• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Pierre Boulle

Planeta opic

„Myslel jsem si, že film je volně podle knihy a ejhe ono to tak není, krom hlavní myšlenky, že se na planetě role lidí a opic vymění. Kniha se mi zdá lepší a ten konec mě úplně překvapil.“... celý text
— Stosa_77

---

Planeta opic

„Mnohem lepší než všechny filmová zpracování. Konec je moc dobrý. Líbilo se mi to.“
— Lenyksy

---

Planéta opíc

„Opäť jedna klasika žánru, na ktorej sa zub času ešte tak skoro nepodpíše. Hanbím sa, no k Planéte opíc som sa dostal až vďaka novej filmovej sérii. Na knižku od kamaráta sadal prach a popravde som moc neveril, že ju niekedy otvorím. Čo by bola poriadna chyba. Ťažko povedať, ktorá pasáž ma bavila najviac. Či naivná poetika prvého kontaktu s "divokými", horko-sladký vzťah hlavného hrdinu s dvomi odlišnými samicami, či báječné skúmanie rozdielov a spoločných čŕt dvoch odlišných svetov. A či azda ten báječný koniec s brutálnou dvojitou mystifikáciou. Ťažko povedať. Ale po počiatočnej neospravedlniteľnej nedôvere sa môžem hrdo prehlásiť za fanúšika Planéty opíc, a to ako knižnej, tak (pôvodnej) filmovej. A samozrejme sa k tejto útlej knihe určite zas znovu vrátim.“... celý text
— Marquis

---

---

Planeta opic

„Oddechová kniha, co vede k zamyšlení. Považuji to za klasiku ve scifi. Starší film ji dobře zfilmovala, nové jsou ale totálně nesouvisející. Bavila mě, doporučuji. Slyšeno jako audiokniha“... celý text
— PinkBunny

---

Fotograf

„"Fotograf" je novela psaná velice čtivě, vyzrálým stylem již zkušeného autora, který přesně ví, co chce říci. Velice správně je v doslovu zdůrazněno, že Boulle je autorem, v jehož textech je vždy přítomen ironický odstup. Zvláště jsem to vnímal při čtení "Mostu přes řeku Kwai" a při srovnání románu a filmové adaptace, která podvratný, ironický a výsměšný obraz nahradila patosem zcela měnícím poselství knihy. Ironii najdeme i u "Fotografa". Ironii, která již přednamenává nástup postmoderní literatury. Podle mého mínění tato konkrétní novela v sobě vůbec nese mnohem více, než jen příběh o jednom zkrachovalém fotografovi, bažícím po posledním sólokapru . Je silně koncentrovaným obrazem doby, kdy se lámala moderna v postmodernu a slovo (potažmo politické ideje), ustupuje obrazu. Tedy relativně stabilní kultura založená na psaném textu ustupuje se vznikem biografu, televize a masové reprodukce obrazu, vizuálnu. A Boulleho příběh je o posedlosti obrazem. Z mladého bojovníka za ideu se hlavní hrdina stává pouhým POZOROVATELEM. Ten již zcela chladně, s vypočteným, již postmoderně ironickým odstupem vypráví dívce, kterou fotografuje příběh svého zmrzačení, aby "alespoň na chvíli měla v očích výraz zájmu" (když už nepomůže "pár facek"). Je to nový typ člověka, jehož po válečných hrůzách fascinuje již jen vidět, nikoli jednat a který touží pouze po tom, co nejlépe tento prchavý vjem (a co je prchavějšího než právě moment smrti!) zachytit, ontologisovat... Nastupující svět (a v něm nyní - píše se rok 2024!- žijeme) je světem vše-vidění. A esse est percipi. Tedy spíše percipi est esse. Co není viděno, neexistuje, je bez významu. Není náhodou, že Antonioni točí v roce 1966 svou "Zvětšeninu" a takřka ve stejné době (1965) Robbe-Grillet absolutizuje experimentální metodu čistě vizuálního, "filmového" psaní francouzského "Nového románu" v "Domu milostných schůzek (La Maison de rendez-vous)" a pak v "Projektu revoluce v New Yorku" (Projet pour une révolution à New York , 1970). Boulle neexperimentuje s formou, vyprávění je zcela tradiční, chronologické, stylově čisté, leč předávaný význam je stejný jako u Grilleho, Sarrautové, či Butora. Obraz, snímek, zastavený čas stojí i za smrt.“... celý text
— PeterRainhard