Modlitba za Owena Meanyho
John Irving
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/89289/bmid_modlitba-za-owena-meanyho-ISB-89289.jpg
5
1083
1083
První vydání v pořadí sedmého románu amerického spisovatele Johna Irvinga, autora světově proslulého bestselleru Svět podle Garpa, vypráví příběh prazvláštně nadaného chlapce Owena Meanyho, posmívaného mezi svými vrstevníky, ze kterého se však posléze stává mladík nebývalé autority, prorok, jenž prožívá absurdní novodobou paralelu s životem Ježíše Krista.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1994 , ArgoOriginální název:
A Prayer for Owen Meany, 1989
více info...
Přidat komentář
Není nadto sáhnout po čase po velkém románu. Nadšení převeliké a vřele doporučuji. Irving to jednoduše umí a poklona i překladateli.
Čtenářský zážitek. Už je to hodně let, co jsem knihu četla, vím, že si ji chci přečíst znovu.
Na Owena Meanyho s podivným hlasem a malým vzrůstem s láskou vzpomíná jeho nejlepší přítel. Jak se v průběhu děje dozvídáme, tak Owen má jisté poslání...Občas tragikomickou, ale moc dojemnou knihu Johna Irvinga z nelehké doby určitě doporučuji!
První polovinu jsem četla rok, druhou dva dny. A jen letitá vzpomínka na Svět podle Garpa mi nedala tuto knihu odložit. Stojí za přečtení, pokud Irvinga máte rádi.
Nedala jsem to. Přiznám se, že jsem to dočetla jedině z důvodu vysokého hodnocení v DK, ale názor jsem ani poté nezměnila.
Owen Meany je hodně zvláštní postava. Chvílemi mi hrozně vadil, jindy mi ho bylo líto a jindy jsem se skláněla před jeho hlubokou vnitřní moudrostí a citlivostí. Iritoval mě jeho pocit vyvolení nebo spíš předurčení, fascinovalo mě, jak manipuluje s lidmi, kteří si to uvědomují, ale podřizují se. Došlo mi ale , že právě v tom spočívá mistrovství téhle Irvingovy paralely s Ježíšem. I ten nejspíš tyhle pocity ve svém okolí vyvolával.
Po velmi dlouhé době jsem zase sáhla po knize Johna Irvinga-ono jich není mnoho, které jsem ještě nečetla. Tuto jsem odkládala, v době středoškolských studií se totiž na rozdíl od ostatních spolužákům tolik nelíbila. Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem její četbu o nějakých patnáct let odložila. Pro českého čtenáře, který není zběhlý v podivném systému amerických církví a pohybuje se v převážně ateistickém prostředí, je to poměrně náročná četba. Autor nechce totiž jen šokovat a vytvářet absurdní situace, ale nutí k zamyšlení. Nad vírou jakou takovou, nad společností, nad životem a jeho cenou, nad nenávistí a hloupostí. Oceňuji mistrovské vykreslení samotné postavy Owena, která nemá podle mě v literatuře obdoby, a její velmi citlivé zasazení do reálií, jak geografické, tak časové. Příběh dává smysl, byť nechybí ani bláznivý labrador a vycpaný pásovec. Kniha není pro každého, ale z bezpočtu pozitivních reakcí je vidět, že svoje nadšené čtenáře si rozhodně našla. A já se nedivím.
Četla jsem ji pomalu!vždycky tak po třech dnech a po částech.Musela jsem vždycky vstřebat,promyslet!
Bude mi chybět Owen!Byl i mým přítelem na těch pár chvil!A nedivim se Johnovi.Bez druhé půlky se nedá žít!
Za mě skvělá kniha!Jsem ráda,že jsme se našli!
Kniha naprosto geniální. Ačkoliv dlouhá, nedala se odložit. Závěr fenomenální. Doporučuji.
