Modlitba za Černobyl - kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/333608/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-9xc-333608.jpg
4
1142
1142
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno:
2017
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva), 1997
více info...
Přidat komentář
Tragédie lidských osudů, životů vykreslená v "monolozích" je neuvěřitelná. Nedokážu si to představit.
Zároveň ale nelze opomenout sondu do běloruské/sovětské duše. Ta naprostá ztráta svobody (musíme počkat až co nám řekne báťuška car/generální tajemník/prezident) a zároveň pocit nadřazenosti (není lepšího národa nad sovětský, potažmo ruský).
(SPOILER)
Čítala som ju dvakrát a plakala na viacerých miestach... a to nie mi skutočne stáva minimálne, aby ma kniha dojala k slzám, primäla k takému zamysleniu a vnútornej bolesti pri vcítení sa do postáv (manželiek, rodičov, ale i detí), keď som čítala ich spomienky, bezmocnosť, odovzdanie sa osudu, ktorý nejde zmeniť a súčasne neprestajný boj. Černobyl je jedna z top tém, ku ktorej sa ľudsky aj čitateľsky doma vraciame z mnohých dôvodov a táto kniha sa stala svojim spôsobom našou modlitbou tiež. Naozaj doporučujem prečítať!
PS: Utkvie vám iste v pamäti navždy niekoľko viet... "všetko to bolo ľúbené, drahé a moje" (aj keď sa telá milovaných manželov doslova rozpadali pod rukami, nemohli a nechceli ich opustiť ich ženy, to si človek ani predstaviť nedokáže, toľko fyzickej a emocionálnej bolesti) "na poli orie traktor a nad ním horí reaktor" (citácie iste nie sú doslovne presné, za to sa ospravedlňujem)
Zajímavé i jako sonda do mentality místních (Ukrajinců, Bělorusů a Rusů)….což v dnešní době má docela význam.
Knihu jsem si vzala po druhé a opět mě to úplně dostalo je těžké říct co cítím a proto to radši jen doporučím hlavně i audioknihu je krásně namluvená:)
Neseděla mi forma, styl, všudypřítomný patos. Jedna věc je líčená tragédie, ale takto hrát na city? Je mi líto, zklamání.
Knihu jsem po jedné z prvních srdcervoucích výpovědí odložila a několik měsíců jsem na ni nesáhla. Bála jsem se pokračovat.
Jednoho lednového dne mi padl zrak na opuštěnou knihu na polici a uvědomila jsem si, že takhle k tragickým epizodám dějin přistupovat nechci. Osoby, kterých se výbuch v Černobylu bezprostředně dotkl, období připodobňují k počátku války. Zaslouží si být vyslyšeny a pochopeneny úplně stejně jako lidé, kterým válka také sebrala spokojené dětství, radost ze života, rodinu, přátele a pocit bezpečí. Knihu jsem tedy znovu popadla. Po přečtení se ve mně něco změnilo.
Až zpětně si uvědomuji, že ač mi zpočátku forma, kterou je kniha napsaná (především forma monologů), dělala trochu problémy, považuji ji nakonec vlastně za jednu z velkých kvalit tohoto tíživého svědectví.
Autorka věnovala veškerý prostor lidem, jejich tragickým příběhům, vzpomínkám, myšlenkám plným zoufalství, zármutku, bolesti, ale i frustrace, vzteku, občas i snahám ospravedlnit své jednání ve vyhrocené situaci.
Nemohla jsem se vyhnout snaze vcítit se do pocitů každého z nich. Ve většině případů to nebylo možné, takové hrůzy zažili.
Jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Je děsivé, jak málo pro režim znamenal lidský život...svým jednáním dopustil neodpustitelné. Přeji si, aby se nikdy nezapomnělo na ty, kteří svět zachránili před ještě horší a rozsáhlejší katastrofou.
