Modlitba za Černobyl - kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/333608/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-9xc-333608.jpg
4
1139
1139
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno:
2017
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva), 1997
více info...
Přidat komentář
Uf..co napsat, dozvěděla jsem se řadu nových znepokojivých informací. Netušila jsem kolik území a lidí v Bělorusku, tato hrůza zasáhla a zasahuje.. Bohužel nejs přesvědčená, že se lidstvo poučilo a nic takového nehrozí..V této době aktuální, víc než kdy dříve.
Ani tak ne kniha, jako kronika lidských příběhů, které pojí společný dějinný bod - obrovská tragédie.
Samo pojetí knihy, jako souboru neupravovaných vyprávění, je famózním formátem zpracování, díky kterému se kniha vryje hluboko do nitra každého čtenáře a donutí jej nezapomenout na hrůzy minulosti. Donutí jej přemýšlet, zamýšlet se a možná koukat, alespoň na chvíli, na svět jiným pohledem.
Není to kniha veselá, ani odpočinková. Není to kniha pro každý den, a přesto by ji si měl každý přečíst, protože lidstvo má tendenci příliš rychle zapomínat.
Nelze hodnotit stylem líbila nebo nelíbila. Nelze příliš řešit styl psaní a podobně.
Ano, asi by to šlo udělat trochu lépe. Monologů mnoho. Zřejmě nebyly nikterak upravené nebo okleštěné, takže občas to bylo zbytečně zdlouhavé a opakující se, ale o to tady vlastně vůbec nejde.
Podstatné je, co kniha předává, a v tomto ohledu byla odvedena skvělá práce. V tomto díle nemůže člověk hledat nic pěkného. Opět se ukáže jak mohou být někteří lidé prohnilí do morku kostí kvůli své sobeckosti a touze po moci a odnesou to obyčejní nevinní lidé.
Před přečtením knihy by mne ani nenapadlo kolik toho bylo ohledně Černobylu špatně. Ani ne tak kolem samotné havárie, ale hlavně kolem toho jak se lhalo lidem, jak je nikdo dostatečně nechránil a ještě tam spoustu z nich poslali zemřít při likvidaci následků. Nejhorší na tom je, že umírali až později. Pomalu, ohavně a krutě.
Opravdu náročné čtení, ale dozvěděla jsem se z něj víc než dosud a bez příkras.
Tuto knihu by si snad měli přečíst všichni povinně.
Co k ní dodat, je to velmi smutná a unikátní kniha, kterou všem doporučuji.
Jedna obrovská katastrofa, nedozírné následky a um vedení SSSR v bagatelizaci dopadů na osudy a životy lidí. Výpovědi pamětníků, které místy až mrazí.
Knížka se nedá číst na jeden zátah. Jak se v ní píše - Nebojím se Boha, bojím se člověka. - Příběhy lidí z Černobylské oblasti její běloruské části, ale tam nežili jen Bělorusové, ale i běženci z jiných částí bývalého SSSR a ti také vzpomínají i na svoje útěky...
Jsou v tom i vtipy, člověk by se smál, kdyby to nebylo tak smutné.
"Po Černobylu se dá jíst všechno, ale vlastní hovno chránit v olovu."
EDIT - zkusila jsem audioknihu, ta je příliš. Chlap to vypráví, to je dost emocionální. Ženský hlas je příliš, herečka se do toho tak položila, že je to až nepříjemné, křičí skoro pláče ... Dokonce jsem tam objevila dětské hlasy. Jede to podle stejného mustru jako dospělé hlasy ... k nesnesení. I číst je to těžké a tohle je na mě moc.
Jestli si chce někdo přiblížit mentalitu většiny obyvatel zvlášť těch 50+, poměry, zrůdnost mašinérie moci jednoho člověka, proč je Rusko zakleté, z čeho se chtějí vymanit Bělorusové, z čeho snad se dostali/dostávají Ukrajinci, dostaly pobaltské země, proč se návratu do nečasu brání, no tak tohle je hodně hluboká sonda.
Jak už je v komentářích napsáno několikrát - silné čtení. Už je to nějaká doba, co jsem knihu četla, přesto si ale některé příběhy pamatuji doteď a jsem schopna je odvyprávět téměř z paměti. Tato kniha obsahuje hromadu nešťastných osudů, které vás úplně pohltí. Nedalo se odtrhnout.
Silný čtenářský zážitek, o to více, že kniha obsahuje autentická vyprávění lidí, kteří havárii Černobylu zažili. Donutí to člověka přemýšlet nejenom o havárii samotné, ale hlavně o lidech - jednotlivcích i lidstvu jako takovém.
Náročná kniha, nedá se číst v kuse. Alespoň já jsem si musela jednotlivé příběhy kouskovat a kombinovat s lehčí literaturou. Vadilo mi, že o tom kdo vypráví jednotlivé příběhy se dozvíte vždy až na konci, po půl straně v lepším případě, spíše však po několika stranách. Vždy jsem musela listovat tam a zpět abych měla představu o tom kdo mluví a dávalo mi to smysl.