Jsem dost na rozpacich, klasicky Irving - chvilemi skvely a pak (vetsinu casu) rozvlacny a popisny az do bezvedomi. Libily se mi postavy a jejich vyvoj, ocenuju originalni dejove zvraty a centralni zapletku. Celek je vsak zabaleny do nevabneho havu vznikleho z autorovy potreby rozpitvavat nepodstatne a s dejem nesouvisejici detaily na mnoha strankach. Mozna, ze pro americkeho ctenare, ktery neni odkojen evropskym systemem (kdyz cirkev, tak katolicka, kdyz farar, tak jeden v obci - a v celibatu) a ma urcite sirsi povedomi i o valce ve Vietnamu (cimz nemyslim znalost ryze historickych a geopolitickych faktu, ale spis realne prosakovani nasledku do zivota beznych lidi - obdobne jako u nas treba okupace v '68, jejiz pusobeni na ceskoslovenskou spolecnost se cizincum pomerne tezko vysvetluje, nebot chybi ten faktor "zaziti" na vlastni kuzi), je kniha snaze stravitelna, nebot mu bude kulturne blizsi. Jedna vec, co mi celou dobu sla neuveritelne na nervy, bylo pouziti kapitalek pro Owenova vyjadreni. Byt chapu zamer, miji se ucinkem, je to pouze neskonale unavne cist.
Můj oblíbený John Irving si díky Owenovi udržuje laťku opět vysoko. Knížka mě pohltila.
Kniha, která ve mě zanechala obrovskou stopu! Je to moje nejoblíbenější kniha, prostě srdcová záležitost.
Zdoláno, snad po třech týdnech, což je pro mě docela dlouhá doba na jednu knihu.
Fascinuje mě, jak může být někdo schopen vymyslet si hrdinu typu Owena Meanyho, dát mu všechny ty podivuhodné vlastnosti a ještě kolem něj vystavět tak propracovaný příběh. Ten je opravdu silný, pro mě, většinového čtenáře detektivek a thrillerů, výjimečný. Owena nelze nemilovat, vše umocňuje láska a silný vztah vypravěče k němu, která je patrná z celé knihy. A finále... ach, to finále.
Už u Garpa (audio) jsem měla problém s tím, že mi některé pasáže přišly zbytečně rozvleklé a díky tomu příběhu padal řetěz. A u Owena jsem to měla stejně. Za to, že jsem vydržela, jsem pak byla několikrát odměněna naprosto brilantní absurdní situací s nádechem tragikomična. Taky trochu cítím jako hendikep, že fakt nejsem zběhlá v náboženství a fakt nemám páru, jaký je rozdíl mezi episkopály a kongregacionalisty... Ono to ve výsledku vlastně nehraje až tak velkou roli, ale v knize je otázce víry a církví věnován hodně velký prostor, tak se domnívám, že znalý člověk by z toho měl o to věší zážitek.
Kolem a kolem - myslím, že Owena si budu pamatovat, Johna mně vždycky bude líto a ten příběh ve mně (na rozdíl od spousty jednohubkových detektivek) i přes drobné výhrady zůstane.
Každý v sobě máme malého Owena Meanyho, jen ještě nevíme, jak se nakonec projeví. To se dozvíme na konci, jak v životě tak v této knize.
Mám chuť navštívit místa z vyprávění a na nich se pomodlit za Owena Meanyho sám.
Jedna z nejsilnějších a pro mě nejdůležitějších knih, které jsem kdy přečetla. Nečetlo se mi to vůbec lehce, čtení jsem prokládala lehčími žánry a ke konci knihy se dopracovala asi po roce, ale stojí to rozhodně za to. Téma hledání smyslu života Irving zpracoval naprosto bravurně, takže knihu řadím k osobnímu kánonu klasické světové literatury.
Owen je totální srdcovka. Rozhodně jedna z nejsilnějších knih, na kterou nikdy nezapomenu .
Prvních asi 70 stran mi přišlo takových nijakých.Pak se to postupně rozvíjí do velkého příběhu.Zajímavé poznatky o válce ve Vietnamu.Vypravěčský styl Irvinga mám moc rád.Jedna z nejlepších knih jaké jsem KDY četl
Kniha mě naprosto rozsekala, a Owen je můj zatím největší literární hrdina. Příběh jsem neměla s kým rozebrat, knihu nečetla dokonce ani paní v knihovně. Byla jsem na to sama s dějem uvízlým v hlavě. Doteď nevím, jestli jsem závěr pochopila správně. Pan Irwing umííííí :)
Autorovy další knížky
| 2003 |  Svět podle Garpa |
| 2005 | Pravidla moštárny |
| 2016 |  Ulice Záhadných tajemství |
| 1994 | Modlitba za Owena Meanyho |
| 2013 | V jedné osobě |
„… vůbec jsme si neuvědomovali, že jsme pouhými diváky jeho představení ... ve kterém sám sebe povýšil do role proroka …“
Neuvěřitelně, a ve své podstatě naprosto nepodloženě, sebejistý skrček s nezaměnitelně pištivým hlasem, který by dokázal probudit i „mrtvou myš zpátky k životu“ … to je Owen Meany, resp. první dojem, který ze setkání s ním získáte.
