Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546884/bmid_moje-pacificka-hrebenovka.jpg
4
498
498
Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá několik tisíc lidí, ale dokončí ji jen desetina z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nevzdávat se.... celý text
Přidat komentář
Hezke. Ceska verze "Divociny" nezklamala a rozhodne me vnukla myslenku, zda bych to taky dala? Kdovi. Nebo, mozna...
Pěkná kniha, spíše osobní zpověď ,ale o to zajímavější- klobouk dolů , co Monika i přes své zdravotní komplikace dokázala - inspirace pro spoustu z nás !!
Moje už několikátá kniha o PCT. Trochu jiná, ale autorka má moje sympatie. Je-li někdo schopen vyrazit na dlouhý trail s takovými zdravotními komplikacemi, zaslouží si obdiv.
(SPOILER) Inspirativní kniha. Oceňuju otevřenost autorky i ochotu podělit se se čtenáři o své hlubiny a stíny. Jak už tu mnozí psali, není to až tak cestopis jako osobní příběh - cesta víc k sobě a tedy i k lepšímu zdraví. Monika má můj obdiv, že se na cestu vydala a zvládla ji. Líbí se mi, že si přiznala své limity a nakonec se stejně vrátila do části, kterou prve přeskočila. Nabízí se srovnání s knihou Lucky Kutrové, ale obě knihy jsou dost jiné. Dá se říct, že Lucka se v sobě tak nebabrá a je znát, že je hodně extrovertní. Oproti Moničině knize je tam na můj vkus nějaký ten balast, ale je to deník, tak to má svou logiku. Moje pacifická hřebenovka je stručnější (to vůbec není na škodu - to podstatné tam je) a fotky jsou tam méně kvalitní. Já si ráda přečetla obě tyhle knihy, obě ženy mě zaujaly a inspirovaly.
Moc hezky psaná kniha (sáhnul jsem po ní náhodou), autorka velmi čtivou formou představuje svou cestu na Pacifické hřebenovce především z pohledu svého vnitřního prožívání. Avšak návod jak to zvládnout technicky zde nehledejte, spíše inspiraci jak to zvládnout psychicky :-). Jediné co mi trochu nehraje, že autorka, která hned na začátku zmiňuje, že šla Camino tuto zkušenost zjevně vůbec nedovedla zužitkovat pro svou následující cestu (jak z hlediska příprav, tak pozastavování se na celou řadou věcí, kterými si tam musela jistě projít též).
Kniha, ke které mě dovedla Databáze. Nedávno jsem přečetla Divočinu a překvapilo mě, že ze stejného prostředí existuje knih víc. Ale ne prostředí je to, co mě na takto zaměřené literatuře láká. Ano, je to nádherná a často krutá kulisa, ale důležité je to, že je to kulisa pro životní příběh silných lidí. Protože jiný než silný nemůže být člověk, který se místo neustálých stÍžností (na cokoliv) a výčitek (komukoliv) rozhodne něco uďelat se svým životem, bojovat se svou slabostí, nemocí, vinou, předsudky, nepřejícím osudem, kostlivci ve skříni, nočními ( i denními) můrami a kdo ví, s čím ještě. Takovýchto lidí si vážím, a proto o nich tak ráda čtu.
Asi jen shrnu to, co se objevuje v hodně komentářích. Kniha je čtivá, autorka má můj obdiv za to, co zvládla i za to, jak to popsala, ale je to hlavně její osobní příběh, takže pokud čekáte přesný popis trasy, okolní přírody apod. budete možná trochu zklamaní. Ale pokud se chystáte na něco podobného, bude se vám určitě hodit poslední kapitola, kde je naopak přesně vypsáno její vybavení.
Překvapilo mě, že je autorka z Nového Města na Moravě, taky je mám v rodném listě, i když nejsem přímo odtamtud, ale každopádně máme něco společného :-)
Byl to můj první cestopis takže možná nejsem objektivní, ale kniha mně chytla hned od první stránky. Knihu jsem četla na dovolené na pláži, přečetla jsem jí na jeden zátah a neskutečně mně bavila. Autorka do knihy dala kus sebe a nebyla to jen vytoužená cesta, ale nádherně popsala své problémy i to proč na cestu vyrazila. Bavilo mně sledovat jak se autorka fyzicky i psychicky na cestě uzdravuje. Na konci knihy popsala co všechno si na cestu zabalila a to byla asi moje nejoblíbenější část přečetla jsem ji hned několikrát. Při psaní tohoto komentáře mám velké nutkání pustit se do knihy znovu a asi mu podlehnu.
Autorka se věnuje hodně svým pocitům, hledá sama sebe. Z tohoto pohledu je kniha jiná, více motivační než cestopis. To, že cestu dokončila, sama, klobouk dolů.
