Možnosti milostného románu
Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412951/bmid_moznosti-milostneho-romanu-5qu-412951.jpeg
4
798
798
Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.... celý text
Přidat komentář
Panejo, zas se mi dostavila rozporuplnost pocitů na n-tou.
Jakejkoli milostný román nemá cenu číst víc jak jednou (mnohdy ani ne jednou), ale tady jsem do stejný řeky vstoupil podruhý.
A už mi přesně došlo, v čem je problém - žánr. Tady se mi ukázalo, že i přes všechny cingrlátka, narativní způsoby a tak dál, nelze téměř napsat něco doopravdy hodnotného či poutavého milostným románem, kor když je to ještě vaše autobiografie (s odérem autofikce). A co mě napadá, byť natolik pan Němec geniální asi není - nebyla to pouze jakási ukázka, že i když červenou knihovnu vyšperkujte, v podstatě provedete naprostou analýzu vztahu, tak stejně z toho nevyjde nic extrovního?
Kniha je naplněná exhibicionismem, egoismem a narcismem, to přitakávám, žmoulat ego není úplně nutný. Stejně nevábně jsem vnímal takové ty nezáživné pasáže, kde se dozvíme o tom, že si Nina s Jankem dali postý kapučíno na dalším úžasným místě (což třeba neříkám nic, lokality jsou mi sympatické nadmíru -Krakov, Olomouc, Polička, Toskánsko), k tomu se přidá pár filozofickejch frází ohledně daný situace vztahu a jede se dál.
Prošpikování těch zbytečných kapitol je parádní - ale mám smíšené pocity, že se tím prostě mělo jen zamaskovat chabé téma. Ale budiž no, funguje to.
Milé je i prostředí, hafo literárních odkazů, akcí, docela pěkná sonda do života literárního gurmána.
Nejlíp působí prostě detaily. Takové ty titěrné drobnosti, které se odklánějí od tématu (v tom to asi bude!), byly perfektní (např. prarodiče na Pálavě, skříň („muži se do skříně neschovavají, muži totiž ze skříně skáčou!“), květina v prázdném bytě, "zamailuju tě", křivé a ošklivé kruhy, Šišatá Hvězda a Křivý Kotoul...)
Celkově to není špatné, vůbec ne. Stylisticky grandiózně vykonané řemeslo. Ale vše náležitě shrnuje věta, kterou jako píše Nina (ale píše ji Janek a jen dělá, že ji píše Nina, tak, aby bylo vidět, že to Nina píše, i když je všem jasný, že to píše Janek, pochopitelně):
Vlastně se divím, že se Janek do takovýhle knížky pustil. Mohl napsat tolik jinejch věcí.
Mimochodem - označení Café Bohouš zní třeba správně svérázně.
Já si nějak nemůžu pomoct, ale pro mě to bylo prostě jednostrannou verzí příběhu jednoho vztahu. Přišlo mi, že vyprávění mě až nutí nemít ráda Ninu, její počínání, chování, styl mluvy atd., a že mě to furt nutilo se na všechny situace dívat spíš z jejího možného pohledu. Celé vyprávění na mě působí hrozně sebestředně a Janek ufňukaně.
Na tuto knihu si člověk musí zvyknout. Ale když si zvykne, čeká ho úžasné čtení.
Zkuste si zvyknout.
Knížku jsem odposlouchala na Vltavě, je hodně svá,zvláštní,proložená hudbou,která dodávala atmosféru. Chvílemi jsem s autorem souzněla, jindy mi unikal...takže jako celek to je takové neupochopitelné až ambivalentní,ale dokáže se vkrást pod kůži a má své kouzlo. Možná si někdy ještě zkusím přečíst i v papírové podobě a uvidím, jak na mě zapůsobí podruhé..