„Vždycky se choval, jako pán situace, a taky, že jím byl, byl pánem sebe sama, víc, než my všichni dohromady … v šestnácti už mluvil (svým pisklavým hlasem a přesto) světáckým tónem, … z větších chlapců strach neměl, protože byl zvyklý být všude nejmenší, a starších se nebál, protože byl chytřejší.“
… to je Owen v Johnyho vzpomínkách … „neznal jsem nikoho tvrdohlavějšího“, tvrdohlavec, ale taky obratný manipulátor! (na což byl ovšem náležitě pyšný!).
A jestli se něco Johny od Owena naučil (řekněme si to na rovinu, on se vlastně od Owena naučil skoro všechno) tak to bylo, že „logika je relativní“, nehledě na to, že stejného názoru byla i pozoruhodná dáma, Johnyho babička, Hariet Wheelwrightová: „My, Wheelwrightové neopovrhujeme zdáním věcí. Věci jsou totiž často právě tím, čím se zdají být. První dojem je rozhodující“,
… a přesně to Owen fakt uměl, učinit první dojem, ... znepokojivé na tom bylo, že se zároveň choval, „jako by znal budoucnost.“
Jak vidíte, zvyknout si na Owena vážně není jen tak, chvíli to trvá, řekla bych, tak prvních 200 stran, možná i víc, postupného podléhání Owenově osobnosti, záleží na tom, jak moc si ho pustíte k tělu, disponuje totiž velmi jízlivou a pořádně kousavou ironií, nevypočitatelným skepticismem, a dost nevybíravým černým humorem. Johny o něm říká, že je to „Mistr Cynik“, a protože všechno co dělá, dělá s nebetyčnou opovážlivostí, která vám až vyráží dech, nakonec akceptujete fakt, že je prostě vždy a za všech okolností, pánem situace!
… úplně přirozeně si tak nakonec, místo počáteční lítosti, přes nedůvěru, ve finále vyslouží, řekněme si to na rovinu, spíš vynutí, váš obdiv :-).
„Tenkrát mě poprvé napadlo, že určité události nebo věci mohou mít „zvláštní význam“!
Příběh, který vám Johny Wheelwright odvypráví, není totiž jen příběhem, kterým se vypořádává se vzpomínkami, a s událostmi, které, jak věřil Owen, nebyly náhodami! … „byl přesvědčen, že náhoda je hloupá, plytká výmluva, k níž se utíkají hloupí, kteří nejsou schopní vyrovnat se s faktem, že jejich životy mají předem stanoveny“, ale právě díky Owenovi, je tak i příběhem o neustálém hledání … odpovědí na otázky víry a existence svobodné vůle …
… zcela zásadní přitom je, pokud se ptáme na události (jež se staly, jež se mohly stát, které se možná stanou, nebo které se určitě stanou), položit si tu správnou otázku:
„jsou toto stíny věcí, jež se určitě stanou, nebo jsou to jen stíny věcí, jež se mohou stát?“
„Byl to Owen, který mě naučil, že každá dobrá kniha se vyvíjí – od obecného ke specifickému, od jednotlivostí k celku a zase zpátky. … A stejně je nutné knihy i číst a o přečteném pak psát.“
Celé to začalo, no prostě divně, úryvky z Bible, citáty ze Starého i Nového zákona a téměř kompletní přehlídkou amerických církevních spolků 60-tých let. A samozřejmě, seznámením se s jedním divným chlapcem … „myslím, že jsme ho týrali, hlavně proto, abychom slyšeli jeho hlas, tenkrát jsem si myslel, že snad pochází z jiné planety, teď jsem přesvědčen, že to nebyl hlas z tohoto světa.“
Na ten pištivý hlas Johny prostě nikdy nezapomněl, a tak nezapomněl ani na Owena … kluka, kterému se v životě podařil asi jediný slušný basebalový odpal, jen jednou se trefil pálkou do míče … „A nakonec to stejně byl špatný míč.“
Ten kluk mě neskutečně štval, tak dlouho a důkladně, až jsem nakonec dopadla, jako všichni ostatní, já ho snad nakonec, nezávisle na mé vůli … taky začala obdivovat :-).
Totiž … „měl v sobě něco, co potřebujeme“.