Jinak je to zcela jistě jedinečná kniha, jen by mi vyhovoval jiný formát. Například formou rozhovoru (jako Svědectví o životě v KLDR).
Počas čítania a aj po prečítaní som mal pocit, že už nám nezostáva nič iné, len sa modliť. Nejdem hodnotiť knihu samotnú, ale jej výpovednú hodnotu, ako sa komunistický režim škaredo podpísal na bieloruskom národe - a nielen na ňom. To odovzdanie sa do područia (ne)fungujúceho systému a rezignácia na pomery a vzťahy (hlavné je vydržať) je to, čo robí tento druh režimu takým obludným, pretože pretvára ľudí na sovietske duše. Výsledkom je, že propaganda zomelie myslenie a zostáva stádo nie hlúpych ľudí (ale systémom spracovaných), ktorí veria, že všetko je tak ako má byť a pravda je to, čo píšu v novinách, hovoria v rozhlase a v televízii - samozrejme všetky zdroje informácií sú bieloruské, prípadne ruské - a ľudia sa stávajú iracionálnymi, niektorí sú aj fatalisti. Na dôvažok obrovský nedostatok všetkého materiálneho z ľudí vyťahuje závisť a nenávisť, ale paradoxne aj pevnejšie medziľudské vzťahy. Generácia Bielorusov, ktorá zažila druhú svetovú vojnu a je ňou poznamenaná, sa len veľmi ťažko zmieruje s niečím, čo prišlo po Černobyle a automaticky porovnáva novú situáciu a neuvedomuje si, čo je horšie. No ale vlastne, čo je horšie?
Veľmi silná kniha. Ťažké čítanie no na druhej strane aj veľmi potrebné práve v dnešných časoch. Nielen ako svedectvo o zlyhaní jedného režimu a desivá pripomienka toho, aby sa to neopakovalo, no zároveň je to aj brána do "sovietskej mentality".
Kniha je prostě skvělá strašně doporučuji audioknihy ty výpovědi z úst šou prostě skvělé ️
Tahle kniha se mi špatně hodnotí. Vlastně ani nevím, jak ji popsat. Skvělá novinářská práce, která se skládá z různých příběhů/zamyšlení obyčejných lidí žijících blízko Černobylu.
Během četby čtenář poznává kulturu Běloruska a taky samozřejmě, jak výbuch atomové elektrárny Černobyl ovlivnil běžné lidi. Docházelo k zabíjení zvířat, nucenému vystěhování, znetvoření a úmrtí a hlavně docházelo k popírání a také ignorance. Děti, které se do té oblasti pak narodili, byly zkoumané kvůli svým postižením. Příroda se zbláznila...
Silné příběhy, které propojuje tato strašná událost, se docela těžkou čtou, ale nabízí jedinečný pohled.
Asi nejlepší non-fiction, co jsem v životě četla. Doporučuji všem. Výpovědi lidí z různých oblastí, jichž se černobylská katastrofa dotkla do různé míry. Ačkoli je to těžké čtení, pro mě naprosto fascinující. Děsivé. Žádná fakta, čísla, populární seriály o reaktoru ani nic podobného nedokážou popsat, co se dělo lidem a v lidech. Jen oni sami to dokážou, a v tom má tato sbírka monologů obrovskou sílu.
Černobyľ je ukážkou absolútne tragického zlyhania systému, kde bola hlavnou príčinou nešťastia propaganda a sovietska mentalita. To, za akých okolností havária na reaktore nastala, čo k nej viedlo a najmä, ako sa po tomto incidente postupovalo je totálne absurdné. Doplatili na to najviac Bielorusi a Ukrajinci a doplácajú doteraz. Niektoré výpovede svedkov v knihe idú až pod kožu a mrazí z toho. Človek si pomyslí, ako sa to mohlo stať, prečo autority, ale aj mnoho ľudí konali tak ako konali. Nezmysel a zbytočná tragédia. Aj tak to človek, ktorý to nezažil a nežije tam nedokáže úplne pochopiť. Zdravý rozum zatienený ruským magickým fatalizmom spojený s paranojou na najvyšších miestach bol rovnako nebezpečný ako dávka vysokého žiarenia. Dosť sa aj urobilo a mnohé sa nevedelo, ale mnohé sa neurobilo a dobre sa vedelo o nebezpečenstve - a to je neodpustiteľné.
Těžko hodnotit jako literární dílo. Jsou to drsná fakta podaná formou monologů . Neviditelné zlo. Těžké čtení.