Rozhoduji se mezi 4 a 5 hvězdami. Knihu jsem četla na dvě etapy, vzhledem ke karanténě a podivné osamělosti jsem v polovině knihy nějak neměla náladu na román a zamilované lidi. Některé pasáže mě nudily, občas mě dost rozčiloval sám autor. Velmi se mi ale líbilo, jak celou knihou postupovaly neobvyklé útržky a komentáře, taky dost oceňuji playlist ke knize. S hodně myšlenkami a pocitami jsem se ztotožňovala a někdy to bylo až zvláštní, že někdo čemusi nepojmenovanému uvnitř mě zformuloval podobu.
Nesuď knihu podle obalu, ale..... tuto knihu jsem si koupila hlavně díky tomu, že je nominovaná na Nejkrásnější knihu roku, grafický design se mi fakt hodně líbí, tohle je pro mě opravdu KNIHA, ačkoliv musím doporučit twitter M. T. Peciny, kde si dělá srandu z toho, že stvořil pravděpodobně jednu z nejvíc fotogenických knížek u fotek čtenářů s dosti klišé/bizár zátišími.
Knihu jsem poslouchala jako audioknihu, což může moje hodnocení hodně ovlivnit.
Mám ráda knihy, kde není jen děj, ale i spousta myšlenek. Proto mě tohle dílo na začátku uchvátilo. Vypravěč přemýšlí o svém vztahu s Ninou, ale i o světě a o životě. Přišlo mi, že se mi konečně někdo trefil do vkusu.
Jenomže můj vztah k té knize byl podobně houpačkový jako vypravěčův vztah s Ninou. Po fázích nadšení nad skvělou knihou vždycky přišla pasáž, která byla neuvěřitelně nudná a popisná, nebo naopak pěkně přemýšlivá, ale autor nevěděl, kdy skončit, protože je od hlavního děje na míle daleko.
Lavírovala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale přece jenom mě román asi spíše uchvacoval než naopak.
Českou literaturu příliš nečtu, kromě povinné četby jako např. Erbenova Kytice, Nerudovy povídky, Čapkovo drama či Máchův Máj, jsem toho moc nepřečetl. Možná každá 20 kniha, kterou přečtu, patří do české literární tvorby. Z těch řekněme modernějších autorů jsem četl např. Škvoreckého, Kunderu či Loukotkovou a ani v jednom případě jsem nebyl zklamaný. Měl jsem čest poznat i jednu knihu od Martina Goffa a Emila Hakla. Takže ve výsledku jsem toho zas tak málo nepřečetl. Němcovy Možnosti milostného románu mi nejvíce připomínají styl Kunderův. Přiznám se, že právě tento román jsem měl delší dobu v hledáčku. Byla to jediná česká kniha, kterou jsem hodlal jistojistě v budoucnu číst. A teď se tedy podařilo. Němcův hravý styl mě balil od začátku po konec, a ano je to román, auto-fikce, nechci bádat, co se skutečně stalo. Každopádně zde Němec ukázal sílu románu, ta síla spočívá v hravosti a zkoumání jazyka a vypravování, tedy v těch rovinách, které mám na postmoderně vůbec nejraději. Oceňuji popis lokací (jak Brno, v kterém již dlouho dobu vedu studentský život, tak Poličku, v níž jsem před rokem byl na výletě) a založení kavárny v Poličce mě také pobavilo. Asi to není poslední kniha, kterou si od Jana Němce přečtu. Román o Drtikolovi zařazuji do své čtenářské fronty. A upřímně se těším, s čím Němec přijde dále. Ať žije český román.
Audio zpracování se dalo poslouchat, až na špatnou výslovnost ulice Pellicova, kterou jsem jako Brňák těžce nesla. Ale jako kulisa k manuální práci, kdy se nedá číst, to bylo dobré.
Jinak ale nechápu, proč kniha vůbec vznikla. Působí to na mě jako nějaké literární cvičení, které si zapisoval autor spíš sám pro sebe, a které nebylo určeno čtenářům. Očima bych to nečetla. Určitě bych nevydržela do konce.
