Modré květy
Raymond Queneau
Pařížský floutek Cidrolin při odpolední siestě na svém hausbótu sní o středověkém vévodovi d´Auge, kterému se pro změnu zdává o podivném světě soudobé Paříže. Obrazy Paříže, kde se zrovna staví Notre Dame a lůza volá po další křížové výpravě, se střídají s obrazy Paříže šedesátých let. Sen se prolíná s realitou a napříč historií dochází k nečekaným setkáním. Modré květy jsou dalším mistrovským dílem francouzského prozaika Raymonda Queneaua, který i české čtenáře uhranul svou Zazi v metru.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , PlusOriginální název:
Les Fleurs bleues, 1965
více info...
Přidat komentář
Zajímavá složitá kniha která splétá dohromady dva příběhy - první stavěný na historických podkladech a druhý zasazen do soudobého světa autora. Oba dva jsou navíc plné paralel, podobností a návazností, takže má člověk pocit, že čte doopravdy jen příběh jeden, což se ostatně potvrdí na konci, kdy dochází k příběhovému splynutí. Most mezi oběma příběhy je vystaven na půdorysu snů a probuzení a barvitém okolím obou dvou hrdinů, které se s přibývajícím dějem nápadně vykresluje. Jen zpočátku může být poněkud obtížné se rychle zorientovat s nečekanými časovými skoky, kdy děj skáče sem a tam, ale s tím, jak se obě postavy rozvijí, vám najednou dojde, že se vzájemně doplňují a ta neuzavřenost příběhu vám najednou přestane vadit. Velikým lákadlem jsou především autorovy jazykové hříčky, které umně vykreslují příběhová pozadí a utvářejí osobitost obou dvou hrdinů. Hodně mě bavila i drsná "středověkost" a jisté jedincovo odcizení, ke kterému dochází v moderní době. Jak už tu někdo napsal je vhodné si přečíst skvělý doslov, který vysvětluje některé kostrbatější pasáže a odkrývá skrytou symboliku v knize vykresleného světa. Jen pak lze plně ocenit autorův rozhled, či jeho jemné narážky a symboly, kterými Modré květy doslova hýří. Snad jedinou negativní drobnost lze přičíst českému překladu, který se originální předlohy sice zdatně a více než dobře drží, přesto však některá slova (symbolizující jazykovou barvitost) vyznějí trošku uměle a nepatřičně. Na mysli mám především slova jako "lexemse", "qečeru" či "borščž." Možná, že má ale moje kniha sem tam jen nějakou tu tiskovou chybu, že? :)
S touhle knihou to byla taková sinusoida. Nejdřív jsem se nemohla začíst a jazykové hříčky, velmi časté, mi přišly vyloženě trapné. Pak jsem chytla tempo, střídání postav mě začalo bavit a jazykovým výstřelkům jsem přivykla. Ke konci, po "sjednocení", mě vývoj nějak zklamal a víceméně mě to opět přestalo bavit. A konec jsem vlastně nepochopila, co měl jako vyjadřovat. Asi jsem na podobná díla příliš přízemní, chci mít jasno, co se děje. Stejně tak neholduji románům, jež jsou prošpikovány odkazy a narážkami, které čtenář často ani pořádně nemůže rozklíčovat (nechce-li přeměnit čtení na neustálé podezírání a pátrání, jestli právě nedošlo k další intertextovosti). Zvlášť když se některé "kvízy" ztratí v překladu. Prostě za mě nic moc, Zazi byla rozhodně lepší. A cože mají být ty modré květy? To nevěděl ani překladatel, který jinak v doslovu všechno poctivě vysvětlil. Ovšem před překladatelem klobouk dolů, tohle musel být vážně ořech.
Po dlouhý sobě skvělej doslov, kterej velmi informativně dosvětluje tento román. Šlo by to i bez něj, ale s nim je to lepší. Jako když jde člověk v noci čůrat a rozsvítí si. Jde to i bez světla, ale já se teda většinou netrefuju a pak je to všude. Na zemi, na prkýnku, v pantoflích a na stropě. A to nemluvím o močení s erekcí. To je teprv noční můra.
