Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546884/bmid_moje-pacificka-hrebenovka.jpg
4
498
498
Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá několik tisíc lidí, ale dokončí ji jen desetina z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nevzdávat se.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem přečetla za den, skvěle mne vtáhla do děje a příběh autorky mne inspiroval udělat něco i se svým životem. Jde o moji první knihu o hřebenovce a tak nevím, zda jsou podobné příběhy běžné, každopádně bylo skvělé sledovat proměnu autorky během treku.
Konečně kniha o PCT (obecně o dálokvé trase), která se mi líbila. Nepopisovala, jak každý sen stavěla stan a podobně. Vypíchnuté to nejdůležitější, nezajímavější a psychologický přerod. Každopádně už vím, že já nikdy něco takového nepůjdu. A toto uvědomění (že vlastně nemám jediný důvod) mě hřeje u srdce a jsem za ní knížce vděčná.
Na knížku jsem se těšila, líbila se mi, ale zároveň mě trošku zklamala. Čekala jsem trochu obsáhlejší a podrobnější informace o trailu, za mě to je trochu letem světem :-) Zas na druhou stranu mě kniha bavila, byla poutavá i vtipná, inspirující :-) Monice fandím, je fajn, že se našla a doufám, že se ji daří dobře a je už v životě spokojená :-)
Tohle je úplně jiná kniha než 151 dní Pacifickou hřebenovkou. Než mi to ovšem došlo, váhala jsem s komentářem, protože by nebyl až tak nadšený.
Jsou různé důvody, aby člověk šel. A dojít, je mimořádně obdivuhodné vždycky. Kniha je hodně osobní zpovědí. Na mě bylo rozebírání střevních potíží až moc. I když se snažím brát do úvahy to, že je to výpověď o míře trápení.
Můj velký obdiv má autorka, neboť prošla velikou část cesty sama. Myslím, že samotu na cestě bych nezvládla. Občas jo, ale ne den za dnem, pořád. Sdílení je posilující a samota zavazující a mnohem těžší. Myslím konkrétně tady v divočině, kde to není vždycky bezpečné a kde se trestá každá chyba, je lepší nebýt sám. Umět se tady o sebe starat den za dnem - za mě klobouk dolů.
Dneska jsem poslouchala podcast s autorkou a ten je vtipný a jiný než kniha. I proto jedna hvězda navíc.
Také jsem čekala víc detailních informací - třeba popis dne za dnem atd. Ale respektuju, že si každý může napsat knihu po svém. Je to jen má poznámka na závěr.
PS. Teď čtu Skvělá samota (Tim Voors) a tam seznam věcí, které autor měl, je.
Není to moc o hřebenovce, spíše o autorce. Smekám před každým, kdo se na cestu vydá,ovšem neznamená to, že o tom musí napsat knihu a hlavně že ta kniha bude dobrá a přínosná. Kniha se čte rychle, na konci na můj vkus moc filozofování. Nejsem zklamaná, ani nijak nadšená.
Velmi těžko se hodnotí (takže raději ani nebudu): literární ambice sama autorka-hrdinka nemá, cestopis to také žádný není, takže čtenář jako já spíš sklouzne k hodnocení právě autorky prostřednictvím její předložené autobiografie (nejen těch pět měsíců na cestě, ale i roky před tím).
Na jednu stranu má samozřejmě můj obdiv, v první řadě že ji to vůbec napadlo (nejen s jejími problémy) a na něco takového (velmi strastiplného) se rozhodla vydat a vydala, a pak za to, že přes různé peripetie a změny (v sobě i přírody kolem) to na dvakrát dotáhla do konce a tu nepředstavitelnou štreku ušla.
Na stranu druhou ale dělala hlouposti, nebyla připravená, spoléhala se plně na svého kamaráda, což bylo asi jediné štěstí, protože sama šla až v druhé půli cesty, kdy už nějaké zkušenosti měla, ale zase rostla únava.
