Možnosti milostného románu
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412951/bmid_moznosti-milostneho-romanu-5qu-412951.jpeg
4
798
798
Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.... celý text
Přidat komentář
V prvni polovine takova velmi brnenska kniha :-) Moc me to bavilo, i kdyz hlavni hrdina mi cim dal vic lezl na nervy.
“Pokud krvavé maso svého života jednoho nesnesitelně horkého dne prohodíme lopatkami stolního větráku, a pak se zájmem pozorujeme abstraktní expresionismus vlastního osudu na okolních zdech, je to narcismus-nebo osvobozující gesto.”
No popravdě, moc mě to nebavilo. Ale jen napoprvé, protože jsem po přečtení- poslechu (audiokniha - skvělý Ondřej Brousek) měla pocit, že mi něco uniklo. Nedělám to běžně, ale knížku jsem si “ přečetla “ podruhé a pozorněji a objevila jsem krásné slovní obraty, zajímavé pasáže a myšlenky, hlavně když autor úplně obyčejně vyprávěl svůj příběh.
Popis Niny jako blondýny, které sudičky nadělily “krásu, tvrdý krunýř a ostrý jazýček se špetkou jedu” je třeba kouzelný.
Místy mi naopak vadila “intelektuální vata”, ale jenom maličko.
Určitě zkusím ještě další autorovy knihy.
Němec umí psát, ale prokousat se touhle knihou byla fuška. Na jeden nepodařený vztah toho bylo skoro až moc.
Třicetiletý pseudointelektuál si nabouchne dvacetiletou vysokoškolačku a pak se diví, že to není láska na celý život. Pánové, já vím, že mladý holky jsou pěkný, ale hledejte si v dospělosti někoho, kdo už je taky dospělý. Nevyrovnanost vztahu tady zavání manipulací.
Jinak Němec umí psát, ale bohužel tady není nic hlubokého. Zabaluje banality a fňukání do vzletných frází, ale na na konci není nic než poznání, že je autor celkem blbec a že objekt jeho touhy má víc rozum než on.
Já se přiznávám, že jsem byla zprvu z románu dost rozpačitá. Měla jsem chvíle, kdy jsem cítila, že mně, podivné mileniálce cpoucí veškerou svou lásku do psů a koček, hlavní postava mluví z duše. A pak jsem zase měla chvíle, kdy jsem knížku musela zaklapnout, protože jsem se nemohla přenést přes některé pasáže, kdy jsem se neubránila pocitu, že hlavní protagonista se ve všem akorát egocentricky patlá. Ale možná za to mohlo mé rozpoložení, ve kterém jsem knihu četla, kdoví. Nicméně jsem moc ráda, že u nás vznikají knížky tohoto typu. Za neotřelé čtení dávám hvězdičku navíc!
Moc mi nesedl jazyk, vyprávěcí styl ani příběh. Neodvažuju se napsat, že to bylo špatné, ale nebavilo mě to.
Odvážné obnažení milostného vztahu dvou intelektuálů, „přešlechtěného“ spisovatele Janka a „syrové“ studentky Niny. Autobiografické psaní má v české literatuře tradici (třeba Tereza Boučková nebo Ludvík Vaculík), ale Jan Němec je asi první, kdo z vlastní knihy vychází jako narcistní pitomec, a to jak svým chováním ve vztahu, tak i tím, jak se s jeho koncem (ne)vyrovnal a navíc to celé sepsal a předložil světu ke čtení. Ta sebestřednost a přechytralost se projevuje i v (dnes už dost otřepaném) postmoderním střídání stylů od „tříděného odpadu z milostné korespondence“ po jmenný rejstřík, prokládání příběhových částí s výstřižky ze zpravodajských serverů nebo výpisky z četby Durrella, Cortázara nebo Brocha. V těchto chvílích se ale Němec stává pouhým epigonem literárních velikánů a oslabuje to nejsilnější část knihy, kdy autor používá tu nejprostší uměleckou formu – vyprávění. Je to působivý příběh o lásce na prahu třetího tisíciletí, kdy se naše generace kolem třicítky nemůže ubránit dojmu, že se pořád na něco připravuje, trpí nechutí se vázat a klopýtá v kolotoči prchavých lásek a bolavých rozchodů. O tom, že vztahy leckdy stráví rutina nebo lhostejnost a že zoufalý člověk přistoupí i na hloupé a nedůstojné úmluvy, aby svou lásku neztratil úplně… Jan Němec šel s vlastní (místy dost prodřenou) kůží na trh a sepsal knihu plnou kontrastů a rozporů – od dojemného výletu s prarodiči na Pálavě k závislosti na pornu, teatrálním scénám brečení na koberci a házení mobilu do koše nebo k fotce na občance potřísněné semenem. (7/10)
Milí předrecenzenti 000nugatovej a janka2000, díky vám oběma za komentáře ke knize: jen bych se opakoval. Přece však to ještě rozvinu.
