Modlitba za Černobyl - kronika budoucnosti

Je to vynikající dílo. Výborně posbírané názory každého jednotlivce, které skutečně ukazují i na to, jak každý jednotlivec vnímal událost jinak. Některé příběhy byly až mrazivé, u jiných mi bylo až zle z toho, jak se kdo zachoval. Opravdu velice zajímavé bylo to, jak se novinář přijel podívat na radioaktivní sklad automobilů, které je už dávno rozebrané a rozkradené. Nedozírné následky spojené s tutláním důsledků katastrofy. Nemožnost režimu zlikvidovat potraviny, použití biologických robotů (tedy lidí) místo těch technických, čekání na smrt dospělých i dětí. Výborné dílo, ale jednu hvězdičku ubírám za překlad. Pokud bych nemluvila plynně rusky, ůbec bych tu větnou kontrukci nepochopila, ale v ruštině se spousta sloves vynechává, věty vůbec nemusí žádné mít. Jenže v češtině to zní trochu krkilomě a některé věty se mi četly opravdu strašně těžce. Tohle mi trochu zkazilo zážitek z knihy, která byla ale opravdu výborná!

Čo ja viem. Áno, bola to hrozná tragédia. Áno, z prečítaného behá mráz po chrbte.
Je potrebné oceniť autorkinu prácu, ktorá bola iste náročná.
Vadí mi politická rovina diela. Autorka je liberálna politička, hnusným spôsobom to pretláča do knihy. Ako keby ani nešlo o tých ľudí a o tú katastrofu.
Ako keby bol jediný jej motív môcť po každej svedeckej výpovedi nariekať a vykrikovať, že to súdruhovia. A že nikto nevisel.
Moderné libtardské hľadanie vinníka.

Ešte pridám: "Kto z vás je bez viny, nech prvý hodí kameň" - tesár z Nazaretu

Jestli to opravdu je soubor vypovedi Cernobylcu, beha mi mraz po zadech. Je smutne, ale zaroven zajimave se podivat na nasledky jaderne havarie ocima lidi, kteri to prozili z tesne blizkosti. Je take neuveritelne, jak moc jejich zivoty byly ovlivneny hlavne po socialni/psychicke strance, nejen zdravotni. Pribehy jsou otresne chytlave, jen jsem mela nekdy problem se vyznat v tom, kde kdo je a o cem prave mluvi. Jsou tam i casti, kde se objevuji proudy myslenek a je tezke se vyznat. Ale jinak kniha super a vrele doporucuji!

V rámci výzvy 2021 - místo na kterém bych se nechtěl ocitnout. Tedy takhle: podívat bych se tam chtěl. A moc. Ale teď. Rozhodně ne na konci dubna 1986.

A kuafixdoprkennývohrady - do čeho jsem to proboha začetl??? O Černobylu byly popsány stohy papírů a prakticky každý, kdo se o problematiku alespoň vzdáleně zajímá si může dohledat sled událostí téměř po vteřině. Co vám ale nikdo neřekne, jsou vzpomínky Černobylců - pocity lidí, kteří byli toho osudného dne na tom nejblbějším místě. Takže jsem nesmírně rád, že jsem na tuhle knížku narazil. I když se vůbec nečetla lehce a i když by se se svými třemi sty stranami dala přelouskat za sobotu, či neděli, tohle se fakt nedalo. Kapitoly o postižených dětech, o rodinách likvidátorů a o likvidaci zvěře jsem musel neskutečně dlouho vydýchávat. Při čtení o stupiditě "těch nahoře", kterým bylo naprosto jedno, co se děje, hlavně když oni jsou v bezpečí a nemusí s hlavou na špalek. O to větší horor a utrpení, že se nejedná o fikci.

