Most Svatého Ludvíka krále
Thornton Wilder
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17690/bmid_most-svateho-ludvika-krale-j6b-17690.jpg
4
42
42
Thornton Wilder je z velké generace amerických romanopisců, kteří vstupovali do literatury ve dvacátých letech. Jeho novela Most Svatého Ludvíka krále, která vyšla v roce 1927, vzbudila mezi čtenáři obrovský ohlas, během jediného měsíce se objevilo šest dalších vydání. Autor se ve své novele volně inspiroval dílem Prospera Mériméa Kočár svátosti oltářní. Rámcový příběh o neštěstí, které se událo v osmnáctém století nedaleko peruánského města Limy, je pro Wildera výchozím bodem k zamyšlení nad věčnou otázkou, co určuje běh lidského života.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2001 , AcademiaOriginální název:
The Bridge of San Luis Rey, 1927
více info...
Přidat komentář
Byla jsem docela překvapena - jednak schopností autora psychologicky postihnout různé typy a charaktery, ale zejména jistou dávkou humoru a ironie, s jakými Wilder psal o peruánském životě začátku 18. století, o vazbách této kolonie s "mateřským" Španělskem, o roli místokrále, o divadelním provozu těch let atd.
A udivil mne i docela svobodomyslný a výsměšný pohled na tehdejší roli katolické církve v této zaostalé a porobené zemi:
"V Limě žilo cosi, co bylo zabaleno do mnoha loktů fialového brokátu, z něhož vyčuhovala veliká odulá hlava a dvojice perleťových rukou: a to byl arcibiskup. Z kulaťoučkých masíček vyhlížela dvojice černých očí, plných špatné nálady, laskavosti a chytrosti. Zvídavá vroucí duše byla uvězněna v této spoustě tuku, ale protože si nikdy nedovedla odepřít bažanta, či husu, či každodenní nástup římských vín, byla svým vlastním krutým žalářníkem. Někdy se kajícně zahleděl do své tloušťky, ale bolest výčitek byla méně pronikavá než bolest půstu a hned v zápětí zase dumal nad tajuplným poselstvím, jenž pečeně posílala salátu. A aby se potrestal, vedl v každém jiném směru život vskutku příkladný ... Arcibiskup věděl, že většina peruánských kněží je čistá sebranka. Bylo potřebí vší jeho vybrané epikurejské výchovy, aby v této věci nic nepodnikal; opět a opět musil si opakovat své zamilované poznatky: že bezpráví a neštěstí jsou na světě stálými veličinami; že teorie pokroku je klam; že chudí, již nikdy nepoznali blahobytu, jsou bez citu pro neštěstí. Jako všichni bohatci nemohl nikdy uvěřit, že by chudí skutečně mohli trpět. Jako všichni vzdělanci byl přesvědčen, že jenom člověk sčetlý o tom ví, když je nešťasten."
Nejvíce mne však zaujalo vyprávění o tom, jak se františkán bratr Juniper snažil sestavit statistický důkaz o ceně lidských životů na základě číselného obodování dobroty, zbožnosti či užitečnosti každého zkoumaného člověka, a pak: "Sčetl tato indexová čísla obětí a srovnal součet se součtem indexových čísel zachráněných: ukázalo se, že mrtví byli pětkrát lepší zachráněných. ... Roztrhal své výpočty a hodil je do vln ... Rozpor mezi vírou a skutečností je opravdu větší, než se domníváme."
Hezkou knížku (vydání z roku 1930) zdobí též zajímavé ilustrace malířky Toyen - trochu naivní a ne ještě tak vybroušené, jako její pozdější tvorba, ale přesto cenné.
Náhoda nemá dobrú povesť. Akosi nesedí s našou túžbou po kontrole. Ach, aké by to bolo krásne držať volant pevne v rukách a umne manévrovať na ceste životom. Zastaviť sa pred mostom, ktorý sa čoskoro zrúti... Ale bola to náhoda, že päť ľudí vkročilo na most pred bratom Juniperom. Skláňam sa pred princípom náhody, pred tou presilou, ktorej však nie som ochotný obetovať. Bôžikov a modiel už bolo dosť.