Každý tohle putování - ne sice organizované, ale udržovanou známou cestou - asi dělá hlavně pro sebe, z nejrůznějších důvodů, a pokud se vybičuje a zvládne to bez větší úhony, klobouk dolů, má ze sebe jistě radost. Ale pak co dál? Další taková výzva (něco by se jistě našlo, ale moc srovnatelného či těžšího nebude)? Návrat do "normálního života" je pak přeci jen ještě složitější než předtím. Něco si každý absolvent Hřebenovky pro sebe jistě dokázal, ale usnout na vavřínech nesmí, teď to zase smysluplně musí přetavit zpět do běžného života...
Velice inspirující knížka. Jsem rád za ty všechny emoce, které nám autorka sdělila, každý neumí otevřeně mluvit o svých problémech. Někdy jsem měl opravdu záchvaty smíchu i když v realitě to muselo docela kruté. Ono vzdát se komfortu, známých, rodiny, jistot a pod., udělat ten krok a jít do neznáma, to už si zaslouží respekt. Moniko, máš i můj a jsem hrdý na to, že jsi z Čech (nebo z Moravy, to je jedno :-))
Čtivě a vcelku vtipně napsané vyprávění o přechodu Pacifické hřebenovky, i když mohlo být klidně obsáhlejší. Monika má můj obdiv, za její pevnou vůli a vytrvalost, nakonec našla sama sebe. Já bych to nedala, stačila by mi tarantule na obličeji a skončila bych :-(
Na začátku stála jedna rozmazlená, ufňukaná a nesamostatná holka s velkými zdravotními problémy a pořádně rozhozenou psychikou. Musela se postavit nejen fyzické náročnosti trailu, rozmarům počasí, medvědům, pumám, hadům, samotě, zoufalství, zraněním a omrzlinám, ale především sama sobě, svým strachům a vnitřním démonům. A dokázala to. Přiznám se, že na začátku mi příšerně lezla na nervy, říkala jsem si, že je to neskutečně rozmazlený spratek, ale na konci cesty jsem byla na férovku dojatá a držela jí palce na každém metru.
Jak toto hodnotit? Nesrovnávám s Divočinou od Cheryl, také jsem pochopila, že do toho autorka chtěla vložit své osobní pocity (od toho i název). Po přečtení musím konstatovat, že o hřebenovce to ani tak není, jakožto spíše o Moničiných střevních problémech - viz začátek knihy ve stylu "podělávala jsem se málem i v metru", přes "hledala jsem na hřebenovce nejvhodnější keřík" až po závěrečné poučné "až někdy někoho uvidíte, jak spěchá na záchod, nesmějte se mu" (??? To jsem málem vyprskla). Nebylo to vtipné, nebylo to poučné, nebylo to inspirující, co mě na tom nejvíce zaráží, že je autorka novinářka, a literární styl odpovídá středoškolačce. Někdy jsem opravdu nevěřila vlastním očím, co za věty vyplodila: (nenásleduje přesná citace, ale obsahově to odpovídá) "No né, medvíďata! Ty jsou tak roztomilá, že bych si je hned vzala nazpátek sebou. Pak mi došlo, že by se do letadla nevešla." Další: "Mobil mi spadnul do řeky. Jak ses tam dostal? Zeptala jsem se. Odpovědi jsem se nedočkala." Naprosto neuvěřitelný mi přišel nedostatek sebereflexe, kde autorka na jedné straně píše, že je křehká princezna, o pár kapitol dál se dozvíme, že má kolem 1,80m, široká ramena a padnou ji pánské trailové boty, které našla. Několikrát v knize se autorka podivuje, proč vůbec na té hřebenovce je a proč nezůstala doma (???). Za naprosto trapné považuji její neznalost základního sociálního chování (viz překvapení, že na otázku "how are you" opravdu nikdo nečeká autorčín monolog o jejích střevních problémech, dále viz její příhoda, kde si šla "ulevit" ven vedle policejní stanice, přestože pár metrů od ní byly toalety) a naprostá neznalost základní angličtiny (autorka se "vtipně" objednala v hospodě medvěda místo piva). Nevím, nevím, přemýšlím, kdy jsem naposled psala na knihu tak špatné hodnocení. A to jsem se na ni těšila.... Koupě knihy lituji a nedoporučuji.