Velmi silná smutná kniha plná beznaděje popisující výpovědi lidí, kterých se havárie nejvíce dotkla.
Kronika o přeživších této jaderné tragédie, zpovědi jednotlivých lidí (daň rodinných příslušníků v důsledku ozáření ... ). Velmi silná kniha. Půjčeno z knihovny.
....Dcerce bylo šest roků. Ukládám ji ke spánku a ona mi šeptá do ucha. Tatínku, já chci žít, jsem ještě maličká ... A já myslel, že nic nechápe ...
Kniha není psána jako beletrie, není to ucelený příběh. Je to soubor výpovědí osob přímo či nepřímo zasažených černobylskou havárií. U některých výpovědí je vám těch lidí nesmírně líto. U naprosté většiny z nich, ale musí středoevropanovi zůstat rozum stát. Na jedné straně tolik lží a zamlčování ze strany sovětských elit, na straně druhé enormní pohrdání zjevným nebezpečím ze strany místních. Nemluvím o lidech, kteří byli nasazeni na likvidaci následků, ale o těch ostatních. Opuštěná technika se rozkrade a použije na jiných místech, úroda ze zasažené oblasti je sklizena a zkonzumována - to přece nevadí, že je to radioaktivní. Však co je to ta radioaktivita? Vždyť není vidět. A vším samozřejmě prostupuje neuvěřitelná míra spotřeby vodky, samohonky a prostředků na mytí oken. Sovětská mentalita - opravdu.
Veľmi ťažké čítanie. Tak ťažké, ze skoro každú noc počas čítania knihy som mala ťažké sny.
Súbor výpovedi priamych svedkov a "účastníkov" katastrofy. Súbor príbehov tak silných, smutných a desivých, ze je mi ťažko. Veľmi ťažko. Citim hnev. Nad ľahostajnosťou zodpovedných, nad utajovanim, nad tým ako tam posielali nič netušiacich ľudí na istú smrť. Na tym, ako sa snažili zachovať zdanie dokonalosti štátu aj za cenu ľudí. Hnev nad tým, ako sa vykaslali na bezpečnosť, ako diletantsky bola celá elektráreň postavená a riadená. Som smutná nad osudmi ľudí, ktorí mali tu smolu, ze žili blízko, ze nevedeli, ze neverili a spoliehali sa na tých hore. Sucitim s matkami a manželkami. A ďakujem hrdinom, ktorí sa ci uz vedome alebo nevedome obetovali, aby sme mohli žiť aj my tu, kde žijeme.
Opravdu těžká kniha, silné téma, zajímavé pojetí formou monologů, úvah a poznámek přímých účastníků havárie v Černobylu, likvidátorů následků havárie a zejména pak jejich příbuzných. Kniha se mi hodně těžce četla, autorka odvedla dobrou práci, když tak těžké téma zpracovala citlivě, tak aby si podle dobových zážitků udělal závěr každý sám. I dnes děsí utajování havárie a následků ze strany státu a jeho představitelů, ale i lékařů, fyziků a jiných odborníků. Jakoby nikdo nechtěl převzít osobní odpovědnost za následky a všichni vyčkávali, kdo udělá první krok. V tomto duchu zní jako pohlazení část textu popisující dojmy bývalého ředitele Institutu jaderné energetiky Akademie věd V. B. Něstěrenka, který jak se zdá bez ohledu na následky chtěl informovat o tom, co se stalo a jaký má být další postup. Popis mentality obyčejných lidí a jejich chování, ať již při evakuaci nebo rabování již jen dotváří celkový obrázek Sovětského svazu.