Je čas dospieť.
Malá velká záležitost - přečteno za jedno odpoledne, ale popsat dojmy v několika větách nelze...
Těch rovin! To, co se autorovi podařilo nacpat do obyčejných příběhů oněch "vyvolených (?)"! Navíc čtenář je postaven do pozice, kdy si je plně vědom Damoklova meče přechodu přes most Svatého Ludvíka krále a během nasávání osudů ho vnímá více a více. A k tomu ta téměř veselohra s Juniperem, která je vlastně veskrze ďábelská...
Je to asi dva měsíce, co jsem tuto knihu zhltnul, ale rezonuje ve mě stále. Asi bude muset přibýt v knihovně.
Nejdříve jsem obdivoval originalitu uspořádání textu a pak jsem se dočetl, že se vlastně jedná o uspořádání tradiční už od Šeherezády a Dekameronu :-). Určitě však dílku nelze upřít originalitu spočívající v jeho hutnosti a kompaktnosti. Je obdivuhodné, kolik děje, emocí a myšlenek se podařilo - bez újmy na čtivosti - autorovi do knihy dostat. Jak se také zmiňuje v doslovu, vypadá to, jako by každičkou větu cizeloval do dokonalosti. Doslov (mého vydání) je poplatný době vydání díla u nás (raný socialismus), autorovu inklinaci ke křesťanství či prostě k něčemu, co nás přesahuje a nejsme s to ovlivnit, ironicky shazuje, pro vnímavého čtenáře je to ale další přidaná hodnota.
Náhoda, nebo řízení?
Hlavním tématem tohoto románu, jehož struktura připomíná složitou mozaiku nebo tapiserii se vzájemně se prolínajícími vzory, je otázka, co řídí osud a život člověka. Františkánský mnich Juniper se náhodou stane svědkem zřícení mostu, na kterém se právě nacházelo pět osob. Dotazuje se těch, kdo oběti znali, a snaží se sestavit jejich portrét. Dochází k závěru, že každý z nich trpěl osamělostí, nemohl být s tím, koho miloval, byl na cestě k novému chápání lásky (od lásky sobecké k lásce vznešenější) a toužil začít nový život.
Ani jednomu z tragicky zahynulých se nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle (jako ostatně ani sv. Ludvíkovi, který uspořádal dvě křížové výpravy, a přesto nedokázal Konstantinopol dobýt). A konečně i práce samotného mnicha Junipera byla prohlášena za heretickou a byla i s autorem spálena na hranici.
Odpověď na otázku – náhoda, nebo řízení – v knize není zodpovězena a čtenář si na ni musí odpovědět sám. Vždy totiž ze své perspektivy vidíme jenom část mozaiky, nikdy celek, a proto jsme odsouzeni k pouhému subjektivnímu výkladu. Emocionálním centrem románu je výzva k činorodé, nezištné lásce, románu, který Wilder zakončil větou: „Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá a všemu dává smysl.“
Veliké čtenářské potěšení, krásně vyprávěný propletenec mikropříběhů, jejichž společným motivem je očišťování lásky, cesta od vášně k lásce. Taková slova potřebují slyšet lidé každé doby, taková slova moc potřebujeme slyšet i my dnes.
--V Peru sa zrúti most z vŕbového prútia nad riekou a zahynie päť ľudí. Františkánsky mních Juniperus hľadá odpoveď, ako ich osud priamo vyplýva z predchádzajúceho života. Nádherne vykreslené postavy s tichým láskavým humorom. Oboje poskytuje pôžitok pre pozorného čitateľa klasiky.
--Aj keď je kniha zamyslením nad tajomstvom ľudského života, nič tam nie je nastrčené v prvom pláne v hlbokomyseľných monológoch. Ja som si pochutnal. Po rokoch znova - druhýkrát.
V příštím roce (2018) to bude 100 let, kdy tato kniha získala Pulitzerovu cenu a je to samozřejmě znát. Jak na stylu, tak na jazyku - vydání z roku 2001 je reprintem překladu z roku 1958. Ale psychologický podtext je velmi zajímavý a podle mě stojí za přečtení.
