Mona
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421025/mid_mona-CMT-421025.jpeg
4
297
297
On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.... celý text
Přidat komentář
Pelmel násilně slepený z témat, kterých jsou denně v médiích desítky. Studený a odtažitý příběh, kdy si čtenář říká, proboha proč se ta sestra na toho mladýho kluka tak lepí a otravuje ho, protože tam není žádný tak silný moment, aby podobné pouto vzniklo...
Špitál prorůstaný vegetací, město na pokraji zničení, strach a rezignace, barbarské zvyky v zádech a nejistota před očima, záchrana smrtí a doprovod životem - a ošetřovatelka Mona a chlapec Adam. Někdy je cílem "jen" vydat se na cestu... do minulosti, do svého svědomí, do hlubin své duše. Silná místa, nové informace a pachuť v ústech.
Po Jezeru a Mrtvém muži mi to přišlo jako pohlazení kočičí srsti. Hebké, příjemné, poddajné. Zbyde pár chloupků na dlani, které je třeba oklepat či sfouknout.
Zůstal neodbytný pocit, že je to psané měkčeji, čtivěji, s cílem oslovit širší čtenářstvo. Ale setkalo se to s momentálním naladěním a líbilo. Moc.
Krásná, překrásná kniha, která ukazuje hledání Moniny osobní cesty, uvědomění si sebe a nakonec i rozhodnutí - jít zasvou intuicí, udělat správnou věc... Roztříštěnost a nepovnost formy může být pro některé čtenáře náročná, ale to, že to ne každý pochopí, a zorientuje se v tom, neubírá románu na síle. Přes krutosti popisované v knize je tam zakódovaná i velká křehkost. Knižní lahůdka...
Nepochopila jsem, co na tom kdo vidí.
To, co na tom je silné, totiž nepramení z kreativity autorky, ale (bohužel) si to vymysleli a navzájem si dělají lidi po celém světě. BB to jen slisovala vedle sebe do knížky jak kytky do herbáře.
Výsledek je jak když někdo usne u TV u zpráv o válce s IS, v polospánku ještě absorbuje Na cestě (Objektiv, Koření apod.), upoutávku na Ordinaci (Modrý kód a pod.) a Četu - a pak z toho má noční můru.
Ano, sice se to dobře čte, ale když si odpreparuji ten efektní kaleidoskop samoúčelných hrůz a brutalit popůjčovaných všude možně po Asii, Africe a Blízkém východě a zmutovaných do jedné nábožensky fundamenální totalitní společnosti, moc toho nezbude.
Jen neurčitý příběh stárnoucí zdravotní sestry, kterou kdo ví proč zaujme jeden z mnoha pacientů. Která měla blbý dětství, žije v blbý době na blbým místě a tak má naprosto nepřekvapivě taky blbej život. Přičemž on byl válce, tak má z toho naprosto nepřekvapivě trauma. Jediné trochu překvapující tak je snad jen to, že ho nedostala bomba ale konzerva.
Buď je nijaký příběh jen záminka vyjádřit se rádobyangažovaně k tomu, co se ve světě děje hrozného, nebo mají ty děsy být jen kořením nijakého příběhu.
Obojí se mi příčí.
Se sebezapřením za tři: průměr z 5 za čtivost, 0 za vše, co mě na tom iritovalo.
Musím ale uznat, že k utrpení, které se ve světě děje a které BB použila, bychom neměli být lhostejní jen proto, že to je na jiném konci zeměkoule a možná lepší takováto iniciativa než žádná.
Podtrženo sečteno: docela schizofrenní čtenářský zážitek.
Mona je moje první setkání s autorkou (když nepočítám článek Proč nejsem feministkou). Knížku jsem přečetla za 1 večer a vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout. Dokonale vykreslená tíživá atmosféra a pocit bezvýchodnosti a zmaru. Nic už nebude jako dříve. Líp už bylo a přichází pomalý, ale jistý konec makronek a svobody.
Autorka má osobitý styl a vypráví poutavě, přímo podmanivě. Určitě si budu chtít přečíst i Jezero a další její knihy.