Než jsem rozečetl tuto knihu, přečetl jsem si knihu Černobyl od autora Serhii Plokhy, která mi poskytla fakta, na které jsem mohl navázat. Tato kniha je soubor rozhovorů s lidmi, kteří se jakkoliv účastnili Černobylu - od likvidátorů, obyvatel okolních vesnic, různých lidí, kteří se k něhodě jen připletli, či lidí, kteří trpěli následky. Stejně jako u minulé knihy autorky můžu i zde říct, že některé příběhy mě zajímaly více, některé méně, ale obecně vzato i ty nejméně zajímavé byly stále nadprůměrně zajímavé. Pokud někdo chce pochopit, co pro některé lidi Černobyl znamenal, kromě nehody samotné, tady se to dozví.
Velmi silné svědectví lidí. Občas pro mě hodně útržkovité a špatně srozumitelné. A znovu se mi potvrdilo, že ruský či běloruský člověk je jurodivý. Pro nás že západu je jeho jednání někdy nepochopitelné: poslouchat rozkazy a jet hasit reaktor bez ochranných prostředků. Neúcta k člověku jako jednotlivci, fušersky postavená jaderná elektrárna!, lži a manipulace. A z výpovědí lidí mrazí. Silně na mě zapůsobilo, jak ženy milovaly své může a jejich lásku nic nezastavilo. I my jsme byli touto havárií zasažení, i u nás se zvedl výskyt rakoviny či problémy těhotných žen.
Kniha je opravdu silnou výpovědí lidí, kteří se stali přímými svědky jedné z největších katastrof novodobých dějin. Není dokumentem událostí v samotné elektrárně, o tom si ale lze najít řadu podrobných dokumentů a co se stalo, je poměrně známé. Tady ale dala autorka prostor úplně obyčejným lidem, dětem, starým lidem, rodičům, hasičům a jejich rodinám. U některých příběhů se lze jen těžko ubránit slzám, zvlášť pokud máte děti. Dopad celé té hrůzy byl a stále je obrovský, byť už vlivem času trochu mimo hlavní proud pozornosti. Forma výpovědí je velmi dobře zvolená, sledujete tok myšlenek jednotlivých lidí, což dává jejich vyprávění naprosto autentický a lidský rozměr-řekla bych, že mezi řádky vidíte to utrpení a slzy, tu bezmoc a v některých případech i rezignaci. Je to také svědectví o mentalitě lidí ve státech bývalého SSSR-kvůli novému autu a garáži jdou v gumákách rukama odklízet grafit z reaktoru a šli by znova. Je to hrdinství, nebo nerozum? A co zodpovědnost představitelů národa, kteří tam ty lidi s klidem posílali, a sami se tam báli vkročit? A možná i dnes je vidět, že nátura těchto gerojů a jejich vůdců se v mnohém příliš nezměnila.
Nebylo to lehké čtení. Očekávala jsem asi něco podobného jako Svědectví o životě v KLDR, ale tyto monologické výpovědi/zpovědi byly daleko syrovější a více mě zasáhly, a to možná právě díky jisté neučesanosti textu a mnohdy nepříliš plynulému toku myšlenek respondentů.
Knihu jsem nedočetla. Vůbec se mi nelíbil styl. Upřímně nevím, co takto hrubým textem autorka zamýšlela? Syrovost zážitků tím pro mě nikterak nenabyla, naopak jsem se cca 80 stran trápila a nakonec knihu odložila. Škoda, protože téma Černobylu mě zajímá.
Některé příběhy se mi hodně zahryzly do hlavy. Především vzdělaných lidí, kteří věděli co se děje, ale nemohli udělat naprosto nic. A když chtěli, byli trestáni, stejně jako je tomu dnes v Rusku i Bělorusku.
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivitaAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Já teda nemám ke knize nic moc co říct, jen že je to silné. Příběhy obyčejných lidí u kterých jsem brečela jak želva. Jediné co mě po přečtení napadlo, bylo "proč?". Proč za to muselo zaplatit tolik lidí a tolik lidí za to stále trpí. Knihu určitě doporučím. Autorka knihy zachytila přesně to, na co ostatní lidé zapomínají, na samotné lidi kteří tragédii prožili. Na jejich životy.