Rozhodně to Jankovo psaní není nic tuctového. Děkuju uctivě zároveň za nalákání k přečtení Dějin světla.
Jan Němec kolem mě zatím kolotal v podobě rozhlasových dramatizací a přes sloupky v Respektu(pár let jsem teď knihy "stíhal" číst jen přes recenze), a tak že to je vlastně on i coby autor mi pořádně došlo až samotným sdělováním v knize. A to se mi líbí: že nám o sobě něco vlastně vypráví. Máme tomu sklon dnes dávat skoro až narcistní znaménka, ale kdo jinak dá laikovi vhled do zázemí nejen brněnské intelektuální obce apod. Kdo se vlastně podělí a takto pak i vlastně sdílí svůj osud/příběh?
A dobře to dopadlo! On ju má rád až za hrob a ona třeba aspoň v knize dál taky. I kdyby jen v literární podobě a tedy tak nějak katarzně, jak si autor přál. I od toho jsou knihy. Dílo je opravdu mnohavrstvé, nese v sobě více autorem docela nadšeně probíraných témat. Takové ty internetové fenomény. Tomu zápalu věřím. Někdo další o tom i napsal, že je rovnou hloubavé. To je taky dobrý komentář! Proč ne, že? Pomalu kde jinde se dnes tasit s hloubavostí než v knihách. I o tom se ostatně autor v knize rozvyprávěl: že tomu současná doba až tak nepřeje a tak. Přitom takové ty myšlenkové pochody nás často na knihách lákají nejvíc. A zajímavý úkaz se mi stal: knížku jsem četl, jako by mi ji až lyricky předčítal brněnský rodák herec Pavel Řezníček(tohle by byl jářku úkaz, kdyby jednou vyšla s jeho hlasem audioverze). Jenomže teď jsem si děcka našel, že už to odvyprávěl Otakar Brousek.
(Můj příspěvek do diskuze zkrátka a dobře prosím čtěte s dikcí Arnošta Goldflama, ať ta všechna nálada zůstane v Brně a ať je to taky takové nějaké intertextové jako třeba další "možnost").
Mimochodem znám mnohem lépe a důkladněji Krakov než Brno a ten taky v knize "vystupuje" a je tam (ne Bolku tam venku, kde je hic, ruka dole...ale v knize o něm Janek vypráví) moc hezky popisovaný. Celkově ta barvitá popisnost nejen vztahu, ale především neživých věcí a nálad je betální.
A dadaisticky s Arnoštem Goldflamem i dořečeno v podobě jeho loučivých závěrů
z pohádek v knize Tatínek 002:
"a vy už teď dětičky běžte taky spát, ať jste zítra zrovna tak šikovní jako ten váš tatínek!"
P.S.: když performance, tak v duchu tej knihy. Autor by byl věřím rád.
Hele, po knížce jsem sáhla, protože se dost výrazně prohnala mediálním prostorem a každej na ni má názor. A protože žijeme v době, kdy každej musí mít nutně na všechno názor (), rozhodla jsem se udělat si ho taky - bylo nutno jít tedy tzv. “ad fontes”.
Od Němce jsem už před cca rokem slouskla Dějiny světla, který byly supr a který byly něco úplně jinýho než Možnosti milostného románu. Což je pravděpodobně něco, o co autorovi jde. Těžký rozchody jsou prostě těžký a napsat o tom román o čtyřech stech stranách, kde se prohloubá autorova mysl skrz naskrz, to může někdo označovat za egocentrismus, narcismus či jiné -ismy. Já v tom shledávam i kousek odvahy, jít otevřeně s kůží na trh s takto niterným tématem, které si v sobě nese jistě velká část populace a přesto nemá za potřebí o tom psát romány. Jsou tedy možná pochopitelné hlasité komentáře, že Němec je egoista.
Za mě je to ale kniha hloubavá - nechci tvrdit, že byl autor příkladným partnerem, že se nechoval (z mého nebo všeobecného pohledu) v jistých situacích povýšeně a podobně, ostatně to netvrdí ani on sám, když v přiloženém rozhovoru tvrdí, že daleko důležitější, než vymalovat se v těch nejjasnějších barvách mu přišlo zobrazit se v románu dostatečně autenticky, jakkoli těžké nebo nepříjemné to může být. Až příliš jsme si zvykli v milostných románech potkávat příkladné protagonisty.