Modrý květy jsem přečetl skoro na jeden zátah a to díky Lufthanse, která mi můj let do Madridu zpříjemnila o další dvě a půl hodiny. Naštěstí to platí firma a tak bude spíš nasranej ten seňor, kterej mne vyzvedává na letišti. Já se hlavně těším jak zitra na snídani budu dělat Pepu Vojtka a říkat obsluze u palačinek: "nandej mi to seňorito pro favor!"
Inu zpět ke knize - Raymond Queneau je zakladatel Oulipa, což je francouzský surrealistický sdružení, který má rádo matematiku. Podle toho jsou i Modrý květy dost švíklý: hlavní hrdinové jsou dva, majitel hausbotu v současné Francii (60. léta) Cidrolin a Vévoda d´Auge, který cestuje v historii od 12. Století až do 60. let 20. století.
Pokaždé když Cidrolin usne, zdá se mu o vévodovi a tak má čtenář pocit, že jsou to jen obyčejné alkosny. Nakonec ale dojde k setkání a všichni pak lejou pohromadě na hausbotu a chudák čtenář neví, jestli je to jedna a tátáž osoba, jestli je Cidrolin lehce Džambulka, nebo jestli to vlastně není úplně jedno. Je.
Modrý květy bych asi nejlíp popsal tak, že je to film ve kterým by hrál hlavní role Bill Murray. Trochu to připomíná Dona Quijota, ale to bude taky dost možná tím, že jinou knížku o rytíři neznám. V tyhle knize navíc mluví koně.
V doslovu pak nějakej pán vysvětluje skrytý významy, který normálnímu čtenáři uniknou. Například etymologie jména Auge: francouzsky žlab pro prasata a zároveň reálná lokalita, známa svým calvadosem. Hustý. A taky to, že vévoda skáče historií vždy o 150 let, což je víc než o sto let. To je prej nějaký důležitý schéma, kterýmu já teda nerozumím, ale protože 150 je víc než 100 je víc než Sparta Praha, tak to dává smysl.
Za mne 9/10.
Modré květy jsem četl jsem před lety v Paříži a ihned na mě zapůsobil styl vyprávění i proplétání dvou příběhů se snovým nádechem. Dle mého názoru nejčtivější a nejlepší román autora. Na výsledném dojmu měl ale zásadní vliv pobyt v Paříži. Doporučuji.
výborná kniha, překvapivá, psána /překládána/ velmi zábavným jazykem, plná vtípků, čte se sama :-) přechody mezi "realitou" a "snem" a jejich konečné splynutí udržují čtenáře v napětí až do konce. doporučuji k přečtení
Na mě moc fantasknosti a ani jazykový zážitek nebyl příjemný (jak mám hrátky s češtinou ráda) - překladatel se určitě nemálo zapotil, ale to úsilí jakoby z toho všeho čišelo a text neplynul tak hladce, jak by měl. Mně se to nelíbilo.
Je to neobvyklý zážitek, který stojí za to. Je to sen, není to sen, kdo ví...A co když se i čtenářovi o čtení této knihy jen zdá?
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1985 | Stylistická cvičení |
2010 | Zazi v metru |
2011 | Modré květy |
2006 | Na svatého Dyndy |
2003 | Svízel |
už prvé stretnutie s týmto autorom bolo ako zjavenie. mám rád slovné hračky a nemám rád jazyky, ktoré ich nie sú schopné vytvoriť. samozrejme, nie všetko sa dá preložiť, niečo treba pretlmočiť (asi najlepšie o tom svedčí legendárny Hymen K*A*P*L*A*N).
a v Modrých kvetoch ma mimoriadne potešilo aj odhalenie tajomného pôvodu pravekých malieb v Altamire a na ďalších miestach...
v jednej chvíli som mal pocit, že nejako vzdialene, ideovo sú Modré kvety blízke sérii Návštevníci, hci tvorcovia týchto filmov sú úplne iní ľudia - ale Francúzi:)