Po přečtení cesty PCT od Lucky Kutrove a následně Jakuba Čecha jsem se těšila na další příběh.. Přišlo ale že začátku velké zklamání... Monika cestu popisuje jinak (víceméně bez popisování míst,harmonogramu atd). Celkem dost mi to vadilo.. Nevtahne vás to na to místo.. Nicméně postupem si uvědomíte, že Monika píše o své "životní cestě", o pokroku, změně, pochopení sama sebe a víře v samu sebe.. O to v jejím příběhu jde a nakonec se mi i její cesta a kniha líbily..
Kdysi jsem četla rozhovor s autorkou. Zaujala mě její upřímnost a opravdovost. Proto, když jsem zahlédla tuto knihu, tak jsem neváhala. Nemám ráda cestopisy (těch dobrých je opravdu málo). Tohle nebyl naštěstí klasický cestopis. Spíš popis příhod a osobního růstu. Při představě, že se ráno probudím a na obličeji mi trůní tarantule, mi nebylo zrovna dobře. Velmi oceňuji poslední kapitolu, která se zabývá vybavením. Právě sháním dobré boty na trek a spacák. Takže přišla naprosto vhod.
Edit: Stejně jako já, byly z knihy nadšené i mé dcery. Já už to asi nedám, ale pokud se ony jednou vydají na PCT, tato kniha na tom bude mít nejspíš zásluhu.
Autorka má můj veliký obdiv a respekt. Spíš než cestopis je to její osobní zpověď o hledání sebe sama.
=Nemusím dojít do cíle. Stačí když uvidím první značku trailu. Protože i cesta je cíl !!!
Skvelá kniha. Neviem prečo ma tento štýl kníh baví, ale obdivujem odvahu a silu takúto náročnú cestu zvládnuť. Nie len čo sa týka fyzickej náročnosti, ale i psychickej. Ono stráviť x mesiacov úplne sama so svojími myšlienkami, strachmi a démonmi určite nie je jednoduché. Moniku obdivujem a prajem jej do nového života veľa pozitívnej energie a ako sa hovorí: Hlavné je, sa z toho celého neposr*ť :) (za osobnú spoveď jej pridávam ďalších 5hviezd. Si borec, Monči!) To, že dostanete pri čítaní chuť zbaliť si batoh a tiež niekam vyraziť, asi ani nemusím zdôrazňovať. Dúfam, že sa mi tento sen tiež raz splní.
Po přečtení několika dalších knih o PCT jsem dlouho váhala, že pořád dokola stejné téma bude už nudné a nezajímavé. Nakonec mě místní recenze přesvědčily, že to zkusím. A nelituji. Kniha ani tak není o PCT jako takové, ale o autorce a jejím příběhu a jejím růstu. Je úplně jiná, než ostatní knihy o PCT, protože ani moc o PCT není. Ale byla skvělá, čtivá a jsem ráda, že jsem si k ní našla cestu.
Kniha je vlastně cestopis spojený s osobní výpovědí autorky. Kniha se mi četla dobře,akorát mě mrzelo ,že se v knize málo popisuje okolní příroda a převažuje více emoční stránka. Jinak spokojenost a před autorkou smekám co dokázala.
Neskutečný obdiv pro autorku! S ničím se nemaže píše prostě jak to je a to se mi líbí. Ano začátek je ukňouranej, ale postupem je vidět posun člověka, který přestává řešit prkotiny a už tolik nehledá bezpečnou náruč rodičů. Kniha se četla moc hezky až mi bylo líto, že nemá víc stran.
Skvělé vyprávění Moniky, která se rozhodla i přes svoje zdravotní problémy absolvovat 4300 km Pacifickou hřebenovkou. Mnohdy si sáhla na dno, byla na pokraji sil, ale přesto to nevzdala. Monika vypráví svoje zážitky s humorem, takže jsem se u čtení i pobavila. Na začátku slečinka z města, na konci sebevědomá hikerka. Skvělé čtení, které je zároveň i důkazem, že všechno jde, když se chce!
Kolem této knihy jsem dlouho chodila jako mlsný kocour a stále váhala, zda se do ní pustit. Já sama jsem skutečná pecka domácí a na takový výlet bych se v životě nevypravila... snad právě proto taková dobrodružství ráda vyhledávám v knižní formě. Po přečtení ukázky jsem věděla, že to bude láska na první písmenko a neváhala s koupí e-verze. Neskutečně mi sedl styl vyprávění, literárně na vysoké úrovni, je poznat, že slečna autorka je vystudovaná novinářka, umí ke knize přitáhnout. Není to klasický cestopis, o čemž ale vypovídá už název knihy se slůvkem Moje. Byla to úžasná a ničím nepřikrášlená osobní zpověď , která na mě působila svěže, vtipně, ale i dojemně. A hlavně mi dala velké poselství, že opravdu všechno jde, když se trochu chce. Díky za takové nakopnutí. Knihu jsem si užila a doporučuji ke čtení.
Četla jsem pomaleji, aby mi kniha vydržela dlouho. Konec stejně bohužel přišel. Autorce se klaním a přeji moc a moc štěstí. :)
Moc pekne napsano,cetla jsrm na plazi na dovce a za dva dny precteno:-)