Most přes řeku Kwai
Pierre Boulle
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/8359/bmid_most-pres-reku-kwai-qCL-8359.jpg
4
518
518
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2000 , BB artOriginální název:
Le Pont de la rivière Kwaï, 1952
více info...
Přidat komentář
Toto říkám málokdy,ale bavil mě víc film,než kniha. Podle mě je tento příběh spíš o určitém druhu posedlosti a ve filmu to-alespoň pro mě,vyniklo víc.
Nečinnost je cestou do pekel. Aktivita je o životě samém.
Také to finální dilema mne fascinovalo.
Film nebo kniha - dá se to prožít. I bez bolesti ;)
Já... já asi četl něco jiného, než drtivá část místních recenzentů. Můj Most přes řeku Kwai byla nudná splácanina, která dokázala jednu jedinou věc - rasistické urážky.
Kniha nenabízí prakticky nic. Nedozvíte se, jak fungovaly pracovní tábory Japonců, ani jak v této oblasti probíhala válka, dokonce ani, jak lidé dokázali v takto nelidských podmínkách přežít. Zato se ale dozvíte, že vše východně od Londýna je barbarské, zaostalé, mentálně choré a ti žlutí opičáci jsou přece tak pod naší úrovní. Děs, hnus.
Dvě hvězdy kniha dostává za jednu jedinou věc, a tou je závěrečný raport (tedy asi dvě poslední stránky). Tady konečně vidíme, jak museli vojáci v krizových situacích přemýšlet, i když byl výsledek mnohdy proti jejich přesvědčení.
Most přes řeku Kwai je nudná, plytká a rasistická kniha. Zapomeňte na to, že má jít o klasiku. I klasika může být očividně zhovadilost.
Po dějové stránce mě kniha docela bavila, bylo to něco úplně jiného než já čtu. Nicméně některé pasáže mi přišly zbytečně zdlouhavé a čekala jsem trochu jinou formu vyprávění. Ovšem co se týče závěru, ten mě fakt bavil, i když jsem ho čekala.
Jde o dobrou knihu. Je v ní přiměřené napětí i spád děje je reálný. Často jsou v ní popsány pocity a myšlenky hrdinů. Je toho plukovníka Nicholsona nechápu, zkrátka Anglán.
Pierre Boulle napsal v roce 1952 válečný román - Most přes řeku Kwai. Před druhou světovou válkou žil v Indočíně a utekl z ní až po obsazení Japonci. Nakonec byl však zajat a odsouzen doživotním nuceným pracím. Ze zajetí se mu podařilo v roce 1944 uprchnout. Všechny tyto události mu zřejmě byly inspirací pro sepsání této knihy.
Na začátku války prohrávali Angličané, kde se dalo. Situace nebyla jiná ani v Asii, kde se anglické vojska vzdávala po tisících. Proti nim stály jednotky Japonců, kteří se řídili heslem, „Smrt je lepší než se vzdát“. Proto se ke všem vojákům v zajateckých táborech chovali bez respektu, a nedalo by se říci, že se chovali podle Ženevských úmluv.
Stejná situace je i v táboru u řeky Kwai. Byl sem přesunut celý oddíl (pluk, armáda, rota, četa...opravdu netuším co je správně) pod velením plukovníka Nicholsona. Mají za úkol postavit most přes řeku. Hned po příchodu, jim vedoucí tábora plukovník Saitó oznámil, že nemá rád Brity a ať nečekají žádnou flákárnu, a ke konci svého projevu ještě párkrát zmínil, že nemá rád Brity. Bohužel netušil jak je plukovník Nicholson zásadový a začíná mezi nimi hra o psychologickou nadvládu nad táborem.
Ve stejné chvíli o pár stovek kilometrů dál, si pár chytrých hlav uvědomí, že Japonci staví důležitou železniční tepnu, a že by bylo dobré, kdyby se jim ji podařilo zničit. Za cíl útoku zvolí nově vznikající most přes řeku Kwai. K této akci jsou vybráni tři vojáci speciálních sil.
Příběh je rozdělen na dvě části, a daleko zajímavější pro mě bylo číst o přípravách k zničení mostu a operaci samotné, než o stavbě. Největším problém pro mě byl Nicholson, který představuje vše, proti čemu bojoval Hawkeye Pierce ze seriálu M*A*S*H. Plukovník je naprostý zelený mozek, sice má rád své vojáky, ale je mu úplně jedno jestli trpí nebo ne, většinu času se chová jako naprosté „pako“, a díky němu mě část z tábora moc nebavila.
Pierre Boulle sám zažil krutosti války a rozhodně se nebojí psát o Japoncích to, co si myslel. Z dnešního pohledu by to i někdo mohl považovat za rasismus. Jsou zde popisování jako opice, zaostalý a necivilizovaný národ. Na druhou stranu Evropané, a především Angličané, jsou zde vylíčeni jako nadřazená rasa.