Tak tohle mi moc nesedlo. Pasáže o vztahu mě relativně bavily, ale nějak mi hlavní hrdinové k srdci nepřilnuli. Ty zbylé pasáže mi přišly chvilkami úplně mimo a nebavily mě.
zvlastni, zenske cteni
misty prilis cizelovane, nemela jsem se s kym ztotoznit, neziju zadny z zivotu, o kterych se tu pise
Audiokniha na ČRo. Dobrý ale nějak mi vadí, když chlap za babou dolízá, škemrá...a ty vztahy na dálku taky nejsou to, co bych chtěl absolvovat. no a ta ustavičná snaha o dominanci ve vztahu byla až trapná...
Asi tak - po prvních stránkách jsem to chtěl zavřít. Nejsem zas takový patriot, ale ani Jan Balabán by v několika slovech tak rezolutně „nepoj*bal“ Ostravu. Představování hrdiny trochu chvástavé – zejména v první půli knihy.
Ok, nebudu tzv. hejtr
Líbily se mi takové ty kunderovské části v esejistickém stylu, některé byli dobře usazené a nápadité. Ta sebeprezentace hrdiny. Občas příliš poukazoval na osvojené vědomosti, vytahoval jména myslitelů dnes nepostradatelných pro práce v humanitních „pavědách“ jako Foucaulta, Bourdieu atd. – zároveň se však hrdina/autor proti teoretickým konceptům ohrazoval. Také své ego ošacoval blízkostí s již zmíněným Janem Balabánem či rovněž zmíněným Kunderou… nebudu spojlerovat.
Rétorická uzavřenost – vzpoura proti postmoderně - COME ON! Hipsteřině - kde se hrdina proti této entitě implicitně vymezuje, tak explicitně poukazuje na to, jak „neotřelý“ hipster vlastně je. K tomu ještě poznámka: myslím, že člověk Janovy i mé generace si dokáže představit muže před zrcadlem v červených fuseklích, ale naopak si musí googlovat to, co je Barbarella.
Román jsem dočetl zejména pro literární zručnost a nejrůznější práci s textem – bonmoty typu „minulost nemůžeš osvobodit, tak jako Normandii“ nebo střídání vypravěče. Rovněž tu nepochybně byla má zvědavost a hlavně jsem měl pro hrdinu/autora pochopení jako asi hodně lidí, přeci jenom šlo o popis fenoménu, kterým si víceméně projde každý. Myslím tím rozchod, nikoliv pornománii… i když… V hodnocení také beru v úvahu též autorovu odvahu a smysl pro detail, který výrazně převyšuje román jako celek.
Otázka pro Ninu: byla jsi Janovi po celou dobu děje věrná? Proč jsi ve skutečnosti opouštěla Jana? Otázka pro Jana: vystřídala na pomyslném piedestalu Ninu jiná žena? Jak s odstupem času tento román hodnotíš?
Četla jsem rozhovor s Janem Němcem pro časopis Heroine a přišlo mi to jako tak zajímavé čtení... způsob vyjadřování, názory... že jsem si prostě chtěla přečíst víc. Je zajímavé číst, jak různorodé reakce román vzbuzuje. Mně se líbil moc. Mám ráda, když něco čtu s pocitem, že ten, kdo to napsal, je chytrej člověk, a když mi navíc sedne i jeho autorský styl... Fakt jsem si čtení užila... i se vším tím pozérstvím hlavního hrdiny. Je zajímavé, že na papíře - ve fiktivním světě - mi to nevadilo ani trochu, v reálu, třeba u piva, bych tyhle řeči asi moc dlouho poslouchat nevydržela.
Spočiatku ma kniha celkom vtiahla do deja, nemám síce rád popisnost, ale tuná som to nejak dával, bol som zvedavý, čo príde ďalej... a ono nič... Priznávam sa, že som knihu počul len do polky, teda nie celú (Áno, počúval som to ako audioknihu, ktorú herec veľmi dobre načítal, a bol k tomu úplne super soundtrack, čo tomu dodávalo atmosféru... a možno preto som u toho vydržal tak dlho...) Možno keby som knihu držal v ruke, tak ju zahodím po pár stránkach... Postupne som totiž so zdesením zisťoval, že autor je totálny samožer a grafoman, ktorý popisuje každý prd na niekoľkých stranách, ale vlastne -nemá čo povedať...
