Morytáty a legendy
Bohumil Hrabal
Sbírka dvanácti próz z lidového prostředí, v nichž autor dokonale rozehrává své vypravěčské umění. V povídkách se střídá nekonvenční drsný humor s básnickou fantazií, která některým příběhům dodává působivě nesentimentální kouzlo. Tři z "morytátů" vznikly montáží z úryvků z dopisů, kritik, výstřižků ap. a tvoří jakési křivé zrcadlo čtenářského ohlasu Hrabalova díla. Z celkového kontextu knihy vyniká nejobsáhlejší z próz "Legenda o Kainovi", která je podle autorovy poznámky původní verzí "Ostře sledovaných vlaků".... celý text
Přidat komentář
Jako nápad výborné. Hlavně ten úvodní text. Ten mě naladil, ale zbytek knížky už tak silný nebyl.
Kniha obsahuje kratší povídky a objevují se zde některé náměty, které jsou později rozepsané ve větších dílech (např. Ostře sledované vlaky). Skvělé, jako víceméně od Hrabala všechno.
Tak to tedy byla jízda! Asi nejzajímavější byl první morytát, psaný samotnými čtenáři - přijde mi, že se sice doba posunula, ale některé věci jsou stále stejné, protože skoro totéž může teď člověk číst třeba na Facebooku. =)
Jinak ostatní legendy a morytáty byly pro mě takovou zvláštní všehochutí, celkově je jejich soubor velmi nesourodý, často až neuchopitelný.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Když vyšla tato kniha v roce 1968, byli jsme nadšeni Hrabalovou odvahou, s jakou uveřejnil reakce čtenářů, v které mu spílají „Hrabale, ty prase kudrnaté“ a volají po šibenici, najdete tam Morytát o veřejné popravě, přičemž je veřejně popravován sám autor. Je zván „starým sviňákem“, a zatracován. Přesto to vše zveřejnil tiskem. Nenávist malých lidí sahala až k nebesům. A jak byli „dobří a čistí“! Jeho počin byl neuvěřitelně odvážný a prošel jen díky atmosféře roku 68, která byla uvolněná. (Za normalizace byl zakázán, nesměl publikovat.) Líbila se mi Legenda o Kainovi, která byla předzvěstí Ostře sledovaných vlaků. Hrdina je tam méně hrdinný a uvěřitelný. Květnový morytát mi připomněl, že podobně v městečku, kde žil můj otec, SSmani popravili v lomu mladé kluky, co se ozbrojili a stříleli po nich. A Legenda o krásné Julince, která se vrací jediná do vlasti a nachází jen rozkradený rodinný majetek dnes už mrtvých rodičů, je krásně smutná. A poetická. První vydání je taky pěkně graficky upraveno díky panu Hlavsovi (byl moc dobrý typograf). Hrabalovo pábení nám „chutnalo“ a po divadlech malých forem znamenalo další posun v našem vnímání světa.