Knížka je opravdu krátká a má zhruba 170 stránek, a v mém vydání je zde i pár obrázků. Ilustrace provedl slavný český umělec Václav Boštík. Musím říci, že u většiny obrázků mi unikl smysl, a nepochopil jsem jejich význam, což je pravděpodobně dáno tím, že nerozumím umění.
Za část o přípravách ke zničení mostu bych dal 90% a za část z tábora 60%, průměrově za celou knihu to vychází na 75%.
Pierre Boulle - Most přes řeku Kwai 75%
„Ten zasranej most eště nestojí, doktore. Ta zasraná dráha toho zasranýho mikada eště nevede přes tu zasranou řeku tohodle zasranýho kraje. Náš zasranej plukovník má pravda a ví, co dělá. Když uvidíte, řekněte mu, že všichni za ním stojíme a že ta zasraná opice eště nevyřídila zasranou anglickou armádu.“
další recenze na www.mojeknizky.estranky.cz
Naprostá klasika, kterou jsem četl poprvé před 30ti lety. I dnes se mi moc líbila. Skvěle ukazuje určitý druh fanatizmu a lampasácké tuposti. Film se mi také líbil. Velmi uspokojivé - doporučuji.
Most přes řeku Kwai ve mně zanechal mnoho intenzivních pocitů. Čekala jsem popisování neskutečných zvěrstev, kdy u čtení budu pochybovat o lidstvu celkově, nicméně jsem se u knihy vážně bavila. Válečná tématika tu byla podána tak prvotřídně, že jsem si četbu užívala. Občas mi některé popisy stavby či plánování destrukce mostu připadaly zdlouhavé (tehdy jsem si říkala: ,,Ale ano, Pierre, ty čtyři hvězdy ti asi dám") a o to víc jsem se těšila na úderný závěr. Posledních deset stran mě však totálně dostalo. Našla jsem tam něco z té absolutní životní pravdy, co se občas v knihách mihne a hned mi to zase proklouzne mezi prsty. To jsem již věděla, že pět hvězd je nevyhnutelných. Autor mě pokořil, smekám.
Čekala jsem klasický válečný příběh z prostředí zajateckého tábora. Místo něj jsem dostala poněkud zarážející ironický příběh jednoho mostu s jistými absurdními prvky. Nebylo mi sympatické přílišné "správňáctví" hlavních postav, ale chápu, že to mělo svůj význam. Závěr knihy je mrazivý, nečekaný. Celek hodnotím průměrně, nějak jsme s autorem nebyli naladěni na stejné vlny řeky Kwai...
Nic jsem od knihy neočekávala, film jsem neviděla, takže jsem byla příjemně překvapená. A byla jsem navíc překvapená, že knihu napsal Francouz. Závěr je luxusní!
Mnoho lidi mi tuto knihu doporucovalo a mel jsem nejak v podvedomi, ze jde o velmi napinavy pribeh. Musim ale rici, ze pro me byla kniha tezkym zklamanim.
Vice jak polovinu knihy jsem se dost nudil. Navic se mi hrube nelibil rasismus, ktery uplne cisel skoro ze vseho, co ti dobri a sporadani anglicti vojaci rikali nebo si mysleli o jejich japonskych veznitelech.
Pro mě nejlepší kniha Pierra Boulle.
Přehnaná glorigikace Angličanů a neuvěřitelný konec není minus knihy, ale naopak důsledek autorovy snahy o absurdní vyznění celé zápletky, je to právě to, co činí pro mě knihu tak hodně působivou.
I další knihy tohoto autora mají vždy pointu, která nakonec vyzní jako absdurdní, lehce zkarikovaná, téměř neuvěřitelná a trochu za hranu... To mi přijde ale na tomto autorovi originální a zajímavé (např. Zkouška dospělosti, Tvář, Fotograf, Řemeslo urozených).
V japonském zajateckém táboře v Thajské džungli staví angličtí zajatci během druhé světové války část železnice s mostem přes řeku Kwai. Pracují tak na, pro Japonce, strategicky důležité spojnici oblastí jihovýchodní Asie. Po počátečních malicherných sporech a sabotážích (angličtí důstojníci přece nebudou manuálně pracovat po boku obyčejných vojáků) se stavba buduje převážně už v režii anglických zajatců, mezi kterými se náhodou nachází několik odborníků, kteří s podobnými projekty mají zkušenosti.
Japonci tu jsou pro Angličany něco jako poloopice, které ještě před pár lety běhaly po svých ostrovech s oštěpy a sami by byli schopni zde v pralese postavit nanejvýš lanovou lávku. Most se stane pro zajatce symbolem převahy anglické civilizace nad japonskou.
