Moji přátelé
Jakub Deml
Soubor básní v próze, v nichž básník rozpráví s květinami, aby v nich odhalil tajemství jejích krásy i smysl své existence. V důvěrné apostrofě stromů a květin uplatnil Deml čistý, obrazný jazyk, který téměř stírá hranici mezi skutečností a snem.
Přidat komentář
Co je určitě třeba při čtení tohoto díla je čas. Krásné básně v próze nejen pro věřící botaniky, kteří rádi lyriku.
Číst si a zároveň promítat fotografie květin. „Sasanko, jaký jest pohled čtrnáctiletých dívek, které umírají na souchotiny?“
Miluji Jakuba Demla. Sbírečku jsem si půjčila v universitní knihovně hned první den akademického roku, ještě než jsme dostali seznamy povinné četby, protože mi bylo jasné, že po zbytek roku se kvůli nim k beletrii nedostanu. Vděčím jí za opravdu krásný večer a za verše, které jsou teď už natrvalo součástí mého vnitřního světa.
* Přesličko, vzpomene si někde ještě na nás, až budou všechny stromy tak malé jako ty? Oh, jak tě miluji, sestřičko, neboť jsi mi poslední svědkyní věků, kdy ještě nebylo lidí.
* Pivoňko, v měsíci zasvěceném Božskému Srdci rozjímáš o velikém tajemství granátů, a planouc stínem, umožňuješ našim očím, aby patřily do slunce Eucharistie. Tváře dívek blednou.
* Lípo, uhodí-li prý do tebe blesk, všechno lupení tvé se vztyčí. Děsem slabosti: či zmocněným životem?
ač je to knížečka útlá, pořád jsem si říkal: "Proboha, musí mít těch přátel tolik?"
Poetické promluvy ke květinám a houbám jsou netradiční formou vyjádření lásky k přírodě a výsledkem bedlivého pozorování okolního světa. Mají i hluboký filosoficko-náboženský přesah. Někdy hluboký až k nepochopitelnosti. „BEDLO, máš arciť klidnější život než tvoje teta Medusa, protože mezi příbojem mořským a slunečním, jak tě poučila borová šiška, jest opravdu rozdíl, neboť živel vodní rozptyluje a slunce shromažďuje. – Pokud se týče dětí, které ti někdy rozbíjejí klobouk, upozornil jsem rodiče a vychovatele, aby jim opět a opět kladli na srdce, že i Číňan jest naším bližním.“
Pro mě druh literatury, ke které musím dorůst. Některé věty jsem četla několikrát, abych pochopila, nahlédla, představila si. Nejbližší byla pro mě pupava, zde bych si některé myšlenky podtrhla. Zajímavé seznámení s autorem.
Teprve z ilustrací Vojtěcha Štolfy jsem pochopila, proč Deml píše o žampionech "kolena Andělů" - ony tak totiž vypadají. Ale nejradši mám pořád ještě větu, kterou znám už dlouho, ze starších vydání; o ženách, které Jakuba Demla potkaly, když nesl z polí svízel na oltář, rukama podrápanýma od hlohového křoví: "Usmály se přátelsky, myslíce si snad, že každé moje bláznovství končí, ne-li dobře, tedy aspoň s lítostí."
Když se řekne "Jakub Deml" mnoho lidí doplní "Moji přátelé"... Jo, je to roztomilá záležitost a Deml si s těmi květinkami povídal skoro jako svatý František s měsícem a hvězdami, ale rozhodně to není ta pravá síla. Je to takový "Deml v nedbalkách". Pro nevěřící lidi možná přijatelný, ale to je asi tak jediný klad. To já radši Demla nepřijatelného ;o)
Demlova láska k přírodě se zde omezuje na květiny, z nichž každý kvítek skrývá nějaké tajemství.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1934 |  Zapomenuté světlo |
| 2000 |  Moji přátelé |
| 1912 | Hrad smrti |
| 1914 | Tanec smrti |
| 1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
V knihovně se mi pod ruku dostal tento poetický herbář. Ilustrace zde byly mnohdy lepší než sám text. Přesto jsem si v knize našla pár řádků, u kterých jsem se slastně zastavila.