Je to mileniálský smutek, je to plný nenaplněných očekávání, honem za “něčím” abstraktním (v práci, studiu, osobním životě), je to o stoupání a těžkých pádech, o digitálním světě, o životě devadesátkovejch dětí, o přání zestárnout spolu, o hledání odpovědí, ale možná přednostněji o kladení otázek. Mně se to líbilo!
Připadá mi vlastně odvážné napsat takový román.
Tohle psaní k tématu tolik v literatuře zpracovávanému by mohlo svádět k banálnostem, trivialitě... a on se do toho pustí intelektuál moderní doby! (Možná proto ty intertextuální vložky a různý vložený "odpad". Možná proto ty čtivé, ač podrobné, topografie srdce - v Brně, v Krakově...) Je to román nejen o lásce, ale také o psaní. Provokující je hrana mezi autobiografickou skutečností a spisovatelskou fikcí. Kde ve skutečnosti ta hranice je? A taky: Co jsem ty a co jsi já? (Ta hra připomíná vypravěčství v 2. osobě v Dějinách světla.)
Čtivé, odvážné, lepší, než jsem očekával...
Jan Němec byl touto knihou nominován na Magnesiu literu a já chápu proč. Román (autobiografický) je velmi jedinečný. Je psán trochu jako zpověď vztahu Němce s Ninou. Jelikož je autor velmi vzdělaný není divu, že kniha obsahuje mnoho pasáží o významných osobnostech humanitních věd a taky filozofických zamyšleních.
Kouzlo tohoto díla je ale ta otevřenost, s kterou Jan Němec popisuje vývoj vztahu, jeho rozpad a vlastně částečně i svou osobní tíseň, která vzniká souhrnu faktorů (věk, práce, rodina), které on cítí potřebu naplnit, ale nedaří se mu to.
Přijde mi to trochu jako generační zpověď, kdy ve 30 letech dosáhnete nějakého svého životního cíle, ale chybí vám často ten zbytek. Není skoro možné mít kompletní balíček životního štěstí a udržet si ho.
Zhodnotila bych to asi takto – Možnosti milostného románu je kniha pro ty, kteří rádi hloubají. Sáhnete po ní v případě, že hledáte knihu, která zapůsobí jak na vaší mysl, tak duši. Není to úplně odpočinkové čtení před spaním – já jsem četla vždy po kouscích a o to víc jsem si ji užila. :)
Stále ještě vstřebávám tento pozoruhodný zážitek a myslím, že ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Koneckonců... Možná, že i tohle byl autorův cíl, vzbudit v čtenářovi emoce a probudit myšlení.
Za mě ano! Kniha mi přišla krásně čtivá, zajímavě proložená texty od jiných autorů, líbilo se mi i spojení s Playlistem na Spotify přímo pro tuto knihu. Kniha bude aktuální v každé době - vztahy: to je téma témat! A přitom citlivě napsáno, žádné laciné čtení... Moc děkuji autorovi za zajímavý literární zážitek, který jsem si užila od začátku do konce :)
Myslela jsem si, že mě kniha nějak vtáhne a budu ji chtít dočíst, ale bohužel se tak nestalo. Nejspíš nejsem cílovka, ale věřím, že si kniha našla mnoho jiných příznivců. :)
Příliš mnoho slov :) Ne, s tím pánem bych nechtěla chodit. Natož ho dočíst.
[audiokniha]
Snoopi mi vlastně vzala veškerý vítr z plachet, ale souznění také není k zahození :o)
Po pár kapitolách jsem to viděla takto: Láska na první pohled. Zamilovala jsem se to neotřelé laskavosti? Do stylu psaní? Ondřeje Brouska? Zkrácená audiopodoba mimochodem asi knize neskutečně prospěla a povýšila jí na literární bonbónek . . . . . nooo spíš ROMÁNEK než román.
Byla jsem nadšená brněnskými reáliemi, svěžestí, neotřelou odlehčeností, dokonale zapadajícím hudebním doprovodem . . . pěkně se to poslouchalo . . . zmiňovaná cesta na Pálavu byla hřejivým zážitkem.
Postupně se vše začne točit v kruzích, polotrapno přechází do současné sebestřednosti a egoismu pod heslem "svět patří těm, kterým to není trapné" :o)
Zhruba v polovině se nadšení vytratilo a o to bolestněji se dostavil pocit, který použila Mirka Spáčilová u filmu Skleněný pokoj - "navoněná bída". Zde ala Kundera.
Jenže závěrečná kapitola se obloukem vrací k Janu Balabánovi a skrz "uskřinuté city" hlavního hrdiny potkává jemnou pravdu ve které je nutno "pohřbít sám sebe" pro lásku, která není emocí, ale trvalým rozhodnutím. Autor si docela vypůjčil i biblický citát, když píše, že Nina je 'živá' tudíž proč ne "cesta, pravda a život . . ."