V románu je vyzdvihována anglická schopnost organizace, civilizovanost, důkladnost a smysl pro detail, což mi nepříjemně kontrastuje s druhou částí knihy, kde se trojice anglických "specialistů" (kreslíř, univerzitní profesor, ten třetí už nevím co byl za odborníka) vyslaných z vojenské základny v Indii, snaží most zničit.
Neustálá glorifikace anglického národa mi v této knize není nijak přijatelně zdůvodněna, takže mě tu rozčiluje.
Jinak se mi zápletka líbila a konec byl pro mě poměrně překvapivý. Filmovou verzi jsem viděl asi před dvaceti lety a prakticky si ji už nepamatoval, takže se mi Most přes řeku Kwai četl dobře. Na film se znovu podívám.
V jihoasijské džungli byl vydán příkaz. Postavit strategicky významný most přes řeku Kwai. Úkol má být splněn do šesti měsíců, opoždění je vyloučeno. Postavit jej mají spojenečtí váleční zajatci, plukovník Nicholson a jeho pluk, několik mil od barmských hranic u zajateckého tábora, kterému velí plukovník Saitó. Vše se zdá být jasné - zajatci staví, Japonci velí. Skutečnost je však překvapivě jiná a to ve více ohledech.
Kniha je protkaná mnoha absurdními situacemi, které ji činí právě tak působivou. Například situace, kdy japonský velitel Saitó svým spojeneckým zajatcům velí, ale vlastně nevelí, či samotná skutečnost, že se most nakonec stává mnohem důležitější pro Angličany než pro Japonce, kteří si původně usmysleli jeho stavbu. Most, který byl na začátku pro Japonce tak strategicky významný, ztrácí postupně na své vojenské důležitosti a stává se symbolem.
Pro plukovníka Nicholsona je most symbolem síly, hrdosti, vzdělanosti a vyspělosti západní civilizace. Chce, aby most byl pevný, stabilní, nejlepší, který kdy jejich nepřátelé mohli vidět. Chce, aby si jej všichni pamatovali.
Pro druhou skupinu tvořenou Wardenem, Shearsem a Joycem představuje most symbol nepřátel, který musí být za každou cenu zničen. Nesmí dopustit, aby oni, spojenci, takto pomáhali Japoncům dobývat další území v neprospěch jim samotným.
A právě střet těchto dvou protichůdných tužeb, poukazuje na jednu z největším absurdit celého díla, kdy se proti sobě staví lidé z jedné země.
A já mohu jen doporučit k přečtení.
Nedavno jsem viděla film Koleje osudu a trochu mi to knihu připomnělo. Já si to vlastně přečetla z toho důvodu, že jsem viděla ta místa v Thajsku, tak abych měla i souvislosti. Člověk je nakonec rád, že žije v jiné době a v jiné zemi.
Pěkná knížka nad kterou se dá zamyslet. Mě teda to vykreslení Japonců jako "primitivů" nevadilo. Podle mě je to nedílná součást románu. Jeden z jeho pilířů. Imperiální Britové si o sobě prostě mysleli, že jsou vrcholem tvorstva. No a trochu je v té době asi zaskočilo, jak je ti "primitivní" asiaté válcují, když jsou tak dokonale organizovaní, pokrokoví a kdesi cosi.
Spoilers: Taky se mi líbilo, jak byl v knížce zvýrazněn prvek přírody, jako faktoru, na který by člověk neměl zapomínat. Prvek který se nedá ovládat ani plánovat a může zničit i sebelepší plán.
Vyčerpávajúce plánovanie akcie bolo ako to povestné ticho pred búrkou, nehovoriac o v podstate kľudnom priebehu prác zajatcov. Potom prišiel drvivý a nečakaný zvrat, brutálny koniec a s ním nepochopiteľný (či skôr mnou nepochopený) postoj postavy plukovníka Nicholsona a s ním o hviezdičku nižšie bodové hodnotenie. Napriek tomu, vynikajúca kniha. Edit: Pochopil som, plus hviezdička.
Knížku jsem přečetla během pár dní. Spíš než kvůli příběhu kvůli tomu, že jsem byla zvědavá, jak to s tím mostem dopadne. Trochu mi vadilo až příliš primitivní vykreslení japonských postav v kontrastu s britskou dokonalostí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno francouzská literatura Thajsko války mosty Japonci zajatecký tábor váleční zajatci tajní agenti zdravotničtí pracovníci
Autorovy další knížky
| 2000 |  Most přes řeku Kwai |
| 1970 | Planeta opic |
| 1982 |  Fotograf |
| 1998 |  Neštěstí těch druhých |
| 1970 | Dokonalý robot a jiné povídky |
Jedna z knih, které mě poznamenaly. Celá ta relativita toho, co je a není dobrý úmysl a podle čeho to vlastně hodnotit, je téma, které mě zajímá celoživotně.