Marat Filippovič Kochanov, bývalý hlavní inženýr Ústavu jaderné energie:
Kontrolovali jsme mateřské mléko – bylo radioaktivní… Odebíráme salám a vejce… Děláme rentgenový snímek: to nejsou potraviny, ale radioaktivní odpad… Na lavičce před domem sedí mladá žena a kojí dítě… Mléko s ceziem… Černobylská madona…

Naděžda Afanasjevna Burakovová, obyvatelka čtvrti Chojniki:
Má dcerka mi nedávno řekla: Mami, jestli porodím mrzáčka, budu ho přesto milovat…

Lilija Michajlovna Kuzmenkovová, učitelka, režisérka:
Včera jsem jela trolejbusem. Chlapec neuvolnil místo starci. Ten mu domlouvá:
Až budeš starý, taky ti nikdo neuvolní místo.
Já nikdy starý nebudu, odbude ho chlapec

Irena Kiselevová, novinářka:
Sousedka mi pošeptala, že rádio Svobodná Evropa hlásilo, že došlo k havárii v černobylské atomové elektrárně. Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Byla to naprostá jistota, že kdyby se něco vážného stalo, byli bychom informováni. Budou nás včas varovat. Byli jsme si tím jisti...

Vasilij Borisovič Něstěrenko, bývalý ředitel Institutu jaderné energetiky Akademie věd:

…Na naší zemi už ležely tisíce tun cezia, jódu, olova, cirkonia, kadmia, berillia, boru a neznámé množství plutonia – celkem čtyři sta padesát typů radionuklidů. Bylo nezbytné mluvit o fyzice. O zákonech fyziky. A mluvilo se o nepřátelích. Hledali se nepřátelé.

…Jenže obavu nemáme o lidi, ale o moc! Ve městě měli připraveno sedm set kilogramů preparátů. Prostě dodat jódové preparáty do vodojemů, dolévat ji do mléka. Zůstaly ovšem ve skladech… Hněvu shora se báli lidé víc než atomu.

…Je traktorista chráněný, třeba jen respirátorem?
Ne, pracují bez respirátorů.
Cože, vám je nedovezli?
Ale jo. Dovezli nám jich tolik, že nám vystačí do roku dva tisíce. Ale my je nevydáváme. Vznikla by panika.

…Kdybychom byli jako dříve uzavřený systém, za železnou oponou, žili by lidé dodnes u elektrárny. Utajilo by se to!! Jen si vzpomeňte: Kyštym, Semipalatinsk… Stalinská země. Stále ještě stalinská země…

Tuto knihu by si měl přečíst opravdu každý.

Katastrofa - tragédie - způsobená lidskou chybou je jedna věc. Ale druhá tragédie, snad ještě horší, je neschopnost a hlavně neochota státního systému postarat se o své lidi. Soudruzi nejenže nepomáhali, ale často i škodili ve jménu propagandy a "nevyvolávání paniky" čili protistátních nepokojů. Otřesné.

Tak tuhletu knížku jsem četla neobvykle dlouho. Kromě toho, že jsem občas ty příběhy musela vydýchávat, stále jsem se snažila na internetu najít, kolik lidí v Bělorusku vlastně na následky katastrofy zemřelo. A nenašla jsem vlastně nic. Protože sledovat to nebylo tehdy žádoucí, takže ani dnes nic nevíme. Nejhorší pro mě byly zpovědi manželek likvidátorů a matek smrtelně nemocných dětí.....státní moc vlastně takhle zničila šťastné rodiny a podle výpovědí "těch nahoře" jim to bylo naprosto jedno, důležité bylo hlavně žádnou paniku. Zneužili u těchto obyčejných lidí jejich smysl pro povinnost k vlasti.
Ještě dodám....za bývalého režimu jsme udržovali družbu s dětmi z Běloruska, já si dlouho psala s dívkou z Mozyru. Ještě když se vdala, odstěhovala se do Pripjati a měla děti, posílala jsem jí pro ně hračky. Dnes ale vůbec nevím, kde je jí a její rodině konec...

...”Maminko, jestli se mi někdy narodí zrůdička, stejně jí budu milovat,” řekla mi moje dvanáctiletá dcera...
...”Co je na těch dětech zvláštního?” ptám se. “Nikdy se nesmějí”....

Po přečtení této knihy budete nenávidět všechny vlády tohoto světa. A pak... a pak budete mít chuť pokleknout a poslat k nebesům modlitbu za Černobyl.