Nelze než doporučit. O Černobylu, o době a systému a o člověku. Převažující forma monologů je vlastně velmi silná, bez směřujících otázek, jen prostor pro výpověď…a každého jeho zkušenost a vzpomínání zavede úplně jinam a odjinud, každý z krátkých monologů je jiný než ostatní, přestože by se dalo říct, že jsou si v mnohém podobné. Obrovská tragická událost, celosvětová, ale v měřítku života několika jediných lidí…tíživé…a od začátku knihy až do konce nezapomenete, že vcítění ani skrze autentické vzpomínky svědků vám jejich hroznou zkušenost zdaleka nedokáže zprostředkovat, přesto je to nesmírně hutné, syrové ale lidské, zde se neobchoduje se senzací tragédie, od “prostých” lidí, vzdělanců, vysoce postavených politiků zaznívá kromě vzpomínek a líčení osudů i hodně filosofie, ale není to filosofie salónní, hodně se mluví o bohu, duši, světu mrtvých, ale je to všechno jakési…jiné, hmatatelné…živé…zkrátka velmi doporučuju
SIlné dílo. Kauza Černobyl mě hodně zajímá. Myslím, že mám načteno poměrně hodně. Ale číst výpovědi opravdových lidí, kteří výbuch zažili, jak je to ovlivnilo, je úplně něco jiného. Není to lehké čtení.
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
"Radionuklidy rozeseté po naši zemi budou žít 50, 100 i 200 tisíc let, popřípadě ještě déle."
Alexijevič se ve své sérii knih obrací k člověku, k člověku sovětskému, ukrajinskému, běloruskému, ruskému... ke stavu jeho duše, k obyčejnému životu obyčejných lidí. Proto se zde čtenář nedozví, co přesně se 26. 4. 1986 v Černobylu stalo. Čtenář je však vtahován do světa post-černobylské války, nebo aspoň jak dobu po evakuací Pripiati a desítek dalších vesnic a městeček v okolí Černobylu s všudypřítomnými vojáky vnímali místní obyvatelé. Ti byli donuceni poté, co strávili dalších minimálně 48 hodin v nevědomí svým všedním, každodenním životem, opustit bez ničeho (vše bylo ozářené) své domy. Prý na dva dny. A ono to bylo na celý jejich zbývající život, někdy dlouhý jen pár týdnů. Člověk vnímá katastrofu samotnou, ale už mu většinou nedochází, co se asi tak mohlo dít v místě samotné události. A jak se k tomu sovětský občan stavěl či byl donucen postavit. Jaké hrůzy si musel prožít, jaké násilí, rabování a zabíjení celá ta tragická událost vyvolala. A přece jiní o válce nehovořili, protože tady přes veškerý vojenský výcvik nebylo s kým bojovat obvyklými zbraněmi, pouze proti vlastnímu lidu, ani proč se schovávat v protiatomových bunkrech, protože atom byl všude.
"Jsme velká země, milovaná, nejsilnější. Dřív nám říkali, že žijeme skromně a chudě, protože jsme prodělali těžko válku, lidé trpěli, zato teď máme mohutnou armádu a nikdo si na nás netroufne, neporazí nás. Ale my začali střílet jeden do druhýho."
V Modlitbě za Černobyl - přesněji za lid postižený jeho zkázou - více než v jiných Alexijevičové knihách vyplouvá na povrch ruská duše formována po staletí svými násilnými dějinami. Ruský člověk buď loví a zabíjí zvěř, nebo válčí, říká se v knize. Taky je tam ale plno lásky, soucitu a až nepochopitelného hrdinství. Právě to je ruskému člověku vštěpováno. Ne majetek a blahobyt, ale vlast, vlastenectví a hrdinství jsou to nejdůležitější. Ruský člověk tak osciluje mezi ušlechtilostí, sebevražedným hrdinstvím a bezbřehým násilím, protože spravedlnost neexistuje. V knize o důsledcích černobylské havárie autorka poprvé zpovídá i sama sebe a nevciťuje se toliko do duší druhých zpovídaných osob, protože ačkoliv je Černobyl ukrajinský, nejvíce bylo zasaženo Bělorusko. V Bělorusku bylo zamořeno celkem 23 procent území, na Ukrajině 4,8 a v Rusku 0,5 procent. A tak se Bělorusové stali černobylským lidem. Autorka poprvé knihu vydala 11 let po výbuchu, dále ji však doplňovala a celkem na ní pracovala 20 let. Autentické pocity přímých svědků katastrofy přináší dechberoucí obraz jednoho lidského neštěstí, k jehož hloubce přispěla nezměrná zaslepenost a demagogie sovětského vedení, která v reakci na volání po vědeckých vysvětleních, lécích nebo aspoň jódu vytáhla z rukávu staré známé nálepky jako agenti západních rozvědek, zakuklení nepřátelé socialismu, diverzantská akce... a dnes, v roce 2022, tomu není jinak.
"Celý život jsme bojovali nebo se připravovali na válku, tolik toho o ní víme, jenže teď z ničeho nic obraz nepřítele se proměnil. Máme nového nepřítele, či spíše nepřátele. Zabíjela pokosená tráva, ulovené ryby, zastřelená zvěř nebo třeba jablko."