Nechcel som byt až taký drsný, ale musím... J.Nemec je čistý exhbicionista, ktorý píše nekonečne nudnú slohovku o akejsi Nine - a tu prichádza najvačšie faux pax - o ktorej sa v podstate nedozvieme skoro NIČ! Teda možno to, že na začiatku mala akési punkové mikádo a potom dlhé vlasy, ale inak je to postava plochá a nudná a mal som dojem, že ani nevychádza zo žiadnej empirickej skutočnosti, ale že si ju autor proste vymyslel -(to by nevadilo, ak by bola aspoň trochu realistická, ale ona je proste papierová...) A celý ten román je strašne papierový, a nechápem, prečo je tento autor toľko ospevovaný všetkými mne to fakt prišlo ako knižka pre čitateľky Bravíčka...
Hvězdy nedávám, protože jsem nečetl, jen poslouchal rozhlasovou četbu. Podle mě vůbec nic světobornýho, střídání perspektiv, experimentování s literární formou a občasný filozofování snad proboha není vynález pana Němce. Občas mi to připadalo jako pouhý přepis dialogů, ke kterým občas dochází snad v každém vztahu. Tehdy jsem se fakt nudil a ptal se sám sebe, proč to vlastně poslouchám. A opravdu nevím, co si myslet o té "otevřenosti" = explicitním líčení různých intimních detailů. Čili podle mě naprosto žádný zázrak a nominace na ML mě udivuje. Ale jak jsem předeslal, poslouchal jsem jen audioverzi výběru z té knihy...
Byl to čtenářský zážitek který mě pobavil,rozesmutnil a přinutil k zamyšlení.Tvořte dál pane spisovateli,užil jsem si to :)
Zpočátku nadšení z ne tak tradičních vypravěčských postupů a forem, které však někde od poloviny knihy přešlo k ryzí otupělosti. Některé pasáže působily opravdu banálně a častokrát i repetitivně (jen vyměnit kulisy). Moc tomu nepřispěl ani egocentrický přístup autora = hrdiny, jenž potřebuje ať už otevřeně či skrytě, neustále poukazovat na svou "intelektuální převahu", která však mnohdy není ku prospěchu celku. Nemám nic proti hloubce, ale jsem spíš pro tu poctivě vysekanou, než nakašírovanou a nastavovanou.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Rozhodně jedna z knih, která ve mně zanechala hlubší rýhu a pravděpodobně se k ní vrátím, přestože nejsem žádný literární vraceč. Je to kniha o všem a o ničem, téma je banální i hluboké zároveň - konec konců je to téma všech témat, které od počátku věků fascinuje nejen literáty. Autor na pozadí vlastní milostné zkušenosti zkoumá, co všechno dnes román ještě snese. Podle všeho toho snese dost: od rozdrolení příběhové linky nejrůznějšími (pop)kulturními citacemi a odkazy, přes všemožné experimenty s jazykem i způsobem vyprávění až po rozbití tradičních knižních pořádků. A abych to všechno shrnula pěkně plytce, tak: bavilo mě to, a hodně. A taky dojímalo, rozčilovalo, nudilo, ohromovalo... Prostě celá řada pocitů, což, myslím, byl autorův záměr.
Obdivuji i autorovu odvahu (nebo spíš koule :) ) vytvořit sám ze sebe literární postavu a vydat se napospas čtenáři v celé své nahotě (často doslova), nezřídka v nelichotivém světle. Ok, sám si svůj úděl vybral - a jak je patrné z románu samotného - očekával, že bude vzbuzovat reakce, jaké vzbuzuje. Ale vůči Nině - té skutečné - mi to přijde, já nevím - možná trochu perverzní? Kruté? Morbidní? Vlastně je v pozici mlčícího rukojmí, s nímž si může autor dělat, co se mu zlíbí. Každopádně jsem ráda, že kniha vznikla a že se mi dostala do ruky (což je vlastně taky trochu perverzní - potěšení z možnosti nahlídnout někomu do života)?