Vše o tom, jak...
...komunisté Sovětského svazu kradli rodinám syny a otce k likvidování havárie, kterou sami způsobil. Lhali, zatajovali, mlčeli. Tvrdili, že lidé odjíždí na cvičení, na dva týdny, na pár dní a oni tam byly měsíce, měli doživotní následky, nebo umírali. Bojovali proti těm, kteří se snažili informovat a pomáhat, proti vědcům a znalcům. Mluvili o sovětském člověku, o společném boji i o akcích zahraničních agentů.
...se šmelilo s radioaktivním jídlem, mizela radioaktivní technika, kradlo se vybavení domů i celé radioaktivní stavby prodávané mimo zónu jako víkendové chaty.
...se v době výbuchu jaderné elektrárny předstírala normálnost, projevovala se lidská hloupost, neschopnost pochopit smrtelnou nebezpečnost něčeho neviditelného, preferovalo se splnění úkolů, sklízení brambor nebo zavařování okurek, před vlastním zdravím. Sebeobětovalo se pro vlast i pro peníze
...v sobě jedna havárie skrývá tisíce a tisíce tragédií, rodinných, dětských. Lidské roboty na střeše reaktoru, lovce domácích i divokých zvířat, vědce, duše běloruských bábinek vyprávějících o starých zvycích, uprchlíky z válečných zón středoasijských "stánů "schovávajících se v neobydleném pásmu.
...se vyprávěly specifické černobylské vtipy.
...se stovky kilometrů od elektrárny šířil radioaktivní prach smíchaný z olova, písku a grafitu.
...silná byla víra v mírový atom i přípravu na válku, ale zároveň brutální bezradnost v době katastrofy, nepoužitelné zásoby civilní obrany, vojáci bez vybavení z lenosti nebo neschopnosti vedení SSSR.
...se šmelilo s materiálem i na vzorovou jadernou elektrárnu.
Ale zdaleka nejen o tom...

Je těžké, až nemožné, vybrat ty nejlepší části knihy. To by člověk musel odcitovat slovo od slova minimálně celou její polovinu. Není divu, že se stala základem pro skvělý seriál Černobyl. Po poslechnutí i přečtení tohoto díla je mi ale jasné, že těch silných lidských příběhů, přehánění i nadsazování pochází od filmařů mnohem méně, než jsem myslel. Všechna ta přirovnání, možnosti neobyvatelnosti velké části Evropy, dobrovolníci pod reaktorem i nad ním, likvidátoři zabíjející domácí zvířenu, všudypřítomná vodka... Ano, vědecký i historický základ je stejný, ale lidský pohled je jasně a viditelně z Modliteb.

Zároveň nejde nedoporučit zpracování audioknihy - jde vyloženě o hereckou hru hlasů. Skvěle se to poslouchá.

---------------------------------------------

Vesnice Čuďany... Sto padesát curie na metr čtvereční...
Ženy okopávají zahrádky, ulicí běhají děti. Chlapi na kraji obce přitesávají trámy na nový roubený dům. Hned nás obklopili a řekli si o cigarety.
„Chlapi, odsud se budete muset už brzo vystěhovat," pokoušíme se jim vysvětlit.
„Podívejte se na dozimetr a ten ukazuje, že radiace přesně na tomhle místě, co zrovna stojíme, je stokrát vyšší než povolená norma."
„Hele, nepřeháněj... To zrovna - a kdo je ti vůbec na ten tvůj dozimetr zvědavej? Ty si klidně jeď, ale my zůstanem tady. A svůj dozimetr si můžeš strčit do prdele, nám je k ničemu!!"
Když jsem pak několikrát viděl film o zkáze Titaniku, naprosto přesně mi to připomínalo vše, co jsem kdysi viděl sám. Měl jsem to přímo před očima, sám jsem to v prvních černobylských dnech prožíval... Tam taky bylo všechno jako na Titaniku a lidé se chovali naprosto stejně. Hlavně ta jejich psychologie byla stejná. Poznával jsem to, a dokonce srovnával - trup lodi už je proražený, podpalubí zaplavuje obrovská spousta vody a převrací sudy i bedny. Plazí se dál a dál a z cest hravě odklízí všechny překážky... Na horní palubě ale září světla, hraje hudba a servíruje se šampaňské. Pokračují rodinné spory a rodí se nové lásky. Jenže voda stoupá dál, po schodech výš a výš, do kajut...
Lustry září, hudba hraje, šampaňské teče proudem...
- str. 152

Velice smutné čtení.

