty výpovědi se po čase skutečně docela opakují a je pravda, že mé počáteční nadšení někde v půlce opadlo a ke konci už jsem se trochu přemáhala. Jenže já si myslím, že v tomto případě ani není nutné přečíst to celé. Stačí pár příběhů a můžeme se seznámit s dopady katastrofy na obyčejného člověka, jeho myšlením, způsobem, jakým na ni vzpomíná, ale také s jinou mentalitou a pojmem sovětský člověk.
Takže i přes tu trochu přemáhání na konci dávám pět hvězd, protože rozhodně nelituji, že mi ta kniha přišla do ruky. Obohatilo mě to a ten nezvyklý formát se mi také líbil. Jen se to prostě podle mě nedá přelouskat za jeden večer naráz.
Osobně doporučuji se nejdříve podívat na seriál Černobyl a potom přečíst tuto knihu. Jak už tu bylo zmíněno v jiných komentářích, příběhy jsou trochu nepřehledné a člověk neví moc o čem je řeč, třeba u nějakých detailů, ale když už znáte seriál a souvislosti, tak si to dokážete lépe představit. Celkem depresivní kniha a nečte se lehce, ale hodně zajímavé téma.
Realita lidí, co to prožili. V půlce jsem musela přestat a číst něco jiného a po čase se vrátit.
Je to surové počtení... tím ale nechci říct že bych snad čekal knihu o Černobylu jako procházku růžovou zahradou.
První polovina super, pak mi to přišlo takové opakující se a celkem utahané.
Zajímavě pojatá kniha o "havárii" v Černobylu. Autorka pro nás zaznamenala zpovědi lidí, kterých se tato katastrofa bezprostředně dotýká, ať už jde o lidi, kteří bydleli v blízkosti jaderné elektrárny, nebo lidí, kteří se podíleli na likvidaci odpadu a odstranění "škodlivin" a nebo lidí, kteří v té době rozhodovali, co dělat. Když se čtenář pokusí vžít do těch let a do této šílené situace, je to velmi mrazivé a těžké čtení, které je plné bolesti, bezradnosti, opuštěnosti, zoufalství, ale také snahy pochopit, naděje, velké odvahy a smíření se osudem. Podle mého názoru, nikdo nemůže tyto lidi opravdu pochopit, i když by se sebevíc snažil, pokud to samé nezažil. Žijeme na západě Čech a pamatuji si, že v roce 1986 jsme z lesa nosili stovky úplně zdravých velkých hřibů. Babička z toho byla nesvá a řekla nám, že velké množství hub přináší válku. A měla pravdu - svým způsobem válka už probíhala, jenomže lidé nevědí, jak se v takovém případě bránit :-(
Neskutečná kniha, které se daří předávat bolest a zoufalství vrchovatou měrou. Forma není úplně nejpovedenější, nebo tak prostě nejsme zvyklí číst, ale místy to byl trochu chaos. Nicméně poselství tady formu zcela určitě převáží...
Drsné čtení, smutné příběhy... Katastrofa, bolest z nemoci, bolest z přežití, zoufalství, vyhnanství, srovnávání s válkou a teprve někde daleko snad jiskřička naděje
Má to opravdu vypovídající hodnotu, dosti drsné příběhy, přesto sem se do čtení musel nutit.
Štítky knihy
Ukrajina Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita jaderné elektrárny jaderné havárie nemoc z ozářeníAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Černobyľ je ukážkou absolútne tragického zlyhania systému, kde bola hlavnou príčinou nešťastia propaganda a sovietska mentalita. To, za akých okolností havária na reaktore nastala, čo k nej viedlo a najmä, ako sa po tomto incidente postupovalo je totálne absurdné. Doplatili na to najviac Bielorusi a Ukrajinci a doplácajú doteraz. Niektoré výpovede svedkov v knihe idú až pod kožu a mrazí z toho. Človek si pomyslí, ako sa to mohlo stať, prečo autority, ale aj mnoho ľudí konali tak ako konali. Nezmysel a zbytočná tragédia. Aj tak to človek, ktorý to nezažil a nežije tam nedokáže úplne pochopiť. Zdravý rozum zatienený ruským magickým fatalizmom spojený s paranojou na najvyšších miestach bol rovnako nebezpečný ako dávka vysokého žiarenia. Dosť sa aj urobilo a mnohé sa nevedelo, ale mnohé sa neurobilo a dobre sa vedelo o nebezpečenstve - a to je neodpustiteľné.