Na knihách Biancy Bellové mě baví, jak nenápadný příběh načrtnutý mimo prostor a čas mě neúprosně pohltí a doznívá ještě dlouho po přečtení.
Atmosféra hutná a nehostinná stejně jako v Jezeru, příběh se mi líbil dokonce o něco víc.
Mona uvězněná v nefungujícím světě plném tradic, zvyků a válek. Jak dlouho vydrží žít podle pravidel mužů?
Rozpadající se svět i společnost, mezilidské vztahy sešněrované pravidly náboženské totalitní společnosti, zbytečná válka a utrpení a spousta raněných v rozpadající se nemocnici. A tam Mona, zdravotní sestra, která prožila nelehký život a nyní žije v rozpadajícím manželství a rodinném životě, a mladý muž, skoro chlapec „rozpadající se“ fyzicky i duševně a vlastně umírající. Bianca Bellová opět dokázala, že umí vybrat téma, které zaujme, že umí navodit ponurou a snad i bezvýchodnou atmosféru, i když se zdá, že k tomu používá úsporné prostředky a že dokáže svým vyprávěním nechat na čtenáři, aby si v příběhu našel to, co hledá.
Mona se mi do rukou dostala více méně náhodou. Doporučil mi jí pan knihkupec. Mluvil o ní zaníceně a s nadšením.
Kniha mne překvapila, od autorky jsem před tím nic nečetla. Vlastně tu po dočtení uvažuji, jak moc je nebo není skvělá.
Jsem ráda, že jsem měla tu možnost na autorku narazit. Knihu budu ještě nějakou chvíli zpracovávat.
Přečteno jedním dechem.
Autorka patří mezi mé oblíbené. Na knihu jsem se moc těšila a nezklamala. Ale podle mne zatím její nejslabší kousek. Chtělo to víc propracovat.
Mona je mnou v pořadí třetí čtenou knihou od autorky. Zamilovala jsem si ji zejména pro její Sentimentální román, oceňované Jezero mě zasáhlo už méně. Mona stojí někde na pomezí těchhle dvou. Ač je tematicky velmi jiná, atmosférou mi připomněla právě spíš její poslední román, takže komu Jezero sedlo, zbystřete. Bellová opět nastiňuje pochmurnou atmosféru bezejmenného místa, kterým proplouvají jednotliví hrdinové. Středobodem je žena ve středních letech – Mona – neuchopitelná, bloumající, inspirativní. Vedle ní se setkáme s vojákem Háním. Protnou se jejich osudy? Toť otázka a bez mučení přiznávám, že pro mě zůstala nezodpovězená. Věřím, že to tam někde mezi řádky vyčíst lze, ale můžeme si být vlastní interpretací jisti? Autorčiny knihy ve mně vždy vyvolají takový zasněný dojem, působí na mě abstraktně, těžko se mi vybavuje jejich děj, ale nálada a vyznění ve mně zůstává. Možná je to Biančiným ojedinělým slohem, který obsahuje spoustu lyrických prvků. Až se mě za týden zeptáte, o čem kniha byla, řeknu, že nevím, ale až se mě za rok zeptáte, jakou knihu bych Vám doporučila, odpověď bude znít…Monu.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie lékařské prostředí česká literatura zdravotní sestry psychologické romány mezilidské vztahy milenci
Snažím se, ale nedokážu se odtrhnout se srovnáváním s její dřívější knihou Jezero (která se mi - a nejen příběhem - líbila mnohem víc). Její styl je autentický, lehce rozpoznatelný, avšak ne jednoduchý. To se však nedá říci o příběhu - stránkami jsem proplouval jako vlnami v moři; když jsou velké, nadřete se, po příchodu na souš už vám zbyly jen vzpomínky a za pár dní už i ty jsou mlhavé. Příběhu uškodily časté střihy připomínající koláž textu, nejednotnost textu byla až zarážející. S přibývajícími stránkami jsem si v duchu říkal, jak mohli odborníci v mém oblíbeném nakladatelství Host toto vydat. Možná se kniha někomu zalíbí, já se nechal unést známým jménem, a to (jak mi připadá) mizí stejně jako ta vlna na moři.