Vynikající! Síla autenticity.

Tak to byla síla :-( Jednotlivé "monology" obyvatel, ale i vojáků kteří byli do pásma posláni. Popisy evakuací, úklidu kolem továrny...vše pohledem obyčejných-neobyčejných lidí, kteří museli zvládnout něco, co my si možná ani nedokážeme představit. Kniha není nabitá fakty, ale emocemi a myšlenkami a o to víc se čtenář dokáže do celé situace vžít. Asi nejsilněji na mě působily pasáže o "evakuaci" zvířat. Pokud chcete Černobyl prožít určitě si přečtěte.

Drsná knížka psaná složitější formou. Jedná se o soubor svědectví jednotlivých lidí. Nešlo přečíst na jeden zátah, musela jsem si ji kouskovat.

Čítať o obetiach Černobyľu v podaní Alexijevič bolo horšie ako čítať o obetiach vojny v podaní Alexijevič. Čistá depresie. Koncentrovaná depresia. Depresie pre desať kníh a ešte za tri Tatrovky zostane.

Kniha Černobyľská modlitba nie je žiadnym chronologickým vykreslením udalostí černobyľskej havárie. Takýchto kníh a dokumentov máme už dosť. Svetlana Alexijevič však v tejto knihe spísala to, čo sa inde nedozviete. Subjektívne pohľady, zážitky a spomienky tých najrozličnejších ľudí, ktorých sa havária akokoľvek dotkla. Z mnohých príbehov vám bude do plaču, nad mnohými budete krútiť hlavou. Z prístupu totalitného režimu a mentality národa, ktorý si vychoval, vám bude miestami zle. Pri čítaní o krajine detí, ktoré sa nesmejú, možno knihu na chvíľu odložíte. No vyrozprávanie tejto všetko požierajúcej katastrofy vás k stránkam pripúta. Navždy. 5*

Velmi poučná a stejně tak náročná četba. Mockrát jsem nebyl schopen dočíst kapitolu, právě kvůli detailně a sugestivně vylíčeným vzpomínkám a svědectvím svědků této strašlivé katastrofy. V takových momentech jsem byl schopen pouze zavřít knihu a kroutit hlavou, nebo civět někam do prázdna. Takovou sílu v sobě příběhy očitých svědků - či jejich pozůstalých - mají.
Jediné, co mně osobně zcela nesedlo byla forma, ve které autorka uváděla jména a povolání těchto lidí až na konec jejich vyprávění. Což je spíše formální nedostatek, který možná vadil jenom mně a navíc jej zcela zastíní dokonalá práce autorky. Věřím, že zpracovat všechna tato svědectví a výpovědi muselo být velmi složitým úkolem.

Kniha, která sděluje krutou realitu černobylské tragédie. Lidé, neměli buď žádné nebo jen kusé informace a nevěděli jak si s nimi poradit, proto se chovali zmateně a nezodpovědně, brali si s sebou svoje osobní věci, nechtěli se odstěhovat, jedli kontaminované potraviny, pili závadnou vodu ....... Nikdo z nich zpočátku netušil jaké následky bude mít výbuch elektrárny, nikdo je na to nepřipravil, nechápali co se to děje, byli to skromní lidé, kteří žili své životy a nechápali dosah té hrůzy, která je zasáhla. Při čtení mě místy i mrazilo. Doporučuji přečíst.

Četla jsem ji dlouho, tohle totiž není knížka na dva tři večery. Dlouho ji musíte vstřebávat, jedním slovem síla.

Černobyľská kronika je už druhou knihou, ktorú som prečítala od autorky, laureátky Nobelovej ceny, Svetlany Alexijevič. Štýl knihy dodáva akúsi surovosť a slová všetkých tých spomínaných ľudí "znejú" o mnoho viac reálne, ako keby sme ich mali čítať len prostredníctvom klasického príbehu. Pre mňa osobne bolo veľmi zaujímavé psychické rozpoloženie, úcta k domovu a istá forma vlastenectva obyvateľstva.