Monice moc držím palce, aby se jí podařilo zvítězit nad všemi démony (nejen těmi zdravotními). Kniha se četla moc příjemně, kdo však čeká cestopis nebo nějaké důležité informace o PCT, ten bude zklamaný. Tady totiž není Pacifická hřebenovka až tak důležitá, důležitá je tu MONIKA NA Pacifické hřebenovce. :)
Moničina kniha je napůl cestopis, napůl osobní zpověď, jak se z rozmazlené holky stala dospělá a samostatná žena, která se velmi rychle a příjemně čte. Oceňuji její upřímnost, co se týče zdravotních a psychických potíží, i vlastní sebereflexi, ke které během cesty došla. Jen málo lidí dokáže takto otevřeně přiznat, že udělali chybu a za svojí situaci si mohou sami, a pak to ještě knižně vydat.
Když jsem nedávno slyšela v rozhlase rozhovor s Monikou, velice mě zaujal. Hned jsem začala hledat možnost, jak si knihu přečíst. Důvodů bylo více. Nic jsem takového nečetla, narodila se v Novém Městě na Moravě, stejně jako já. Je v letech jako moje mladší dcera.
Knihu jsem si objednala, včera mi došla a večer jsem ji otevřela a četla, a četla a zavřela v jednu hodinu v noci. Krásná kniha, která se v naší rozvětvené čtenářské rodině plně uplatní. A bude to pěkný dárek.
Klobouk dolů před autorkou, která se musela vyrovnat se zdravotním problémem, který ji všude doprovázel. Prima jsou fotky,i když jejich kvalita pokulhává. Fajn čtení.
Velmi inspirativní příběh psaný s humorem, nadhledem a postupně se prohlubující pokorou nejen k přírodě. Hluboce před autorkou smekám, kolik vůle v sobě dokázala najít a jak zvládla vyřešit svůj zdravotní a psychický problém. Takovou zkušeností by v dnešní době potřebovala projít většina z nás, ale kolik z nás by v sobě dokázalo tolik vůle najít?
Knihu jsem přečetla jedním dechem!
Místy se mi hůře četla, jelikož mi přišlo, že se moc přeskakovalo, ale jinak báječné a pohodové čtění, které dokáže přesvědčit všechny o tom, že "KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE!".
Monče moc děkuji za tento příběh!
Parádní oddechovka přečtená na aktivní dovolené, která mě nakopávala k dalšímu pohybu. Protože všechno je jen v hlavě. Někdy jsem se dost bavila a nevěřila, že by to "Benešová" mohla dojít. Moniko, parádní výkon!
Nevím, zda na tuto konkrétní trasu, ale na další pěší turistiku skvělá motivace :-)
Ale jo, tohle bylo dobrý. Ten přerod z rozmazlené holky, která se tlemí klacku na opékání buřtů, v sebevědomou ženu byl fajn. A velký bonus jsou krásné fotky.
Pokud člověk očekává klasický cestopis s popisem dne, detailní popis stanovišť, vybavení atd., tak bude zklamaný. Mně se ale na knize líbí, ta obrovská otevřenost autorky s kterou do psaní šla. Ano, někdy je jí až moc, ale i tak. Líbí se mi, že dává ostatním naději, že i když se cítíte v háji a nevidíte světlo a cestu ven, ono tam někde je. Vše je totiž pouze o úhlu pohledu. A pokud se rozhodneme a jdeme si za svým cílem, zvládneme obrovský věci. Jen je nutné sebrat tu odvahu. Autorku obdivuju. Nejen za to, že zvládla velký kus cesty hřebenovkou sama a přežila. Ale taky za to, s jak obrovskou sebereflexí se dokáže zpětně vidět a popsat.