A já jsem rázem daleko blíž pohledu TchipsyChipsy, protože alespoň tato zkrácená audiopodoba se skutečně začne víc jevit jako promyšlená stavba, co nabízí katarzi, jež zmiňuje ZÓNA . . .
Ovšem se slovním balastem nad délku audiopodoby (a upřímně i tam by šlo mnohé vycizelovat) nevím, zda bych měla úplně s nezkráceným textem trpělivost - i z komentářů zde tato optika taky dost vyznívá . . . dokonce je zmíněno "samožerství" autora . . .
Byla to opět jednou jízda na horské dráze.
Do Němcových Dějin světla bych nahlédla ráda, protože určitý (zde hodně ukecaností promrhaný) talent autor bezesporu má a chci věřit, že dozraje ke kvalitě. Poslechu dílka určitě nelituju, doporučit bych se neodvážila.
P.S.
Půl hvězdičky za prvorepublikový hotýlek u Počátek https://www.svatyvojtech.cz/ kam s chutí na Vysočině jezdíme :o)
První kniha do nové ČV 22 :o)
3/4
Poslouchala jsem jako audioknihu. Odnáším si velmi rozporuplné pocity. Celá konstrukce je příliš překombinovaná - zdá se mi, že se v textu nakonec sám autor ztrácí. Z každé stránky čiší jeho snaha být dalším Kunderou, jímž se nechal inspirovat a jehož nepokrytě zbožňuje: při líčení scény, jak byl celý "vykulený" z toho, že mu tento autor sám osobně zavolal, jsem pobaveně obracela oči v sloup.
Román se tváří jako dílo na úrovni, právě pro svou propracovanost - ve skutečnosti však připomíná špatnou hru: hru na city čtenáře, hru se styly, se slovy. Autor skrz něj ventiluje své emoce, léčí si mindrák z rozpadu vztahu a prezentuje nabubřelé ego spisovatele, který hrdě opečovává svoje domnělé úspěchy. Udělal by daleko lépe, kdyby se tolik nesnažil o "vyšší literaturu" a zvolil daleko čtivější a schůdnější verzi ve stylu Patrika Hartla. Takhle jen zbytečně nadužívá příliš odborné výrazy, jimiž chce zřejmě ohromit publikum, ale nepočítá s tím, že většina čtenářů se v literární branži prostě neorientuje, takže jeho snaha přichází vniveč. Také se mi nelíbilo, s jakou otevřeností odkrývá svůj sexuální život - některé podrobnosti si měl raději nechat pro sebe.
Oceňuji však aluze na jiné autory a texty. Nejsilnější je asi jen ta první část - pasáž o cestě s jeho prarodiči na Pálavu: právě takovým neotřelým líčením dokáže nejvíc uchvátit a zaujmout.
"Špilberk ještě trochu ochlazoval nejbližší okolí, ale v centru města se vedro štosovalo jako surová bavlna."
"Auto při předjíždění polykalo bílé pruhy jako v nějaké staré počítačové hře a kolem dokola ubíhaly čerstvě posečené lány."
"Po pár desítkách minut jsem si obvykle uvědomil, že dialog běží na volnoběh a celé to trochu připomíná hru na flašinet. Jednoduchá melodie tam byla, ale o nějaké harmonii jsme si mohli nechat jenom zdát a trochu moc rychle se to celé opakovalo, jak jsme zuřivě točili klikou konverzace."
"Na palubní desku jsem si mohl vyskládat celý pasiáns pocitů."
Jan Němec prostě umí.Jeden obyčejný vztah rozebraný na součástky.Sebereflexe každého z nás a pro mě nové životní krédo:"Svět patří těm,kterým to není trapné"
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Němec psát umí, ale tady se zbytečně odhaluje ad absurdum. Ve snaze o autenticitu a syrovost, zcela vynechává v popisu vztahu určitou podstatnou rovinu lidskosti. Uprimnost je nahrazena otevrenym sexuálním popisem. Zenam tu uplne chybí ženskost. /zranitelnost, moudrost a laskavost/. Mužům vytrvalost, klid a charakter. Celé mi to proto vyzniva jako nejaky souboj titánů. To nic nemění na tom, že je obohacujici si tuhle knihu přečíst. Provokuje, pitva a vyvolává dost asociací i emocí. A Němec není první kdo z vlastní knihy vychází ve vztahu k zenam jako bezcitny narcistni pitomec. Klidně mu může konkurovat třeba Martin Ryšavý v cestách na Sibiř. Přesto jsou obě knihy zajímavé a stojí za prostudování.