Z knihy mám opravdu pořádnou depresi. Takový vír emocí a nakonec z toho všeho zbyde jen to, že v podstatě nic nemá smysl. Takový kontrapunkt ke knihám tipu "Proč se zlé věci stávají dobrým lidem", kde se nás autoři snaží přesvědčit, že to má snad nějaký hlubší smysl, Nemá. Nejspíš. :) Prostě věci se dějí a lidé jsou nebo nejsou semleti. Snad největší poselství, které by si bylo možné z knihy odnést, je nečekat, neváhat, jednat. Zítra můžeme být mrtví.
Nápad je rozhodně zajímavý - osudy pěti zdánlivě víceméně cizích osob, které společně skončily pádem s řítícího se mostu do propasti. Každý z těchto pěti lidí chtěl změnit svůj život, změnou prostředí nebo změnou vnímání, ale žádnému z nich se to nepodařilo uskutečnit. Atmosféra Peru 18. století je hezky popsaná, člověk si může udělat alespoň základní představu, jak tehdy lidé žili. Naneštěstí ale ve mně dílo nezanechalo to, co asi mělo - nezačala jsem přemýšlet, proč umírají jedni, když druzí zůstávají žít, třebaže se vyhnuli katastrofě jen o vlásek; nedumala jsem nad vyšší mocí, která volí přeživší; ani nad tím, co mění pouhé myšlenky a předsevzetí v nové skutky. Důvodem možná byl otřesný překlad plný chyb, kvůli němuž se mi kniha velmi špatně četla (ve slovenštině je to prý diametrálně lepší), ale možná se mnou jen nerezonovalo celkové vyznění díla.
Ačkoliv se jedná o velmi útlou knížku, tak emocí je v ní napěchováno hodně a určitě stojí za přečtení. Čtivě napsané, ve srovnání s filmovou verzí je kniha, jak už to bývá, o chlup lepší.
Je to trochu čtení "pro pamětníky" (jako bývaly filmy pro pamětníky) - akce a drama nic moc, hodně popisné, ale svým způsobem to atmosféru má. Knížka mě asi bavila o něco víc než filmová adaptace, kterou jsem už pravda viděla hodně dávno.
Dílo napsané v roce 1927 vychází zčásti z autorovy fantazie. Základem příběhu však je skutečná událost – zemětřesení, které v roce 1746 připravilo v Limě o život 5 000 lidí. Při čtení životních příběhů pěti osob, které zahynuly při zřícení mostu Svatého Ludvíka krále, nemůžete nevzpomenout tragické události v americkém Minneapolisu z roku 2007 a současné zemětřesení v Peru. Pět drobných novel tvoří v podstatě jeden celek. Osudy lidí se prolínají. Wilder zde na malé ploše mistrně popisuje cesty lidí, kteří těsně před tragédií došli k důležitým životním rozhodnutím. Přes pomyslný most od předsevzetí k činům už však nepřešli.
Štítky knihy
láska 19. století zfilmováno 18. století americká literatura hledání smyslu života Pulitzerova cena Peru historické rományAutorovy další knížky
| 1997 |  Březnové idy |
| 1976 |  Devět měst |
| 1958 | Most Svatého Ludvíka krále |
| 1974 | Osmý den |
| 1985 | Naše městečko |
Krásná kniha o různých podobách lásky a o zcela zásadních proměnách v lidském nitru, které zvenčí vůbec nemusí být vidět. Přeloženo skvostnou češtinou (jeden člověk "byl hruběji srouben" než druhý, třetí "karbaníval do bílého rána"...)
A jeden detail má dnes nový význam: Ani bratr Juniper, když lidem přiděloval index dobroty, index náboženské horlivosti a index užitečnosti pro rodinu a když pak tyto indexy sčítal, součty srovnával s dalšími indexy atd. atd., ani Wilder, když si to vymýšlel, asi netušili, že jednou se z podobných absurdit stane v sociologii, antropologii a jinde celý průmysl, kde se budou udělovat granty, vybavovat laboratoře... Inu ironie dějin.